Č. 12781.
Stavební právo. — Řízení správní: 1. Nařízení ministra pro správu Slovenska z 20. října 1919 č. 8380 pres. (Úradné noviny č. 155/1919) nebylo zrušeno § 109 ústavní listiny. — 2. Státní referát na ochranu památek na Slovensku není legitimován podati odvolání do rozhodnutí stavebního úřadu ani tenkráte, jde-li o případy, v nichž podle § 1 nařízení ministra pro správu Slovenska z 20. října 1919 č. 8380 pres., uveřejněného v Úradných novinách pod č. 155/1919, náleží spolurozhodovati »vládnímu komisariátu na ochranu památek na Slovensku«.
(Nález ze 17. února 1937 č. 11023/37.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 5286/26.
Věc: Zikmund F. v Bratislavě (adv. Dr. Alexandr Nagy z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě ze 17. dubna 1934 o stavebním povolení k světelné reklamě.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Městský notářský úřad v Bratislavě udělil st-li výměrem z 13. ledna 1933 dodatečně stavební povolení ke zřízení neonové světelné reklamy na dvoře jeho domu čp. 25 v Michalské ulici v Bratislavě za podmínek ve výměru blíže stanovených. Nař. rozhodnutím změnil zem. úřad v Bratislavě na odvolání státního referátu na ochranu památek na Slovensku v Bratislavě podle § 81 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. výměr první stolice tak, že se st-li žádané dodatečné stavební povoleni k zřízení této světelné reklamy neuděluje. V důvodech bylo uvedeno: Je nesporné, že místo, na kterém je reklama postavena, je cennou historickou památkou požívající ochrany státního referátu na ochranu památek podle §§ 2 a 6 nař. min. pro správu Slovenska z 20. října 1919 č. 8380 pres. opírajícího se o § 12 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. Zem. úřad, přihlížeje k tomu, dospěl k přesvědčení, že reklama, o kterou jde, třebas by sama o sobě jako taková nebyla závadnou s hlediska estetického, působí svým umístěním a provedením rušivě na skupinu starobylých historických staveb chráněné cenné historické památky. Je povinnosti příslušných stavebních úřadů, aby při povolování a umístění reklam přihlížely také k výsadnímu prostředí a ve veřejném zájmu nepovolovaly taková reklamní zařízení, která by byla na úkor této historické hodnotě. V tomto případě vyžaduje rozhodně malebnost pohledu, aby efekt starožitnosti byl zachován a aby celá partie byla ušetřena od svérázných reklamních zařízení, jak to ustanovení § 7 platného reklamového statutu předvídá. Z těchto důvodů bylo nutno odvolání státního referátu na ochranu památek vyhověti a v odpor vzatý výměr městského notářského úřadu v Bratislavě změniti.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí je podle své právní povahy instančním vyřízením odvolání, jež podal státní referát na ochranu památek na Slovensku v Bratislavě z výměru městského notářského úřadu tamtéž, který jej vydal jako stavební úřad 1. stolice. Žal. úřad, dovolávaje se v nař. rozhodnutí ustanovení § 81 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., vyslovuje v něm, že vyhovuje odvolání tohoto státního referátu. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že je vydal jako odvolací stolice stavební jen na podkladě řečeného odvolání. Poukazujíc na toto ustanovení, vytýká stížnost nař. rozhodnutí nezákonnost z té příčiny, že žal. úřad nezkoumal z povinnosti úřední legitimaci státního referátu na ochranu památek v Bratislavě k odvolání, zda totiž tento referát může vůbec vystupovat jako strana. Stížnost dovozuje, že referát ten není ani osobou fysickou ani právnickou, společenstvem, společností ani jiným souborem osob ani po zákonu zřízeným veřejným úřadem a upírá mu vůbec právní subjektivitu a legitimaci k podání odvolání.
Vzhledem k tomu, že nař. rozhodnutí je jak po stránce formální tak i materiální založeno na předpisech nařízení ministra pro Slovensko z 20. října 1919 č. 8380 pres., uveřejněného v Oradných novinách č. 155/1919, a vzhledem k tomu, že st-l namítá, že toto nařízení bylo neplatné již od původu, resp. že pozbylo později účinnosti, musil se soud zabývati v prvé řadě těmito námitkami st-lovými.
Překážku platného vydání cit. nařízení spatřuje stížnost v tom, že podle § 4 prozat. ústavy č. 37/1918 Sb., za jejíž účinnosti bylo cit. nařízení vydáno, příslušela zákonodárná moc výhradně Národnímu shromáždění a že proto zmocnění úřadů k zásahu do vlastnictví, jakým je také omezení využití vlastního pozemku k postavení reklamy, smělo býti uděleno jen zákonem a nikoli nařízením, že podle § 14 téže ústavní listiny byla k vydání nařízení oprávněna pouze vláda jako kolegium a nikoli jediný ministr, že k vydání shora uvedeného nařízení nemohla vláda zmocniti jednoho ze svých členů, poněvadž ani jí nepříslušelo — jak již uvedeno — právo nařízením omezovati vlastnictví, a konečně, že není kryto žádnou z dosud platných zákonných norem, zejména také ne zákonem č. 64/1918 Sb., poněvadž se neodvolává na ustanovení § 14 tohoto zákona, nýbrž jen na jeho § 12, ten však žádné zmocnění k vydávání nařízení neobsahuje. Námitky tyto nejsou důvodný.
Předem dlužno tu poukázati na to, že prozatímní ústava z r. 1918, byť i v § 4 vyhrazovala právo vykonávati pravomoc zákonodárnou pro celý stát i jednotlivé jeho země Národnímu shromáždění, vedle toho přiznala vládě v § 14 moc nařizovací, tedy právo vydávati abstraktní normy ve formě nařízení. O tom, které otázky smí býti upraveny výhradně zákonem a jsou tedy vyňaty z úpravy nařízením, neobsahovala prozatímní ústava z r. 1918 žádného ustanovení. Proto také není správným názor, že by již v důsledku předpisů této prozatímní ústavy a za její účinnosti nebyla ani vláda bývala oprávněna vydávati nařízení omezující právo vlastnické. Zmocnění vlády, aby svoji nařizovací pravomoc přenesla na některého svého člena, vysloveno bylo v § 14 zákona č. 64/1918 Sb. St-l ovšem nadhazuje otázku, zda toto zmocnění neodporuje prozatímní ústavě, avšak soud nemusil na zkoumání této otázky vejíti. I kdyby totiž tomu tak bylo, byl by pro soud závazný jediné zákon č. 64/1918 Sb. jakožto) zákon pozdější nežli prozatímní ústava, která neznala institutu neplatnosti zákonů odporujících ústavě, takže mohla i jednoduchým zákonem býti derogována. Konečně ani okolnost, že se nař. č. 155/1919 odvolává jen na § 12 zákona č. 64/1918 Sb., jenž neobsahuje žádného zmocnění k provedení jeho cestou nařizovací, a nikoli také na ustanovení § 14, o němž st-l sám připouští,, že takovéto zmocnění obsahuje, nemohla býti na závadu jeho platnému vydání, jak tento soud vyslovil již v nálezu Boh. A 5286/1926, na jehož důvody se podle § 44 jed. řádu odkazuje. Stejně bezdůvodné jsou i námitky, že cit. nařízení požbylo později platnosti.
Okolnost, že zákon č. 64/1918 Sb., na základě něhož nařízení to bylo vydáno, byl vydán jen pro mimořádnou dobu přechodnou, by mohla snad býti rozhodnou pro otázku, do které doby byly příslušné orgány oprávněny činiti normativní opatření na základě zákona toho, avšak pro otázku dalšího trvání opatření, zejména nařízení na základě něho vydaných, omezení takové je naprosto bezvýznamné. Ani zákon č. 64/1918 Sb. ani žádná jiná norma neomezují platnost nařízení na základě zákona toho vydaných na určitou dobu a také cit. nařízení samo takovéto omezení své platnosti nestanoví. Proto zůstává také nařízení to v platnosti na tak dlouho, dokud nebude jinou normou platně zrušeno. Za takovouto zrušovací normu nelze však uznati ani ustanovení § 109 ústav. listiny z r. 1920. Praví-li se tu, že soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem, je z této dikce v souvislosti s čl. 9. úvoz. zákona k ústav. listině zřejmo, že od té doby pozbývají platnosti veškerá ustanovení, podle nichž bylo možno vlastnictví omezovati jinak nežli zákonem, nelze však z něho vyčisti, že by omezení, provedená v minulosti platně jinak než zákonem, tedy na př. nařízením, pozbývala platnosti. Dlužno proto uznati, že cit. nařízení č. 155/1919 bylo v době vydání nař. rozhodnutí platnou normou.
Po těchto úvahách možno se tedy zabývati dalšími námitkami stížnosti, z nichž jako prvá přichází na řadu výtka formulovaná ve stížnosti jako výtka nezákonnosti, že se žal. úřad nezabýval otázkou legitimace »Státního referátu na ochranu památek« k odvolání, jak mu to předpisuje § 14 odst. 3 správ. řádu, v kterémžto případě by byl musil dospěti k tomu, že tento referát k odvolání proti výměru nižší stolice povolán nebyl a byl by tedy musil odvolání to jako nepřípustné odmítnouti. Stížnosti je dáti za pravdu, že žal. úřad byl povinen otázkou legitimace odvolatelovy se zabývati, a to proto, že rozhodnutí své nevydal snad jako úřad dozorčí z moci úřední, v kterémžto případě by arci na legitimaci odvolatelově nezáleželo, nýbrž jako instance odvolací. Že jen v této odvolací funkci rozhodoval, plyne nejen z toho, že výslovně prohlašuje, že vyhovuje odvolání státního referátu, nýbrž i z toho, že se dovolává § 81 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., jež jedná právě o rozhodování instančním. Že by byl žal. úřad legitimaci státního referátu k odvolání skutečně nezkoumal, není z nař. rozhodnutí ani ze spisů patrno. Nař. rozhodnutí arci v tomto směru žádného odůvodnění neobsahuje, to však samo o sobě nezakládá žádnou vadu, kdyžtě v tomto směru dosud neměl námitek. Možno se proto omeziti jen na zkoumání, zda jmenovaný referát k odvolání skutečně legitimován byl či nikoli.
Pokud st-l nedostatek legitimace tohoto referátu se snaží dovoditi námitkami proti platnosti nařízení ministra pro Slovensko č. 155/1919 Úr. Nov., byly tyto jeho námitky vyvráceny již shora, a stačí proto na ně zde odkázati. Přes to však musil soud v dalším dáti stížnosti za pravdu.
Není o tom sporu, že »Státní referát« mohl svoji legitimaci k odvolání proti stavebnímu povolení městských orgánů čerpati jedině z předpisů cit. nařízení č. 155/1919, jež na poli ochrany památek na Slovensku přiznává určitá práva »Vládnímu komisariátu na ochranu památek na Slovensku«, kterážto práva v daném případě »Státní referát« uplatňuje. Leč v § 1 tohoto nařízení — jak na to poukázal tento soud již v nálezu Boh. A 5286/26 — je jmenovanému »Vládnímu komisariátu« přiznáno právo spolurozhodovati ve věcech tam uvedených. Bylo mu tedy v řízení podle tohoto nařízení prováděném přiznáno postavení úřadu a nikoli strany. Ani ze žádného jiného platného ustanovení se nedá dovoditi, že by onomu komisariátu vedle postavení spolurozhodujícího úřadu bylo přiznáno také postavení strany, nadané zejména právem odvoláti se z rozhodnutí úřadů jiných. Neměl-li však jmenovaný komisariát práva odvoláti se z rozhodnutí úřadů jiných, nemohlo toto právo přejiti ani na »Státní referát na ochranu památek v Bratislavě«. Pak ale v daném případě nebyl tento referát již z tohoto důvodu oprávněn se odvoláti proti stavebnímu povolení, udělenému st-li, následkem čehož odpadá nutnost zkoumati, zda tento referát se skutečně stal legálním sukcesorem Vládního komisariátu a zda tedy vůbec nabyl zákonným způsobem oprávnění práva tohoto komisariátu uplatňovati.
Nebyl tedy v daném případě žal. úřad oprávněn k odvolání jmenovaného referátu stavební povolení nižších stolic instančně přezkoumávati, zejména pak rušiti; učinil-li tak přece k odvolání strany k tomu nelegitimované, je rozhodnutí jeho — ježto porušuje normativní předpisy procesní — stiženo podstatnou vadou řízení, pro niž je musil nss zrušiti podle § 6 záokna o ss, aniž se za tohoto sporu mohl zabývati ještě také dalšími námitkami st-lovými, zejména také námitkou neplatnosti statutu města Bratislavy o umísťování veřejných reklam z r. 1925.