Urážka církve ve smyslu § 303. tr. z. obsažená v uzavřené na farní úřad adresované obálce stala se veřejně.

Obec N. jest přifařena do Ch. Již po delší dobu byl spor mezi majiteli usedlosti v N. a mezi farním úřadem v Ch. o to, zda li i občané z N. jsou povinni přispívati na výlohy spojené s vydržováním varhaníka při kostelech. Spor vedený u politických úřadů i před soudem rozhodnut byl v neprospěch N. a tu bylo také chalupníku E. P. v N. jako majiteli usedlosti uloženo, obnos 29 K 89 h farnímu úřadu zaplatiti.
Dne 17. ledna 1908 vystavil P. směnku na 29 K 89 h následujícího znění: »v platná v Kralovskim Nebes, zaplaťte za tuto směnku na řad varhaníkovi Ch. obnos 29 K 89 h.« Jako příjemce podepsal směnku P., jako vystavitel jiný občan, který tehdy v hostinci — 289 —
dlel a úplně opilým byl. Tuto směnku poslal P. v uzavřené obálce na farní úřad v Ch. adresované i s dopisem následujícího znění: »Vyrovnací připiš mezi mnou a církvi katolickou. Veledůstojný pane faráři, já níže podepsaný vás uctivě žádám, abyste tento připiš k němu přiloženou směnku první úředník církve milostivě přijati ráčil a kdybyste vy to přijati nemohl tak žádám, abyste to poslal na slavnou konsistoř a kdyby to slavná konsistoř přijati nemohla, tak ať je to zasláno k neomylné stolici papežské do lůna Svatosti a neomylný otec to vyrovnání s tou směnkou jistě přijme proto, že tato směnka je na vyplacení božího služebníka varhaníka v Ch. A tuto směnku vystavuji na základech víry. Jak nás učí církev katolická, že všichni věřící budou odměněni za naše služby Bohu prokázané v království nebeském tak já tuto směnku vystavuji splatnou v království nebeském pro varhaníka Ch. V pádu, že by tato směnka přijata nebyla, vystoupil bych z církve katolické a mé děti ve škole tomu náboženství zakázal vyučovati. E. P., rolník v Ch.
Farář Ch. zaslal dopis tento i směnku c. k. okres, hejtmanství ve V. a toto postoupilo je c. k. stát. zastupitelství v Brně.
Na základě provedeného vyhledávání podána byla na P. žaloba pro přečin ve smyslu § 303. tr. z. spáchaný tím, že dne 18. ledna 1908 v Ch. veřejně učení církve katolické ve státě zákonně uznané, o životě posmrtném se posmíval a je zlehčiti hleděl.
Rozsudkem c. k. zemského trestního soudu v Brně ze dne 29. dubna 1908, č. j. Vr. II. 742/8 / 20 byl P. uznán vinným dle obžaloby a do tuhého vězení na jeden týden odsouzen z následujících
důvodů:
Dopisem společně se směnkou posmívá se obžalovaný, jak soud nabyl přesvědčení, učení církve katolické, t. j. církve ve státě uznaná o životě posmrtném a o odplatě na věčnosti a hledí učení to zlehčiti. Obžalovaný se doznává, že směnku i připiš tento psal, hájí se pouze tím, že neměl v úmyslu dopisem tímto někoho snížiti, ani uraziti. Dopis tento však obsahuje objektivně posmívání se hořejšímu učení církve katolické a zlehčení její a byl sice poslán v uzavřené obálce, ale ne jak adresou zjištěno jest na soukromou osobu farářovu, nýbrž na farní úřad. I když výpovědí svědka faráře T. zjištěno jest, že jest bez kaplana, že dopisy na farní úřad sám otvírá, že psaní neoznačil »praesentatem« a také to do podacího protokolu nedal, ježto se to obyčejně nezanáší, nabyl soud v uvážení, že se nejednalo o soukromou listinu na faráře, kterou tento libovolně zahoditi mohl, nýbrž o listinu na farní úřad, kterou tento dle stávajících předpisů beze vší pochyby uschovati a příležitostně, ku př. při kanovnické visitaci, s ostatními listinami povolaným osobám, jako svému představenému ukázati musel, v dalším — 290 —
uvážení, že farář takovou listinu, obsahující posměch a zlehčení učení církve, již dle svého povolání u sebe ponechati neb zahoditi nemohl, nýbrž ji dle svého mínění příslušnému úřadu k dalšímu patřičnému jednání odstoupiti musel a že farář jak zjištěno jeho výpovědí a dopisem c. k. okresního hejtmanství, dopis poslednějšímu úřadu skutečně zaslal; a uváží-li se konečně, že obžalovaný jak v dopise zjištěno, sám žádal, aby farář příslušnou směnku, kdyby ji přijati nemohl, poslal konsistoři, případně stolici papežské, nabyl soud v uvážení všeho toho přesvědčení, že obžalovaný s určitostí předpokládati musel, že obsah směnky a dopisu v dalších kruzích rozšíření dojde a že tedy hořejší přečin veřejně spáchal.
Co se subjektivní stránky týče, zodpovídá se sice žalovaný v ten smysl, že nechtěl se učení církve posmívati a je zlehčovat, soud ale nabyl z celého zjištěného děje úplného přesvědčení, že
tel, jsa si vědom možných následků, přece k činu se odhodlal a jej spáchal. Jest tedy jak objektivní, tak subjektivní podstata přečinu §. 303. tr. z. dokázána, a soud nabyl úplného přesvědčení, že obžalovaný směnkou a dopisem shora uvedeným veřejně učení církve katolické o životě posmrtném se posmíval a je zlehčiti hleděl. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný zmateční stížnost, kteráž byla zamítnuta z následujících
důvodů:
Zmateční stížnost, opírající se o § 281. čís. 9 lit. a) tr. ř. má za to, že je zde skutková povaha deliktu §u 303. tr. z. vyloučena jednak proto, poněvadž obžalovaným nebyla snad v posměch uváděna učení, obyčeje neb zřízení církve katolické, spíše byl prý předmětem posměchu varhaník kostela ch., jejž poukázal obžalovaný, pokud se týče zaplacení jeho poplatků na odplatu na onom světě, a jednak také proto, že se inkriminovaná zásilka, sestávající z dopisu a směnky, dostala se do rukou jen faráře T. samotnému, následkem čehož se zde nedostává známky veřejnosti, již § 303. tr. z. předpokládá. K vývodům těmto však přisvédčiti nelze.
Budiž připuštěno, že obsah listin, tvořících předmět obžaloby (dopisu a směnky), uvádí vedle učení církve římsko-katol. o trvání duše lidské i na onom světě a o odplatě, kterou tam dlužno čekati, v posměch i varhaníka kostela Ch., poukazovaného se svými hmotnými nároky na onen svět. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný sledoval úmysl, zlehčiti učení církevní a uznal za zlehčování takovéto i posmívání se učením těmto, jež je v jednání jeho obsaženo. Tím, aby eventuelně bylo se dovoláváno biskupské konsistoře a stolice papežské, jakožto instancí vyšších, činí se tu arciť směšným církevní učení o odplatě na onom světě, na niž se ukazuje jako na platební fond pro varhaníka, jak to přiznává vlastně zmateční stížnost sama, uvádějíc, že se tu jedná o »nepodařený žert«. Užil-li však obžalovaný — 291 —
k tomu cíli, aby varhaníka potupil, jakožto prostředku, jenž k cíli tomu měl věsti, posměchu učení církevnímu, tož musí odpovídati i za to, že trestuhodného tohoto prostředku užil. Že byl jednáním žalovaného varhaník kostela ch. dotčen zároveň, nevylučuje tudíž skutkovou povahu § 303. tr. z.
Ani známky veřejnosti činu se zde nenedostává. Jako v § 63. tr. z. sluší i v § 303. tr. z. pojímati výraz »veřejně* nikoliv ve smyslu latinského »publice«, nýbrž »palam.« Pojem tento jest vyčerpán, když podle okolností mohl čin býti více jinými osobami postřehnut. Tomu zde ale tak jest. Právem vytýká rozsudek v odpor vzatý, že dopis obžalovaného nebyl poslán na faráře Jana T. jako na osobu soukromou, nýbrž na farní úřad. Tím připadla však faráři povinnost, nakládati se zásilkou a došlými s ní listinami úředně. On s ní soukromě vůbec nakládati nesměl, nýbrž byl povinen vyříditi ji úředně. V každém případě by ji byl musil, kdyby nebyl uznal za dobré postoupiti ji úřadu politickému, na základě své úřední funkce jako správce fary, kterou mu ukládá církevní právo, uschovati, po případě uložiti do archivu farního úřadu, kde by byla jeho nástupci v úřadě právě tak přístupná, jako případným biskupským visitacím. Možnost, že se o obsahu zásilky dozví osob více, zde tudíž beze vší pochyby byla, a jak rozsudek zjišťuje, byla možnost ta i obžalovanému dobře známa. Byla tedy stížnost zamítnuta.
(Rozhodnutí ze dne 17. října 1908, č. j. Kr III. 84/8 / 41
Jar. Lazar.

Rozhodnutí toto sotva dojde všeobecného souhlasu. I kdyby snad v žertu tomto mohlo shledáno býti zlehčování církevního učení, ohledně podmínky veřejnosti jsou důvody příliš šroubovány. K tomu přece nestačí pouhá adresa. Z obsahu dopisu jest přece zřejmo, že se v něm nežádá o žádný farářský výkon, nýbrž o pouhé dobírání si faráře a proto nepotřeboval farář dopisu toho uschovávati, právě tak, jako kdyby byl obsahoval přímo urážku faráře. P. farář si asi sám a to zcela správně myslel, že na něco podobného se hodí jen „Prügel patent“ a proto, aniž by dopis dal do podacího protokolu, zaslal jej okr. hejtmanství. Přemrštěnostmi se dobrý účel nedocílí, dokonce pak už ne ve věcech náboženských. Pozn. red.

Citace:

Urážka církve ve smyslu § 303 tr. z. obsažená v uzavřené na farní úřad adresované obálce stala se veřejně.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 6, s. 302-305.