Č. 12976.

Pracovní doba: * Ustanovení § 12 zákona č. 91/1918 Sb. o 8hodinné době pracovní netýká se osob zaměstnaných v živnostenském podniku, třebas bydlí v domácnosti zaměstnavatelově.
(Nález z 11. září 1937 č. 3376/35-3.)
Věc: Jaroslav M. ve Vrdech proti rozh. zem. úřadu v Praze z 11. března 1935 o přestupu zákona o 8hodinné době pracovní.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje.
Důvody: Nálezem okr. úřadu v Čáslavi z 9. února 1935 byl st-l uznán vinným, že v říjnu 1935 ve svých závodech ve Vrdech a Čáslavi, podrobených živn. řádu, nechal pracovati učně déle než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo více než 48 hodin týdně, že nechával své učně pracovati 7 dnů v týdnu, tedy i v neděli, aniž poskytoval jednou týdně nerušenou přestávku aspoň 32 hodin, že nechával učně a svého syna pracovati v noci, t. j. od půl 4. hodiny ranní, a konečně že k noční práci bral i učně Jaroslava T., ač není ještě 16 let stár. Tím dopustil se přestupků §§ 1 odst. 1, 4 odst. 1, 8 odst. 1 a 9 odst. 1 zákona z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. o osmihodinné době pracovní, za který se mu ukládá podle ustanovení § 13 uvedeného zákona pokuta 1000 Kč, v případě nedobytnosti trest vězení v trvání 45 dnů.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad podanému odvolání, poněvadž skutková podstata přestupku je prokázána seznáním živnostenského inspektora, výslechem svědků Jaroslava N., M. a T. a částečným doznáním. K vývodům odvolání bylo podotčeno: Konaným šetřením bylo zjištěno, že st-lův syn nebyl v závodě zaměstnán jako člen rodiny, nýbrž na základě smluveného pracovního poměru a byl také jako osoba v námezdním poměru podléhající povinnému nem. pojištění přihlášen st-lem u nem. pojišťovny; vztahují se tudíž na něho ustanovení zákona o 8hodinné době pracovní. Nedostatečná výkonnost neopravňovala st-le zaměstnávati dělníky a učně déle než 48 hodin týdně bez předchozího úředního povolení. Práce, jako je zatápění v udírně, čištění střev, nelze pokládati za přípravné a pomocné práce ve smyslu § 6 odst. 4 a § 7 odst. 1 cit. zákona. Tím, že oba učňové nebyli zaměstnáni jen ve všedních dnech, nýbrž i v neděli, nebyla jim poskytována nerušená pracovní přestávka 32 hodin v týdnu.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost vytýká především jako vadu řízení, že nebylo přihlédnuto k námitce odvolání, že učni, o které jde, jsou zaměstnáni a bydlí v domácnosti st-lově. Po stránce právní pak dovozuje, že na daný případ nutno aplikovati ustanovení § 12 zákona o 8hodinné době pracovní, které žal. úřad úplně pominul. Na osoby zaměstnané a bydlící v domácnosti zaměstnavatelově se příkaz 8hodinné doby pracovní nevztahuje. Nebylo dále zjištěno, že st- lsvým učňům neposkytoval aspoň 12hodinný odpočinek ve 24 hodinách a nerušený klid 18 hodin v týdnu.
Jest ovšem pravda, že žal. úřad na poukaz odvolání, že učňové bydlí u st-le a jsou tam plně zaopatřeni, výslovně nereagoval, avšak z toho, že odvolání zamítl a prvostupňový trestní nález potvrdil, je patrno, že námitku onu pokládal za nedostatečnou. Nedostatek zvláštního odůvodnění nelze však uznati v tomto případě za podstatnou vadu řízení, která by mohla míti za následek zrušení nař. rozhodnutí, neboť tím nebylo znemožněno st-li se po právní stránce brániti a soudu přezkoumati správnost názoru úřadu, který ve skutečnosti st-lem uvedené neshledal důvodu ke změně prvostupňového nálezu. St-l se totiž mýlí, má-li zato, že cit. § 12 zde přichází v úvahu. Neboť ustanovení to jedná o osobách zaměstnaných v domácnosti na rozdíl od osob zaměstnaných v podnicích živn. řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných a v dalších podnicích v § 1 odst. 2—4 uvedených a jediné pro takovéto osoby, pokud bydlí v domácnosti zaměstnavatelově, obsahuje zvláštní předpisy. Pro osoby zaměstnané v živnostenském podniku však z důvodu, že bydlí v domácnosti živnostníka a u něho se stravují, nějaká výjimka stran pracovní doby a přestávek stanovena není. Poněvadž nesporně nejde o osoby zaměstnané v domácnosti st-le, nemůže st-l z § 12 cit. zákona pro daný případ nic dovozovati a není ovšem vadou, nebylo-li zjišťováno, zda učni, resp. syn st-lův u st-le bydlili a tam se stravovali.
Tvrdí-li stížnost dále, že pro zjištění, že učňové mimo normální dobu pracovní konali také čištění střev, není v celém řízení žádného věcného podkladu, ocitá se částečně v rozporu s vlastní výpovědí st-lovou ze 14. listopadu 1934, kde tento udal, že učňové vstávají kolem 5. hod. a jeden zatopí v udírně, druhý namočí střeva, tedy uznal, že jeden z učňů namáčí střeva, a je tvrzení, že chybí pro zjištění to jakýkoli podklad, v rozporu se spisy. Že by tuto práci, totiž čištění střev (jak označuje žal. úřad namáčení střev), bylo lze kvalifikovati jako práci pomocnou, nutně předcházející výrobě ve smyslu § 7 odst. 1, stížnost ani sama netvrdí. Za tohoto stavu nemusil se však nss zabývati otázkou, zda zatápění v udírně je takovouto pomocnou prací, neboť i kdyby tomu tak bylo, zůstalo stížností nevyvráceno zjištění úřadu, že učňové konali práci čištění střev v době před 5. hod. ranní. Shledána proto bezdůvodnou stížnost, pokud namítá, že vzhledem k ustanovení § 12 cit. zákona st-l za vinu mu kladených přestupků se nedopustil, a pokud vytýká, že není ve spisech opory pro zjištění, že učni pracují v noci, a to nikoli jen práce pomocné. Pokud jde o zjištění, že učni pracují 7 dní v týdnu a není jim poskytnut jednou týdně 32hodinný klid, namítá stížnost, že zjištění to postrádá vyšetření a odůvodnění. Nař. rozhodnutí dovolává se seznání živnostenského inspektora a výslechu svědků Jaroslava N., M., T. a částečného doznání st-le. Je tedy, dovolávajíc se toho pro skutkovou podstatu všech přestupků, odůvodněno a opačné tvrzení stížnosti je vyvráceno zněním nař. rozhodnutí. Že by v těchto průvodech úřad neměl podklad pro své zjištění, stížnost blíže neodůvodňuje a je proto i námitka, že zjištění to postrádá vyšetření, bezdůvodná.
Žal. úřad shledal ovšem přestupek § 8 odst. 1 cit. zákona mezi jiným i v tom, že st-l nechal také svého syna pracovati v noci, t. j. od 1/4 4. hod. ranní. Na námitku odvolání, že st-l zaměstnával syna z moci otcovské, uvedl žal. úřad, že syn nebyl v podniku zaměstnán jako člen rodiny, nýbrž na základě smluveného poměru pracovního, ježto byl u nem. pojišťovny přihlášen. Naproti tomu uvádí stížnost, že z pouhého přihlášení u nem. pojišťovny nelze na ujednání pracovního, resp. učňovského poměru usuzovati, ježto pracovní smlouva předpokládá, aby mezi stranami došlo k ujednání o způsobu prací a o odměně za práci, v tomto případě však nic takového zjištěno není a chybí nař. rozhodnutí vůbec jakýkoli podklad. Nss musil stížnosti v tomto bodě dáti za pravdu.
Z pouhé skutečnosti, že st-l svého syna přihlásil k soc. pojištění, neplyne ještě, i když pojištění podle zákona o soc. pojištění předpokládá existenci služebního, případně učňovského poměru, samo o sobě, že skutečně takovýto služební či učňovský poměr existuje, neboť otec může svého syna přihlásiti i přes to, že učňovský poměr nevznikl, a také z toho, že pojišťovna přihlášku přijala, podává se jen to, že vůči pojišťovně nemůže zaměstnavatel se již stran účinků pro praeterito brániti námitkou, že nedošlo k uzavření učňovské smlouvy. Bylo proto věcí žal. úřadu, aby si pro svůj závěr zjistil ještě další podklad, že skutečně došlo k uzavření učňovské smlouvy. Neučinil-li tak, ačkoli st-l výslovně učňovský poměr popřel, jeví se nař. rozhodnutí v tomto směru vadným, a ježto byl st-li uložen za všechny přestupky jemu za vinu kladené jeden jednotný trest, slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb.

Citace:

č. 12976. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 812-815.