Č. 12935.

Zaměstnanci veřejní: I. * Kvalifikace trestného činu »vědomě« činné účasti na sdruženi, které vyvíjí činnost směřující proti státní svrchovanosti . . . ve smyslu § 2 zákona č. 147/1933 Sb., předpokládá, že si státní zaměstnanec musil býti vědom závadné činnosti onoho sdružení. — II. * Trestní řízení, zavedené se státním zaměstnancem pro čin, který zahrnuje v sobě také skutkovou podstatu činu stiha- telného podle § 2 zákona č. 147 /1933 Sb. o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců, není na překážku, aby bylo konáno s ním řízení podle tohoto zákona.
(Nález z 10. června 1937 č. 13022/37.)
Věc: Robert B. ve Šternberku (adv. Dr. Vilém Magerstein z Prahy) proti rozh. odvolacího kárného výboru u min. nár. obrany v Praze z 21. června 1934 o kárném trestu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl v pořadí správních stolic st-l, rotmistr-dělmistr v. v., uznán vinným, že se vědomě činně zúčastnil protistátní politické organisace, čímž se dopustil trestného činu podle § 2 (1) a § 17 (1) zákona č. 147/1933 Sb., a byl potrestán podle § 2 (1) c) tohoto zákona odnětím vojenské hodnosti se ztrátou všech práv a nároku na výslužné.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost vytýká především vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že skutková podstata činu, pro který byl st-l uznán vinným, po stránce subjektivní není prokázána, resp. zjištění úřadu v tom směru je v odporu se spisy, ježto skutečnosti uvedené žal. úřadem, vyjímajíc okolnost, že st-l věděl o výzvě k vymýcení závadného odstavce programu německé národně-socialistické strany dělnické, nemohou prokázati subjektivní zodpovědnost st-lovu. Skutečnost, že st-l věděl o uvedené výzvě, která by po názoru stížnosti mohla sama o sobě pro předmětnou otázku míti význam, není však spisově doložena. Úřad má prý vědomost st-lovu o výzvě za zjištěnu doznáním st-le, že se později dověděl o zákazu státoprávního programu strany, avšak i toto doznání je tak, jak je nař. nález uvádí, v rozporu se spisy. St-l prý sice udal, že uvažoval o vystoupení ze strany, když se proslýchalo, že se proti této útočí pro její domnělé protistátní počínání, nevěděl však ani tenkráte o zákazu státoprávního programu strany, který ani neznal, a právem se proto dotazoval v dohodě s ním cestmistr F. okr. hejtmana, jak se mají zachovati vůči straně. Když tento prohlásil, že není třeba se vzdávati funkce, nemůže prý st-li býti kladeno za vinu, že dalším setrváním ve straně vědomě činně se zúčastnil protistátní činnosti. Tyto vývody neuznal soud důvodnými.
Podle ustanovení § 2 (1) zákona č. 147/1933 Sb. buďtež potrestány osoby uvedené v § 1 odst. 1 a — e, tedy také příjemce veřejných odpočivných nebo zaopatřovacích požitků, které se vědomě činně zúčastní jakéhokoli sdružení, jež zjevně nebo skrytě vyvíjí činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě československé republiky, tresty v bodech 1a—1d blíže uvedenými. Předpis ten mluví o vědomě činné účasti na protistátním sdružení a je tedy integrující součástí deliktní skutkové podstaty psychický akt vědění o oné. protistátní činnosti, kterou zákon prohlašuje za znak deliktu. Tato forma trestné viny předpokládá na straně pachatele, že si musil býti vědom, že sdružení, v němž se činně zúčastní, vyvíjí činnost zákonodárcem perhoreskovanou. Pachatel musí míti vědomost oněch skutečností, jimiž se veškeré objektivní známky deliktu naplňují, a býti si vědom bezprávnosti svého jednání. Otázka, zda ta která osoba (veřejný zaměstnanec) byla si vědoma in concreto protistátní činnosti určitého sdružení, jest ovšem otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění kárným úřadem nemůže nss vzhledem k ustanovení § 6 zákona o ss přezkoumati co do věcné správnosti závěru, nýbrž toliko s hlediska procesní bezvadnosti jeho základu, zda totiž zjištění závěru za základ položená jsou úplná, neodporují spisům a zda závěr se nepříčí zásadám logického myšlení. Jak bylo uvedeno, popírá stížnost, že by skutečnost vědomosti o zákazu státoprávního programu strany, kterou má úřad za zjištěnu doznáním st-le, měla oporu ve spisech, a má proto zato, že se úřadu nezdařil důkaz o subjektivní vině st-lově. Podle toho nepohlíží písemná stížnost na část nař. rozhodnutí o zdůvodnění názoru žal. úřadu o subjektivní vině st-lově jako na soubor skutečností, které by mohly podložiti závěr o subjektivní vině st-lově jen ve vzájemném skloubení s doznáním, jež žal. úřad má za dostatečně zjištěno, nýbrž považuje doznání st-le o vědomosti o zákazu státoprávního programu strany za skutečnost, která sama o sobě může míti rozhodující význam pro předmětnou otázku. Přezkoumávaje v tomto rámci stržných vývodů nař. rozhodnutí, nemohl soud dáti jim za pravdu.
Podle obsahu soudních spisů okr. soudu ve Šternberku (protokol z 13. listopadu 1933), jež tvořily součást spisového materiálu, z něhož žal. úřad vycházel, uvedl st-l při svém zodpovědném výslechu doslova: »Dass ein Verbot der staatsrechtlichen Erklärung aus den Parteigrundsätzen erschienen ist, ist mír bekannt. Zur Zeit, ais dieses Verbot erschienen ist, hat sich der damalige Strassenmeister i. R. Joh. F. sen., der damals für die Partei im Bezirksausschuss kandidierte, beim hiesigen Bezirkshauptmanne Dr. D. uber den Stand der Angelegenheit erkundigt und hat dieser damals dem F. geantwortet, er solle ruhig in seiner Funktion weiter verbleiben, denn gegen die Partei liege nichts vor. Auf Grund dieser behdrdlichen Erklärung bin ich dann auch weiter bei der Partei verblieben.« Podle této výpovědi doznal tedy st-l, že mu byl znám zákaz státoprávního prohlášení z programu býv. německé národně-socialistické strany dělnické, a nelze důvodně tvrditi, že by tuto skutečnost žal. úřad v nař. rozhodnutí nesprávně uvedl, resp. že by reprodukce doznání st-lova v nař. rozhodnutí byla v rozporu se spisy. Opačné tvrzení stíž- nosti je tedy liché. Za tohoto stavu věci zůstalo zjištění žal. úřadu, opřené o doznání st-le, že mu byl znám zákaz státoprávního a protistátního prohlášení v programu strany, stížností neotřeseno a žal. úřad mohl již v něm míti dostatečný podklad pro svůj závěr, že st-l o protistátní činnosti býv. německé národně-socialistické strany dělnické věděl a že se tedy vědomě činně zúčastnil protistátního sdružení. Že by úsudek na tomto podkladu založený nebyl srovnatelný se zásadami správného logického myšlení, stížnost netvrdí. Je-li tomu tak, pak je pro spornou otázku bez významu, zda byla i výpověď Ing. Sch. způsobilým a dostatečným průvodem pro zjištění, že byl si st-l vědom protistátní činnosti strany, a nebylo třeba soudu, aby se dále obíral vývody stížnosti, jež na tuto výpověď, resp. na závěry z ní žal. úřadem činěné míří, a v rámci těchto vývodů zkoumal otázku, zda k shora uvedenému úsudku mohl žal. úřad dospěti na podkladě této výpovědi. Totéž platí o četnické relaci, které, jak stížnost tvrdí, se úřad nedovolává, a o ostatních skutečnostech (tříleté členství ve straně, kandidování a zvolení do obec. zastupitelstva na 3. místě z 20, místopředsednictví v místní skupině strany, předsednictví zábavního výboru, účast na schůzích atd.), které stížnost označuje pro otázku subjektivní viny za naprosto bezvýznamné. Neboť i kdyby měla stížnost po té stránce pravdu a skutečnosti ty by podle pravidel logického myšleni závěr o vědomě činné účasti v protistátní politické straně odůvodniti nemohly, zůstal by závěr úřadu opřen o doznání st-lovo, týkající se vědomosti o zákazu státoprávního programu strany, správnost kteréhožto zjištění, jak dolíčeno, se nepodařilo stížnosti vyvrátiti. Uvedl-li právní zástupce při veřejném ústním1 líčení, že v doznání není uvedeno, kdy st-l se dověděl o zákazu státoprávního programu strany, čímž patrně chtěl říci, že se st-l dověděl o protistátních cílech strany až po rozpuštění strany, kdy členem přestal býti, vyvrací správnost této výtky obsah výpovědi st-lovy, který při soudním výslechu 13. listopadu 1933 uvedl, že v době, kdy byl zákaz vydán, dotazoval se F. okr. hejtmana Dra D. na stav věci, k tomuto dotazu došlo podle výpovědi okr. hejtmana z jara 1933, z čehož plyne, že st-l si musil býti vědom protistátní činnosti shora uvedené politické strany již v této době a přesto ve straně setrval.
Důvodnou není však stížnost ani pokud v souvislosti s předchozí námitkou se dotýká skutkové podstaty činu, pro který byl st-l potrestán ztrátou nároku na výslužné, a tvrdí, že i kdyby se st-l dověděl o výzvě k vymýcení závadné části z členských knížek, nedalo by se z toho odvozovati, že setrváním ve straně se vědomě zúčastnil protistátní organisace, poněvadž byl by musil míti zato, že strana od tohoto programu upustila, a dále proto, že okr. hejtman prohlásil, že není třeba vzdávati se funkce, ježto není proti straně námitek. Námitka ta přehlíží totiž, že vymýcení závadné části programu politické strany z členských knížek podle povahy věci nepodává plný důkaz o tom, že určitá politická strana ustala skutečně v protistátní činnosti a že tedy přestal ohrožovati trestný čin, jehož abstraktní skutková podstata je vymezena v § 2 zákona č. 147/1933 Sb. Prohlášení okr. hejtmana nemůže se st-l dovolávati jako exkulpačního momentu již proto, že se nestalo vůči st-li osobně, nýbrž vůči osobě třetí a neobsahovalo sděleni, že by program strany nebyl protistátní, což ani písemná stížnost netvrdí. Prohlášení ono nemohlo jako pouhý informační projev zprostiti st-le oné opatrnosti při jeho jednání a počínání, kterou zákon předpokládá u státního zaměstnance jako nositele státní myšlenky a státní existence vůbec co do jeho činnosti v mimořádné době, jež vyžaduje zvýšené ochrany státu (srovn. § 17 (1) zákona č. 147/1933 Sb. a nař. č. 188/1933 Sb.).
Na řadě je výtka, která spatřuje vadu řízení v tom, že žal. úřad se nezabýval výsledky skončeného trestního řízení, v němž bylo prostředky soudního řízení zjištěno, že se st-l nedopustil skutkové podstaty § 17 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., ač předpis ten zahrnuje v sobě skutkovou podstatu § 2 (1) zákona č. 147/1933 Sb., ba posuzuje i tu činnost jako trestní, která podle § 2 (1) zákona č. 147/ 1933 Sb. vůbec není trestná. Námitka ta míří na onu část nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad odmítl obírati se věcně obdobnou výtkou odvolání, která ve svém konečném výsledku hájila názor, že zastavením trestního řízení soudního byla vyslovena i nevina st-le s hlediska zákona č. 147/1933 Sb. a že proto je jeho stíhání podle tohoto zákona nepřípustno. Námitka ta je však lichá.
Podle § 15 (1) cit. zákona není okolnost, že proti obviněnému se koná pro činnost kladenou mu za vinu soudní trestní řízení, na překážku konání řízení podle tohoto zákona. Předpis ten připouští tedy souběžně s řízením prováděným podle zákona č. 147/1933 Sb. také soudní trestní řízení pro týž čin a vyjadřuje jasně myšlenku, že řízení ta jsou na sobě navzájem nezávislá, jakož i že výsledek řízení soudního nemá míti vliv v žádném směru na řízení podle zákona č. 147/1933 Sb. Jde tu zřejmě o souběžné dvojí stíhání a lze úchylku od dosavadního práva kárného (§ 12 (4) zákona č. 154/1923 Sb.) způsobenou tímto předpisem vysvětliti jen účelem, jaký zákon pro mimořádnou dobu sleduje (srov. zprávu ústavně-právního výboru senátu Nár. shromáždění, tisk č. 1099). Z toho vysvítá, že žal. úřad správně vyložil dosah § 15 zákona č. 147/1933 Sb., měl-li zato, že zastavení trestního řízení vedeného proti st-li u okr. soudu ve Šternberku pro trestný čin podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. nemohlo míti vliv na řízení podle zákona č. 147/1933 Sb., a odmítl-li proto věcně hodnotiti zastavení soudního trestního řízení pro otázku trestnosti činu st-lova podle zákona č. 147/1933 Sb.

Citace:

Č. 12935.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 692-696.