'296
1.
Obmezila-li během sporu žalující strana svůj nárok jen na útraty sporu, jest sice proti rozsudku o útratách rozhodujícímu podati rekurs, avšak bylo-li vzneseno odvoláni, nelze je přece odmítnouti, nýbrž vyříditi věcně.
Žalobce žaloval na vydání určitých věcí, během sporu obdržev věci vydány, obmezil žalobu na útraty, o nichž první soud rozhodl rozsudkem, zamítnuv žalobcův nárok na ně.
Žalobce vznesl proti rozsudku tomu odvolání dvojmo a žalovaný podal odvolací sdělení.
Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné, jelikož jím vzat v odpor jen výrok o útratách a tu měl býti podán toliko rekurs. aniž lze to uznati za formální vadu, poněvadž z obsahu spisu jest patrno, že strana zamýšlela podati odvolání. Odpůrci nebyly přiznány útraty odvolacího sdělení, jelikož v něm nepřípustnost odvolání neuplatnil. Žalobce podal rekurs proti usnesení tomu, který soud odvolací předložil v úvaze, že, ač jde jen o otázku útratovou, pokládá tento opravný prostředek za přípustný, když otázku, o kterou šlo, věcně nevyřídil, nýbrž vyříditi odmítl.
Nejvyšší soud vyhověl rekursu a nařídil odvolacímu soudu, aby nehledě k odmítacímu důvodu, vyřídil odvolání ve věcí samé. Důvody:
Ustanovení § 55 c. ř. s. má zřejmě na zřeteli případ, kdy rozhodnuto bylo současně o hlavním nároku a o útratách, které tvoří jeho příslušenství, a opravný prostředek směřuje jen proti výroku o útratách. Když však žalující strana obmezila žalobu jen na útraty sporu, žalovaná důvodu žalobního neuznala a musí býti následkem toho jednáno a rozhodnuto o právním důvodu žaloby, přestávají býti útraty sporu příslušenstvím a stávají se samy hlavním nárokem. Jestliže pak, jako v tomto případě, opravný prostředek, podaný proti rozsudku rozhodujícímu o žalobě na útraty obmezené se týká věci samé, nemůže býti odmítnut proto, že byl podán ve formě odvolání a nikoliv ve formě rekursu. Odvolání strany žalující, jež přizpůsobila tento svůj opravný prostředek formě, ve které bylo vydáno rozhodnutí prvého soudu, mělo býti tedy soudem odvolacím meritorně vyřízeno.
Rozhodnutí nejvyšší ho soudu z 30. ledna 1923 R I 31/23.