Zastupování poštovního eráru na venek poštmistrem. Povinnost eráru platiti nálezné.

Žalobce Jan O. nalezl dne 25. prosince 1906 okolo půl 7. hodiny ranní na jízdní cestě z nádraží kojetínského do města poštovní vak, obsahující obnos 10485 K 50 h, jakož i 8 rekomandovaných psaní. Navrátiv se z práce, chystal se vak ten místnímu poštovnímu úřadu odevzdati, když v tom poštovský posel a městský strážník přišli, kterým on vak ten vydal. Vrchní poštmistr Z. jemu ihned na poštu se dostavivšímu za to, že byl tak »hodný«, doručil 10 K a k jeho žádosti, že to jest málo, ještě 1 K dodal. První instance, argumentující, že nálezné nálezci i proti eráru přísluší, že vrchní poštmistr jednal toliko jako mandatář poštovního eráru, že bylo dále zjištěno, že žalobce, obdržev řečený již obnos od vrchního poštmistra, výslovně za to se poděkoval a s tím se uspokojil slovy: »Tož zaplať Pán Bůh«, ač vrchním poštmistrem poučen byl, že pytel obsahoval peněžní psaní s více než 10000 K, tedy vyšších nároků se vzdal (§ 1444. vš. z. obč.) — proti c. k. poštovnímu eráru zažalovaný nárok žalobcův na 1077 K 65 h zamítl. Při tom ohledně rekomandovaných dopisů vyslovil první soud náhled, že nálezné dle předpisu § 361. vš. z. obč. z obyčejné hodnoty nalezené věci se čítá, o takovou hodnotu ale při rekomandovaném psaní jednati se nemůže, jelikož těch 50 K, které c. k. poštovní erár za — 268 —
takové psaní — bylo-li skutečně ztraceno — adressátovi zaplatiti povinen jest, znamená ve smyslu dotyčného poštovního nařízení toliko náhradu zájmu (des Interesses) na tom psaní, nikoliv ale jeho hodnotu.
Na žalobcovo odvolání potvrdil mor.-sl. vrchní soud zemský naříkaný rozsudek c. k. zemského soudu v Brně, hlavně z těchto
důvodů:
Co do popřené pasivní legitimace dlužno předně podotknouti, že nálezné platí všeobecně, tedy případně i proti eráru a proti té všeobecné zákonité zásadě ani se stanoviska fiskálního námitek činiti nelze. Dle dotyčných ustanovení (§ 32.) jízdního poštovního řádu ze dne 6. června 1838 ručí pošta za převzatá peněžní psaní po dobu od odevzdání poště, totiž od jejího převzetí až do dodání. Poštovní erár nalézal se tedy skutečně v držení oněch v poštovním vaku se nacházejících peněžních psaní v době jeho nálezu žalobcem, a proto pasivní legitimaci ku sporu žalovanému eráru odepříti nelze. Že vrchní poštmistr Z. nebo jeho podřízení dokonce v držení onoho vaku nebyli, dlužno dále také z té okolnosti odvozovati, že peněžní dopisy nebyly osobě vrchního poštmistra, nýbrž přímo c. k. poště k dopravě odevzdány. Dále pak dlužno uvážiti, že vrchní poštmistr, háje zájmy poštovní správy, žalobci oněch 11 K vyplatil, a že při tom jednal jako zřízenec ne samostatný a nařizující, nýbrž toliko jako podřízený a výkonný zřízenec c. k. pošt. eráru, jehožto jednání ale řídícími poštovními úřady odvoláno nebylo, tedy alespoň mlčky plného schválení povolaných úřadů dosáhlo. — Co do vzdání se dalších nároků na straně žalobcově ve smyslu § 1444. vš. z. obč. a co do psaní rekomandovaných přidal se vrchní soud úplně názoru první stolice.
C. k. nejvyšší soud na dovolání žalobcovo rozsudek vrchního soudu potvrdil z
důvodů:
v hlavních bodech takto znějících: V otázce pasivní legitimace žalovaného eráru v této věci přisvědčuje dovolací soud názorům obou nižších stolic. Stanoví-li čl. II. nařízení ministerstva obchodu ze dne 19. května 1900 č. 87 ř. z., že služební poměr poštmistrů ohledně provozování poštovních jízd podléhá ustanovením dotyčné služební smlouvy, platí to i pro vnitřní poměr mezi úřadem poštovním a telegrafním a mezi poštmistrem. Na zevnějšek representuje poštmistr třebas smlouvou ustanovený ve všech poštovské dopravy se týkajících záležitostech, tedy také při dopravě poštovní od dráhy (železnice) k poštovnímu úřadu a zpět, stát sám jako držitele a správce poštovního ústavu a jako nositele poštovního regálu (práva výsostního). Dle § 1. odst. 2. jízdního poštovního řádu ze dne 18. srpna 1838 sb. pol. z. 106 — 269 —
přejímá jízdný ústav poštovský také peníze a cenné papíry k dopravě; takové zásilky jsou tudíž poštovnímu ústavu k dopravě svěřeny, kterýžto ústav dle § 32. c. ručí za ztráty, úbytky neb poškození na zásilkách těch po dobu od odevzdání jich poště až do jich dodání. Poštovní úřad, vlastně jelikož tentýž není zvláštním právním subjektem, c. k. erár nalézá se proto po udanou výše dobu v držení těch zásilek jemu k dopravě svěřených, ačkoliv erár jako právnická osoba tuto fysickou moc ne sám, nýbrž pouze svými zřízenci vykonávati s to jest. Při tom jest ale úplně lhostejno, zdali takový zřízenec v státní službě aneb pouze v poměru smluvním ke státu se nachází. Také v posledním případě detenuje zřízenec poštovního ústavu ony zásilky jménem eráru. O oprávněnosti žalobcově, by své nároky na zákonné nálezné oproti eráru uplatnil, nelze tedy pochybovati. Ohledně uspokojení se žalobcova s tím, co za nález obdržel, nejvyšší soud dále uvádí, že po vrácení nalezeného poštovního vaku žádal žalobce za to něco od vrchního poštmistra Z. Tomu ani jinak rozuměti nelze, leč že za vrácení nalezeného vaku »odměnu«, totiž nálezné žádal. Jelikož za takových okolností se jednalo o záležitost poštovního ústavu, jest názor úplně ospravedlněn, že se obrátil žalobce na vrchního poštmistra Z., jako na představitele poštovního ústavu, a že též vrchní poštmistr Z. v téže vlastnosti s žalobcem vyjednával, aniž by při těch vyjednáváních výslovného jmenování eráru aneb poštovního ústavu bylo zapotřebí bývalo.
Ostatně se poukazuje na důvody rozsudků nižších stolic.
(Rozh. ze dne 14. dubna 1908 Rv III 78/8 / I. )
Dr. K.

Citace:

Zastupování poštovního eráru na venek poštmistrem. Povinnost eráru platiti nálezné.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 6, s. 281-283.