Č. 122.

Domovské právo: Pobyt četníkův v místě jeho služebního určení nelze pokládati za nedobrovolný ve smyslu § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
(Nález ze dne 11. června 1919 č. 2765.)
Věc: Obec města Písku proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni o domovské právo.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Václav Franz, okresní četnický strážmistr ve výslužbě, bytem v Písku, zažádal dne 3. března 1915 o udělení práva domovského v městě Písku a odvolal se na to, že jest v roce 1856 rozený, dosud do Jitkova, okresu Chotěbořského, příslušný, že se zdržoval ode dne 29. ledna 1903 do dne 17. března 1913 nepřetržitě v Písku jako aktivní c. k. okresní strážmistr a že jest od 1. února 1915 ve výslužbě.
Ze spisů správních vychází, že Václav Franz, byv služebně přeložen, přesídlil dne 17. března 1913 do Českých Budějovic, kde vstoupil dne 1. února 1915 do výslužby a odtud se zase přestěhoval do Písku. Obecní výbor zamítl tuto žádost Václava Franze z důvodu, že se sice zdržoval ode dne 29. ledna 1903 do dne 17. března 1913 nepřetržitě v Písku, ale jako c. k. okresní četnický strážmistr, tedy osoba vojenská a pobyt osob vojenských v obci není dobrovolný. Odvolání z tohoto nálezu podanému okresní hejmanství nevyhovělo z důvodů v něm obsažených. Avšak dalšímu odvolání Václava Franze místodržitelství vyhovělo a rozhodlo v základě §§ 2 a 3 zák. ze dne 5. prosince 1896, čís. 222 ř. z., že Václav Franz do obce Písku přísluší. Jeho nepřetržitý 10letý pobyt v Písku uznán též dobrovolným, v té úvaze, že četnická služba nečiní pobyt nedobrovolným, protože vstup do služby četnické nehledě k zařazení domobranců v případě svolání domobrany, jest dobrovolný. Proti rozhodnutí ministerstva vnitra, které tento výnos potvrdilo, směřuje stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, která mu vytýká nezákonnost, jednak protože uznalo pobyt četníka v obci za dobrovolný, jednak poněvadž § 14 zák. ze dne 3. prosince 1863 čís. 105 ř. z. vylučuje vydržení nároku na právo domovské osobami vojenskými.
Stížnost tu shledal nejvyšší správní soud bezdůvodnou.
Že služební místo jest četníku vykázáno a určeno úřady nadřízenými a že je smí pouze s jejich svolením a po jejich rozhodnutí změniti a opustiti, nečiní pobyt četníka ve služebním místě nedobrovolným. Pokud osoba služebním poměrem na pobyt v určitém místě vázaná má volnost služební poměr dobrovolně rozvázati a v důsledku toho místo pobytu s poměrem tím spojené opustiti, nelze její pobyt v místě její služební činnosti pokládati za nedobrovolný.
Úmyslem zákonodárce v předpisu § 14 zákona ze dne 3. prosince 1863 čís. 105 ř. z. obsaženým bylo stanoviti, že ani vstoupení do služby vojenské, ani vykonávání služby vojenské samo nemůže ipso jure míti vliv na domovskou příslušnost vojenské osoby a že příslušnost ta se v období od vstoupení do služby vojenské až do jejího opuštění nemůže změniti. Cit. § 14 předpisuje dále, že domovské právo osoby vojenské po jejím vystoupení z vojenské služby sluší posuzovati podle tohoto zákona, tudíž podle zákona ze dne 3. prosince 1863 čís. 105 ř. z., jehož §§ 8—10 změněny byly zákonem ze dne 5. prosince 1869 čís. 222 ř. z. Tím jest řečeno, že okolnosti pro právo domovské právně rozhodné, které se během vojenské služby sběhly, mohou míti vliv a účinek na domovské právo vojenské osoby, když tato z aktivní služby vojenské vystoupí a tím vojenskou osobou býti přestane, a že musí pak na ně býti brán zřetel. Takovou okolností jest zajisté 10letý nepřetržitý pobyt vojenské osoby za činné služby její v jednom místě služebním, jsou-li tu také ostatní zákonné podmínky pro nabytí nároku na přiznání práva domovského ve smyslu zákona z r. 1896. A že by zde ostatních podmínek nebylo, nepokusila se stížnost vytýkati, jako to také ve správním řízení vůbec nebylo v pochybnost bráno.
Stížnost jenom ještě namítá, že lhůta 2 let v § 4 zák. ze dne 5. prosince 1896 čís. 222 ř. z. stanovená, před jejímž uplynutím žádost o přiznání práva domovského nesporně byla podána, není stanovena proto, aby jí přivoděna byla sanace nároků vadných. Na námitku tuto co do jejího obsahu a cíle nedosti jasnou stačí odpověděti, že nárok Václava Franze na přiznání práva domovského v obci města Písku, jak shora vy- loženo, není nárokem vadným, nýbrž na předpisech zákona správně založeným.
Za nedostatku vytýkaných nezákonností v naříkaném rozhodnutí slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 122. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 275-277.