Č. 13057.
Řízení správní. — Církevní věci. — Samospráva obecní: 1. Podle § 81 spr. řádu č. 8/1928 Sb. jest odvolací stolice oprávněna zamítnouti nárok na spor vznesený z důvodů věcných, třebas nižší stolice odmítla jednati o něm meritorně z důvodu, že osoba, která nárok vznesla, nebyla k tomu legitimována. — 2. Nárok plynoucí náboženské společnosti z § 23 zák. čl. 53:1868 vyčerpává se v tom, aby — usnese-li se obec ze své vůle poskytnouti ze svých prostředků nějakou podporu k účelům církevních škol — na této podpoře obcí k uvedeným účelům věnované participovala podle spravedlivého poměru.
(Nález z 12. listopadu 1937 č. 3688/35-3.)
Věc: Ladislav H. v Pukanci a Dr. Pavel J. v Trnavě proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 8. března 1935 o darování obecní budovy na římskokatolický kulturní dům.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Pukanci usneslo se 22. června 1934 darovati pukanské římskokatolické církevní obci jí žádanou obecní budovu býv. lesní správy s pozemkem k ní patřícím jako protihodnotu za obecní budovu, darovanou evangelické církvi a. v. v Pukanci v roce 1909. Proti tomuto usnesení obecního zastupitelstva podali odvolání Vilém R., Vilém K. a Jan K. ml.
Okr. úřad v Levicích výměrem z 3. září 1934 vyhověl odvoláním a zrušil v odpor vzaté usnesení obecního zastupitelstva. Výměr odůvodnil tím, že František C. a Ludevít K. nebyli legitimováni jménem římsko-katolického církevního výboru v Pukanci k podání žádosti, neboť zájmy církve může zastupovati jen správce nebo v zastoupení jeho farář. Proti tomuto výměru podali společně odvolání Ladislav H. jako správce fary v Pukanci, František C. jako předseda církevního výboru v Pukanci a Ludevít K. jako syndikus-kurátor římskokatolické církve.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání, co se ale týče projevu okr. úřadu v důvodové části vysloveného, že by správce římsko- katolické církve a členové církevního výboru nebyli bývali legitimováni k podání žádosti obecnímu zastupitelstvu o darování obecního majetku, prohlásil, že tento projev není opodstatněn. Rozhodnutí odůvodnil takto: Nespomo jest, že římskokatolická církev jest organisací státem uznanou, jejíž hlavou a správcem diecése je biskup v mezích církevních zákonů. Jako představený všech církevních ústavů diecése má právo nejen tyto ústavy zastupovati před státními úřady, ale svoji moc a právo postoupiti i jiným funkcionářům, následkem čehož František C. jako předseda církevního výboru, řádně sestaveného podle církevních zákonů, byl oprávněn a legitimován, aby jménem římskokatolické církve v Pukanci podal žádost na obec a tuto zastupoval i v dalším jednání. V tomto ohledu tedy obecní zastupitelstvo správně rozhodovalo, když na základě jmenované žádosti vyneslo své usnesení, jelikož právo občanů na podání žádosti jest ústavní listinou každému zajištěno, a to nejen jménem svým, ale i jménem jiných občanů. Co se ale merita věci týče, zem. úřad uvádí, že obec (město) jako organismus veřejné správy a samosprávy jen v rámci zákonů může říditi svoje věci samostatné (§§ 2, 21—23 zák. čl. 22: 1868). V tomto ohledu obec při spravování svého majetku jest omezena zákonem č. 329/1921 Sb. o obecním hospodaření, který v § 21 ustanovuje, že tento třeba tak spravovati, aby vyhověl účelu, kterému je věnován, aby zůstal nezkráceně zachován, pokud ale může poskytnouti příjem, má se dbáti, aby jeho výnosnost byla největší neb aspoň přiměřená obecným hodnotám za dobu užívání. Vlád. nař. k provedení tohoto zákona č. 143/1922 Sb. v § 21 odst. 7 stanoví ještě, že rozdělení majetku nebo jeho výnosu se nesmí státi, neboť k takovémuto úkonu nikdo nemá a ani nemůže míti nároku. Nedává k tomu nárok ani § 23 zák. čl. 53:1868, o který se odvolavatel opírá, neboť tento zní jen o podporování církvi, kterým obec může poskytnouti a odhlasovati podporu, když to její hospodářské poměry dovolí a má-li k tomu v obecním rozpočtu potřebnou úhradu (§ 10 obec. fin. nov.). Tento druh podpory není závazností obce, nezakládá se na žádném právním titulu, je to jednostranný akt politické obce. Poskytnouti se může jen na rozpočtový rok s povinností dodatečného vyúčtování. Takováto podpora podle rozhodnutí min. vnitra č. 8032/1894 B. M. může býti jen tehdy udělena, když v zodpovědném poměru může ji obec poskytnouti i ostatním konfesím a když to hospodářské a finanční poměry obce dovolí. Z těchto předpisů je tedy zřejmo, že na bezplatné propuštění obecního majetku do jeho vlastnictví nikdo nemá a nemůže míti nároku, neboť to by se protivilo i soukromoprávním pravidlům o vlastnictví. Za těchto okolností, když tedy obecní zastupitelstvo v Pukanci rozhodovalo a uvažovalo o žádosti římskokatolické církevní obce, mělo se říditi podle těchto předpisů a svůj kmenový majetek nepropouštěti bez náhrady, neboť jeho usnesení se protiví kogentním předpisům zákona. Obecní zastupitelstvo není majitelem obecního kmenového majetku, ale jen jeho správcem, následkem čehož tento musí spravovati péčí hlavy rodiny (pater tamilias), neboť v opačném případě— jak již bylo vzpomenuto — jest hmotně zodpovědno za způsobené škody obci. Tak i § 21 obec. fin. nov. předpisuje to jako povinnost obecních orgánů správou majetku obce pověřených. Na základě § 23 zák. čl. 53: 1868 se tedy může poskytovati jen podpora z důchodků v rámci finanční schopnosti a rozpočtové úhrady a ne na úkor kmenového majetku. Z těchto důvodů neshledal možnosti zem. úřad, aby odvolání vyhověti mohl, neboť v tom činu, že obec v r. 1909 ev. a. církvi udělila podporu nebo poskytla dar, nemohl zjistiti žádný nárok anebo závazek pro římskokatolickou církev v tom znění, aby politická obec byla povinna nebo oprávněna svůj kmenový majetek rozdělovati bez úplaty.
Stížnost podaná na toto rozhodnutí vytýká především jako vadu řízení, že žal. úřad, neuznav jediný důvod uvedený okr. úřadem, že totiž správce římskokatolické církve a členové círK. řím. kat. výboru v Pukanci nebyli legitimovaní podati žádost obecnímu zastupitelstvu o darování obecního pozemku, měl buď vrátiti věc okr. úřadu k novému rozhodnutí nebo vysloviti, že usnesení obecního zastupitelstva z 22. června 1934 se stalo pravoplatným. Výtku tu nemohl nss uznati důvodnou.
Vlád. nař. č. 8/1928 Sb. stanoví v § 80, že odvolací úřad má zpravidla — po event. doplnění řízení — rozhodnouti ve věci samé. Zrušiti v odpor vzaté rozhodnutí a vrátiti věc úřadu prvé stolice, aby ji znovu projednal a vydal nové rozhodnutí, má odvolací úřad jen tehdy, je-li stav věci podle spisů tak nedostatečný, že je nevyhnutelné provésti neb opakovati ústní jednání. Podle § 81 odst. 1 cit. vlád. nař. jest odvolací úřad, rozhoduje o odvolání, oprávněn nahraditi jak výrok, tak i odůvodnění nižšího úřadu svým výrokem neb odůvodněním a podle toho v odpor vzaté rozhodnutí v každém směru zméniti nebo doplniti. Stížnost sama netvrdí, že by stav věci podle spisů, jež žal. úřad měl k disposici, býval tak nedostatečný, aby bylo nevyhnutelným provésti ústní jednání. Pak ale byl žal. úřad nejen oprávněn, nýbrž přímo povinen rozhodnouti ve věci samé. Jestliže pak, rozhoduje ve věci, nahradil důvod, o který opřel okr. úřad své rozhodnutí, totiž nedostatek legitimace žadatelů, důvodem jiným, a to nezákonností způsobu poskytnuté podpory, je nař. rozhodnutí v tomto směru po stránce formální zcela kryto ustanovením § 81 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
Ve věci samé bylo uváženo toto:
Podle § 23 zák. čl. 53: 1868 mají v takových obcích a městech obývaných příslušníky různých náboženských vyznání, jež poskytují ze svých obecních pokladen k účelům církevním anebo na nějakou konfesionální školu výpomoci, všechny tam existující náboženské společnosti býti účastny této podpory ve spravedlivém poměru. Žal. úřad opřel svoje rozhodnutí, jímž potvrdil v pořadí instančním výměr okr. úřadu, kterým bylo zrušeno usnesení obecního zastupitelstva v Pukanci z 22. června 1934, o úvahu, že na základě § 23 zák. čl. 53: 1868 může obec poskytovati podporu jen ze svých příjmů (důchodů) v rámci své finanční schopnosti a rozpočtové úhrady a nikoli na úkor kmenového majetku, ježto obecní zastupitelstvo není vlastníkem obecního kmenového jmění a podle § 21 obec. fin. novely č. 329/1921 Sb. je všechen majetek obce spravovati tak, aby neztenčeně zůstal zachován. Stížnost uznává výslovně, že by toto odůvodnění nař. rozhodnutí bylo správné, kdyby se jednalo o poskytnutí obecní podpory římsko-katolické církevní obci před ostatními konfesemi, tvrdí však, že v daném případě jde o poskytnuti protihodnoty za podpory poskytnuté ev. církevní obci se schválením dozorčích úřadů, a že proto poskytnutí podpory římsko-katolické církevní obci nemá již povahu dobrovolného aktu politické obce, nýbrž je její povinností ve smyslu § 23 zák. čl. 53:1868. Soud nemohl stanovisku stížnosti přisvědčiti.
I když se přizná, že ustanovení § 23 zák. čl. 53:1868 není jen objektivní direktivou pro obce, nýbrž normou zakládající pro jednotlivé náboženské společnosti za předpokladů tam uvedených právní nárok vůči obci, neplyne z toho nic pro stanovisko stížnosti. Účelem cit. ustanovení zákonného je zabrániti tomu, aby obec, v které bydlí příslušníci různých vyznání, nepodporovala ze svých prostředků — a tedy i na účet poplatníků jiného vyznání — jednostranně jenom vyznání to či ono. Proto se jí ukládá, aby to, co uzná dáti ze svých prostředků dobrovolně jako výpomoc k účelům církevním nebo ve prospěch konfesijních škol, rozvrhla ve spravedlivém poměru na všechna vyznání v obci zastoupená. Z § 23 neplyne tedy žádné náboženské společnosti vůči obci nárok na to, aby jí obec nějakou výpomoc poskytla. Obsahem nároku náboženské společnosti je jen, aby obec, usnesla-li se věnovati ze svých prostředků něco na účele církevní nebo na účele konfesijní školy, aniž tu pro takové věnování byl zvláštní právní titul, — to, co poskytne, neposkytovala výhradně k účelům jednoho náboženského vyznání, nýbrž repartovala to na všechna náboženská vyznání v obci zastoupená, resp. aby té které společnosti náboženské poskytla na tom, co věnováno, spravedlivý podíl. Tomuto výkladu svědčí také siovné znění cit. předpisu »nechť má na této výpomoci podíl.«
§ 23 praví: »jež ze své domácí pokladny poskytuje výpomoc«; z doslovu toho možno souditi, že má na mysli pouze případ, kde obec se usnese včnovati k účelům církevním nebo k účelům konfesijních škol určitou částku peněžitou. Než i když se pod ustanovení to subsumují také jiné podpory, může se jednati vždy jen o takové případy, kdy to, co obec věnuje podle své povahy připouští, aby na tom participovaly také jiné náboženské společnosti. Neboť jenom v takovýchto případech je myslitelný nárok určité náboženské společnosti na to, aby jí na tom, co věnováno, přiznán byl spravedlivý podíl — a v tom, jak výše uvedeno, nárok plynoucí z § 23 se vyčerpává.
Podle toho, co tu dovoženo, mohli tedy snad st-lé v zastoupeni církve římsko-katolické svého času, když obec se usnesla věnovati evangelické církevní obci dům a pozemek, věnování tomu s odvoláním na § 23 zák. čl. 53: 1868 odporovati z důvodu, že je nepřípustno, aby obec poskytla podporu k účelům církevním výhradně jen jedné náboženské společnosti, nemohou však z toho, že se tak stalo, dovozovati nárok, opřený o § 23 zák. čl. 53: 1868, aby se dostalo nyní nějaké, neřku-li stejné podpory také církvi římsko-katolické. Žal. úřad, zrušiv usnesení obecního zastupitelstva darovati římsko-katolické církevní obci obecní budovu, neporušil tím tudíž žádné subjektivní právo st-lů, pročež bylo stížnost zamítnouti.