Knihovní věřitelé, jichž pohledávky zákonné jistoty nepožívají, aneb změnou jistoty takové pozbývají, nemohou proti své vůli býti nuceni, aby snášeli bezzávadné odepsání.

Okr. soud zamítnul žádost knihovní vlastnice A, aby odpory, které proti zamýšlenému bezbřemennému knihovnímu odepsání pozemků od kmenové pro odporující zatížené usedlosti tito podali, byly prohlášeny bezúčinnými. Soud rekursní rekursu A vyhověl, odpory bezúčelnými prohlásiv.
Důvody:
Náhledu prvního soudce, že od usedlosti přes 2/3 její ceny zatížené nelze pozemku odloučiti bez souhlasu knihovních věřitelů, jichž pohledávky nejsou kryty po smyslu §. 1374. ob. z. obč., byť i směnnou smlouvou, která zavdala příčinu k dotyčné žádosti, rovnocenný pozemek přibyl, nelze přisvědčiti.
Ani ustanovení §. 1374. ob. z. obč. ani §. 9. zák. ze dne 6. února 1869 č. 18 z. ř. neposkytují opory pro tento náhled. § 1374. stanoví pouze, jak dalece pozemek obřemeněn býti může, aby byl ještě způsobilou zástavou. V našem případě nemůže však vzejíti tato otázka proto, že přibylé pozemky jsou bez břemen.
Pokud se však týče §. 9. cit. zák., stanoví týž zákonitou normu, že knihovní věřitel musí si dáti líbiti směnu, není-li jistotě knihovní pohledávky po smyslu §. 1374. ob. z. obč. na újmu a má tedy před očima onen případ, kde dotyčná pohledávka již před směnou požívala zákonité jistoty, která arci směnou zkrácena býti nemůže.
Z toho plyne, že směnná smlouva nesmí býti příčinou zkrácení věřitelů.
Nepožívala-li však knihovní pohledávka jistoty dle §. 1374. ob. z. obč. již před směnou, pak může knihovní věřitel jenom žádati, by směnou postavení jeho se nezhoršilo.
Směnnou smlouvou v případě našem se postavení knihovních věřitelů nezhoršilo, naopak se zlepšilo. Cena pozemků, které od kmenové usedlosti odloučeny býti mají, jest nižší než cena pozemků, které k ní základem smlouvy té již byly připsány, a pozemky poslednější jsou dle znaleckého úsudku též celkem lepší a pro majitele kmenové usedlosti přístupnější než pozemky, které odloučeny býti mají.
Jelikož pak zde jsou též ostatní podmínky tohoto §. 9., jak prvý soudce sám zjistil, není tu skutečně žádné překážky, by se prohlásil odpor knihovních věřitelů za neplatný.
Podotýká se ještě, že kdyby správným byl důvod prvým soudcem pro odmítnutí žádosti uvedený, zmařil by se často úmysl zákona, umožniti směnné smlouvy přes stávající břemena knihovní za účelem zcelení a lepšího hospodaření pozemků k polnímu hospodaření určených.
Na rekurs jednoho z knihovních věřitelů nejv. soud rozhodnutí toto změnil, obnoviv usnesení soudce I.
Důvody:
Dovolací rekurs jest odůvodněn. Neboť výhoda, jež vyhražena jest vlastníku pozemku v §§. 9. až 12. zák. ze dne 6. února 1869, ř. z.
3* č. 18. z ohledů národohospodářských, dle které se za účelem zaokrouhlení neb lepšího obhospodaření i proti vůli hypotekárních věřitelů směnou odštěpiti mohou bezzávadně pozemky od pozemků zabřemeněných, hospodářské kultuře věnovaných, vázána jest podle ustanovení §. 9. cit. zák. podmínkou, »že směna dle §. 1374. obč. zák. není na újmu bezpečnosti pohledávání, z příčiny kteréhož vznesen byl odpor«.
Tím má býti řečeno, že k odporu hypotekárního věřitele netřeba přihlížeti jen tehdy, když pohledávka jeho požívala před směnou zákonné jistoty a také po směně ji podrží, při čemž posice jeho v mezích zákonné jistoty směnou se může státi i nepříznivější.
Naproti tomu nemohou býti věřitelé, jichž pohledávky zákonné jistoty nepožívají, aneb směnou jistoty takové zcela neb z části po- zbývají, proti své vůli nuceni, aby snášeli bezzávadně odepsání.
Že to je tendencí zákona, vyplývá úplně jasně z vládních motivů ku předloze zákona, jejíž §. 9. měl stejné znění, jako § 9. zákona.
Tam se praví (viz Kaserer sv. XV., str. 25): »Zvláštní výhoda, kterou lze pro případy shora zmíněné připustiti, pozůstávati má v dalším ještě utlačování reálních věřitelů, poněvadž odpor podaný, aniž by věřitel dosáhl zaplacení, může nálezem soudu tabulárního prohlášen býti za bezúčinný, jakmile jde na jevo, že pohledávka, pro kterou byl odpor podán, vzdor směny zůstává ještě podle §. 1374. obč. z. zajištěnou.
Ovšem nebude moci dle toho zvláštní výhoda poskytnuta býti v takových případech, v kterýchž jsou dotyčné držebnosti zadluženy nad dvě třetiny své ceny, třeba že neměla parcela, která má býti vyměněna, menší cenu než parcela, která za ni má býti dána.
Avšak bylo by pro zájmy reálního kreditu ve vysokém stupni nebezpečné, připustiti utlačování věřitelů, samo o sobě již a v každém případě povážlivé, i tehdy, když tu není dokonce oněch podmínek, za kterých vůbec předpokládati lze, že není ohrožena bezpečnost pohledávky«.
Téže myšlence dal při poradě v panské sněmovně ještě zvláštní výraz ministr práv, když označil (viz tamtéž str. 49.) jakožto podmínku, pod kterou se připouští bezzávadné oddělení proti vůli reálního věřitele, okolnost tu, že tu musí »ještě dále pupillární jistota pro pohledávku býti a zůstati« a doložil: »Ve všech ostatních případech stačí pouze okolnost, že se věřitel vyjádřil záporně, aby se oddělení učinilo nemožným«.
Názor soudu rekursního spočívá tudíž na omylu právním.
Poněvadž je pak jisto a se všech stran přiznáno, že pohledávky revisního rekurenta zákonné jistoty nemají, bylo dovolacímu rekursu vyhověno.
(Rozh. z 19. února 1907 č. 1875.) bl.

Citace:

Knihovní věřitelé,. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 1, s. 48-50.