Může býti manželství, rozloučené právoplatné rozsudkem cizozemského soudu, u nás znovu rozloučeno?
Rozsudkem zem. s. v Praze ze dne 3. června 1902 č. j. Cg VII. 50-2-12 bylo manželství R. F. a J. V. F. rozvedeno oď stolu a lože z viny žalovaného. Rozsudek ten nabyl právní moci ; manželské společenství nebylo obnoveno.
R. F. nabyla r. 1912 uherského státního občanství, jako uherská státní občanka bydlila v Budapešti a vymohla si rozsudkem král. uher. soudního dvora v Budapešti ze dne 1. dubna 1913 čís. 18855/913 rozluku svého manželství s J. V. F. z viny žalovaného. Také tento rozsudek stal se právoplatným, a R. F. uzavřela dne 30. listopadu 1913, přestoupivši k církvi evangelické rei. vyzn., nový sňatek manželský s J. A., jenž v té dobé byl rovněž uherským státním občanem.
Dne 18. srpna 1920 podal J. V. F. u zem. s. civ. v Praze žádost o rozluku svého manželství s R. F. pro nepřekonatelný odpor.
Tento soud usnesením ze dne 9. října 1920 č. s. Nc X J 236/20-5 prohlásil manželství za rozloučené s tímto odůvodněním: »Soudním šetřením bylo zjištěno, že manželství svrchu uvedené bylo před 13. červnem 1919 právoplatně rozvedeno.
Od rozvodu uplynulo již více než 3 léta, aniž strany manželské spolužití obnovily, což zjištěno výslechem obou stran. · Z toho důvodu nebylo třeba vzájemný nepřekonatelný odpor ani rozvážnost činu zvláště zjišťovati (§§ 15 a 16 zák. ze dne 22. května 1919 číslo 320 sb. z. a n.) Bylo tudíž žádosti svrchu uvedené jako odůvodněné po zákonu vyhověti.«
Rekursu R. F. opět provdané A., vrchní zem. s. v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 1920 č. j. R V 560/20-7 vyhověl, v odpor, vzaté usnesení zrušil a věc vrátil prvému soudu, aby doplnil řízení, po případě po slyšení stran, a aby vydal nové rozhodnutí.
Rek. soud nařídil doplniti jednání, pokud jde o tvrzení R. F., že po onom rozvodu svého manželství zemským soudem v Praze v roce 1912 nabyla uherského státního občanství, a že jako uherská státní občanka vymohla si rozsudkem král. uher. soudního dvoru v Budapešti v roce 1913 právoplatné rozluky onoho svého manželství s J. F. a přestoupivši k církvi evangelickoreformované, uzavřela dne 30. listopadu 1913 nové manželství s J. A., který v té době byl rovněž uherským státním občanem.
Zemský s. vydal tudíž nové usnesení, kterým manželství prohlásil za rozloučené pro nepřekonatelný odpor připojiv k důvodům, У5
obsaženým již ve svém prvém rozhodnutí, tyto další důvody.
Zjištěno bylo dále ve smyslu rozhodnutí vrch. zem. s., že rozsudkem král. soudního dvoru v Budapešti ze dne 1. dubna 1913 č. 18855/913, který nabyl dnem 18. května 1913 právní moci, bylo manželství svrchu zmíněné z viny J. F. na základě rozlukového důvodu bodu a) §u 80 čl. z. XXXI. r. 1894 rozloučeno a prohlášen byl žalovaný ve smyslu §u 85 zák. vinným.
Ač správným jest, že dle § 25 rozl. zák. byl § 111 vš. ob. z. zrušen a že soudové v nynější době uznávali již platnými manželství, uzavřená bývalými rakouskými státními oibčany katolického náboženství s cizozemcem po nabytí cizí státní příslušnosti a provedení rozluky prvého manželství cizím soudem v cizozemsku, dlužno uvážiti na straně druhé, že, jak § 81 č. 3 ex. ř. (sr. též nařízení ze dne 13. prosince 1897 č. 285 ř. z.) ustanovuj., nelze cizozemských exekučních titulů, které týkají se osobního stavu bývalého rakouského, nyní československého státního občana — v našem případě rozlukového maďarského rozsudku — proti bývalému rakouskému, nyní československému státnímu občanu, t. j. žadateli v oblasti bývalého Rakouska, nyní v Československé republice, vykonati, čili jsou tyto tituly pro československé příslušníky nezávazný.
Toť patrno i z toho, že každý stát musí si chrániti svoji autoritu vůči svým příslušníkům, ať meškajícím v jeho oblasti či v cizině.
Dlužno tudíž pokládati manželství svrchu zmíněné, pokud jde o žadatele J. F. ze stanoviska čsl. zákonů za nerozloučené a slušelo návrhu žadatelovu jakožto odůvodněnému vyhověti.«
Stížnosti R. F. vrchní zemský soud v Praze nevyhověl, neboť »jde o to, lze-li podle stížnosti tvrditi, že manželství mezi J. F. a R. F. roz. P., dne 4. září 1899 v chrámu páně v K. dle obřadu církve římsko-katolické uzavřené, rozsudkem král. soud. dvoru v Budapešti ze dne 1. dubna 1913 č. 18855 právoplatně zrušeno jest a již neexistuje. Tomu však tak není.
Třeba R., rozvedená F., nabyvší roku 1912 uherského státního občanství a ubytovavší se potom jako uherská občanka státní v Budapešti, vymohla po přestupu k evangel, reform. církvi prvcitovaným rozsudkem dle zákonů v Uhrách platných rozluku svého manželství s J. F., zůstalo manželství to pro J. F. v republice Československé do vydání § 25 zák. ze dne 22. V. 1919 č. 320 sb. z. a nař., hledě k ustanovení §§ 62 a 111 obč. zák., dvor. dekretu ze dne 26. srpna 1814 č. 1099 a ze dne 17. VII. 1835 č. 61 sb. zák. s. jakož i čl. II. zákona ze dne 28, října 1918 č. 11 sb. z. a n. rozlučitelným zásadně pouze smrtí druhého manžela.
Proto nehledě k tomu, že rozvod i rozluku náleží posuzovati jen dle zákonů zde, v republice Československé platných, a dotyčné předpisy spočívají na mravní povaze manželství, bylo usnesení v odpor vzaté, na jehož správné odůvodnění co do ustanovení §§ 15 a 16 rozl. zák. poukázati stačí, potvrditi.«
Nejvyšší soud dovolací stížnosti nevyhověl. Důvody: »Přezkoumávaje v odpor vzaté usnesení, neshledal nejvyšší soud ani vytýkané nezákonnosti ani zmatku v rekursu uplatňovaného.
Nezákonnost usnesení shledává stěžovatelka v tom, že manželství její s J. F. prohlášeno bylo za rozloučené, ač prý již právně neexistovalo, ježto bylo právoplatně rozloučeno rozsudkem král. soudního dvora v Budapešti ze dne 1. dubna 1913 č. 11855/13.
Úsudek spočívá však na zřejmém právním omylu, neboť uznávají-li zdejší soudové za platná manželství, uzavřená býv. rak. státními občany katolického náboženství s cizozemcem po nabyté cizí státní příslušnosti, a rozsudečné výroky soudů cizozemských o rozluce prvého manželství, dělo se tak jen důsledkem předpisu § 37 obč. zák., dle něhož platnost manželství cizinců uzavřených v cizině posuzovati jest dle práva v tomto cizím státě platného.
Dlužno-li tedy z důvodu toho uznati za platné i druhé, v Budapešti uzavřené manželství stěžovatelky, a důsledně i platnost soudního předcházejícího výroku král. soudního dvoru v Budapešti o rozluce jejího prvního manželství, přiznává se tím důsledkem předpisu § 37 obč. zák. cit. rozsudku soudního dvoru v Budapešti právní účinnost jen, pokud jde o stěžovatelku, jakožto příslušnici tohoto cizího státu, a jen vzhledem na právo v tomto cizím státu platné.
Naproti tomu nelze přiznati rozsudku tomu právní účinnost, pokud jde o manžela J. F., jenž jest zdejším státním příslušníkem a u něhož platnost manželství a podmínky jeho rozluky posuzovati jest dle práva v našem státu platného.
Přes citovaný rozsudek soudního dvoru v Budapešti trvalo die zdejšího práva co do J. F. manželství to právně nadále, dokud nebylo rozloučeno právním pořadem, jejž zdejší právo připouští.
Domáhá-li se J. F. rozluky tohoto manželství pořadem § 15 zákona rozl. a čl. II. nařízení vlády ze dne 27. června 1919 Č. 362 sb. z. a n., nevadí cit. cizozemský rozsudek nikterak tomu, aby v řízení těmito předpisy upraveném o této žádosti bylo rozhodnuto.
Odpor stěžovatelky proti' rozhodnutí obou nižších stolic je tudíž zcela bezdůvodným, stejně: jako další výtka zmatečnosíi vznesená proto, že prý se obě předchozí stolice, ač byly vázány na právní náhled v právoplatném zrušovacím rozhodnutí rekursnílio soudu ze dne 26. února 1920 RV 560/20-8, č. 1. 9 vyslovený, v rozhodnutích svých od něho odchýlily.
Citované rozhodnutí především neobsahuje právního názoru v tom smyslu, jak stěžovatelka míní, a není tu tedy vytýkané úchylky vůbec.
Kdyby se ale taková úchylka i skutečně udála, nezakládala by zmatek, neboť jde jen o to, zda rozhodnutí vyhovuje zákonu. Dovolací stížnosti nebylo tudíž z nedostatku podmínek §u 16 nesporného patentu vyhověti.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 28. března 1922 RI 134-22. Dr. Leopold Eisner