JUDr. František Poláček: Ochrana cti podle zákona ze dne 28. června 1933 čís. 108 Sb. z. a n. Druhé rozšířené vydání. Praha 1937, Čsl. Kompas, str. 125, Kč 15.—.
Spisek obsahuje druhé vydání publikace vydané r. 1934 nákladem Jednoty českých kandidátů advokacie v Praze, doplněné soudními rozhodnutími a rozšířené o kapitolu o subjektivní stránce deliktů proti cti. Výklad nedrží se systematiky zákona, ale postupuje formou úvah o jednotlivých důležitých otázkách tohoto právního úseku pojednávaje postupně o jednotlivých skutkových podstatách, jejich subjektivní stránce, důvodech vylučujících trestnost, o povaze výroku o upuštění od potrestání, o zmocnění veřejného žalobce ke stíhání, souběhu práv žalobních, o lhůtě k podání žádosti za trestní stíhání a útratách trestního řízení. Připojen je přehled literatury, text zákona a hlavně pro praxi vítané příklady podání a rozhodnutí v těchto trestních věcech. Výklad zákona opírá se o vyčerpávající přehled publikovaných rozhodnutí nejvyššího soudu i nižších stolic a přihlíží též důkladně k projevům literárním. Autor při sporných otázkách vždy uvádí, ku kterému mínění se přiklání a možno s ním v celku souhlasiti. Na str. 35 zabývá se institucí upuštění od potrestání s hlediska následků odsouzeni (§ 10). Domnívá se, že došlo-li podle § 265 tr. ř. jednak k upuštění od potrestání, jednak později k podmíněnému odsouzení v dvouleté lhůtě § 10 zák. č. 108/33, že je pak privilegované zahlazení odsouzení podle tohoto ustanovení vyloučeno. Dovozuje z toho, že upuštění od potrestání je po této stránce pro odsouzeného méně příznivé než podmíněné odsouzení. Myslím, že přiměřeným výkladem možno se této kolísá vyhnouti, připustíme- li použití § 10, jakmile bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, neboť pak platí de jure za zachovalého. Situace odsouzeného bude potom v obou srovnávaných případech přibližně stejná. Na str. 59 řeší spisovatel otázku, jak tomu je, podá-li při vzájemných žalobách (§ 18) nejprve žádost za trestní stíhání strana později uražená opožděně a dojde proto k zprošťujícímu výroku. Žaluje-li potom osoba dříve uražená, nemůže strana později uražená znovu žalovati. Nelze se tu však dovolávati § 46 tr. ř. (sr. Storch, Tr. ř. I 298) ani § 19 zák. č. 108/33. Myslím, že by proto nebylo lze posuzovati možnost obnovy podle § 352 odst. III. tr. ř. Někde (str. 57) se přikládá poněkud přílišný význam materiáliím zákona.
Spis obsahující podrobný a přesný výklad ustanovení, s nimiž právní praxe tak často přichází do styku, dojde jistě i v druhém vydání mezi praktickými právníky zaslouženého rozšíření a obliby.
V. S.