Čís. 10033.

Závazek, provésti práci ihned; na telegrafickou výzvu objednatele, není nutně plněním fixním.
(Rozh. ze dne 25. června 1930, Rv I 1631/29.)
Proti zažalovanému nároku na zaplacení za dodané zboží namítl žalovaný započtením několik vzájemných pohledávek, z nichž tu přichází v úvahu jen vzájemná pohledávka na náhradu, škody, již opodstatnil žalovaný tím, že ujednal se žalobcem cenu zboží včetně zasklení, že žalobce telegramem ze dne 6. listopadu 1926 vyzval k zasklení, a, jelikož žalobce vůbec na tuto výzvu nereagoval, že byl žalovaný nucen zasklení provésti sklenářem v K., jemuž musel zaplatiti peníz, jejž nyní namítá započtením. Procesní soud prvé stolice neuznal tuto vzájemnou pohledávku za pravou, odvolací soud ji uznal za pravou.
Nejvyšší soud obnovil v tomto směru rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolatelka napadá úsudek odvolacího soudu, že její závazek, provésti zasklení svým montérem na telegrafické vyzvání žalovaného ihned, opodstatňoval plnění fixní a že proto žalovaný, když se žalobkyně ocitla s plněním v prodlení, byl oprávněn beze všeho od smlouvy odstoupiti a žádati náhradu škody pro neplnění, aniž dříve stanovil žalobkyni přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění. Dovolání nelze v tomto směru odepříti důvodnost. Zjištěná úmluva stran zněla ovšem tak, že žalobkyně, jakmile ji žalovaný telegraficky vyzve, pošle ihned svého montéra, by provedl zasklení u žalovaného, a takto zněla i telegrafická výzva žalovaného. Než přes to tu nešlo o plnění fixní po rozumu § 919 obč. zák. Výraz: »pošlete ihned« sám o sobě nemůže býti považován za přesně určenou dobu k plnění, aniž může z něho býti dovozováno, že podle srovnalé vůle smluvních stran toto plnění »ihned« mělo býti podstatným kusem úmluvy, t. j. takovým, že jiné než okamžité plněni nemělo za smluvní býti považováno, nýbrž že by bylo bývalo plněním zcela jiného druhu, jak by toho bylo vyžadovalo plnění fixní podle § 919 obč. zák. Že plnění nespěchalo tak, že by zasklení poněkud opožděné nebylo mělo již zamýšleného účelu, plyne z vlastního seznání žalovaného, že hostinec, v němž zaskleni mělo býti provedeno, měl býti otevřen teprve dne 15. listopadu 1926, takže, když žalovaný dal telegrafický příkaz k zasklení již 6. listopadu 1926, nebylo nevyhnutelně nutno, by zasklení bylo provedeno neprodleně po výzvě. I další seznání žalovaného, že po odeslání telegrafické výzvy vyčkal ještě pět dní, než od smlouvy se žalobkyní odstoupil a dal zasklení provésti Bedřichem F-em, nasvědčuje tomu, že okamžitého provedeni zasklení nebylo nezbytně třeba a že by bylo stačilo, kdyby žalovaný byl žalobkyni, když se s plněním octla v prodlení, k plnění poháněl, stanoviv jí přiměřenou dodatečnou lhůtu k plnění. Nešlo-li však o plnění fixní, nebyl žalovaný oprávněn, jakmile se žalobkyně octla s plněním v prodlení, ihned jednostranně od smlouvy odstoupiti a na žalobkyni žádati náhradu škody pro neplnění, nýbrž náleželo mu podle §§ 1151 a 918 obč. zák., by nejdříve stanovil žalobkyni přiměřenou dodatečnou lhůtu k plněni s tím, že, nebude-li dodržena lhůta, bude požadovati náhradu škody pro neplnění. Poněvadž se žalovaný takto nezachoval, není jeho nárok na náhradu škody, t. j. na náhradu nákladů vyšších, které mu byly způsobeny tím, že si dal zasklení provésti osobou třetí, po právu.

Citace:

Čís. 10033.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 155-156.