Č. 13002.

Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci: * Předpis § 9 odst. 3 vlád. nař. č. 252/1933 Sb., že ustanovení jeho odst. 1 o krácení odpočivných příjmů ženatého státního zaměstnance, jehož manželka je v činné státní službě, platí i tehdy, bylo-li manželství rozvedeno po 1. červenci 1933, vztahuje se i na manžele, kteří před rozvodem nežili ve společné domácnosti.
(Nález z 9. října 1937 č. 3763/35-4.)
Věc: Bedřich Sch. v Litoměřicích proti rozh. min. nár. obrany z 9. dubna 1935 o snížení odpočivných platů.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Vojenská pensijní likvidatura v Praze oznámila výměrem z 5. září 1934 st-li, majoru intendance v. v., že vzhledem k příjmu ze zaměstnání jeho manželky, učitelky ručních prací, s níž bylo jeho manželství 22. ledna 1934, tedy po 1. červenci 1933 rozvedeno, byla provedena podle § 9 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. srážka z jeho zaopatřovacích platů.
Min. nár. obrany nař. rozhodnutím nevyhovělo st-lovu odvolání z těchto důvodů: Manželství st-lovo bylo 22. ledna 1934 (tudíž po 1. červenci 1933) rozvedeno a vztahuje se tedy na st-le ustanovení 3. odst. § 9 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. Min. nár. obrany nemůže přihlížeti k tomu, za jakých okolností a poměrů st-l sňatek uzavřel. Pro min. nár. obrany je jediné rozhodující, že st-l podle oddacího listu skutečně vstoupil ve sňatek, a to 30. listopadu 1930. Ani ostatní st-lem uváděné okolnosti, za kterých došlo k uzavření sňatku a poté k rozvodu, nejsou rozhodné, poněvadž ustanovení § 9 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. postihuje všechny poživatele státního odpočivného (zaopatřovacího) platu, je-li jeden z manželů státním zaměstnancem v činné službě a jeden poživatelem odpočivného (zaopatřovacího) platu, nebo jsou-li oba manželé poživateli odpočivných (zaopatřovacích) platů, a to bez rozdílu, žijí-li takovíto manželé ve společné domácnosti či ne. Cit. ustanovení postihuje i osoby, jejichž manželství bylo rozvedeno po 1. červenci 1933.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Jak patrno ze znění nař. rozhodnutí, nevyhověl žal. úřad st-lovu rekursu do účetního nálezu o krácení jeho vojenských zaopatřovacích platů od 1. ledna 1934, resp. o vrácení přeplatku v podstatě z důvodu, že na st-le dopadá předpis § 9 vlád. nař. č. 252/1933 Sb., který již ve svém 1. odstavci postihuje manžely pobírající požitky ze státní pokladny, žijí-li v platném manželství, t. j. v manželském společenství, a to bez rozdílu, zda žijí ve společné domácnosti či ne. Postihuje tedy krácení zaopatřovacích platů ve smyslu 3. odst. téhož předpisu i osoby, jichž manželství bylo po 1. červenci 1933 rozvedeno, i když před tím nežili jako manželé ve společné domácnosti. Stížnost považuje stanovisko žal. úřadu za mylné a nezákonné proto, že prý rozhodnou okolností pro přípustnost srážek ve smyslu § 9 je skutečnost, zda osoby, jichž příjem má býti snížen, žijí v kritické době ve společné domácnosti s druhým manželem, že tedy § 9 odst. 1 cit. vlád. nař. má na zřeteli jen taková manželství, jichž účastníci žijí ve společné domácnosti. To potvrzuje prý i odst. 2 téhož paragrafu, jejž nař. rozhodnutí přehlíží a který výslovně upozorňuje na to, že stejné zásady platí i v tom případě, když nejde o manžely ve smyslu zákona, nýbrž o osoby, které žijí ve společné domácnosti. Tím chce stížnost nepochybně dovoditi, že i 3. odst. § 9 cit. nař. se vztahuje jen na taková rozvedená manželství, kde manželé žili před rozvodem provedeným po 1. červenci 1933 ve společné domácnosti, a že se nemůže týkati st-le, který uzavřel sňatek na smrtelném loži a po uzdravení se svou chotí až do rozvodu nežil ve společné domácnosti.
Nss nemohl stížnosti dáti za pravdu.
Vlád. nař. z 22. prosince 1933 č. 252 Sb. o úsporných opatřeních personálních podrobilo ve své úsporné tendenci, vyznačené již v jeho nadpisu, dvojitý příjem manželů, z nichž aspoň jeden je státním zaměstnancem, buď v činné službě (§ 8) nebo ve výslužbě (§ 9), určitému omezení, a to v úmyslu jednak docíliti úspor pro státní pokladnu za účelem dosažení, resp. udržení rovnováhy ve státním rozpočtu, jednak zameziti neb aspoň ztížiti, aby manželé svým dvojím příjmem neubírali možnost zaměstnání osobám, které nemají žádného životního zabezpečení. Vycházejíc z tohoto úmyslu, ustanovuje v § 9 odst. 1, že — je-li jeden z manželů státním zaměstnancem v činné službě a jeden poživatelem odpočivného platu, nebo jsou-li oba manželé poživateli odpočivného platu — krátí se služební plat státního zaměstnance v činné službě podle příslušných ustanovení § 8, odpočivné příjmy druhého manžela, po případě odpočivné příjmy obou manželů způsobem tam blíže označeným. Ustanovení to mluví zcela všeobecně o manželích, aniž pojem manžela nebo manželství pro svůj účel blíže vymezuje. Sluší proto míti zato, že užívá pojmu toho ve smyslu, jak byl vytvořen dosud platným právním řádem. Podle tohoto zakládá se manželství manželskou smlouvou, kterou dvě osoby různého pohlaví projevují v zákonné formě svou vůli žíti v nerozlučném společenství, ploditi dítky, je vychovávati a navzájem si pomáhati (§ 44 o. z. o.). Je tedy manželem každý, kdo uzavřel manželskou smlouvu. I když se toto manželské společenství projevuje zpravidla také v tom, že manželé vedou společnou domácnost (§§ 91 a 92 o. z. o.), není přece tato skutečnost do té míry nezbytnou náležitostí životního společenství obou manželů, že by manželství nevzniklo, resp. přestalo de jure trvati, žijí-li manželé odděleně. Z toho plyne, že nelze popírati existenci manželského svazku jen proto, že manželé nezaložili společnou domácnost. I bez ní zůstávají dvě osoby různého pohlaví, které uzavřely manželskou smlouvu, manžely ve smyslu zákona. Stává se proto manželem ve smyslu § 9 cit. vlád. nař. každá z osob uzavřevších manželské společenství bez zřetele k tomu, sdílí-li společnou domácnost s druhým manželem či ne. Z toho vysvítá, že se stížnost mýlí, má-li zato, že § 9 odst. 1 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. má na zřeteli jen taková manželství, jichž účastníci žijí ve společné domácnosti. Pro stanovisko stížnosti nelze v tomto směru nic získati ani ze znění 2. odst. § 9 cit. vlád. nař., jak se st-l domnívá. Podle tohoto předpisu platí ustanovení 1. odst. také, žije-li státní zaměstnanec ve společné domácnosti s osobou uvedenou v čl. I. § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 2/1920 Sb. nebo v obdobných předpisech, i kdyby nevyhovovala podmínkám tam stanoveným. V ustanovení, na které 2. odst. § 9 cit. vlád. nař. odkazuje, jest upravena otázka nároku družky, která žila se státním zaměstnancem ve společné domácnosti, na vdovskou pensi, a sluší proto čísti předpis § 9 odst. 2 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. tak, že krácení služebního, resp. odpočivného příjmu nastává také, žije-li státní zaměstnanec ve společné domácnosti s družkou. Podle toho má uvedené vlád. nař. v 2. odst. § 9 na mysli jinou dvojici osob různého pohlaví, než o které mluví v odst. 1, kde užívá obratu manželé. Toto ustanovení má také svůj dobrý smysl a důvod. Rodinnému poměru, založenému platnou manželskou smlouvou, přirovnává totiž popřevratové personální a sociálně-politické zákonodárství v určitých relacích (srov. čl. 1 § 5 odst. 2 zákona č. 2/1920 Sb. v příčině nároků pensijních, dále zákon č. 142/1920 Sb. o válečných poškozencích) i poměr založený pohlavním spolužitím dvou osob různého pohlaví ve společné domácnosti bez manželského konsensu. U tohoto poměru je tedy společná domácnost znakem, který individualisuje pohlavní soužití dvou osob různého pohlaví, i když neuzavřely smlouvu manželskou, tak, že zákon přirovnává poměr ten platnému manželství. Společná domácnost jako hospodářské ústrojí, určené k tomu, aby pomocí jeho státní zaměstnanec spolu s družkou obstarávali ukojení svých podstatných potřeb životních, je tu nezbytným předpokladem, aby s poměrem tím mohlo býti počítáno jako s určitým právním základem. Je potom jen důsledné, spojilo-li vlád. nař. č. 252/1933 Sb. s poměrem družky a státního zaměstnance charakterisovaným společnou domácností pro svůj obor důsledky shodné s těmi, jež postihují podle 1. odst. § 9 manžele. Ustanovení 2. odst. § 9 cit. vlád. nař. je tedy samostatným předpisem, který nelze uváděti v souvislost s normou odst. 1, a nelze z něho nic použíti při výkladu této normy.
Rozumí-li však ustanoveni § 9 odst. 1 vlád. nař. č. 252/1923 Sb. »manželem« manžela, třebas nežil ve společné domácnosti s druhým manželem, není přesvědčivého důvodu, aby byl přikládán výrazu tomu jiný význam v 3 odst. § 9 cit. nař., který ustanovuje, že předpis 1 odst. cit. paragrafu platí i tehdy, jestliže bylo manželství rozvedeno po 1. červenci 1933. Vztahuje se proto předpis 3 odst. § 9 nař. č. 252/1923 Sb. i na taková rozvedená manželství, jichž manželé před rozvodem provedeným po 1. červenci 1933 nežili ve společné domácnosti. Pro názor stížnosti, že má vlád. nař. č. 252/1933 Sb. v § 9 odst. 1 a 3 na mysli jen manžele žijící ve společné domácnosti, nelze tedy v zákoně shledati oporu.
V daném případě není o tom sporu, že st-l uzavřel manželství platně již v roce 1930, které bylo rozvedeno 22. ledna 1934, tedy po termínu 1. července 1933, stanoveném v § 9 odst. 3 cit. vlád. nař., a podléhá tudíž podle výslovného a zcela jasného tohoto ustanovení jeho odpočivný plat sníženi normovanému v odst. 1 téhož paragrafu, když jeho manželka jest aktivní učitelkou. Že by ji nebylo lze považovati za státního zaměstnance po rozumu § 9, stížnost netvrdí a žádných námitek proti stanovisku žal. úřadu v tomto směru neformuluje.
Než za tohoto stavu věci padá i další výtka stížnosti, že řízení trpí vadností proto, že prý žal. úřad neprovedl důkazů, které st-l nabízel jak o tom, že se svou chotí společné domácnosti nikdy nezaložil, tak o tom, že vzhledem k jeho nemoci ani k založení společné domácnosti dojíti nemohlo, a konečně že úřad neprovedl nabízený důkaz trestními spisy okr. soudu v Litoměřicích o tom, že rozvod jeho manželství nebyl proveden na oko, nýbrž že rozvodovému řízení předcházely vážné konflikty, které právě zabraňovaly zařízení společné domácnosti. Všechny tyto okolnosti jsou dle toho, co bylo prve uvedeno, pro posouzení otázky přípustnosti snížení st-lova odpočivného platu s hlediska § 9, zvláště vzhledem k výslovnému předpisu 3 odst. nerozhodné. Brání tedy již procesní ekonomie tomu, aby správní úřad prováděl důkazy, které pro řešení otázky na sporu jsoucí jsou zbytečné, když nemají na zodpovědění její žádného rozhodujícího významu. Není proto žádnou vadou řízení, tím méně vadou podstatnou ve smyslu § 6 zákona č. 164/1937 Sb. o nss, když úřad důkazů takových neprováděl.

Citace:

č. 13002. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 872-875.