Exekuční zpeněžení rozdělovacího nároku na nemovitostech.

V případu rozhodnutí Vážný 12232 byl zamítnut návrh vymáhajícího věřitele, jenž za účelem vydobytí vykonatelné pohledávky peněžité se domáhal zabavení a přikázání k vybrání všech práv povinného prýštících z titulu spoluvlastnictví dlužníka na nemovitostech vůči ostatním spoluvlastníkům nemovitosti dle §§ 825—848 obč. zák.
Odůvodnění rozhodnutí praví stručně, že exekuční řád nezná způsob vedení exekuce na právo vlastnické, resp. spoluvlastnické na nemovitostech a na práva z nich odvozovaná, pokud tato zrušením společenství se nestanou likvidními, resp. neznamenají samostatnou hospodářskou hodnotu.
Při tom nejvyšší soud vychází od důsledně zastávaného názoru, že zabavení věci nebo práva se jeví býti přístupným jen když jeho zpeněžení má za následek přímý přechod majetkových hodnot ze jmění dlužníkova do jmění věřitelova. Exekuce směřující jen k nepřímému uspokojení věřitele byly vždy prohlašovány za nepřípustné, na př. (Vážný 5908) zabavení a přikázání k vybrání nároku povinného vůči jeho právnímu zástupci na vydání soudního usnesení o povolené poznámce pořadí k zadlužení. Nemůže býti pochybným, že provedení podobné navržené exekuce spolu s trvající nemožností pro povinného navrhnouti po dobu účinnosti poznámky pořadí vklad smluvního zástavního práva zaručilo by následujícímu vymáhajícímu věřiteli lepší pořadí pro jeho soudcovské zástavní právo a tudíž příznivější vyhlídky na úplné upokojení.
Toť k § 7 ex. ř. a jeho výkladu v praksi.
V případě v úvodu citovaném má nejvyšší soud — dle našeho názoru neprávem — za to, že oprávnění plynoucí ze spoluvlastnictví na nemovitostech neznamenají majetkovou hodnotu již jako taková, takže jest vymáhajícímu věřiteli tvrditi již v exekučním návrhu, že ze zabavení a přikázání k vybrání lze očekávati určité hospodářské následky ve prospěch vymáhajícího věřitele. Zastává názor, že nehledě k zvláštním výjimkám, ideelní podíl na nemovitosti, zatížený soudcovským zástavním právem, znamená zvláštní a neodvislou podstatu, již nelze zpeněžiti jinak pro vymáhajícího věřitele než způsobem vytčeným v §§ 87, 131 a 238 ex. ř.
Tento výklad zdá se býti příliš úzkým. Denní zkušenost učí, že zajisté není lhostejno pro vymáhajícího věřitele, vydraží-li se na př. pět ideelních pětin nemovitosti, patřící pěti spolumajitelům, v průběhu pěti dražebních řízení anebo uděluje-li se příklep ke všem ideálním dílům za jediného řízení. Odhad hodnoty vydraženého ideelního podílu se děje zpravidla dotyčným zlomkem hodnoty celé nemovitosti, v předmětném případě tedy 1/5 hodnoty celé nemovitosti. Při dražebním roku však rozhodují jen hopodářské úvahy o výši nejvyššího podání každého zájemníka a těm zajisté není naprosto lhostejno, kupují-li celou nemovitost neb jen ideální podíl. Toto stanovisko ani není cizí Nejvyššímu soudu, který se v rozhodnutí Vážný 8906 zmiňuje obšírně o rozdílu v ohledu hospodářském mezi dražbou celé nemovitosti a dražbou jejího ideálního podílu.
Nabytí ideálních podílů nemovitostí, obzvláště v krajích hornických, spočívá velmi často na úvahách spekulačních: vydražitel zpravidla ani nemyslí na to použít nemovitosti společně s ostatními spolumajiteli podle jejího hospodářského účelu; jedná-li se na př. o obytný dům, nechá jej zchátrati, spokojuje se s nájemným stále klesajícím, neboť tento normální příjem není v žádném poměru k očekávanému zisku na kapitálu v okamžiku, kdy poddolování krajiny v uhelných revírech se blíží tak, že majiteli dolu záleží na tom koupiti objekty na povrchu za dobrou cenu, aby se takto vyhnul nákladným sporům o náhradu škody ze znehodnocení stavení trhlinami, celých hospodářství propadnutím jejich nejdůležitějších částí, vysycháním studní atd.
Často nabývá při nucených dražbách ideálních podílů nemovitostí jediný přítomný zájemník podílu s úmyslem ani dost málo neskrývaným, aby podal ihned po vkladu svého vlastnického práva žalobu na rozdělení společenství proti ostatním spolumajitelům. Proti této žalobě jsou spolumajitelé prakticky bez ochrany, neboť zpravidla neobstojí jedině dovolené námitky, že totiž zrušení spole čenství se stalo v nevčas, resp. v neprospěch ostatních spolumajitelů. Z rozhodnutí Vážný 14219 plyne, že Nejvyšší soud nepřipouští omezení práva na rozdělení spoluvlastnictví ani tehdy, dokazuje-li se žalobci, že jeho právní předchůdce mu prodal a předal podíl na nemovitosti jen v úmyslu, aby druhý spolumajitel — který z vlastních prostředků koupil nemovitost, ale nedal si zajistiti část připadající na ideální podíl právního předchůdce žalobcova — byl následující exekuční dražbou nemovitosti hospodářsky zničen.
Všechny tyto okolnosti dokazují, že oprávnění spolumajitele nemovitosti domáhati se zrušení společenství a jemu odpovídající povinnost ostatních spolumajitelů, trpěti toto zrušení, znamená hospodářskou veličinu. Tato může býti ciferně zjištěna porovnáním výsledků odhadů celé nemovitosti se strany jedné a jejich ideálních podílů se strany druhé, jak již plyne z rozhodnutí Vážný 8906 shora citovaného. Nemůže býti ani pochybným, že »vyšší« nejvyšší podání za celou nemovitost by mohlo býti dosaženo jen zrušením společenství na nemovitosti, takže požadavek Nejvyššího soudu, aby přebytek se stal likvidním tímto zrušením, se zdá býti splněn.
Nemůžeme dále souhlasiti s názorem, obsaženým v rozhodnutí v úvodu citovaném, že zásadně znamená ideální podíl nemovitosti, zatížený soudcovským právem zástavním, zvláštní a neodvislou podstatu, při čemž se myslí asi jako na protiklad na ideální podíly dědiců na neodevzdané pozůstalosti, ideální podíly veřejných společníků na jmění veřejné a komanditní společnosti atd., zkrátka na rozdíl mezi »reálním zlomkem« nemovitosti, a »aritmetickým zlomkem« neodevzdané pozůstalosti, jmění veřejné společnosti atd., při kterých (náhodné) společenství dědiců se rozpadá odevzdáním pozůstalosti ex lege, kdežto ostatní (smluvní) formy společenství mohou býti zrušeny dle ustanovení dotyčných smluv a jejich zákonných doplňků. Podobný předpoklad by bylo nutno odmítnouti, neboť citací § 361 obč. zák. v § 829 obč. zák. jest dokázáno, že zákonodárce si byl vědom toho, že spolumajitel nemovité věci jest účastníkem společenství téhož rázu jako na př. veřejná obchodní společnost (§ 1216 obč. zák.), ačkoliv obsah druhé části druhé věty § 361 obč zák. a §§ 10 a 13 knih. zák. zdánlivě znamenají, že majitel ideální části nemovitosti prý není v nižádném společenství statků. V obou těchto případech tudíž jde o totéž rozdělovači právo dle § 830 obč. zák., poněvadž se jedná o společenství téhož a nikoliv jiného rázu.
Ustanovení §§ 1215, 1216 obč. zák. podřídily dělení jmění veřejné obchodní společnosti normám §§ 825 a násl. obč. zák., což obchodní zákonník ponechal nedotčeno. Dle čl. 126 obch. zák. však může věřitel veřejného společníka dosáhnouti likvidaci veřejné společnosti na místě povinného společníka; ustanovení § 331 ex. ř. mu umožňuje učiniti dotyčná prohlášení za dlužníka-společníka.
Nic nedokazuje, že ustanovení čl. 126 obch. zák. mělo zůstati lex specialis na poli práva obchodně-společenského, naopak materialie k exekučnímu řádu (I., 557) chtějí rozšířiti zcela všeobecně toto oprávnění na oblast celého práva, lépe řečeno, vyloučí ti právě uvedenou možnost restriktivní interpretace, takže podle materialií nemůže býti pochybným, že rozdělovací nárok dlužníka-společníka může býti zabaven a přikázán jeho věřiteli v každém případě společenství, tedy ovšem i v případě společného vlastnictví na nemovitosti.
Citované rozhodnutí Vážný 12232 se opírá o úvahu, že ideální »reální« podíly nemovitosti žijí takřka každý svým vlastním právnickým životem, že jsou neodvisle jeden na druhém samostatně: zcizitelnými, objektem nabytí zástavních práv, reálních břemen atd., takže prý ani netvoří společenství. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak každá žaloba na rozdělení společenství na nemovité věci by musela býti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce může volně disponovati svým ideálním podílem, takže tu není důvodu k společnému prodeji všech ideálních podílů. Jelikož však teorie a prakse jsou bezvýhradně mínění, že rozdělovací nárok každého spolumajitele nemovitosti se vztahuje na celou nemovitost, tvořící hospodářské společenství vzdor formální samostatnosti ideálních podílů, nemůže býti přisvědčeno názoru zastávanému cit. rozh. Vážný 12232.
Jelikož Nejvyšší soud sám předpokládá, že zpravidla výtěžek exekuce na celou nemovitost převyšuje souhrn výtěžků exekucí na všechny ideální podíly (Vážný 8906 cit.), což jest v souladu se zkušeností denní prakse, dále je nesporno, že spolumajiteli nemovitosti přísluší rozdělovací nárok proti ostatním spolumajitelům, který má povahu všech ostatních rozdělovacích nároků našeho práva a jehož uplatnění má za následek zvýšení nejvyššího podání pro rata podílů, není nic v cestě exekučnímu zpeněžení tohoto nároku dle § 333 ex. ř.
Tento závěr se opírá o souhlasný názor Ehrenzweigův (I./2, str. 750), kdežto ostatní literatura, pokud nám známo, se naší otázkou neobírala. JUDr. E. J. Haas, advokát ve Fryštátě.

Citace:

Exekuční zpeněžnění rozdělovacího nároku na nemovistostech. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 6., s. 379-382.