Č. 12 663.

Horní právo. — Řízení správní: I. * Ve vyvlastňovacím řízení hornickém může expropriát k odůvodnění své námitky, že požadovaný pozemek je podle § 17 ob. hor. zák. z vyvlastnění vyňat, nabízeti důkazy také ještě v řízení odvolacím. — II. * Ani v řízení, pro něž platí předpisy vlád. nař. č. 8/1928 Sb., neodnímá okolnost, že nějaké prohlášení úřadu, jež ve své podstatě je výrokem judikátním, nebylo pojato do enunciátu rozhodnuti, nýbrž uvedeno pouze v odůvodnění, za všech okolností prohlášení tomu jeho povahu judikátní. — III. * V hornickém řízení vyvlastňovacím není expropriát povinen dokazovati »potřebu« požadovaných pozemků svým provozním plánem. — IV. * U pozemku, požadovaného podle § 98 ob. hor. zák., není dána »potřeba« jeho k provozu hor, je-li racionální vytěžení důlního pole, jehož provozu má pozemek ten sloužiti, vyloučeno. — V. * Kvalifikaci pozemkové plochy jako uzavřeného nádvoří ve smylu § 17 lit. b) ob. hor. zák. není na překážku, že plocha ta je vlastnicky rozdělena mezi několik osob, že není na všech stranách ohrazena, že terén její není zvlášť upraven a je stupňovitý. — VI. * Výrazem »jiné ohrazené zahrady«, jež obecný horní zákon v § 17 lit. c) vyjímá z kutání, nejsou míněny jen »ideální, výnos poskytující zahrady«; rozhodné je pouze, zda pozemek, označený jako zahrada, má pojmové znaky zahrady, jež jsou dány způsobem kultury a účelem tohoto zařízení. — VII. * Je nezákonné upírati t. zv. zahrádkám Schreberovým povahu ohrazených zahrad, vyňatých podle § 17 lit. c) ob. hor. zák. z kutání, již proto, že tento typ zahrad v době cit. zákona ještě nebyl znám. — VIII. * Pozemky, náležející vlastnicky majiteli objektu, vyňatého podle § 17 lit. a), b) ob. hor. zák. z kutání, a obklopující tento objekt v šíři 38 m, nejsou z vynětí podle bodu d) téhož zákonného ustanovení vyloučeny proto, že jejich spojení s uvedeným objektem je přerušeno pozemkem cizím. — IX. * Podmínky exempce z vyvlastnění podle §§ 99 a 17 ob. hor. zák. dlužno posuzovati podle stavu, který byl v době, kdy vyvlastnitel nárok na jejich přenechání formálně vznesl. Dodatečné odpadnutí skutečností exempci zakládajících nemá pro zahájené vyvlastňovací řízení významu. — X. * Pozemek, jehož jeden podnikatel hor pro svůj provoz potřebuje, nemůže mu býti vyvlastněn pro provoz hor podnikatele jiného. — XI. * Namítá-li v hornickém řízení vyvlastňovacím vyvlastněnec, že uskutečnění účelu, jemuž požadovaný pozemek má sloužiti, bude s hlediska horněpolicejního nepřípustné, je vyvlastňovací úřad povinen otázku tu si prejudiciálně rozřešiti.
(Nález z 25. listopadu 1936 č. 16 080/36.)
Věc: Ferdinand Zdenko L. v Bílině (adv. Dr. Antotnín Schauer z Prahy a adv. Dr. Vilém Pick z Teplic-Šanova) a Dr. Max L. v Roudnici n. L. (adv. Dr. František Bukovský z Prahy a adv. Dr. Jindřich Schleim z Teplic-Šanova) proti rozh. zem. úřadu v Praze z 19. května 1933 o vyvlastnění pozemků k účelům hornickým.
Výrok: Stížnost Dr. Maxe L. se zamítá pro bezdůvodnost.
Ke stížnosti Ferdinanda Zdeňka L. se nař. rozhodnutí v oné části, v níž bylo v cestě instanční povoleno vyvlastnění pozemků požadovaných Dr. Maxem L., zrušuje z části pro nezákonnost, z části pro vadnost řízení.
Důvody: St-l Ferdinand Zdenko L., vlastník alodního panství b.-ského byl až do převratu také držitelem fideikomisního majetku l.-ského. Do každé z těchto podstat náležely mimo jiné také dolové míry zv. Josefi v katastru obcí Bíliny, Chudeřic a Světce, a to tak, že do alodního majetku spadaly dvojité míry Josefi X—XIV a do majetku fideikomisního dvojité míry I—IX a mimo to ještě 312 malých měr Josefi. Rubání dálo se zde povětšině dobýváním povrchovým a soustředěno bylo kolem dolu Rudiay II, t. j. důlního zařízení, skládajícího se ze vstupní šachty, kotelny, elektrárny, cechovny, třídírny a j. pomocných budov a zařízení, jakož i z oplocené prostory kolem těchto budov ležící a nazývané »šachetní dvůr«. Toto povrchové zařízení dolu Rudiay II bylo zřízeno v mezích nevytěžené dosud fideikomisní míry Josefi V na pozemcích náležejících k alodní podstatě Ferd. Zd. L.
Když vešlo ve známost, že se chystá zákon o zrušení fideikomisů, postoupil Ferd. Zd. L. veškeren fideikomisní majetek včetně shora uvedených dolových měr svému druhorozenému synu, dnešnímu st-li Dru Maxu L., vlastníku panství r.-ckého, a to bezúplatně. I po tomto rozdělení dál se provoz celého shora uvedeného horního majetku po nějakou dobu společně. Později však došlo mezi otcem a synem k roztržce a nastalo také faktické rozdělení horního majetku. Došlo také k řadě sporů, z nichž pro dnešní případ má význam žaloba, kterou Dr. Max L. podal u kraj. soudu v Litoměřicích a ve které se na svém otci domáhal toho, aby veškeré povrchové zařízení dolu Rudiay II odstranil. Žaloba ta byla ve všech instancích, posléze rozsudkem ns v Brně z 29. prosince 1930 zamítnuta.
Podáním z 5. června 1929 požádal st-l Dr. Max L. revírní báň. úřad v Mostě o vyvlastnění následujících pozemků náležejících vlastnicky jeho otci Ferdinandu L.:
a) v katastru obce Chudeřic:
1. stavebních parcel č. kat. 29—33 a 52; 2. pozemkových parcel č. kat. 305, 307—319, 321, 336/1, 338, 339/1, 342/1, 345—349, 351—354, 355/1, 355/2, 356;
b) v katastru obce Světce:
1. stavebních parcel č. kat. 151, 152;
2. pozemkové parcely č. kat. 94/1;
c) v katastru obce Bíliny:
pozemkových parcel č. kat. 1471—1473, 1474/1, 1474/2, 1475, 1485.
Tuto žádost doplnil později podáním z 23. října 1929, ve kterém požádal ještě o vy vlastnění těchto pozemků:
a) v katastru obce Chuděřic:
pozemkové parcely č. kat. 306, a pak z parcel č. kat. 320, 322/1 a 335 vždy část v podobě 30 m širokého pruhu při jejich severní hranici;
b) v katastru obce Bíliny:
pozemkových parcel č. kat. 599, 1482, 1483, 1564—1566, a z parcel č. kat. 1484 a 1486 vždy část v podobě 30 m širokého pruhu při jejich severní hranici.
Naproti tomu původní svou žádost později omezil v těchto směrech:
Při komisionálním jednání z 2. června 1930:
v příčině parcel č. kat. 336/1, 355/2, 356/1 a 356/2 na ty části, jež leží v mezích míry Josefi a v pruhu 35 m od jv. hranice této míry; toto omezení pak co do plochy přesněji ještě vymezil v podání z 27. října 1930.
Dále při komisionálním jednání z 18. dubna 1931:
a) u pozemků č. kat. 305, 1474 a 1472 odvolal svoji žádost, pokud se týkala části ohraničené na jihu 30 metrů širokým pruhem zasahujícím na sever od sev. záp. hranice míry Josefi a na severu ochranným pilířem pro okres, silnici Chudeřice—Světec; a
b) odvolal svoji žádost o vyvlastnění v příčině oněch ploch, ohledně nichž jeho žaloba o odstranění šachetních budov a zařízení byla zamítnuta. Při tom prohlásil, že předloží ještě přesný popis a seznam těchto ploch.
Ve smyslu tohoto prohlášení fixoval pak svoje zpětvzetí zvláštním podáním z 28. dubna 1931, v němž ku konci praví, že žádost ohledně parcel č. kat. 349—352, 356/2, 338, 339/1 a 94/1, třebas jsou v rozsudku jmenovány, nemůže vžiti zpět, poněvadž jsou exemptními objekty dotčeny jen docela nepatrně. Přenechává rozhodnutí úřadu.
Na základě šetření, jež o takto vymezené žádosti provedl revírní báň. úřad v Mostě za účasti okr. úřadu v Duchcově a během něhož podali příslušná dobrozdání jeden znalec z oboru hornictví a jeden z oboru zemědělství, vydal okr. úřad v Duchcově v dohodě s rev. báň. úřadem v Mostě podle §§ 98 a násl. hor. zákona vyvlastňovací výměr z 27. června 1931, jímž uznal takto právem:
I. Ferdinand Zdenko L. je povinen postoupiti níže uvedené, jemu vlastnicky náležející pozemky Dru Maxu L. k užívání pro účely hornického provozu na dobu jeho trvání za odškodné v bodě II. prozatímně stanovené:
A. V katastrálním území obce Chuděřic: 1. celé parcely č. kat. 307, 309—319;
2. z parcely č. kat. 305 část, pokud leží uvnitř hranic dolové míry Josefi V,
z parcely č. kat. 320 část, omezenou na severu celou délkou severni hranice této parcely a sahající v celé šířce na jih na 30 m,
z parcely č. kat. 322/1 část stejně vymezenou.
B. V katastrálním území obce Bíliny:
1. celé parcely č. kat. 1474/1, 1474/2, 1475, 1482, 1483, 1485, 599, pak č. kat. 1564—1566;
2. z parcely č. kat. 1471 část ležící uvnitř malé míry Josefi 52, z parcely č. kat. 1472 a 1473 části ležící uvnitř hranic dolové míry Josefi V, z parcel č. kat. 1471, 1472 a 1473 dále ještě pruhy široké 30 m podél sev. hranice malých měr Josefi 52 a 53 a podél jihozápadní kratší strany dolové míry Josefi V a sahající až ke hranicím dolových měr Josefi XIV a X, z parcely č. kat. 1486 pruh 30 m široký na jih od sev. hranice této parcely, a z parcely č. kat. 1484 severní část omezenou na severu celou délkou hranice této parcely a sahající na jih podél západní hranice této parcely na 8 m a podél její východní hranice na 9 m. Žádosti o vyvlastnění dalších pozemků, resp. jejich částí nevyhověl.
II. Dr. Max L. jest povinen za užívání těchto pozemků po dobu dolování poskytnouti Ferdinandu Zdeňkovi L. jednou pro vždy odškodnění, v nálezu ohledně každé jednotlivé parcely zvláště uvedené, celkem 71 653,55 Kč.
III. Vedle těchto odškodnění je Dr. Max L. povinen poskytnouti Ferdinandu Zdeňkovi L. náhradu učiněných nákladů na postupovaných oplocených pozemcích učiněných, jako za oplocení, vodovodní zařízení a j. Vynaložené investice budou však úředně oceněny, až budou pozemky předány, ač-li se strany o jejich odškodnění samy nedohodnou.
IV. Náklady šetření byly uloženy podle § 234 hor. zákona žadateli.
Z výměru toho odvolali se jak vyvlastnitel tak vyvlastněnec. O těchto odvoláních rozhodl žal. úřad nař. rozhodnutím, vydaným v dohodě s báňským úřadem, v ten smysl, že jim v podstatě nevyhovuje, při čemž však v odpor vzatý výměr pozměňuje v jednotlivostech, jež dále, t. j. v odůvodnění uvádí. Náklady odvolacího řízení uložil žadateli.
V odůvodnění nař. rozhodnutí provedl žal. úřad změny, o nichž se ve výroku zmiňuje, v těchto směrech:
1. Poukázal na to, že v odůvodnění výměru I. stolice, kde se řeší otázka přípustnosti vyvlastnění pomocných děl odpůrcových, se mezi pozemky, jichž vyvlastnění se nepřipouští, uvádí omylem také pozemek č. kat. 1474/1, ač tento pozemek se ve výroku celý vyvlastňuje.
2. Odůvodnění výměru I. stolice v příčině zamítavého výroku o vyvlastnění dílu parcel č. kat. 1471 a 1472, přiléhajícího k 30metrovému pruhu a spadajícího do denní jámy III se vypouští, poněvadž vyvlastnitel vzal stran těchto ploch svou žádost za vyvlastnění zpět.
Konečně ještě žal. úřad v odůvodnění svého rozhodnutí zamítl návrh, přednesený vyvlastněncem teprve během řízení odvolacího, aby bylo vyvlastnění pozemků omezeno podmínkou, že jich bude v určité době použito. Do rozhodnutí tohoto podali stížnost jak vyvlastnitel tak i vyvlastněnec.
Námitky v obou stížnostech vznesené vyvolávají řešení celé řady právních Otázek zásadní povahy.
1. Je to nejprve procesněprávní otázka, zdali hornické řízení vyvlastňovací jest ovládáno t. zv. zásadou koncentrační, podle níž by v konkrétním případě dnešního sporu byl musil expropriát, domáhaje se vynětí určitých staveb z vyvlastnění podle § 99 hor. zákona ve spojení s § 17 lit. a) téhož zákona, předložiti stavební povolení, nárok na vynětí podmiňující, již v řízení před I. stolicí, takže by průkaz stavebního povolení, podaný teprve v řízení odvolacím, byí prekludován, a úřad vyvlastňující nesměl by již k němu přihlížeti. Tuto procesněprávní otázku nemohl soud zodpověděti jinak než záporně. Vyvlastňovacímu řízení podle obecného zákona horního je koncentrační zásada, positivně stanovená pro některá ediktální řízení konsensní, úplně cizí. Platí zde tedy obecná procesní zásada, že materiál procesní lze uplatňovati i v řízení odvolacím, což plyne zejména z toho, že řízení v obou stolicích tvoří jediný procesní celek (srov. Hoetzel: Řízení správní, str. 942 ve Slovníku veřejného práva československého). Je sice pravda, že podle § 2 obecného zákona horního platí i v řízení podle tohoto zákona subsidiárně správní řád, vydaný vlád. nař. č. 8/1928 Sb., ale ani v tomto správním řádu není stanovena prekluse důkazů v řízení odvolacím. Naopak podle § 79 správního řádu je navrhování nových důkazů v řízení odvolacím v zásadě výslovně připuštěno, a ani z ustanovení § 45 tohoto řádu nedá se prekluse důkazů v řízení odvolacím vyčisti, neboť předpis odst. 6 tohoto paragrafu, který by jedině mohl přicházeti v úvahu, týká se toliko námitek, nikoli však nabízení a provádění důkazů. Na nabízení důkazů nedopadá ani procesní zásada v judikatuře opětně vyslovená (zejm. v nálezu Budw. A 11 723/1917), podle níž je třeba námitky proti správnosti a úplnosti nálezu znaleckého uplatniti již v řízení před prvou stolicí.
2. Druhá otázka procesněprávní, kterou bylo se zabývati, týká se naříkatelnosti emanací úřadů, obsažených nikoli v samém výroku rozhodujícího úřadu, nýbrž toliko v odůvodnění. Otázka tato nedá se řešiti přímočaře, neboť i přes ustanovení § 68 správního řádu může odůvodnění obsahovati projev, jenž podle svého jasně vyjádřeného smyslu jeví se jako výrok, kterýž přes jeho nesprávné umístění nelze zbavovati zamýšleného právního účinku, zejména uváží-li se, že úchylka od předpisu § 68 správního řádu nemůže zakládati ani zmatečnost, ba ani podstatnou vadu řízení, je-li z textování úředního projevu povaha »výroku« zřetelně poznatelná. Odůvodnění výroku může ostatně individualisovati »výrok« tento do té míry, že tato individualisace jest od formálního výroku neoddělitelná, takže bez ní není možno smysl a právní dosah výroku poznati a posouditi.
Žal. úřad odepřel vyvlastnění souboru pozemků situovaných na východ od cesty č. kat. 380/1, k nimž náleží také důl Rudiay II s budovami, důlním zařízením a odklizovou drahou, sloužící k odvážení nadložních hmot z lomu VI. Výrok tento odůvodnil žal. úřad v ten smysl, že při malé rozloze ploch, které bylo lze vyrubati a při nepříznivé jejich konfiguraci nemůže míti vytěžení nerostného bohatství této oblasti kladného výsledku hospodářského. Posuzuje rozlohu oblasti vyvlastnitelné, uznal žal. úřad za místo z vyvlastnění vyňaté i část plochy t. zv. šachetního dvora, zejména dům č. 30, kurníky, dílny, garáže a skladiště na rozbušky, jakož i 38metrové pásmo k těmto objektům příslušné. Naproti tomu nepřiznal žal. úřad šachetnímu dvoru jako celku povahu »uzavřeného nádvoří« ve smyslu § 17 lit. b) obecného horního zákona. Třebaže výrok, popírající exempci šachetního dvora jako celku z vyvlastnění, je formálně obsažen v odůvodnění, nelze mu upírati povahu skutečného »výroku«, jímž se právní situace vyvlastnitele i vyvlastněnce vymezuje, a to tím méně, ježto výrok tento tvoří premisu pro posouzení vyvlastnitelnosti celého onoho komplexu pozemků vyvlastnitelem požadovaného, jenž je situován na východ od cesty č. kat. 380/1. Třebaže tedy žal. úřad v konečném výsledku odepřel vyvlastnění celého tohoto souboru pozemků, nelze říci, že výrok jeho, popírající exempci šachetního dvora jako celku, je pro strany a zejména pro vyvlastněnce bez všelikých právních účinků, zvláště uváží-li se, že by výrok tento v případě obnovy řízení mohl vyvlastněnci prejudikovati. Soud nemohl proto uznati stížnost vyvlastněncovu, pokud proti tomuto výroku se obrací, za nepřípustnou.
3. Procesního rázu je též otázka pro řešení sporu závažná, zdali expropriant musí potřebu pozemků, jichž vyvlastnění se pro svůj hornický provoz) domáhá, dokázati svým plánem provozovacím. Není pochyby, že vyvlastňovatel musí dokázati, že zákonné předpoklady jeho nároku vyvlastňovacího jsou splněny, tedy také, že požadovaných pozemků pro svůj hornický provoz vskutku potřebuje (§ 98 obec. horního zákona), a musí tedy uvésti, k jakému konkrétnímu účelu se vyvlastněných ploch domáhá. Ve IV. hlavě obecného horního zákona, upravující vyvlastnění, je však v § 101 ustanoveno, že nedocílí-li se dohody mezi vyvlastňovatelem a vyvlastněncem o přenechání požadovaných pozemků, mají k úřednímu šetření býti kromě obou stran přibráni potřební znalci (die erforderlichen Kunstverständigen). Zákon označuje tedy sám určitý prostředek průvodní, a to důkaz znalci. Již proto není možno žádati na vyvlastniteli nějaký jiný prostředek průvodní, tedy ani důkaz plánem provozním, jež ostatně podnikatel hor podle zákona jen zcela výjimečně (§ 192 obec. horního zákona) je povinen poříditi. Byl-li snad plán provozovací za zvláštních okolností z důvodů horně-policejních sdělán (srov. heslo: Horní právo str. 772 ve Slovníku československého veřejného práva a Boh. A 7837/29) slouží plán tento účelům horně-policejním, není však určen pro řízení vyvlastňovací.
Další zásadní otázky právní, jež soud musil si rozřešiti, aby zjednal základ pro své rozhodnutí, jsou povahy materiálně-právní.
4. V popředí těchto otázek je výklad pojmu »potřeby«, jež jest jedním ze základních zákonných předpokladů nároku hornického podnikatele na vyvlastnění pozemků. Podle § 98 obec. hor. zákona je každý majitel podniku povinen postoupiti za přiměřené odškodnění (§ 365 všeob. obč. zákoníka) potřebné pozemky hornickému podnikateli, aby jich mohl užívati k hornickému provozu, podle autentického textu německého: »Die zum Bergbaubetriebe notwendigen Grundstucke... zur Benützung zu uberlassen«.
Jak již z citace §365 všeob. obč. zákoníka se ukazuje, jde tu o zvláštní případ právního institutu vy vlastnění, jenž se liší od obecného vyvlastnění podle občanského zákoníka jen potud, že vyvlastnitel nemusí dokazovati obecnou prospěšnost svého hornického podniku, ježto obecný zákon horní již sám kvalifikuje hornické podnikání za účel všeužitečný, veřejnému zájmu sloužící (srov. Boh. A 10 131/32). Tento nárok na vyvlastnění je však podmíněn tím, že hornický podnikatel požadovaného pozemku pro svůj hornický provoz skutečně potřebuje. Tuto potřebu (Notwendigkeit) nelze, jak soud tento již v nálezech Boh. A 10 302/33, 10 131/32 byl vyložil, chápati jako nezbytnost absolutní. Stačí potřeba relativní v tom smyslu, že požadovaného pozemku je zapotřebí s hlediska účelu individuálního podniku. Ale tato potřeba pro individuální hornický podnik tvoří podle vůle zákona právní hranici mezi hornickým nárokem na'vyvlastnění s jedné strany a svobodou pozemkového vlastníka se strany druhé. Uznal-li zákonodárce tuto potřebu za právní hranici mezi právem vyvlastňovatelovým a povinností vyvlastněncovou, nemohl pomýšleti na hranici libovolnou, závislou úplně na vůli podnikatelově, tedy prostě na tom, zda hornický podnikatel pozemku pro svůj provoz použiti chce či nechce. Podobně uvažoval tento soud o poměru mezi hornickým vyvlastňovatelem a vyvlastněncem již v případě Boh. A 9314/31, kde šlo ovšem o situaci obrácenou. Má-li potřeba pro hornický provoz býti právní hranicí mezi právem expropriantovým a povinnosti expropriátovou, musí to býti potřeba objektivně určitelná. Neuváděje žádných měřítek, podle nichž by se potřeba pozemku pro provozování určitého podniku hornického měla posuzovati, poukazuje horní zákon prostě na obvyklé měřítko praktického života. Není to případ v zákonodárství vzácný, že zákon odkazuje na běžné společenské nazírání, čině je takto součástkou své positivní normy. V písemnictví bylo to označeno jako »gesellschaftliche Anschauung mit abgeleiteter Rechtssatzwirkung« (Walter Jellinek: Gesetz, Gesetzesanwendung, Zweckmässigkeitserwagung). Obvyklé měřítko praktického života, na něž zákon odkazuje, sluší ovšem hledati v onom životním oboru, o nějž právě jde, a půjde tedy o obvyklé praktické nazírání na provozování hor. Podnik hornický je však podle běžného nazírání podnik, směřující k dosažení výnosu. Tak nazírá na něj ostatně i zákonodárství, což je patrno nejen z toho, že zákonodárce pokládal v uvozovacím patentu k živn. řádu (čl. V. lit. b) za nutné výslovně vyjmouti hornictví z dosahu řádu živn., který vztahuje se na zaměstnání živnostensky provozovaná, jež vyznačují se právě úmyslem docíliti výnosu nebo jiného hospodářského prospěchu. Ale i sám obecný horní zákon dává aspoň nepřímo poznati, že pokládá hornické podnikání za činnost, směřující k dosažení výnosu. Neboť podle § 182 může býti podnikateli hor povoleno zmírnění zákonné povinnosti k stálému provozu pro vnější nepříznivé poměry. Co je míněno těmito nepříznivými poměry, naznačuje zákon sám, uváděje příkladmo jako takový nepříznivý vnější poměr stagnaci v odbytu (Verkehrsstockung), kdežto prováděcí předpis k obecnému hornímu zákonu v § 96 uvádí příkladmo ještě další skutečnosti, jež vesměs jsou s to, aby výnosnost podniku ohrožovaly. Z toho je patrno, že při posuzování »potřeby« ve smyslu § 98 obec. horního zákona nemůže bytí výnosnost hornického podnikání, pro něž se vyvlastnění požaduje, lhostejná a nelze proto viděti nezákonnost v tom, když žal. úřad, posuzuje tuto potřebu, přihlížel k soukromohospodářským výsledkům provozu, pro nějž vyvlastnění pozemků bylo požadováno, zejména když vyvlastnitel neuvedl žádných zvláštních momentů, jež by mohly snad v konkrétním případě objektivní potřebu pro jeho hornické podnikání prokázati přes to, že výrub na pozemcích požadovaných byl znalci uznán za nevýnosný.
5. Při posuzování potřeby ve smyslu § 98 obec. horního zákona jde v případě dnešního sporu také o to, zdali je možno za pozemky pro provozování tohoto podniku potřebné uznati i takové pozemky, na nichž a pokud na nich je dolování vyloučeno nebo omezeno překážkami horněpolicejními, jako je na př. ochranný pilíř, který buď byl již úředně stanoven anebo jehož stanovení sluší za daných okolností očekávati. Jest jasno, že o potřebě pozemku pro provozování určitého podniku hornického nedá se mluviti, když z nějaké příčiny pozemku tohoto k provozování hor vůbec použiti nelze. Vždyť jediným účelem hornického vyvlastnění jest, aby podnikatel hor mohl pozemku pro svůj provoz použíti. Brání-li tomuto použití překážka ať faktická, ať právní, nemůže býti účelu vyvlastnění dosaženo, čímž nárok vyvlastnitelův pozbývá svého právního důvodu, takže vyvlastnění nelze pak uznati za přípustné.
6. Další skupina materiálněprávních otázek, pro řešení přítomného sporu významných, týká se omezení nároku na vyvlastnění tak zvanou exempcí ve smyslu §§ 99 a 17 obecného horního zákona. Jde tu nejprve o výklad pojmu »uzavřená nádvoří« (geschlossene Hofräume) (§ 17 lit. b), dále o výklad pojmu »ohrazené zahrady« (eingefriedete Gärten) a konečně o otázku, zda přerušení pásma v šíři 38 m kolem objektů z vyvlastnění vyňatých (§ 17 lit. d) majetkem jiného vlastníka, má za následek, že zbývající (odříznutá) část tohoto pásma uniká exempcí z vyvlastnění.
a) Pokud jde o exempcí uzavřených nádvoří, je patrno ze srovnání výrazu uzavřená nádvoří (geschlossene Hofräume) (§ 17 lit. b) s výrazem ohrazené zahrady (eingefriedete Gärten) (§ 17 lit. c), že uzavření nádvoří je možné i jiným způsobem nežli ohrazením. V tom smyslu již Hingenau (Handbuch der Bergrechtskunde, str. 509) jenž byl tak blízký vzniku obecného horního zákona, vykládá pojem uzavřené nádvoří tak, že jest jím rozuměti i dvůr po jedné straně otevřený, když jen zařízení, která se na něm nalézají, jej dostatečně charakterisují jako nádvoří (Hofraum). Požadavek uzavřenosti dvora znamená tedy nikoli více, nýbrž spíše méně nežli ohrazení. Dokonce však již není možno z požadavku uzavřenosti nádvoří vyvozovati, že nádvoří jest uzavřeným jen tehdy, když náleží jedinému vlastníku. Zákon ani slovem nenaznačuje, že by »uzavřenost« nádvoří, což je pojem v podstatě technický, byla podmíněna poměry vlastnickými na nádvorní prostoře. Stejně jako případná užívací práva na prostranství nádvorním, spočívající na soukromoprávní služebnosti nebo na jiných titulech soukromoprávních, nevylučují uzavřenost nádvoří, nepřestává býti nádvorní prostora uzavřenou, ani když části nádvorního celku náležejí různým vlastníkům. Že by k pojmu nádvoří bylo třeba nějaké zvláštní úpravy terénu a že by zejména stupňovitý terén byl překážkou, aby plocha nějaká mohla býti uznána za nádvoří, nedá se ze zákona dovoditi.
b) Vyjímaje z vyvlastnění ohrazené domovní, ozdobné a jiné zahrady, nedává zákon nijak najevo, že zahradou sluší rozuměti jen ony typy zahrad, které v době vydání horního zákona byly známy. Je zajisté možno, že zákon, užívaje určitého označení, bere je ve smyslu historickém, t. j. tak, že spojuje s nimi představy, které v době vydání zákona byly pod tímto označením známy. Tento historický výklad výrazů v zákoně použitých nerozumí se však sám sebou, neboť zákon nevydává se toliko pro dobu současnou, nýbrž naopak i pro budoucnost a zejména pro budoucnost vzdálenou, a pojímá zásadně do své normy i všecky ony zjevy, na něž označení v něm použité podle vývoje jazykového obyčeje bude v budoucnosti dopadati (srov. Walter Jellinek l. c. str. 41). Zákon horní byl by musil nějak zřetelněji naznačiti, že pojem zahrady chce obmeziti jen na typy v době jeho vydání jako zahrady známé. Textování zákona, zejména výraz a jiné zahrady (andere Gärten), vyznačuje však právě naopak, že zákon má na mysli nikoliv určité typy, nýbrž celé genus: »zahrada«, a nezáleží proto na tom, zdali určitý typus druhu zahrady vznikl teprve v době pozdější. Nezáleží proto na tom, že t. zv. zahrádky Schreberovy, o něž v tomto sporu běží, nebyly v době vydání horního zákona ještě zakládány. Rozhodné je pouze, zdali objekt označený jako zahrada má pojmové znaky zahrady, jež jsou určeny způsobem kultury a účelem tohoto zařízení.
K jakým důsledkům by vedl výklad svrchu jako historický označený, ukazuje názorně úvaha, že touto cestou dospělo by se k tomu, že na př. starších silničně-policejních norem nedalo by se použiti na vozidla automobilová, v době vydání těchto norem zcela neznámá, což by se zřejmě příčilo intencím zákona (srov. Boh. A 11 191/34). Podle toho, co bylo svrchu řečeno, nedá se se zákonným, pojmem zahrady srovnati ani definice zahrady, kterou slyšený zemědělský znalec uvedl ve svém dobrozdání a jak byla také žal. úřadem přejata za podklad jeho rozhodnutí, že totiž musí jíti o »ideální výnos poskytující zahradu«, neboť tato definice vystihuje jenom jediný druh zahrady, nikoli však zahradu vůbec. Které jsou pojmové znaky zahrady ve smyslu zákona a zdali v případě dnešního sporu jde o zahrady ohrazené v tom smyslu, že každá z nich má svoje vlastní ohrazení, zdali ohrazená plocha jako celek může býti podle způsobu kultury a podle účelu kvalifikována jako zahrada a kdy lze zahradu teprve nově zakládanou považovati již za hotovou a tedy za skutečnou zahradu, jsou vesměs otázky, jimiž soud neměl možnost se zabývat), poněvadž žádná z těchto otázek nebyla žal. úřadem řešena.
c) Pásmo obklopující vyňaté objekty je v § 17 lit. d) determinováno jen tak, že je to pásmo vyňatý objekt obklopující a že šířka jeho sahá do 38 m. Těchto svých znaků však ono pásmo nepozbývá tím, že je přerušeno pruhem náležejícím jinému vlastníku, při čemž ovšem exempce podle § 17 lit. d) se na tento přerušující pruh nevztahuje.
7. S otázkou exempce z vyvlastnění podle § 99 a 17 obec. hor. zákona úzce souvisí otázka, který časový moment je rozhodujícím při posuzování skutečností, jež tuto exempci z vyvlastnění zakládají. Ustanovení o exempci nejsou zřejmě dána za tím účelem, aby majitel pozemku mohl svým jednostranným aktem zbaviti podnikatele hor výsady, kterou mu zákon v zájmu provozování hor poskytuje (srov. Boh. A 9314/31). Skutečnosti, nárok na exempci zakládající, musí tu tedy býti již v době, kdy se soukromé vlastnictví expropriátovo střetne s nárokem vyvlastňovacím. Byly-li však v tomto okamžiku již dány právní předpoklady nároku vyvlastňovatelova, musí ustoupiti soukromé vlastnictví. O nároku vyvlastňovatele nedá se však mluviti dříve, dokud nárok ten nebyl formálně vznesen. Za formálně vznesený lze však nárok ten považovati nejpozději tenkráte, když podnikatel hor svůj úmysl pozemek pro provozování hor požadovati ohlásí úřadu a vyvlastňovaný se prostřednictvím tohoto úřadu o něm dozví. Zda snad za takovéto formální vznesení lze uznati také již soukromé požádání pozemku (t. zv. pozdrav), nebylo třeba v daném případě zkoumati, neboť toto soukromé požádání bylo vzneseno těsně před podáním vyvlastňovací žádosti a během celého řízení nebylo se žádné strany tvrzeno, že v tomto krátkém mezidobí nastaly v rozhodných poměrech nějaké změny.
Jiná jest otázka, jaký právní význam pro nárok na vyvlastnění má dodatečné odpadnutí skutečností exempci zakládajících. Ježto právní předpoklady vyvlastnění musí tu býti dány v době, kdy podnikatel hor vyvlastňovací nárok formálně vznesl, nelze nahlédnouti, že by pozdější odpadnutí případných překážek vyvlastnění mohlo míti význam pro vyvlastňovací řízení již zahájené. Odpadnutí těchto překážek mohlo by býti jen podnětem pro vznesení nového nároku na vyvlastnění.
8. Ze zásadních otázek, jež pro řešení přítomného sporu mají význam, zbývá již jen otázka, zdali obecný horní zákon dává podnikateli hornickému nárok na vyvlastnění i proti jinému podnikateli hor. Pro otázku tuto nedá se nic vytěžiti z předpisu o horních služebnostech podle hlavy VIII. obec. hor. zákona. Ustanovení této hlavy upravují sice vzájemné poměry mezi podnikateli hor, ale je to jen předpis § 191, který by mohl míti význam pro otázku právě uvažovanou. Předpis tento jedná však toliko o spoluužívání horních děl a o zakládání děl pomocných. Žádné z ustanovení VIII. hlavy nedotýká se však poměru jednoho podnikatele hor k povrchovému vlastnictví podnikatele druhého. Ani jinde v horním zákoně nelze o tomto poměru nalézti žádného ustanovení. Není tedy možno vyvlastňovací nárok jednoho podnikatele na pozemky druhého podnikatele zásadně vylučovati. Než z ustanovení § 191 o hornických služebnostech přece jenom vyplývá, že horní služebnosti, jež jeden horní podnikatel ve prospěch jiného horního podnikatele musí snášeti, mají svou právní hranici v tom, že hornickou služebností nesmí ani trpěti, ani býti ohrožováno vlastní dolování podnikatele, od něhož se horní služebnost požaduje. Je-li již nárok na zřízení horní služebnosti takto obmezen, postihuje logicky nutně takovéto obmezení i dalekosáhlejší zásah do právní sféry podnikatele hor, jímž je právě odnětí vlastnictví pozemku povrchového vyvlastněním, pokud ovšem pozemek ten má pro provozování vlastního hornického podniku takový význam, že by jeho odnětím provoz trpěl anebo byl ohrožen. K stejnému výsledku dospělo by se ostatně také ze zákonného ustanovení, že majitel hor má nárok na vyvlastnění pozemku, jehož pro svůj provoz potřebuje, neboť nedalo by se srovnati s intencí horního zákona, který majiteli hor poskytuje nárok na vyvlastnění potřebného pozemku, kdyby hornickému vyvlastniteli mohl pozemek takový býti zase vyvlastněním odňat. Právní situace nemůže však býti jiná, když podnikatel hor nabyl pozemku k provozování jeho podniku potřebného jiným způsobem nežli vyvlastněním. Posuzování potřeby vlastního pozemku pro provozování hor nemůže při tom zřejmě býti přísnější než posuzování potřeby vyvlastňovatelovy (srov. Boh. A 10 131/32 a 10 302/33). Dá se spíše naopak souditi, že potřebu vlastníka pozemku, který je zároveň horním podnikatelem, slušelo by za okolností uznati i tam, kde by potřeba vyvlastnění na ten čas nemohla ještě uznána býti.
Po těchto všeobecných úvahách, jimiž byly získány právní premisy pro rozřešení nejzávažnějších námitek, jež byly vzneseny ve stížnosti vyvlastnitele i ve stížnosti vyvlastněnce, bylo možno přistoupiti k vlastnímu vyřízení stižných bodů, a to nejprve těch, jež směřují proti výrokům o vzneseném nároku na vyvlastnění. Výroky tyto lze roztříditi do čtyř skupin, jež se týkají:
I. pozemkového komplexu na severovýchod od cesty č. kat. 380/1,
II. souvislé plochy pozemků na jihozápad od této cesty v mezích dolové míry Josefi V, malých měr Josefi a v bezprostředním sousedství jejich,
III. úzkého pruhu pozemků, který leží na jih od zrušené silnice Chudeřice—Světec a tvoří část ochranného pilíře pro tuto silnici, a
IV. trojúhelníkové plochy, skládající se z pozemků č. kat. 1564, 1565 a 1566.
Ad I. Proti výroku o vyvlastnění pozemků na severovýchod od cesty č. kat. 380/1 směřují následovní námitky:
Je to nejprve procesní námitka vyvlastnitelova, v níž se vytýká, že úřad neprávem přihlížel k důkazu, jejž vyvlastněnec podal předloženým stavebním povolením teprve v řízení odvolacím o právním předpokladu exempce určitých objektů. Podle toho, co bylo v předeslaných úvahách (č. 1) vyloženo o koncentrační zásadě v hornickém řízení vyvlastňovacím, je námitka tato bezdůvodná.
Ve smyslu předeslaných výkladů o pojmu »potřeby« pozemků pro provozování hor (č. 4) je bezdůvodná také námitka tohoto st-le, jež obrací se proti tomu, že požadované vyvlastnění pozemků na severovýchod od cesty č. kat. 380/1 bylo odepřeno přes to, že t. zv. šachetní dvůr jako celek nebyl úřadem uznán za eximovaný z vyvlastnění a přes to, že i po odpadnutí ploch nevyvlastnitelných zbývá ještě vyrubatelná plocha 18.000 m2.
Pokud stížnost expropriantova obrací se proti tomu, že bylo mu odepřeno vyvlastnění pozemkového pruhu, který v době formálního požádání za přenechání pozemků tvořil ještě těleso železniční vlečky dolu Rudiay II, jakož i ochranný pilíř, stanovený k zabezpečení této vlečky, jeví se stížnost podle všeobecných výkladů o tom, podle kterého časového momentu sluší posuzovati exempce z vyvlastnění (č. 7), jakož i podle výkladu o vyvlastnitelnosti pozemků z ohledů horně-policejních nevyrubatelných (č. 5) bezdůvodnou, kdyžtě tento st-l nechal nepopřeným skutkový předpoklad žal. úřadu, že železniční vlečka a její ochranný pilíř v době, kdy svůj požadavek za vyvlastnění formálně vznesl, právně ještě existovala. Následkem toho je lhostejno, zdali další příslušné vývody žal. úřadu, ať již mají povahu odůvodnění, či pouhého poučení, jsou udržitelné, čili nic.
Námitkám, jež proti této části rozhodnutí vznáší expropriát, slušelo by ve smyslu všeobecných úvah úvodních (č. 6 a) a c) z části sice přisvědčiti, a to zejména, pokud jde o kvalifikaci t. zv. šachetního dvora jako uzavřeného nádvoří, o vyvlastnitelnost pozemků, ležících v 38 m pásmu na sever od exemptních budov dolu Rudiay II, a o exempci filtru, který leží nesporně uvnitř t. zv. šachetního dvora. Než přes svou věcnou důvodnost nemohou tyto námitky vésti ke zrušení nař. rozhodnutí v této jeho části, ježto st-l právě v této části byl nař. rozhodnutím uspokojen tím, že vyvlastnění odpůrcem požadované bylo odepřeno, kterýžto výrok se tímto nálezem soudním zachovává v platnosti. V podstatě stejná je situace, pokud jde o námitku tohoto st-le, že žal úřad rozhodoval o vyvlastnění některých pozemků přes to, že vyvlastnitel svůj návrh na vyvlastnění odvolal. Bezdůvodná je naproti tomu námitka, vytýkající jako vadu řízení, že expropriátu nebyl dán během řízení vyvlastnitelův provozní plán k nahlédnutí (č. 3).
Ad II. Proti výroku, jímž se povoluje vyvlastnění souborů pozemků na jihozápad od cesty č. kat. 380/1, bránil se expropriát námitkou, že velkou část pozemků těch tvoří zahrady, jež však žal. úřad neprávem neuznal za zahrady ve smyslu § 17 lit. c) obec. hor. zákona eximované. Žal. úřad vycházel při tom z právního názoru, že za zahrady z vyvlastnění vyňaté nelze uznati t. zv. zahrádky Schreberovy, poněvadž v době vydání horního zákona tento typus zahrad nebyl ještě znám. Ve všeobecných úvahách položených v čelo těchto vývodů (č. 6 b) bylo dovozeno, že a proč z tohoto důvodu nelze exempci dotčeného pozemku z hornického vyvlastnění popírati, a bylo proto nař. rozhodnutí v této jeho části zrušiti pro nezákonnost. Již v povšechných úvahách bylo také naznačeno, že otázka, zdali tyto pozemky a po případě, které z nich mají pojmové znaky ohrazených zahrad ve smyslu § 17 lit. c) obec. hor. zákona zůstává otevřena, poněvadž žal. úřad, vycházeje z nesprávného právního názoru, nechal ji nerozřešenu.
Proti vyvlastnění pozemků, jež se prostírají na jihozápad od cesty 380/1, bránil se expropriát také námitkou, že bude třeba je zachovati jako ochranné pásmo k zabezpečení budov dolu Rudiay II a důlních zařízení v lomu III, ležícím na sever od vyvlastněncovy dolové míry Josefi I. Ve všeobecných úvahách úvodních (č. 5) bylo vyloženo, že předmětem hornického vyvlastnění nemohou bytí pozemky, jež z důvodů horně-policejních nesmějí býti vyrubány. Není-li příslušné horně-policejní opatření báňským úřadem dosud vydáno, je věcí úřadu vyvlastňovacího, aby sám otázku potřeby, způsobu a rozsahu horně-policejního opatření pro svůj účel prejudiciálně rozřešil. Žal. úřad vypořádal se sice s otázkou touto, ale jenom tím způsobem, že prohlásil, že příslušná bezpečnostní opatření nemohou býti tak rozsáhlá, aby znemožňovala racionální těžbu v této oblasti. I když se nehledí k různým nejasnostem, jež v příslušných vývodech žal. úřadu se vyskytují, nedává nař. rozhodnutí poznati, o která skutková zjištění se tento úsudek žal. úřadu opírá, a nedává také odpovědi na otázku, zdali snad některá partie těchto pozemků nemá býti z důvodů horně-policejních z vyvlastnění vyloučena. V tom spočívá podstatná vada řízení.
Ad III. Další výrok žal. úřadu týká se vyvlastnění úzkého pruhu pozemků, ležících na jih od zrušené silnice chudeřicko-světecké. Vyvlastnění těchto pozemků bylo vyvlastňovacím úřadem v obou stolicích odepřeno, a to v druhé stolici z té příčiny, že jde dosud o součást ochranného pilíře pro bývalou silnici. Stížnost vyvlastnitelova ponechává toto odůvodnění žal. úřadu úplně stranou a pojímá nař. rozhodnutí tak, jakoby vyvlastnění tohoto pozemkového pruhu bylo úřadem odepřeno z toho důvodu, že na tomto pruhu je zřízena odklizová dráha vyvlastnitelova, proti čemuž ve své stížnosti soudní namítá, že i on na tomto pozemku chce zříditi dráhu odklizovou, která je s hlediska národohospodářského důležitější než odklizová dráha expropriátova, a tvrdí bez bližšího odůvodnění, že této jeho odklizové dráze přísluší i časová priorita. Stížnost vyvlastnitelova jde tedy zcela mimo obsah nař. rozhodnutí a nemůže již proto míti úspěchu. Než i kdyby se vzhledem k odvolacím námitkám tohoto st-le dalo z nař. rozhodnutí vyčisti věcné vyřízení těchto odvolacích námitek, jež st-l do nař. rozhodnutí patrně vkládá, nemohly by tyto námitky býti uznány důvodnými. V předeslaných všeobecných úvahách (č. 8) bylo vyloženo, které jsou předpoklady vyvlastňovacího nároku jednoho hornického podnikatele proti druhému podnikateli hornickému. Podle těchto úvah nelze vyvlastniti pozemky, jichž hornický podnikatel pro svůj hornický provoz potřebuje. Důvody národohospodářské, ani tvrzená priorita nemají tu právního významu. Že by pak pozemku, o nějž tu jde, vyvlastněnec k provozu svých hor nepotřeboval, vyvlastnitel ve stížnosti k tomuto soudu podané již sám ani nenamítá.
Ad IV. Proti vyvlastnění trojúhelníkové plochy, vytvořené pozemky č. kat. 1564—1566 v Bílině bránil se vyvlastněnec námitkou, že jde tu o prameniště napájející jeho konsentovaný vodovod, který dodává pitnou vodu pro jeho důl Rudiay II, a popíral proto vyvlastnitelnost těchto pozemků. Žal. úřad zamítl námitku tuto s odůvodněním, že vyvlastnění samo zmíněný vodovod neohrožuje. Toto odůvodnění je neúplné. Jak bylo již shora (v bodě č. 7) dovoděno, lze vyvlastniti jen pozemky, jichž použití k účelům horním nebrání ohledy horně-policejni. Bylo proto i v tomto bodě povinností žal. úřadu, jakmile expropriát vznesl námitku, že použití požadovaných pozemků bude z ohledů horně-policejních nepřípustné, touto otázkou se zabývati a — ovšem jen prejudiciálně — si ji vyřešiti. Ježto tak neučinil, vycházeje z mylného právního názoru, že v řízení vyvlastňovacím tak učiniti nemusí, bylo jeho rozhodnutí v této části zrušiti pro nezákonnost, aniž bylo příčiny zabývati se námitkou expropriátovou, že vyvlastňovatelovo požadování této trojúhelníkové plochy je předčasné.
Zrušením vyvlastňovacího nálezu v podstatných jeho částech padá i výrok o odškodnění, jakož i výrok o útratách řízení vyvlastňovacího, takže soud neměl příčiny námitkami proti těmto výrokům vznesenými se zabývati.

Citace:

č. 909. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 382-384.