Č. 12975.

Pojišťovací právo:* Aranžérka, zaměstnaná v krejčovském závodě zkoušením oděvů a odborným dozorem nad řádným zhotovováním výrobků, manuálně nepracující, vykonává práce převážně duševní ve smyslu § 1, odst. 2, lit. a) zákona č. 89/1920 Sb. a § 1, odst. 2 zákona č. 26/1929 Sb.
(Nález z 11. září 1937 č. 203/35-6).
Věc: Firma Oldřich R. v Praze (adv. Dr. František Kassowitz z Prahy) proti rozh. min. soc. péče v Praze z 23. října 1934 (za zúč. Annu K.-M. adv. Dr. František Sax z Prahy) o pensijním pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Úřadovna A Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila opravným výměrem z 2. listopadu 1932 Annu K.-M. jako aranžérku v zaměstnání u. stěžující si firmy od 1. listopadu 1926 za povinnou pojištěním, zařadila ji do 8. třídy služného podle zákona č. 89/1920 Sb., resp. 26/1929 Sb. a předepsala příslušné měsíční pojistné. —
Na odvolání firmy zem. úřad v Praze tento výměr zrušil z toho důvodu, že řečená zaměstnankyně pojištěním povinna nebyla.
Odvoláním, jež z tohoto rozhodnutí podala jak Úřadovna A, tak i zaměstnankyně, min. soc. péče nař. rozhodnutím vyhovělo, toto rozhodnutí zem. úřadu v Praze zrušilo a uvedlo opět v platnost opravný výměr Úřadovny A z 2. listopadu 1932, vyslovivši, že Anna K.-M. ve sporné době pensijní pojistné povinnosti podléhala. V důvodech bylo v podstatě uvedeno: Anna K.-M. byla zaměstnána u firmy Oldřich R. ve sporné době jako aranžérka. Její činnost spočívala v podstatě v tom, že zkoušela zákaznicím šaty a přidělovala je pak k příslušným opravám švadlenám, jimž udělovala k jejich pracím potřebné pokyny a rady, odborně k nim dozírala a jimi provedené opravy znovu prohlížela, jsou-li řádně provedeny. Mimo to vyhotovovala (vykopírovala) podle nákresů nebo modelů střihy, které přizpůsobovala pro jednotlivé zákaznice a někdy též stříhala látky. Podstata a účel její činnosti při zkoušení šatů nebylo manuální vyšpendlováni oprav, nýbrž posouzení, zda výrobek odpovídá přesně modelu a je-li bezvadně proveden, případně má vady. K takovému posouzení bylo nutně zapotřebí odborných znalostí a zkušeností. Manuální práce A. K.-M., spojené se zkoumáním výrobků, jako vyšpendlování a pod. byly jen prostředkem k tomu, aby mohlo býti dosaženo účelu její činnosti, t. j. zkoumání výrobků. Činnost takovou dlužno hodnotiti jako činnost duševní. Skutečnost, že zkoušení šatů prováděla pod vrchním dozorem; zaměstnavatele nebo jeho zástupce, je pro otázku pojistné povinnosti nerozhodná. Co se týče prací v dílně, spočívala její činnost v dozoru k pracím švadlen, jimž práci přidělovala, při ní jim radila a dávala potřebné pokyny. Manuálních prací v dílně se nezúčastnila. Dozor příslušející K.-M. se vztahoval, jak patrno z jejích údajů i z vlastní výpovědi O. R., i na odborné řízení prací švadlen, dozor ten dlužno proto kvalifikovati jako dozor odborný. Takovouto dozorčí činnost dlužno rovněž hodnotiti jako činnost duševní. Vyhotovování (kopírování) střihů, jak je jmenovaná prováděla, nelze považovati za pouhou činnost manuální, neboť ona zhotovovala střihy podle modelů, resp. nákresů, jež musila přizpůsobovati jednotlivým zákaznicím, takže tato její činnost vyžadovala již určité činnosti kombinující a tvůrčí, a nebyla pouhým mechanickým okopírováním modelů (nákresů). Stříhání látek, kteroužto činnost samu o sobě bylo by hodnotiti jako práce dělnické — třebas kvalifikované — prováděla K.-M. jen občas, takže tato její činnost byla významu časově podřadného a nemění proto nic na celkové povaze jejích prací. Činnost Anny K.-M. dlužno v celku kvalifikovati jako činnost převážně duševní, zakládající pensijní pojistnou povinnost podle ustanovení § 1, odst. 2, lit. a), zákona č. 89/1920 Sb. a § 1, odst. 2 zákona č. 26/1929 Sb. In eventum zakládá se pojistná povinnost jmenované na ustanovení § 1, odst. 2, lit. b) zákona č. 89/1920 Sb., resp. § 1, odst. 1, bodu 4, zákona č. 26/1929 Sb., ježto vykonávala práce kupecké, ev. vyšší služby nekupecké ve smyslu zákona z 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. o obchodních pomocnících, pokud se týče vykonávala práce podle tohoto zákona, její práce vyžadovaly určitých znalostí a odborných zkušeností a určité odborné kvalifikace a byly ve srovnání s pracemi ostatních osob zaměstnaných při šití značné důležitosti pro závod, čemuž nasvědčuje i to, že byl jí svěřen dozor k práčem většího počtu švadlen (v sezóně 20 osob, mimo sezónu 6—8 osob) a kontrola jejich práce. Podléhala tedy i z těchto důvodů pojistné povinnosti.
Nález nss se zakládá na těchto úvahách:
In merito je na sporu otázka pensijní pojistné povinnosti Anny K.-M. v zaměstnání u stěžující si firmy v době od 1. listopadu 1926, kterou žal. úřad vzhledem k tomu, že rozhodná doba spadá do účinnosti dvou zákonů o pensijním pojištění, posuzoval podle ustanovení jak zákona č. 89/1920 Sb., tak i zákona č. 26/1929 Sb., proti čemuž stížnost nemá námitek.
Kladný výrok o pojistné povinnosti jmenované zaměstnankyně opřelo žal. min. o ustanovení § 1, odst. 2, lit. a) zákona č. 89/1920 Sb. a § 1 odst. 2, zákona č. 26/1929 Sb., zhodnotivši práce, které u st-lky vykonávala, jako práce převážně duševní, in eventum pak o předpisy § 1, odst. 2, lit. b), zákona č. 89/1920 Sb., resp. § 1, odst. 1, bodu 4, zákona č. 26/1929 Sb. Stížnost naproti tomu namítá, že jmenovaná pensijnímu pojištění nepodléhala, ježto zákonných předpokladů pro to zde nebylo. Jde tedy o to, měl-li žal. úřad pro řečený svůj úsudek ve výsledcích konaného šetření postačitelný a procesně bezvadně získaný skutkový podklad.
Stížnost to popírá, vytýkajíc nař. rozhodnutí vadnost řízení po několika stránkách. Poukazuje tu především k tomu, že svědkyně J. M. byla u stěžující si firmy zaměstnána od r. 1923—1928, takže v době svého výslechu nemohla se přesně pamatovati na způsob zaměstnání Anny K.-M. v této době, tím méně učiniti přesné údaje o jejím zaměstnání v době, kdy již u firmy zaměstnána nebyla. Výtka tato je bezdůvodná již proto, že jmenovaná svědkyně při svém výslechu 27. února 1933 výslovně potvrdila, že na způsob zaměstnání Anny K.-M. se zcela dobře pamatuje, takže tvrdí-li stížnost opak, ocitá se tímto svým nijak nedoloženým a proto libovolným tvrzením v přímém rozporu s výpovědí této svědkyně. Stížnost ani netvrdí, že by způsob zaměstnání Anny K.-M. po r. 1928 byl jiný než v době předcházející. Proto je bezpodstatná také námitka, že svědkyně nemohla učiniti přesné údaje o způsobu zaměstnání jmenované po r. 1928. Ve výpovědi svědkyně J. M., která byla u st-lky po 5 let zaměstnána jako aranžérka stejnými pracemi jako Anna K.-M., měl tedy žal. úřad bezpečný podklad pro svá skutková zjištění o její činnosti, zejména když výpověď J. M. souhlasila úplně s výpovědí M. P., rovněž aranžérky zaměstnané u st-lky již od r. 1926 až dosud, a byla podporována i výpovědí svědkyně J. K., která byla po pět let pomocnicí Anny K.-M., a výpovědí J. S.
Jestliže žal. úřad, oceňuje shodné výpovědi těchto, vlastní zkušeností informovaných, přímých a očitých svědků, nezaložil svůj úsudek na výpovědích svědků J. B., J. T., K. D. a B. C., o nichž Anna K.-M. při výslechu 26. srpna 1933 uvedla, že s ní nepřišli vůbec do styku, a kteří omezili se při svém výslechu 15. února 1933 jen všeobecně na potvrzení údajů Dra K., jenž nebyl ani vyslýchán jako svědek, nýbrž činil toliko prohlášení jako právní zástupce firmy, nelze v tom shledati žádnou podstatnou vadu řízení, zejména když žal. úřad pro toto své stanovisko uvedl také úvahy, které při volném oceňování výsledků důkazního řízení (srov. § 48 odst. 2 a § 82 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.) rozhodovaly (§ 70 odst. 1 téhož vlád. nař.). Za této procesní situace lze pak tím méně uznati oprávněnou námitku stížnosti, že řízení je vadné z té příčiny, že nebyla provedena konfrontace svědkyň P. s B. a T. K tomu budiž ještě dodáno, že odporuje spisům tvrzení stížnosti, jako by nař. rozhodnutí bylo vybudováno jen na zjištěních učiněných na základě výpovědí svědkyň P. a M., neboť z odůvodnění nař. rozhodnutí je zřejmo, že žal. úřad přihlížel také k výpovědím svědkyně J. K. a svědka J. S., jakož i k údajům Anny K.-M. a O. R., jichž při svých skutkových zjištěních se v nař. rozhodnutí přece také dovolává. Při výslechu 23. ledna 1934 doznal pak O. R. výslovně sám, že Anna K.-M. práci švadlenám přiděluje a vykonává nad nimi odborný dozor, zda práci řádně provádějí. Je proto bezdůvodná námitka stížnosti, že mělo býti zjištěno, že práci přidělovala B. Bezdůvodnost tohoto tvrzení vynikne pak tím více, že z výpovědí svědků, jichž žal. úřad se dovolává, plyne, že práci švadlenám ve svém aranžérském oddělení přikazovala jen Anna K.-M., kdežto B., jak K.-M. vy- světlila ve své výpovědi z 1. března 1933, rozděluje dělnicím jen materiál (třídí látky). Že by toto přikazování práce bylo převážnou činností Anny K.-M. a o sobě zakládalo pensijní povinnost, žal. min. v nař. rozhodnutí nevyslovilo. Je proto bezpodstatná námitka stížnosti, že řízení je vadné proto, že žal. min. nezkoumalo, je-li přikazování to převážnou činností Anny K.-M., a že o tom nebyly provedeny nabídnuté důkazy svědecké. Shledává-li stížnost vadu řízení v tom, že nař. rozhodnutí buduje na předpokladu, že dozor vykonávaný jmenovanou byl dozorem odborným, což stížnost popírá, stačí k vyvrácení této námitky poukázati ke shora již uvedenému protokolárnímu vyjádření samého majitele stěžující si firmy O. R. z 23. ledna 1934, který výslovně prohlásil, že Anna K.-M. vykonávala nad přidělenými jí švadlenami dozor odborný, takže řečená námitka stížnosti, ocitající se v přímém rozporu s tímto vyjádřením, je přímo svévolná, to tím spíše, že stížnost sama na tento výslech O. R. poukazuje, při této příležitosti však označení dozoru jako odborného vynechává a mluví prostě jen o »jakémsi« dozoru, zatajujíc, že O. R. potvrdil výkon dozoru odborného.
Bezdůvodnou je konečně námitka vadnosti, resp. neúplnosti řízení, kterou shledává stížnost v tom, že žal. min. neprovedlo znalecký důkaz o tom, zda při kopírování střihů a modelů jde o obyčejnou práci švadlen či o nějakou zvláštní činnost tvůrčí. Podle § 61 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. provádí se důkaz znalci, je-li ke zjištění skutkové podstaty třeba, aby nějaké skutečnosti nebo stavy byly poznány podle zvláštních odborných znalostí nebo zkušeností, nebo aby ze skutečností nebo stavů takto seznaných byly stejným způsobem vyvozeny závěry. Ke zjištění skutkové podstaty nutné k rozhodnutí konkrétního sporu o pensijní povinnost Anny K.-M. nebylo však třeba žádných zvláštních odborných znalostí nebo zkušeností pro posouzení kvality prací spojených s kopírováním střihů a modelů a s individuálním přizpůsobováním jich pro určitou zákaznici podle jejího přání, vkusu a záliby. Šlo tu jen o zhodnocení těchto prací s hlediska jejich podřazení ustanovení pensijních zákonů, tedy o subsumpci právní a nikoliv o posouzení znalecké, které by ostatně, i kdyby bylo vyžádáno, pro judikující úřad nebylo ani závazné. V tom, že žal. min. znalecký důkaz o řečených pracích neprovedlo, nelze proto spatřovati podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zákona č. 164/1937 Sb. o nss, která jediné mohla by vésti ke zrušení nař. rozhodnutí, a to tím méně, že dotčené práce byly podle výsledků šetření jen jednou ze složek činnosti Anny K.-M., která však v jejím zaměstnání nijak nepřevažovala, nýbrž byla jen základem pro vlastní její činnost, jež spočívala ve zkoušení oděvů na zákaznicích podle střihů a modelů pro ně K.-M. individuálně upravených a v odborném dozoru nad provedením objednaných oděvů ve zvláštním aranžérském oddělení, tomuto odbornému dozoru K.-M. podřízeném, v němž pracoval stále větší počet švadlen.
Přezkoumávaje s hlediska § 6 zákona o nss v mezích stížných bodů uplatněných proti nař. rozhodnutí podle § 18 zákona o ss č. 36/1876 ř. z. skutková zjištění žal. úřadu, nss neshledal ani jedinou výtku vadnosti řízení důvodnou. Zjištění ta poskytovala pak žal. úřadu postačitelný a procesně bezvadně získaný skutkový podklad pro rozhodnutí sporu. Opíraje se o skutková zjištění jednotlivých složek činnosti Anny K.-M. v jejím zaměstnání u stěžující si firmy, žal. úřad kvalifikoval tuto činnost v jejím celku jako práce převážně duševní. Stížnost vytýká tomuto zhodnocení nezákonnost a snaží se dovoditi, že práce jmenované byly pracemi jen podřízenými a že proto nelze jim přiznati charakter prací převážně duševních. Stížnosti nelze však přisvědčiti.
Podle zjištění žal. úřadu, jemuž stížnost neodporuje, Anna K.-M. v dílně vůbec manuálně nepracovala. Podstata její činnosti vyčerpávala se převážně jednak zkoušením oděvů, zhotovených podřízenými jí švadlenami podle střihů, od ní pro každou jednotlivou zákaznici individuálně upravených, jednak odborným dozorem na bezvadné provedení výrobků podle těchto střihů a podle výsledků vykonaných zkoušek na zákaznicích v aranžérském oddělení švadlenami, které co do odborného dozoru jí podléhaly. Namítá-li stížnost, že opravy, které zde švadleny měly provésti, nebyly Annou K.-M. nařízeny, nýbrž že ona jim je toliko tlumočila na základě direktiv, jež obdržela při zkouškách od R. nebo B., ocitá se stížnost tímto tvrzením v odporu s údaji svědkyň P., M., K., svědka S. i s údaji Anny K.-M., neboť všichni tito svědkové v podstatě shodně potvrdili, že při zkouškách hlavní a iniciativní činnost vykonávala K.-M. jako aranžérka; R. nebo B. vykonávali jen vrchní dozor a vykonanou její práci jen prohlédli a případně doplnili svými návrhy. O nějakém pouhém »tlumočení« pokynů Annou K.-M. švadlenám v tom smyslu, jak to stížnost proti údajům jmenovaných svědků, tedy proti spisům, snaží se vylíčiti, nemůže býti řeči. K tomu budiž ještě doloženo, že moment samostatnosti není kriteriem pro řešení otázky pensijní pojistné povinnosti. Proto je pro posouzení, jde-li o činnost převážně duševní, nerozhodné, že úkony zaměstnance podléhají ještě další odborné kontrole (Boh. A 7878/29). Nesejde tedy na tom, že nad činností Anny K.-M. při zkoušení oděvů na zákaznicích vykonávala ještě nějaká osoba vrchní dozor.
Pokud jde o t. zv. vyšpendlování, žal. úřad poukazuje v nař. rozhodnutí správně k tomu, že práce tato nebyla vlastním účelem činnosti K.-M., nýbrž — jak jest ostatně každému zřejmo — podle povahy věci byla jen pomocným prostředkem k tomu, aby výsledky zkoušení oděvu byly vyšpendlováním zachyceny k provedení nutných jeho oprav švadlenami podle dalších pokynů zkoušející aranžérky, která na jejich práci odborně dozírala.
Pokud jde o dozorčí činnost Anny K.-M., bylo již výše konstatováno, že majitel stěžující si firmy uznal sám dozor vykonávaný jmenovanou pravidelně nad pracemi švadlen v aranžérském oddělení jí přiděleném výslovně za dozor odborný. Takovou dozorčí činnost uznává pak jak zákon č. 89/1920 Sb., tak i zákon č. 26/1929 Sb. za zaměstnání zakládající pensijní pojistnou povinnost.
Ze skutkových zjištění žal. úřadu plyne, že činnost Anny K.-M. neomezovala se na použití pouhých smyslových poznatků, nýbrž vyžadovala duševního zpracování poznatků těch pomocí zvláštních odborných znalostí a zkušeností funkcemi úsudkovými za tím účelem, aby byly zužitkovány pro péči o technicky správné a účelné pracovní výkony sil pracovních, podléhajících jejímu odbornému dozoru (Boh. A 7878/29, 7880/29, 8436/30 a 9541/31). Není rozhodné, která z obou hlavních činností Anny K.-M. (zkoušení či dozor) převažovala, ježto obě tyto složky jejího zaměstnání vykazovaly kriteria činnosti duševní, takže její zaměstnání zhodnocené v celku, obsahovalo práce převážně duševní. Jestliže tedy žal. min., posuzujíc takto zaměstnání Anny K.-M. v celku, její činnost, záležející hlavně a převážně v pravidelném kontrolování zhotovených výrobků po stránce technické při zkouškách ve zjišťování vad, nařizování oprav a v odborném dozoru nad jejich provedením podřízenými pracovními silami v tak rozsáhlém závodě, jakým je závod stěžující si firmy, o tolika zvláštních aranžérských odděleních s tolika pracovními silami, z nichž jedno vedla samostatně K.-M., zhodnotilo jako práce převážně duševní, nelze mu právem vytýkati nezákonnost. Poukazuje-li stížnost k tomu, že některé práce, jaké konala K.-M., v malém závodě vykonává řemeslně každá švadlena, přehlíží, že i v činnosti řemeslné jsou prvky činnosti duševní a že vykonavatele činnosti řemeslné nepodrobuje zákon pensijní povinnosti proto, že není tu převahy této duševní činnosti. V rozsáhlém závodě však dělbou (specialisací) práce ve výrobním procesu vznikají jednotlivé pracovní obory, ve kterých vykonavatelé určitých prací, nepracujíce vůbec manuálně, jsou zaměstnáni v oné složce výrobní činnosti, ve které práce duševní převažují. A právě úkony takové byly hlavní a podstatnou složkou činnosti K.-M. v jejím zaměstnání u stěžující si firmy.
Pro řešení otázky pensijní pojistné povinnosti není sice právně rozhodný ani titul, ani plat zaměstnancův, nicméně v nynějším sporu není tak zcela bezvýznamná ani skutečnost, že K.-M. jako jiné zaměstnankyně ve stejném postavení všeobecně byla nazývána aranžérkou a že její činnost honorovala firma značným měsíčním platem 2070 Kč, podle něhož bylo předepsáno pojistné, kterážto odměna by byla jistě nápadně vysoká, kdyby jmenovaná vykonávala jen podřízené řemeslné práce, jak stížnost bezdůvodně snaží se dovoditi.

Citace:

č. 12975. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 807-812.