Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 76 (1937). Praha: Právnická jednota v Praze, 636 s.
Authors:

Pojem a postavení poškozeného ve vojenském trestním řízení.


Dr. Jaroslav Pauk.
(Dokončení.)
Zde však dlužno vytknouti rozdíl mezi případy, kdy trestní soud pachateli splnění nějaké (na př. soukromoprávní) povinnosti svým rozhodnutím ukládá a případy, kdy sám takovou vedlejší povinnost splní. (Prvý případ: uložení náhrady škody pachateli, druhý případ: vrácení odcizené věci, pachateli odebrané a v držení soudu se nalézající poškozenému.) V tomto posledním případě nejde totiž o rozhodnutí soudu — ať už jím rozumíme vyvození druhotné normy, nebo, jako běžná nauka, autoritativní zjištění právních následků skutkového stavu 1 — nýbrž o pouhé soudní opatření. 2 Proto není prohřešením proti shora uvedené zásadě ustanovení, podle kterého vojenský soud má poškozenému vrátiti jeho věc, která mu byla pachatelem odňata a u osob v § 404 v. tr. ř. uvedených nalezena, není-li vlastnictví sporné ( §§ 404, 405 v. tr. ř.). 3
Jelikož tedy soudy vojenské o jiných než trestněprávních následcích trestného činu nerozhodují, nelze přirozeně mluviti ani o součinnosti třetích osob k vydání vedlejšího rozhodnutí, které neexistuje. Není cesty tam, kde není ani cíle.
Přes to nutno se podrobněji zabývati otázkou, pokud ve vojenském trestním řízení, které jest trestním řízením pouze ve vlastním slova smyslu, mohou spolupůsobiti i jiné osoby než obviněný a stát, 4 zastoupený veřejným žalobcem. V obecném trestním řízení přiznává zákon soukromníku, jak jsme řekli, toliko subjektivní oprávnění vystoupiti za určitých okolností činně za stát 5 (subsidiární obžaloba), nebo žádati za rozhodnutí též o soukromoprávních následcích trestného činu. 6 Poněvadž posléze uvedené oprávnění jest předpokladem prvého a poněvadž ono jest ve vojenském trestním řízení pojmově vyloučeno, odpadá onen hlavní předpoklad veřejného subjektivního oprávnění soukromých osob uvésti trestní řízení v pohyb — práva žalobního. S vlastním trestním rozhodnutím, o které žádati jest oprávněn toliko stát, nemůže vojenský soud spojití žádné rozhodnutí vedlejší; proto není důvodu, aby za stát mohly zmíněné oprávnění vykonávati osoby, které jedině na obsahu takového vedlejšího rozhodnutí jsou právně přímo interesovány. Uvážíme-li pak, že právo žalobní, jakožto oprávnění uvésti soudní trestní řízení v pohyb není ještě samo o sobě právem procesní strany, nýbrž teprve podmínkou těchto práv, 7 vidíme, že ve vojenském trestním řízení není jiných subjektů procesního právního poměru na straně aktivní, než právě stát, representovaný veřejným žalobcem, že tedy soukromník nikdy subjektem tohoto procesního právního poměru — procesní stranou — býti nemůže.
Než zájem veřejný, aby nečinností neb liknavostí stíhajících orgánů nedoznalo trestní řízení újmy a soukromý zájem osob, pro jichž nároky může býti obsah trestního rozhodnutí praejudicielní, nemohl zůstati ani ve vojenském trestním právu procesním bez povšimnutí. Ovšem zájmům těm musilo zde býti poněkud jinak vyhověno.
Pokud jde o zmíněný soukromý zájem poškozeného, jest tento, u srovnání s hlavním zájmem vojenského trestního řízení tak nepatrný, že nemůže vynutiti změnu zásadního stanoviska vojenského trestního práva procesního. Zákon mu proto vyhovuje pouze potud, že opravňuje poškozeného nahlížeti do spisů během vyhledávacího řízení, 8 býti o určitých důležitých úkonech a jednáních předem uvědomen a jim býti přítomen a konečně býti o určitých důležitějších rozhodnutích a opatřeních dodatečně vyrozuměn. 9
Pokud pak jde o veřejný zájem, tu okolnost, že soukromé osoby nemají zde práva uplatniti za stát nárok na trestní rozhodnutí — kterýžto nárok plyne ve vojenském trestním právu také ze zvláštního osobního poměru obviněného k branné moci 10 — vylučuje řešení cestou subsidiární obžaloby.
Dále jest uvážiti: V obecném trestním řízení svěřeno jest uplatňování stíhacího práva orgánu závislému na svých nadřízených, v nejvyšší instanci pak na orgánu politickém. Chrání se tedy institucí subsidiární obžaloby veřejný zájem trestního stíhání před zásahy z důvodů politických. Veřejný žalobce vojenský podléhá však v nejvyšší instanci orgánu, jehož úkolem jest hájiti zájmy branné moci (ministerstvu národní obrany), tedy zájmy totožné s hlavním účelem vojenského trestního řízení. Chrániti tedy zájem branné moci proti zásahu orgánu, který jest určen k hájení téhož zájmu, znamenalo by logický protimluv. Předmětný požadavek stává se tedy aktuelním toliko v případu kolise mezi zájmem branné moci na stíhání a politickým zájmem opačným, kterýžto případ, vzhledem k politickému postaveni ministra národní obrany jest myslitelný (v těchto případech skýtá odpomoc mimoprocesní stížnost příslušného představeného pachatelova podle §§ 43, 327:2 v. tr. ř.§ 138:1 v. tr. ř. a contr.) 11, dále v případu, kdy proti vojenskému zájmu na nestíhání stojí v konkrétním případě naléhavější veřejný zájem na provedení trestního řízení, nebo konečně v případu, kdy zájem trestního stíhání ohrožen jest toliko pouhou nečinností, neb liknavostí orgánů stíhajících (nemíním tím zavinění ani nedbalost těchto orgánů; jest však přirozené, že veřejný žalobce nemůže vždy míti vědomost o všech skutečnostech a důkazech, o nichž ví poškozený).
Vojenský trestní řád vyhovuje proto zmíněnému veřejnému zájmu tím způsobem, že dává poškozenému právo stížnosti do odepření trestního stíhání, nebo zastavení řízení, o níž rozhoduje nezávislý soud. 12
Řešení to považuji za výhodnější než institut subsidiární obžaloby. Lépe vyhovuje principu trestního řízení, uplatňuje-li právo státu kompetentní státní orgán, než osoba soukromá. Nepodrývá autoritu veřejného žalobce a důvěru v trestní soudnictví, které jistě neprospěje fakt, že soukromník musil na se vzíti ztrátu času, risiko útrat a jiné obtíže sporu, aby veřejný zájem na potrestání došel splnění. A konečně je mnohem účelnější: veřejný žalobce, vybavený rozsáhlou úřední pravomocí a autoritou a vázaný úředními povinnostmi, jest mnohem spolehlivější zárukou úspěšného provedení trestního řízení než soukromá osoba, nemluvě ani o úspoře času, práce a nákladu.
Ochranou veřejného zájmu na stíhání proti nečinnosti stíhajících orgánů jest tedy ve vojenském trestním řízení právo stížnosti poškozeného. Ochranu tohoto zájmu proti liknavosti pak poskytuje právo poškozeného činiti průvodní návrhy.
Tím jsme si v hlavních rysech naznačili procesní postavení osob na výsledku vojenského trestního řízení nepřímo interesovaných: jako ochránců svých vlastních soukromých zájmů (zmíněná oprávnění náhlížeti do spisů atd.) a jako ochránců zájmu veřejného (právo stížnosti, právo důkazních návrhů). Jak vidno, nečiní tedy zákon z těchto třetích osob subjekty procesního právního poměru, nýbrž udílí jim pouze určitá oprávnění: poškozený ve vojenském trestním řízení není stranou, nýbrž jen osobou s určitými právy procesními. 13
III.
Tím se nám ovšem jeví v jiném světle také otázka, které osoby vojenský trestní řád k součinnosti v procesu — byť i nikoli jako strany — připouští. V důsledku toho totiž, že vojenský soud o soukromoprávních následcích trestného činu nerozhoduje, stává se zbytečným a bezvýznamným kriterion osobní legitimace podle občanského trestního řádu — požadavek soukromoprávního nároku, z trestného činu vyplývajícího. 14 Ve vojenském trestním řízení otvírá se tedy v celé šíři možnost obsáhnouti a do služeb veřejného zájmu postaviti onen velmi široký okruh osob na stíhání interesovaných, jak i pro občanské trestní řízení bylo doporučováno. 15 Nic méně i tu bylo třeba ochrany před zneužitím, zejména ze zlomyslnosti, pomstychtivosti atd., třeba toto nebezpečí není ve vojenském trestním řízení, vzhledem k omezenému rozsahu procesních práv, tak akutní. Proto i vojenský trestní řád podle nahoře vyslovené zásady: čím více práv, tím užší okruh oprávněných a naopak, udílí předmětná oprávnění pouze poškozenému, kterýžto pojem definuje § 104 v. tr. ř. jako toho, jehož právo bylo přímo poškozeno neb ohroženo trestným činem jiné osoby.
Vymezení to vyhovuje jistě lépe než vymezeni podle ob. řádu trestního. Pod pojem poškozeného lze totiž takto zahrnouti i osoby, které žádného soukromoprávního nároku proti pachateli uplatňovati nemohou; zejména osoby, poškozené ve svých právech veřejných (právo volební, příslušnost k sociálnímu pojištění atd.), při čemž nebezpečí svévole zůstává právě tak omezeno, jako v trestním řízení občanském.
Při vymezení pojmu poškozeného přidržel se zákon v zásadě definice býv. uherského trest. řádu z čl. XXXIII/1896 (§ 13), kterou v podstatě přijímá i naše přípravná osnova sjednoceného trestního řádu z r. 1929 (§ 49, 1. věta). Proti definici podle § 13 trestného poriadku obsahuje definice vojenského trestního řádu (právě tak, jako definice naší přípravné osnovy) na víc slovo »přímo«. To znamená, že poškozeným může býti ve vojenském trestním řízení jen ten, kdo byl subjektem poškozeného neb ohroženého práva v době poškození, neb ohrožení. Sukcessor, ať singulární, ať universální má tedy býti vyloučen a mají dále býti vyloučeni ti, kdo nejsou subjekty poškozeného neb ohroženého práva pro svou osobu, nýbrž jen ve své zvláštní funkci (na př. vojenský představený, jehož rozkazu nebylo uposlechnuto). Dále to znamená, že mezi spácháním trestného činu a nastalým poškozením musí tu býti přímý příčinný vztah v tom směru, že do příčinného řetězu mezi spácháním trestného činu jako příčiny a poškození neb ohrožení jako výsledku nevstupuje mezipříčina, trestným činem nezpůsobená, kterou pachatel předvídati nemohl. 16 Může proto býti poškozeným i jiná osoba, než proti které trestný čin byl spáchán, což přehlíží Nowak tím, že zaměňuje pojem poškozeného práva s pojmem poškozeného právního statku (n. u, m, str. 95).17
Poněvadž podle definice vojenského trestního řádu stačí i pouhý fakt ohrožení práva, bude poškozeným subjekt práva, které trestným činem mělo býti poškozeno i když došlo toliko k pokusu. 18 Rovněž ten, jehož nárok proti pachateli uhasí promlčením, narovnáním, prominutím, zaplacením, nebo jehož nárok jinak byl uspokojen. Neboť, kdežto poškození znamená skutečnou újmu práv, tedy jakékoli fakticky nastalé zmenšení rozsahu neb obsahu subjektivních oprávněni, znamená ohrožení pouhé nebezpečí, pouhou možnost takové újmy. A toto nebezpečí v uvedených případech zde nesporně bylo.
Ze slov »trestným činem jiné osoby« pak plyne, že nemůže býti poškozeným spoluvinník trestného činu, 19 neboť byl poškozen také vinou vlastní.
K otázce, kdy, zda a čí právo bylo trestným činem poškozeno, neb ohroženo jest uvážiti, že sice každé jednání, skutkovou podstatu trestní normy tvořící, jest zároveň jinou normou zapovězené, ale ne každý zapovězený čin tvoří skutkovou podstatu trestní normy. Proto nemusí býti jednáním zapovězeným ani každý jednotlivý z činů, které ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestní normy. Při zkoumání dané otázky bude tedy nejprve zkoumati, kterými z těchto jednotlivých činností porušil pachatel právní povinnost a toliko ohledně těchto porušených povinností bude zkoumati, zda porušení bylo příčinou poškození neb ohrožení odpovídajícího práva. Tu však již budou rozhodovati předpisy jiných, než trestních norem, tedy předpisy práva soukromého, event,
i veřejného.
Bylo již řečeno, že škoda, způsobená trestným činem, vyšetřuje se ve vojenském trestním řízení jen pokud je toho třeba k správnému použití trestních ustanovení. Mimo to musí však zajisté orgány vojenského trestního řízení ex officio zkoumati, zda a kdo byl v daném případě trestným činem poškozen, kdykoli jim vojenský trestní řád ukládá nějakou povinnost vůči poškozenému (zejména povinnost vyrozuměti neb uvědomiti poškozeného), Rovněž uplatňuje-li někdo procesní práva poškozeného, musí tyto orgány zkoumati, zda jím také skutečně jest.
Poškozený nabývá tedy svého procesního postavení již samým zahájením trestního řízení, aniž je třeba nějakého projevu vůle s jeho strany. Svých procesních oprávnění nemůže se však ani předem vzdáti, jelikož jeho projev vůle v tomto směru je, vzhledem k veřejnoprávní povaze těchto oprávnění irrelevantní. Z toho plyne, že poškozeným může býti každý subjekt způsobilý k právům, aniž by bylo třeba způsobilosti k právním činům. 20 Toliko ohledně způsobilosti k samostatnému vykonávání procesních oprávnění bude rozeznávati mezi nesvéprávnými, kteří vůbec vůle ve smyslu právním nemají a ostatními nesvéprávnými osobami. Za ony toliko jich zákonný zástupce procesní práva vykonávati může (§ 108 v. tr. ř.), neboť výkon práva předpokládá projev vůle bezvýjimečně, i když nabytí tohoto práva na projev vůle vázáno není. Osoby druhé skupiny mohou pak předsebráti samostatně všechny úkony a vykonávati všechna oprávnění, pokud jim z toho nevzchází soukromoprávní závazek, který by podle předpisů práva soukromého nemohly samy kontrahovati.
IV.
Zbývá probrati a vyložiti jednotlivá oprávnění poškozeného, ke skupinám nahoře vypočteným náležející.
Vyrozuměn musí býti poškozený zásadně v těch případech, kdy vědomost o předmětné skutečnosti jest žádoucí pro uplatňování jeho nároků a v případech, kdy jde o rozhodnutí neb opatření, proti kterému mu přísluší opravný prostředek. Musí tedy býti vyrozuměn o odepření trestního stíhání a zastavení řízení veřejným žalobcem (ať již ve stadiu zatímního pátrání, nebo prokurátorského vyhledávacího řízení), o zastavení vyhledávacího řízení, nebo řízení po podání obžaloby soudem, o odstoupení věci ke kázeňskému vyřízení, nebo o odstoupení pro nepříslušnost, o návrhu veřejného žalobce na takové odstoupení, o odepření rozšířiti trestní řízení na čin nově najevo vyšlý, o přerušení trestního řízení pro duševní chorobu obviněného, o nařízeném hlavním přelíčení, odvolacím hlavním přelíčení a o veřejném ústním líčení před nejvyšším vojenským soudem.
Přítomen může býti poškozený hlavnímu přelíčení, soudnímu ohledání v hlavním přelíčení nařízenému, odvolacímu hlavnímu přelíčení a veřejnému ústnímu přelíčení před nejvyšším vojenským soudem. Toto právo má i při vyloučení veřejnosti, které může v případě § 258:2 v. tr. ř. sám navrhnouti. Než i toto právo poškozeného, býti přítomen, ustupuje jednak zájmům vojenským, jednak zájmu trestního řízení. Lze mu totiž uložiti, aby se po dobu projednávání věcí, které v zájmu vojenské bezpečnosti státu mají zůstati utajeny (§ 261 v. tr. ř.) vzdálil. Rovněž lze mu uložiti, aby se vzdálil, má-li býti vyslechnut jako svědek — tu jeho funkce jako poškozeného ustupuje důležitější funkci svědecké 21 (§ 277:2 v. tr. ř. — obdobně § 241, odst. 1. ob. tr. ř.).
O právu nahlížeti do spisů byla již nahoře řeč. Povolení udílí přednosta soudu, vedoucího vyhledávací řízení, nebo veřejný žalobce, vede-li vyhledávací řízení sám.
Právo podávati průvodní návrhy zákon poškozenému nikde výslovně neudíli, ba z ustanovení 1. věty § 250:1 v. tr. ř. bylo by lze a contrario i usuzovati, že po podání obžaloby jest mu právo to odepřeno. Přiznává mu je však výslovně jednací řád a služební instrukce pro brigádní a divisní soudy, vl. nař. č. 155/28 Sb. z. a n. (sl. předp. J-II-1) v přípravném vyhledávání, prováděném soudem (§ 12).
Vyjma posléze uvedeného, jsou jmenovaná oprávnění povahy po výtce passivní, nedávajíce poškozenému možnost aktivního uplatnění vlivu na průběh trestního řízení. Proto nejdůležitějším jeho právem jest právo stížnosti, které mu zákon udílí jako korektiv nečinnosti, neb liknavosti orgánů stíhajících. Přísluší mu tedy stížnost do odepření trestního stíhání (§ 138:1 v. tr. ř.), nebo jeho rozšíření (§ 144 v. tr. ř.) a do zastavení vyhledávacího řízení, ať už toto provádí ve-řejný žalobce, nebo k jeho žádosti soud. Materielně čelí totiž stížnost vždy proti rozhodnutí veřejného žalobce, neboť vojenské trestní řízení nelze nikdy bez jeho návrhu (na rozdíl od ustanovení § 109, odst. 2. ob. tr. ř.) zastaviti. Totéž platí o stížnosti, která přísluší dále poškozenému do zastavení trestního řízení po podání obžaloby a do jeho přerušení podle § 241 v. tr. ř. pro duševní chorobu obviněného.
Povaha této stížnosti jest zajímavá. Zákon totiž (§ 106:3 v. tr. ř.) předpisuje, že musí obsahovati skutečnosti, které mají odůvodniti zakročení trestního soudu, jakož i průvodní prostředky. Tím se však značně stírá charakter tohoto opravného prostředku jakožto »stížnosti«, neboť tímto výrazem bývá označován opravný prostředek, který potírá napadené rozhodnutí co do způsobu, jakým ze zjištěných již fakt vyvozen byl právní závěr, ne však zpravidla opravný prostředek, který uvedením fakt nových dává opravné stolici jiný skutkový podklad pro nové rozhodnutí. Tím připomíná takový opravný prostředek spíše žádost, neb návrh, než stížnost. Po stránce obsahové shledáváme tedy jistou vzdálenou obdobu předmětné stížnosti se subsidiárním návrhem soukromého účastníka na zavedení přípravného vyšetřování v obecném řízení trestním.
I vyřízení této stížnosti jest proto svým způsobem zvláštní: napadené rozhodnutí se neruší, ani nemění. Soud prostě, vyhoví-li stížnosti, nařídí zavedení trestního soudního řízení. Veřejný žalobce musí pak, buď naříditi zavedení vyhledávacího řízení, nebo podati obžalobu (§ 107 v. tr. ř.) — opět jakési reminiscence na vyřízení subsidiárního návrhu, ne-li subsidiární obžaloby. Rozdíl je v tom, že právo státu, jako procesní strany, které ve vojenském trestním řízení poškozený nikdy uplatniti nemůže, musí z příkazu soudu uplatniti veřejný žalobce, kdežto v obecném trestním řízení činí tak soukromý účastník sám.
Poškozenému přísluší dále stížnost do odstoupení trestní věci veřejným žalobcem ke kázeňskému vyřízení (§ 138, odst. 2. v. tr. ř.). Zde bude nás zajímati pouze případ, kdy veřejný žalobce odstoupí trestní věc ke kázeňskému vyřízení proto, že shledává kázeňské potrestání soudně trestného činu postačujícím, nikoli případ, kdy veřejný žalobce učiní tak proto, že podle jeho mínění zakládá předmětný čin toliko kázeňský přestupek — tu jde o obdobný případ, jako při prostém odepření trestního stíhání.
Narážíme tu na problém, který lze v tomto článku řešiti toliko v hlavních rysech, totiž otázku vzájemného poměru vojenské pravomoci kázeňské a vojenské trestní soudní pravomoci.
Hranice mezi oběma je velmi těsná a plynulá. Je to především důsledek stejného účelu vojenského práva trestního i kázeňského: udržování vojenské kázně, dále pak toho, že vojenská trestní soudní pravomoc vyplývá nejen z obecné trestní pravomoci státní, nýbrž i ze zvláštního, osobního poměru pachatele k branné moci, právě tak, jako ve vojenském právu kázeňském. Proto při trestných činech, jimiž toliko vojenská kázeň porušena, aniž byl současně jiný právní statek, trestním právem chráněný, nebo jen právní statek nepatrné důležitosti ohrožen, anebo jen měrou nepatrnou, není překážky, aby místo pravomoci trestní nemohla se uplatniti toliko pravomoc kázeňská. Nehledě k tomu, účel vojenského trestního práva — udržování vojenské kázně, vyžaduje, aby trest následoval pokud možno bezprostředně po činu. Kde tedy lze v kázeňském řízení bezpečně zjistiti vinu, a trest, který lze v mezích kázeňské pravomoci uložiti odpovídá zároveň závažnosti spáchaného trestného činu, tam bude vždy dáti přednost rychlému vyřízení kázeňskému před zdlouhavým řízením soudním. 22
Odtud zásady: 1. Předmětem vojenského trestního řízení mohou býti i činy, které zákonem nejsou za trestné prohlášeny (kázeňské přestupky), konkurují-li se soudně trestnými činy a jsou předmětem téhož řízení. 2. Některé méně závažné trestné činy (u vojenských osob pouze t. zv. vojenské přečiny) mohou býti vyřízeny též kázeňsky, je-li trest, který lze v kázeňském řízení uložiti postačující. 3. Soudní potrestání kázeňského přestupku má v kázeňském řízení a kázeňské potrestání soudně trestného činu, pokud je podle zákona přípustné, má v soudním řízení účinek rei iudicatae a mimo to neprávem uložený kázeňský trest včítá se do trestu soudem uloženého.
S hlediska t. zv. ryzí nauky právní možno konstrukci řešiti tak, že norma deleguje zde dva orgány k vyvození druhotné konkrétní trestní normy: soud a vojenského představeného, každého za určitých podmínek, v některých případech pak oba, 23 t. j. toho z nich, který druhého předstihne.
Pro naši otázku bude však opět lépe vyhovovati hledisko, spatřující v trestním procesu právní poměr: trestněprocesní právní poměr nemůže vzniknouti, byl-li předmětný trestný čin kázeňsky potrestán. Kázeňské potrestání je tu procesní překážkou, je důvodem, vylučujícím trestní stíhání. V právu veřejného žalobce odstoupiti takový případ ke kázeňskému vyřízení lze tedy i spatřovati prolomení zásady legality zásadou oportunity: zákon ponechává uvážení veřejného žalobce, není-li v daném případě účelnější upuštění od soudního stíhání a vyřízení kázeňské — prolomení, diktované opět zájmem udržení kázně.
Rozhodujícím jest však názor příslušného představeného: proti odstoupení má právo podati stížnost a naopak, nepodá-li stížnost a pachatele potrestá, může se stížnost poškozeného setkati s úspěchem pouze tehdy, nebylo-li kázeňské vyřízení vůbec přípustné. 24 Názor představeného o postačitelnosti kázeňského trestu nepodléhá soudnímu přezkoumání. Právo stížnosti poškozeného má zde tedy býti zárukou veřejného zájmu na stíhání proti možnému omylu neb nedopatření veřejného žalobce — byl-li odstoupen čin, který kázeňsky vyříditi nikdy nelze, nikoli ochranou zájmů branné moci proti nesprávnemu, uvážení veřejného žalobce,
kterému z obou možných způsobů vyřízení jest v daném případě účelnější dáti přednost. Tu je odpomocí právo stížnosti
kázeňského představeného.
Lhůta ku stížnosti poškozeného činí ve všech případech 8 dnů a tempore scientiae, nebo 3 měsíců a tempore facti. Restituce při zmeškání lhůty jest přípustná (Nowak, str. 389). Stížnost podává se u místa, které vydalo rozhodnutí v odpor vzaté a rozhoduje o ní nejvyšší vojenský soud. Toliko čelí-li stížnost proti odepření stíhání funkcionářem vojenského prokurátora, nebo proti zastavení vyhledávacího řízení jím vedeného, rozhoduje o ní soud divisní. Tu totiž jde zpravidla pouze o počáteční stadium trestního řízení, vedeného pro trestné činy menšího významu.
Všechna zmíněná oprávnění přísluší poškozenému i v řízení o deliktech, stíhatelných jen na žádost soukromého žalobce a nezávisle na tomto.
Jak bylo řečeno, o nárocích poškozeného vojenský soud nikdy nerozhoduje, tedy ani o nároku na náhradu útrat. Jelikož však tento nárok pořadem práva vymáhán býti nemůže, nalézá zákon východisko v ustanovení § 410 v. tr. ř., podle něhož útraty zástupce poškozeného upraví občanský trestní soud (podle prov. nař. okresní soud s trestní pravomocí, v jehož obvodu sídlí vojenský soud, který věc v I. stolici projednal) tak, jako kdyby šlo o zastupování před ním. Na náhradu svých osobních útrat nemá tedy poškozený nároku, ale také nelze přiznati obviněnému útraty obhajování proti poškozenému. To plyne i z toho, že ve vojenském trestním řízení, kde poškozený není ani vedlejší procesní stranou, případ § 390, odst. 1., věta druhá ob. tr. ř. nastati nemůže. 25 Tolik o poškozeném a jeho procesním postavení ve vojenském trestním řízení. Na prvý pohled zaráží skrovný poměrně rozsah jeho procesních práv a přísné při tom omezení pojmu poškozeného na osobu nositele poškozeného neb ohroženého práva. Jistě působí nezvykle i to, že poškozený nemůže dosici rozhodnutí vojenského soudu o svých soukromoprávních nárocích (rozsudek voj. soudu není ani exekučním titulem ve sm. § 1 č. 8 ex. ř. 26 — smír o soukromoprávních následcích trestného činu pak před vojenským soudem uzavřití nelze), takže hmotný zájem poškozeného může se týkati toliko možné praejudiciality výsledku vojenského trestního řízení.
Než uvažujeme-li o předmětné otázce sine ira et studio, nemůžeme přehlížeti některé klady vylíčeného řešení. Předně zůstává neporušen charakter trestního řízení v celé své ryzosti. Dále tím, že ve vojenském trestním řízení jest jakýkoli projev vůle poškozeného, že se k řízení »připojuje« právně zcela nerozhodný, jest nepovolaným osobám výkon procesních práv poškozeného znemožněn. Orgány vojenského trestního řízení nejsou v důsledku toho totiž vázány pouhým tvrzením kohokoliv, že mu bylo trestným činem v jeho právech ublíženo, jak tomu jest v trestním řízení občanském, 27 nýbrž vyrozuměji, obešlou, nahlížení do spisů dovolí, stížnost meritorně vyřídí atd. pouze tomu, o kom zjistí, že poškozeným skutečně jest.
De lege ferenda doporučovalo by se snad rozšíření procesních oprávnění poškozeného v některých směrech, zejména v otázce práva důkazních návrhů a práva na závěrečnou řeč, rovněž v otázce soukromoprávních nároků poškozeného bylo by snad možno vyhověti jeho soukromému zájmu cestou, kterou zákonodárce slibně naznačil v otázce nároku na náhradu útrat (tím, že by se ustanovení § 410 v. tr. ř. rozšířilo i na ostatní soukromoprávní nároky poškozeného, pokud tyto byly šetřením ve sm. § 403 v. tr. ř. provedeným bezpečně ve vojenském trestním řízení zjištěny).
Naproti tomu zmíněné přednosti jistě stojí za úvahu, zda by při kodifikaci nového sjednoceného trestního řádu občan ského nemělo býti přihlédnuto též ke zkušenostem, s prováděním příslušných ustanovení vojenského trestního řádu v praxi získaným.
  1. Binding: Grundriß des deutschen Strafprozeßrechts str. 164 а n., Nowak: Das Strafprozeß der gem. Wehrmacht str. 113.)
  2. Storch n. u. m. str. 187. Schwarze: Commentar, výkl. k § 111 považuje tento úkon za opatření povahy zatímní.)
  3. Rozbor a kritiku, zejm. § 405 v. tr. ř. podává Říha: O nárocích soukromoprávních podle nových voj. řádů trestních (Zprávy 1915 str. 110) str. 111, 112. Srv. též Wintíř: O přiřknutí náhrady za škodu zločinem způsobenou (Práv. 1861) str. 169, Podle § 111 něm. tr. ř. připouští se rovněž vrácení věcí soudem, ač něm. tr. ř. institucí adhesního řízení nezná. Podle frc. Code ďinstr. crim. má se vráceni věcí soudem státi ex officio (Garraud n. u. m. str. 653), ač jinak rozhoduje trestní soud o nárocích poškozeného jen k jeho návrhu.)
  4. Kallab: Základy nauky o způsobilosti... str. 45.)
  5. Týž n. u. m. str. 47, 54—55, 61, 69—70. Mittermaier: Staatsanwaltschaft str. 49. Dostál: Souběh práv žalobních v řízení trestním (Právník 1927) str. 633; srv. též: Praeb: Beitrag zur Lehre von dem Parteibegriffe und der Parteivertretung im modernen Strafverfahren (1905).)
  6. Kallab n. u. m. str. 73.)
  7. Týž n. u. m. str. 55—56.)
  8. Podle Nowaka (n. u. m. str. 95) přísluší poškozenému toto právo i po vznesení obžaloby. Ač zákon mluví pouze o řízení vyhledávacím (odpovídá přípravnému vyšetřování v ob. tr. řízení) a ač podle panujícího názoru jest výpočet oprávnění poškozeného ve voj. trest, řízení taxativní, zdá se přece náhled Nowakův správným. Obsahem normy jest účel, umožniti poškozenému, aby byl o výsledku provedených důkazů informován a odporovalo by tudíž normě, kdyby byl poškozený této možnosti zbaven v případech, kdy obžaloba byla vznesena přímo.)
  9. Říha n. u. m. str. 112 a n. vidí v uvedených právech, která nazývá právy formálního rázu, jedinou ochranu majetkových zájmů poškozeného ve voj. trest, řízení.)
  10. Kallab: Trestní právo hmotné str. 12, srv. Miřička: Ist die militärische Strafgerichtsbarkeit auf Militärdelikte einzuschränken? (Praha 1899).
  11. 32) Viz k tomu rozh. NVS. č. 3 ze 26. IV. 1919, č. j. P 63/19.)
  12. 33) Nowak n. u. m. str. 22 spatřuje v tomto oprávnění poškozeného rovněž korektiv státního žalobního monopolu.)
  13. 34) Správně rozlišuje v tomto směru Nowak n. u. m. str. 85 a n. mezi t. zv. »Prozeßrechte« a »Parteirechte«, z nichž jen prvá poškozenému přináleží. Odtud důležité důsledky v otázce osobní legitimace: jen procesní způsobilost, nikoli způsobilost býti stranou. Způsobilost býti stranou vykládá pak Nowak jako způsobilost býti subjektem procesního právního poměru, způsobilost procesní jako pouhou způsobilost k samostatnému předsevzetí procesních úkonů.
  14. Nowak n. u. m. str. 94.
  15. 36) Kallab: Základy nauky o způsobilosti... str. 69, 73, zejména str. 88, Liszt: Das Prinzip der Strafverfolgung (Jur. Bl. 1877, č. 15). Gneist (Vier Fragen) hájí požadavek rozšíření okruhu oprávněných osob, zvláště při deliktech politických.
  16. že v občanském trestním řízení se tato přímá příčinná sou- vislost nevyhledává, dokazuje přesvědčivě již Storch (n. u. m. str. 109).)
  17. K pojmu subjektivního práva srv. Weyr: Theorie práva str. 175, který právem rozumí volnost, nebo možnost, pokud je zaručena povinnosti druhého. — Právní statek naproti tomu neznamená však něčí volnost, nebo možnost, nýbrž znamená zájem celku na udržení, nebo přivodění určitého stavu, je hodnotou sociální. Pojem individuálního nositele právního statku, jak jej n. u. m. konstruuje Nowak, je tedy nemyslitelný.
  18. Opačnou zásadu v ob. trest, řízení hájí Krall: Die Stellung der Anklage in der neuen Strafprozeßordnung (Ger. Ztg. 1873, č. 98 а 100); naproti tomu Bierling: Kritik... II. str. 65, 170, 175 zastává názor, že i pokus trestného činu jest poškozením práva, které mělo býti zasaženo. Mám za to, že tento násilný výklad měl býti jen odpomoci proti příliš úzce vymezenému pojmu poškozeného.)
  19. Opačně, ovšem ohledně ob. tr. řízení Dostál: O připuštění poškozeného za soukromého účastníka (Práv. 1931) str. 171. V praksi sporné.)
  20. Nowak n. u. m. str. 85 uznává toliko dospělé nezletilce za procesně způsobilé. Omyl to, který vytýká již Storch n. u. m. a souhlasně s ním Kallab (Základy...), spočívající v zaměňování soukromoprávní způsobilosti k činům s veřejnoprávní způsobilostí trestně-procesní.)
  21. Storch n. u. m. str. 152.)
  22. Tak i zpráva právního výboru posl. sněmovny (6) k návrhuvoj. trest. řádu pro společnou brannou moc (příl. stenogr. protokolůč. 1510).)
  23. Srv. Weyr: Theorie práva str. 127 (Brno-Praha 1936), který n. u. m. při řešení daného problému (t. j. odvozené kompetence dvou orgánů k normativní úpravě téže věci) dochází výsledku právě opačného než je ustanovení § 138 :3 v. tr. ř. (uznává totiž derogační schopnost normy pozdější). V daném případě je věc ovšem komplikována tím, že oba orgány jsou tu sice delegovány k normotvorbě za týchž podmínek (na př. spáchání vojenského přečinu), ale norma vyvozená každým z nich má jiný obsah (trest kázeňský — trest soudní).
  24. Nowak n. u. m. str. 92.)
  25. O otázce útrat v ob. řízení trestním srv. Wintíř: O přiřknutí náhrady za škodu zločinem způsobenou (Práv. 1861) str. 171, Synek: O náhradě nákladů řízení trestního (Zprávy 1910) str. 166, Miřička: Kterou měrou přísluší žalobci soukromému náhrada útrat v trestním řízení jemu vzcházejících (Práv. 1891) str. 442, Garraud n. u. m. str. 613, Kepert: Úrtratová ustanovení zákona o ochraně cti (Práv. 1935).)
  26. Říha n. u. m. str. 115.)
  27. Srv. Moník: Útraty soukromého účastníka (Práv. 1921).)
Citace:
Pojem a postavení poškozeného ve vojenském trestním řízení . Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 6., s. 314-321, 359-373.