Č. 13004.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní. — Řízení před nss: I. * Uvalení prozatímní suspense některým z orgánů v § 145 odst. 1 až 3 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. uvedených a potvrzení této suspense příslušnou disciplinární komisí, pokud se týče vrchní disciplinární komisí, tvoří dva samostatné perfektní akty správní. — II. * Bylo-li straně doručeno usnesení vrchní disciplinární komise o potvrzení suspense, kterou vyslovilo prozatímně presidium ministerstva podle § 145 služ. pragm., lze stížnost k nss vznésti jen do tohoto rozhodnutí vrchní disciplinární komise. (Neřešena otázka přípustnosti stížnosti k nss proti uvalení prozatímní suspense.) — III. Usnesení disciplinární komise o omezení platu při suspensi podle § 146 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. je rozhodnutím podle § 2 zákona o nss. — IV. Předpis § 104 odst. 2 věty 1 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., podle něhož mají býti přednostou úřadu, při němž je zřízena disciplinární komise, trvale sestaveny senáty před koncem roku pro celý následující rok, je povahy toliko instrukcionální, a nezakládá tudíž nepříslušnost disciplinární komise, došlo-li k sestavení senátu teprve počátkem jeho funkčního období. — V. Náměstek předsedy disciplinárního senátu nastupuje na místo předsedovo i v tom případě, když předseda disciplinárního senátu odešel do výslužby.
(Nález z 11. října 1937 č. 189/35-8.)
Prejudikatura: ad III. 12774/37, ad IV. a V. 12817/37.
Věc: Dr. Rudolf P. v Praze (adv. Dr. Josef Jeřábek z Prahy) proti rozh. a) min. soc. péče v Praze z 6. listopadu 1934, b) vrchní disciplinární komise při min. soc. péče v Praze ze 7. listopadu 1934, a) o dočasném zproštění služby, b) o redukci platu při suspensi.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí min. soc. péče se odmítá; stížnost do rozhodnutí vrchní disciplinární komise při min. soc. péče se zamítá.
Důvody: Výnosem presidia min. Soc. péče ze 6. listopadu 1934 byl st-l na základě § 145 odst. 2 služ. pragm. dočasně zbaven úřadu. Současně dán presidiem poukaz, aby po vypravení byl výnos dán vrchní disciplinární komisi při min. soc. péče k rozhodnutí ve smyslu posl. odstavce § 145 služ. pragm. a k rozhodnutí o omezení jeho služebních požitků ve smyslu § 146 služ. pragm.
Vrchní disciplinární komise při min. soc. péče potvrdila usnesením ze 7. listopadu 1934, vyslechnuvši disciplinárního zástupce, rozhodnutí presidia min. soc. péče ze 6. listopadu 1934, kterým byl st-l po rozumu § 145 odst. 2 služ. pragm. zbaven dočasně úřadu, a rozhodla současně, aby po dobu jeho dočasného zbavení služby byly mu po rozumu § 146 služ. pragm. jeho služební požitky omezeny na tři čtvrtiny.
Do opatření presidia min. soc. péče z 6. listopadu 1934 o zatímním zbavení úřadu vznesena k nss I. stížnost a do rozhodnutí vrchní disciplinární komise při min. soc. péče ze 7. listopadu 1934 o potvrzení suspense a omezení st-lových platů směřuje II. stížnost k nss. Rozhoduje o těchto stížnostech, řídil se nss těmito úvahami:
Ad I. Pokud se týče první stížnosti, označuje tato za nař. rozhodnutí opatření min. soc. péče ze 6. listopadu 1934 a jako žal. úřad označuje min. soc. péče, s nímž také jediné bylo přípravné řízení před nss zavedeno. St-l vychází totiž, jak také bylo při veřejném ústním líčení st-lem i jeho právním zástupcem výslovně uznáno, z právního názoru, že prve zmíněné opatření presidia, byvši potvrzeno usnesením vrchní disciplinární komise při min. soc. péče ze 7. listopadu 1934, která má prý povahu pravého schvalovacího aktu, stalo se teprve tímto potvrzením perfektním a definitivním správním aktem, před nss naříkatelným. Považuje tedy st-l uvalení suspense a její schválení vrchní disciplinární komisí za jediný správní akt, který tímto schválením nepřestává býti aktem úřadu jej vydavšího, a uplatňuje proto své námitky proti takto definitivní suspensi vůči min. soc. péče. Leč tento právni názor st-lův je mylný a v důsledku jeho i postup jím zvolený nepřípustný, neboť jak uvalení prozatímní suspense některým z orgánů jmenovaných v § 145 odst. 1 až 3 služ. pragm., tak její potvrzení příslušnou disciplinární komisí, pokud se týče vrchní disciplinární komisí, tvoří dva zcela samostatné perfektní akty správní, jak plyne z této úvahy.
Zákon z 25 ledna 1914 č. 15 ř. z. o služebním poměru státních úředníků a zřízenců (služ. pragm.), který podle čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb. stal se součástí československého právního řádu, upravuje suspensi, t. j. odstranění úředníka z výkonu služby proti jeho vůli neb aspoň bez jeho vůle (dočasné zbavení úřadu), kterým se však nijak nemění jeho aktivní poměr služební (Boh. A 9589/32), v §§ 144 až 149, a to v těsné souvislosti s disciplinárním řízením, které se suspensi zahrnuje v oddílu V. pod společný nadpis: »Jak se stíhá porušení povinností.« Vzhledem k této souvislosti suspense s disciplinárním řízením, a to nejen co do formálního uspořádání, ale i obsahové, svěřuje také zákon zásadně rozhodování o suspensi orgánu, který je podle § 100 služ. pragm. povolán prováděti proti úředníku disciplinární řízení, t. j. buď a) disciplinární komisi I. stolice u úřadů bezprostředně podřízených úřadu ústřednímu, nebo b) vrchní disciplinární komisi u ústředního úřadu podle toho, která z nich je v konkrétním případě ve smyslu §§ 102 a 103 služ. pragm. příslušná (srov. Boh. A 1307/22 a 11708/35). Tak rozhoduje příslušná disciplinární komise, resp. vrchní disciplinární komise podle § 144 služ. pragm. podle své volné úvahy o suspensi úředníka, jsou-li ovšem splněny předpoklady v tomto předpisu uvedené (arg. slova: »může kdykoli suspendovati «), jí přísluší podle § 145 odst. 5 potvrzovati nebo zrušiti suspensi vyslovenou ve smyslu § 145 odst. 1 až 3 služ. pragm., jí náleží dále usnášeti se o tom, má-li býti úředníku po dobu jeho suspense snížen plat (§ 146 služ. pragm.), nebo má-li býti suspense platně nařízená zrušena před pravoplatným ukončením disciplinárního řízení v důsledku pominutí okolností, které způsobily suspendování úředníka (§ 147 služ. pragm.): jen do jejího rozhodnutí lze — pokud jde o výrok disciplinární komise I. stolice ve smyslu § 100 lit. a) služ. pragm. — vznésti stížnost k vrchní disciplinární komisi (§ 148 odst. 2 služ. pragm.). Jen výjimkou z této zásady rozhodování o suspensi disciplinární komisí podle § 144 služ. pragm. připouští zákon v § 145 za předpokladů tam stanovených prozatímní, resp. předběžnou suspensi, kterou nařizuje buď obligatorně (odst. 1) nebo fakultativně (odst. 2 a 3) jiný orgán než disciplinární komise I. stolice, pokud se týče vrchní disciplinární komise, a to buď »přednosta služebního úřadu nebo nadřízeného úřadu« (odst. 1), nebo »každý představený bezprostředně nebo prostředně k vedení služebního dozoru povolaný« (odst. 2), nebo konečně »úředník pověřený konati úřední inspekci« (odst. 3). Pro tyto výjimečné případy normuje však zákon v § 148, odst. 3 služ. pragm., že proti předběžné suspensi není dopuštěn žádný opravný prostředek, a v § 145 posl. odst. stanoví, že »každé předběžné suspendování má býti ihned oznámeno služební cestou disciplinární komisi, která má ihned suspensi potvrditi nebo zrušiti.« Než zákon nikde nevyslovuje, že toto povinné oznámeni má odkládací účinek co do provedení suspense, tedy zbavení úředníka služby, naopak z pojmu předběžné suspense jako prozatímního opatření vyvolaného neodkladnými a naléhavými zájmy služebními a z úvahy, že by jinak tato suspense neměla vůbec smyslu, kdyby nebyla ihned proveditelná, a vzhledem k tomu, že ustanovení § 148 odst. 2 služ. pragm. nepřiznává odkládacího účinku ani stížnosti do rozhodnutí disciplinární komise I. stolice o potvrzení předběžné suspense nebo jejím uvaleni, nutno usouditi, že předběžná suspense účinkuje vůči úředníku, proti němuž byla vyslovena, hned, okamžikem doručeni výměru o jejím nařízení, nebyl-li snad ve výměru stanoven nějaký moment pozdější. Zákon nevyslovuje též sankce neplatnosti předběžné suspense pro případ, že nebylo příkazu o neprodleném oznámení nařízené předběžné suspense disciplinární komisi vyhověno buď v určité lhůtě nebo vůbec, ani neposkytuje úředníku postiženému v § 145 služ. pragm. žádný právní nárok na to, aby orgán nařizující takovou suspensi zmíněnou oznamovací povinnost splnil.
Jestliže však předběžná suspense projevuje vůči suspendovanému úředníku ihned právní účinek zbavení úřadu (služby) a není-li proti ní připuštěn žádný opravný prostředek bez ohledu na to, bylo-li oznámení v § 145 odst. 5 služ. pragm. učiněno či ne, vyplývá z toho, že je takovéto nařízení předběžné suspense orgánem uvedeným v odst. 1 až 3 téhož paragrafu ve své existenci hned od svého vzniku zcela samostatným a perfektním aktem správního úřadu. Nejde tudíž při předběžné (prozatímní) suspensi o t. zv. akt úhrnný, k jehož perfekci bylo by třeba pod následky jeho neplatnosti (zmatečnosti) souhlasu, resp. potvrzení dalšího činitele, t. j. příslušné disciplinární komise I. stolice po případě disciplinární vrchní komise v tom smyslu, že by k jejímu nařízení nebyl orgán zmíněný v § 145 odst. 1 až 3 služ. pragm. samostatně ani příslušným, jako je tomu na př. při potvrzování disciplinárních nálezů vojenských odvolacích kárných výborů min. nár. obrany (viz Boh. A 8715/30 odst. IV čl. 1), nebo při potvrzování disciplinárních nálezů v četnickém řízení disciplinárním podle výnosů min. vnitra z 11. listopadu 1920 č. 57181/13-20 a 4. května 1932 č. j. 33283/13-32 generálním velitelem četnictva (viz Boh. A 12382/36), kde teprve součinností obou povolaných činitelů na tvoření disciplinárního nálezu zúčastněných (tedy odvolacího kárného výboru na straně jedné a min. nár. obrany na straně druhé, nebo disciplinární komise četnické a generálního velitele četnictva) vzniká perfektní akt, kdežto výrok pouze jednoho z obou činitelů tvoří toliko součást »rozhodnutí neb opatření« ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 o nss, která sama o sobě právním aktem perfektním ještě není.
Než přes to, že předběžná suspense je správním aktem samostatným a perfektním, není to akt definitivní, není jím o suspensi definitivně rozhodnuto vzhledem k tomu, že musí býti služební cestou předložen disciplinární komisi, resp. vrchní disciplinární komisi, že na této služební cestě může předběžnou suspensi, nařízenou podle § 145 odst. 2 služ. pragm. představeným suspendovaného úředníka »bezprostředně nebo prostředně k vedení služebního dozoru povolaným«, zrušiti ex officio každý přednosta nadřízeného úřadu (§ 145 odst. 4 služ. pragm.), a nezruší-li jí tento, má příslušná disciplinární komise, jakmile jí došlo oznámení o nařízené předběžné suspensi, tuto z povinnosti úřadu, tedy obligatorně, ihned buď potvrditi nebo zrušiti. Podle toho je předběžná suspense ve smyslu § 145 odst. 2 služ. pragm. aktem prozatímním, vydaným jiným orgánem správním než příslušnou disciplinární komisí, který podléhá kontrole této komise. Tato před svým rozhodnutím o potvrzení nebo zrušení předběžné suspense musí podle přirozené povahy věci jako orgán povolaný k provedení disciplinárního řízení (§ 100 služ. pragm.) správní akt zmíněného orgánu co do jeho zákonitosti přezkoumati ex offo, a to jak po stránce formální, procesně-právní, zejména tedy co do příslušnosti orgánu vyslovivšího předběžnou suspensi, tak po stránce meritorní, jsou-li dány zákonem stanovené materiálně — právní předpoklady její, a — potvrdí-li ji, může současně nebo kdykoli později po dobu jejího trvání se usnésti o snížení platu suspendovaného úředníka podle § 146 služ. pragm. Může-li však disciplinární komise I. stolice, resp. vrchní disciplinární komise předběžnou suspensi nejen potvrditi, ale i zrušiti, a může-li při jejím potvrzení uložiti úředníku snížení platu zákonem v § 146 služ. pragm. normované, nemá její akt povahy schvalovacího aktu, nýbrž povahu judikujícího správního aktu, neboť disciplinární komise rozhoduje tu jako řádná instance disciplinární o výroku orgánu mimo ni stojícího.
Vzájemný poměr obou těchto samostatných perfektních aktů spočívá v tom, že existence a účinnost předběžné (prozatímní) suspense, nastávající vždy ex nunc, trvá — nebyla-li takováto suspense podle ustanovení § 145 odst. 4 služ. pragm. zrušena dříve kterýmkoli přednostou nadřízeného úřadu — nejdéle do obligatorního rozhodnutí příslušné disciplinární komise podle § 145 odst. 5 služ. pragm. Naproti tomu definitivní suspense počíná teprve doručením pravoplatného rozhodnutí příslušné disciplinární komise a vztahuje se účinnost její v případě potvrzení, pokud jde o zbavení úřadu, ex tunc, t. j. na dobu od uvalení předběžné suspense. Potvrzujícím usnesením disciplinární komise je tedy správní akt orgánu uvalivšího předběžnou suspensi podle § 145 odst. 1 až 3 služ. pragm. konsumován, takže doručením potvrzujícího usnesení přestává jeho existence jakožto aktu provisorního a nastupuje na místo něho definitivní akt disciplinární komise. Důsledně lze pak ovšem proti suspensi uplatňovati námitky toliko vůči úřadu vyslovivšímu tuto definitivní suspensi, tedy v konkrétním případě proti příslušné vrchní disciplinární komisi.
V daném případě bylo usnesení vrchní disciplinární komise při min. soc. péče ze 7. listopadu 1934, jímž bylo potvrzeno uvalení předběžné suspense min. soc. péče ze 6. listopadu 1934, st-li doručeno — jak sama stížnost uvádí — 8. listopadu 1934, tedy ještě před podáním stížnosti k nss, jež se stalo teprve 7. ledna 1935. Pokud by tedy stížnost směřovala proti opatření min. soc. péče jako opatření předběžnému, byla by bezpředmětnou, protože toto opatření v té době již neexistovalo, byvši nahrazeno potvrzujícím usnesením vrchní disciplinární komise, pokud pak napadá definitivní suspensi uvalenou potvrzujícím usnesením této komise, míjí se se svým cílem, když st-l svoji stížnost nemíří proti vrchní disciplinární komisi a proti aktu správnímu touto vydanému, nýbrž proti opatření min. soc. péče. Je tedy stížnost nepřípustná. Za tohoto stavu věci nemusil se soud ani zabývati otázkou, uplatněnou žal. úřadem v jeho odvodním spisu, zda totiž a pokud je vůbec proti předběžné suspensi — dokud příslušnou disciplinární komisí ještě nebyla potvrzena — stížnost k nss přípustná, a nemohl také přihlížeti k meritornímu obsahu stížnosti, ať již tento uplatňuje námitky tvrdící věcnou nepříslušnost orgánu předběžnou suspensi nařídivšího proto, že prý odborový přednosta Dr. K., který opatření to podepsal, není st-lovým představeným, nebo že výměr nařizující suspensi neobsahuje žádného odůvodnění, že chybí pro suspensi základní předpoklad, t. j. služební přečin, protože skutečnosti v napadaném výnosu uvedené nejsou žádné disciplinární delikty, či konečně, že suspense byla prý uvalena, ačkoli právo k suspendování ještě nevzniklo.
Ad II. Usnesení vrchní disciplinární komise při min. soc. péče ze 7. listopadu 1934, které je předmětem druhé stížnosti, obsahuje podle svého znění v podstatě dva samostatné výroky judikátní:
1. potvrzuje předběžnou suspensi st-le, vyslovenou podle § 145 odst. 2 služ. pragm. výnosem presidia min. soc. péče ze 6. listopadu 1934, a
2. omezuje st-lovy požitky podle § 146 služ. pragm. po dobu suspense na tři čtvrtiny.
Stížnost, vycházejíc nepochybně z téhož právního hlediska, jaké bylo st-lem zaujato již ve stížnosti uvedené sub. I, že totiž výrok vrchní disciplinární komise, pokud se jím potvrzuje opatření presidia o předběžné suspensi, má povahu pravého schvalovacího aktu, který toto opatření činí konečným, takže je tu vlastně správní akt jediný, a majíc na zřeteli, že proti tomuto opatření byla k nss vznesena již stížnost prve zmíněná, nevznáší proti usnesení vrchní disciplinární komise obsahujícímu výrok uvedený shora pod č. 1 žádných námitek, nýbrž čelí výlučně jen do jejího rozhodnutí, »kterým byly st-lovy služební požitky omezeny na 3/4«, tedy jen do výroku uvedeného prve pod č. 2. Potvrzuje to ostatně vlastní prohlášení st-lovo při veřejném ústním líčení, ve kterém — broje proti tvrzení žal. úřadu obsaženému v jeho odvodním spisu, o tom, že tu proti potvrzení suspense disciplinárním senátem námitek neuplatňuje, takže z toho lze usuzovati, že uznává důvodnost suspense, — uvedl, že se námitek proti suspensi nevzdal, ale že tyto jsou obsaženy v jeho stížnosti do opatření presidia min. soc. péče, tedy ve stížnosti, o níž bylo jednáno prve v odst. I. Proto se omezuje v dalším kognice nss pouze na přezkoumání oné části nař. usnesení vrchní disciplinární komise, která se týká redukce platové.
Tu bylo však předem z úřední povinnosti zjistiti, zda rozhodnuti o omezení platu při suspensi podle § 146 služ. pragm. je vůbec »rozhodnutím neb opatřením« ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o nss, způsobilým dotknouti se subjektivních práv úředníka takovým omezením postiženého, či lze v řízení disciplinárním za rozhodnutí takové považovati teprve disciplinární nález, jimž se věc disciplinární definitivně a celkově vyřizuje, neboť kdyby nešlo o rozhodnutí neb opatření v tom smyslu, nýbrž o pouhé procesní opatření učiněné průběhem disciplinárního řízení (§ 151 služ. pragm.), chyběla by základní podmínka příslušnosti nss a musila by proto stížnost býti odmítnuta. Nss uvažoval v tomto směru takto:
Předpis § 146 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. stanoví, že »usnesením disciplinární komise může býti úředník po dobu suspense omezen na dvě třetiny svých platů«. Nelze upříti že — vzhledem k tomuto znění, kterým se dává možnost omeziti platy úředníkovy jen po dobu suspense, a vzhledem k ustanovení § 147 odst. 1 služ. pragm., že suspense končí se nejpozději pravoplatným ukončením disciplinárního řízení, nebyla-li snad ve smyslu odst. 2 téhož paragrafu zrušena disciplinární komisí dříve z důvodu, že pominuly okolnosti, pro které byla nařízena, a konečně vzhledem k ustanovení § 149 služ. pragm., podle něhož závisí od konečného výsledku disciplinárního řízení, zda úředník, pozbude platu jemu po čas suspense zadrženého definitivně či ne, a zda doba suspense bude mu započtena pro postup do vyšších platů a pro výměru výslužného tak, že skončí-li disciplinární řízení zastavením, osvobozením neb uložením pořádkového trestu, nutno dobu suspense započítati a zaříditi postup úředníka se zpětnou účinností, jakož i učiniti opatření o doplatku zadržených platů, — nutno platové omezení v cit. § 146 služ. pragm. normované považovati za časově omezené prozatímní opatření, sloužící k zabezpečení výsledku případného odsuzujícího nálezu disciplinárního, po případě administrativního propuštění v důsledku odsouzení trestním soudem (§ 149 odst. 1 služ. pragm.), jak naznačeno již v nálezu Boh. A 11708/35. Nicméně nejde tu o pouhé procesní opatření průběhem disciplinárního řízení, nýbrž o akt samostatný, který se dotýká o sobě a přímo materiálních práv úředníka, t. j. nároku na neztenčenou výplatu pravoplatně přiznaných platů služebních v měsíčních předem jdoucích lhůtách, a je tedy svým obsahem způsobilý býti předmětem nejen opravných prostředků (§ 148 odst. 2 služ. pragm.), nýbrž i ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 Sb. o nss předmětem stížnosti k nss (srov. Boh. A 12774/37). Tomu nasvědčuje též skutečnost, že platové omezení ve smyslu § 146 služ. pragm. není nutným následkem suspense z úřadu (Boh. A 3614/24) a že třeba úředník neměl podle cit. předpisu právního nároku na to, aby mu po dobu trvání suspense byl vyplácen plný plat, protože to závisí na volné úvaze příslušné disciplinární komise (arg. slova: »může býti omezen...«), může přece býti ve svých právech i dočasným opatřením zasažen, kdyby toto vybočilo z mezí § 146 vytčených ať po stránce formální (zasažením orgánu nepříslušného), nebo materiální (stanovením vyššího omezení než zákon připouští). Takováto porušení nebylo by možno ani v případě zastavení disciplinárního řízení nebo vydání osvobozujícího nálezu disciplinárního už napraviti. Dlužno proto do výroku podle § 146 služ. pragm. uznati samostatnou stížnost k nss s hlediska § 2 zákona o nss č. 164/1937 Sb. za přípustnou.
Z tohoto právního hlediska vychází i nález nss Boh. A 1307/22, kterým bylo rozhodováno o stížnosti do výroku takového, vydaného disciplinární komisí při úřadu min. s plnou mocí pro správu Slovenska, a vyslovena zásada, že potvrzení suspense úředníka VI. hodnostní třídy, kterou vyslovil jeho bezprostřední představený, jakož i o snížení jeho služebních platů je výlučně povolána vrchní disciplinární komise při ústředním úřadě (§ 100 lit. b) služ. pragm.). I když v tomto nálezu se nss výslovně nezabýval otázkou přípustnosti stížnosti do rozhodnutí disciplinární komise k nss, přece musil si otázku této přípustnosti dříve kladně zodpověděti, jinak by se nebyl vůbec pustil do rozhodování o stížnosti a byl by ponechal řešení její až konečnému disciplinárnímu nálezu (srov. též Boh. A 3770/24). Jest ovšem pravda, že v usnesení Boh. A CCXIV/24 a dále v nálezu Boh. A 6594/27 dospěl nss k závěru, že proti rozhodnutí min. škol., kterým v pořadu stolic zamítnut rekurs učitele veřejné školy národní proti výroku o suspensi z úřadu a o příjmech po čas disciplinárního řízení podle § 48 zákona z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. čes., není stížnost k nss přípustná, a to v podstatě proto, že jde o prozatímní opatření (srov. též Boh. A 2548/23 a 4663/25, týkající se rovněž učitelů na Slovensku). Ale z těchto nálezů nelze nic vyvoditi pro stanovisko opačné, než jaké bylo shora zaujato v případě st-lově, protože toto usnesení a nálezy se týkají jen učitelských osob a jsou vybudovány na jiných právních normách než na § 146 služ. pragm., a nález Boh. A 6594/27 netýká se vůbec platového snížení, nýbrž jen nařízení suspense.
Je-li tudíž stížnost k nss do omezení platu při suspensi podle § 146 služ. pragm. přípustná, třeba přikročiti k jejímu meritornímu projednání.
Tu pak obrátil nss svůj zřetel především k námitce rázu formálního, a to nejširší povahy, která vrcholí ve tvrzení, že nař. usnesení disciplinární komise o platovém omezení st-le jest absolutně zmatečné, protože bylo vydáno jednak úřadem funkčně nepříslušným, jednak nesprávně složeným. Výtku tuto pak stížnost provádí v tom směru, že proti ustanovení § 104 odst. 2 větě 1 služ. pragm. byl disciplinární senát v této věci rozhodnuvší zřízen organisačním aktem min. soc. péče z 11. ledna 1934 pro týž rok, ač podle cit. ustanovení zákona dlužno disciplinární senát trvale sestaviti před ukončením roku pro celý rok následující, takže vykonávání funkce disciplinárního senátu v roce 1934 odporuje zákonu a pro rok 1935 odporovalo by zmíněnému organisačnímu aktu. Disciplinární senát měl prý zkoumati zákonitost onoho organisačního aktu a tím i svou příslušnost (§ 93 odst. 2 služ. pragm.), a jelikož tak neučinil, nýbrž pustil se do jednání, jako by byl příslušný, trpí všechna jeho usnesení zmatečností. Mimo to je prý složen ze členů, kteří se zřetelem na dobu zřízení komise (11. ledna 1934) měli podle zákona zasedati v komisi jiné, t. j. v komisi pro rok 1935, která je formálně jiným úřadem, třeba v ní mohli zasedati tíž členové jako v komisi pro rok předcházející. Výtky tyto nemohl nss uznati důvodnými.
Je sice pravda, že výnosem presidia min. soc. péče z 11. ledna 1934 byla podle § 100/181 a násl. služ. pragm. zřízena »vrchní disciplinární komise při min. soc. péče pro období let 1934 až 1936 k provedení disciplinárního řízení ve věcech (excl. §§ 90 a 92 služ. pragm.) úředníků... «, jejímž předsedou jmenován odborový přednosta Dr. Hynek K., místopředsedy pak min. radové 1. Dr. Emanuel M. a 2. Dr. Richard Sch., a že oběžníkem téhož presidia z téhož dne byl podle § 104 sestaven pro rok 1934 disciplinární senát vrchní disciplinární komise prve zmíněné, jehož předsedou byl jmenován odborový přednosta Dr. Hynek K. a uvedeno, že, je-li předseda zaneprázdněn nebo jde-li o případ § 111 služ. pragm., nastupuje na jeho místo v senátu místopředseda podle pořadí, jaké má v disciplinární komisi, že tedy jak disciplinární komise, tak senát byly pro rok 1934 sestaveny teprve v lednu toho roku, ve kterém již měly fungovati. Než z této skutečnosti nelze vyvoditi nepříslušnost jmenované disciplinární komise, resp. senátu a zmatečnost aktů jimi vydaných.
Nss vyslovil a odůvodnil již v nálezu z 13. března 1937 č. 16.978/36 Boh. A 12817/37, týkajícím se rovněž vrchní disciplinární komise při min. soc. péče, právní názor, že cit. předpis § 104 odst. 2 věta 1 služ. pragm. je povahy toliko instrukcionální, sledující pouze účel, aby kontinuita v úřadování disciplinárních komisí byla nepřetržitě zachována a aby disciplinární senáty nebyly zřizovány ad hoc, čímž měla býti zajištěna objektivnost jejich rozhodování, a že tedy nezakládá nepříslušnost disciplinární komise, došlo-li k sestavení senátu teprve počátkem jeho funkčního období. Na tomto právním názoru setrvává nss i v případě st-lově a odkazuje podle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. ná bližší jeho odůvodnění v cit. nálezu. Že by v případě st-lově disciplinární senát, jenž vyslovil omezení platu st-lova po dobu suspense, byl zřízen toliko ad hoc, stížnost sama netvrdí a nss neshledal. Nemůže tudíž o nepříslušnosti tohoto senátu a o zmatečností jeho usnesení býti řeči. Tím padá však i námitka, že byl senát nesprávně složen proto, že jeho členové měli podle zákona zasedati v jiné komisi, t. j. pro rok 1935, kdyžtě z oběžníku min. soc. péče shora citovaného je nade vši pochybnost zřejmo, že senát byl sestaven výslovně »pro rok 1934«, a není — jak prokázáno — zřízení senátu provedené na počátku jeho funkčního období podle zákona zmatečným.
St-l však vytýká ještě další absolutní zmatečnost nař. rozhodnutí v důsledku nenáležitého složení vrchní disciplinární komise, resp. rozhodujícího senátu, kterou spatřuje v tom, že se prý jednání a rozhodování zúčastnil jako předseda senátu člen komise, který nebyl příslušný. Tuto nepříslušnost pak dovozuje z toho, že po odborovém přednostovi Dru K., který byl jakožto předseda vrchní disciplinární komise organisačním aktem z 11. ledna 1934 ustanoven předsedou disciplinárního senátu a odešel dnem 1. července 1934 do výslužby, takže přestal býti trvale členem disciplinární komise i senátu, měl býti pro zbytek funkčního období jmenován nový předseda disciplinární komise a nemohla býti zaniklá jeho funkce vykonávána ani zástupcem, který ani nebyl — jak stížnost podrobně z § 104 služ. pragm. rozvádí — členem senátu. Nový předseda nebyl však jmenován, ale na jeho místo v rozporu s předpisem § 104 odst. 2 věty 2 v souvislosti s ustanovením § 101 odst. 1 a § 108 odst. 1 služ. pragm. a cit. organisačním aktem vstoupil do senátu jako jeho předseda náměstek předsedy disciplinární komise min. rada Dr. M. Nss nemohl ani tomuto stanovisku stížnosti přisvědčiti. Otázkami v této námitce relevovanými zabýval se nss již ve shora citovaném nálezu z 13. března 1937 č. 16.978/36 Boh. A 12817/37 a dospěl k závěru, že náměstek předsedy disciplinárního senátu nastupuje na místo předsedovo i v tom případě, když tento odešel do výslužby, a poukázal zejména také na to, že z ustanovení § 104 odst. 2 věty 2 služ. pragm. o stanovení pořadí, ve kterém mají nastupovati náhradníci, kdyby některého člena senátu něco zašlo, nelze nic vyvozovati ve prospěch opačného názoru, ježto náměstek předsedy disciplinární komise může býti ustanoven předsedou senátu již při původním sestavování senátu podle § 104 odst. 1 a nelze ho tedy v této funkci považovati za »náhradníka« předsedova. Sdíleje uvedené právní názory i v případě st-lově odkazuje nss znovu na bližší odůvodnění cit. nálezu. Jsou proto i tyto námitky bezdůvodny.
Zbývá konečně z písemné stížnosti námitka vytýkající nař. rozhodutí vadnost řízení proto, že neobsahuje žádného odůvodnění zejména po stránce skutkové, čímž prý znemožněna st-li obrana před nss a tomuto soudu možnost přezkoumání nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti. Požadavek odůvodnění platí i pro akty vydané na základě volné úvahy, jakým jest i redukce platů podle § 146 služ. pragm., poněvadž volná úvaha znamená tu prý jen, že disciplinární komise není povinna usnésti se na redukci služebních platů, ani když shledá, že jsou v konkrétním případě skutkové předpoklady zákona splněny, ale neznamená, že přikročí-li k redukci, není povinna uvésti skutkových okolností, které považovala za rozhodující pro její nařízení. Soud nemohl ani tu dáti stížnosti za pravdu.
Jestliže st-l netvrdí, že disciplinární komise, resp. rozhodující senát, provádějící redukci st-lových platů, překročil míru snížení vytčenou v § 146 služ. pragm., a uznává, že o redukci podle tohoto ustanovení až do dvou třetin platu suspendovaného úředníka (st-le) rozhoduje disciplinární komise podle své volné úvahy, nemohlo v daném případě býti porušeno žádné subjektivní právo st-lovo ve smyslu § 2 zákona č. 164/1937 o nss. Není proto nedostatek odůvodnění po stránce skutkové žádnou podstatnou vadou řízení ve smyslu § 6 cit. zákona, protože i kdyby vada tato byla odstraněna, nemohlo by v žádném případě stížnosti býti vyhověno a nař. rozhodnutí zrušeno, nemá-li st-l — jak řečeno — vůbec žádného právního nároku na to, aby rozhodnutí bylo v meritu změněno ve prospěch jeho. —

Citace:

č. 13004. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 878-886.