Č. 12765.
Váleční poškozenci: Předpokladem nároku na důchod vdovský a sirotčí po rozumu ustanovení §§ 13 a 20 zákona o požitcích válečných poškozenců z 20. února 1920 č. 142 Sb. ve znění zákona z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. jest, aby byla fysiologická souvislost mezi onou skutečností, která způsobila smrt válečného invalidy, a mezi poraněním jeho utrpěným ve službě vojenské nebo nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě.
(Nález z 8. února 1937 č. 17732/35.)
Prejudikatura: Usnesení odborného plena z 18. ledna 1937 č. 1304/35 pres.
Věc: Ludmila J. v Praze proti rozh. min. soc. péče v Praze z 9. června 1933 o důchodu vdovském a sirotčím.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřad pro péči o válečné poškozence v Praze nepřiznal st-lce důchod vdovský a jejímu synovi důchod sirotčí podle §§ 13, 20 a 25 zákona o požitcích válečných poškozenců v podstatě proto, že invalida Josef Václav J., od něhož důchod ten odvozován, zemřel sebevraždou a tato podle posudku úředního lékaře není v souvislosti s konáním vojenské služby za války.
V odvolání tvrdila st-lka, že sebevražda ona byla v souvislosti s poraněním ve vojenské službě válečné utrpěným. Neboť poraněním pravého kolenního kloubu, jež bylo velmi těžké, utrpěla celá nervová soustava invalidova. Sebevražda spáchána pak byla pouze proto, že invalida byl nervově chorý, kterážto choroba povstala právě oním poraněním. O tom, že poraněním utrpěla soustava nervová a že porušení této bylo příčinou sebevraždy, vedla st-lka důkazy ošetřujícím lékařem a spisy ustavu choromyslných a nemocničními.
Nař. rozhodnutím žal. úřad odvolání to zamítl a potvrdil rozhodnutí 1. stolice. V odůvodnění předem vyslovil, že rozhodnutí 1. stolice je řádně odůvodněno, spočívá na znaleckém posudku založeném na úředních spisech vojenských i na spisech sociálně-lékařských prohlídek, a dodal, že proto úřad 1. stolice správně vyslovil, že smrt invalidova nesouvisí s výkonem služby vojenské a nastala z jiného důvodu, než pro který byl uznán invalidou. K vývodům a námitkám odvolání bylo v důvodech dále v podstatě uvedeno, že nesprávné je tvrzení st-lky, že důvodem sebevraždy byl otřes nervů. Podle konaného šetření byly důvodem sebevraždy asi rodinné poměry. Ale i kdyby podnětem k sebevraždě byl nervový otřes z války, kterého ovšem invalida ve skutečnosti neutrpěl, pak by tento podnět nezpůsobil přímo smrt invalidy a šlo by nejvýše o nepřímou souvislost, která však nároku na důchod nezakládá.
Stížnost vytýká především, že nař. rozhodnutí trpí podstatnou vadou řízení proto, že se opírá o pouhou domněnku, že důvodem sebevraždy byly rodinné nešváry, a neuvádí vůbec na základě jakých skutečností a jakého šetření ke zjištění tomu dospělo. St-lce nikdy výsledky šetření po té stránce nebyly sděleny. Stížnosti je dáti za pravdu, že po té stránce nař. rozhodnutí je vadné, ježto svůj závěr, který nadto slůvkem »asi« samo kvalifikuje spíše jako domněnku, že příčinou sebevraždy invalidovy byly rodinné nešváry, nijak neodůvodňuje a neuvádí skutečnosti, jež po této stránce vyšetřilo a jež úřad k závěru tomu vedly. Leč tato vada nemohla vésti ke zrušení nař. rozhodnutí, když žal. úřad nevyvodil pro nárok uplatněný žádných důsledků ze svého zjištění, že podnětem k sebevraždě byly rodinné nešváry, nýbrž zkoumal dále, byl-li by nárok ten po právu, kdyby bylo pravdivé tvrzení st-lčino, že invalida utrpěl ve válce otřes nervů a ten pak byl podnětem k jeho sebevraždě. A tu vyslovil především, že invalida ve skutečnosti žádný otřes nervů za války neutrpěl. Ale uvedl dále, že i kdyby otřes nervů byl utrpěl a ten byl podnětem sebevraždy, nebyl by nárok po právu, ježto by šlo tu nejvýše o nepřímou souvislost mezi smrtí a konáním válečné služby, která nárok nezakládá. Stížnost proti tomu vznáší námitky a tvrdí, že pozůstalí po válečném invalidovi mají zásadně nárok na důchod, leč by úřad prokázal pravý opak příčinné souvislosti. Zde však dokázán nebyl, naopak st-lka nabídla důkazy o tom, že smrt byla v přímé souvislosti s vojenskou službou. Stížnost opakuje, že invalida ve válce utrpěl tak silný otřes nervů, že musil býti ošetřován i v ústavě choromyslných, později se léčil v nemocnici a u lékaře. Tento otřes nervů způsobil smrt sebevraždou a pominul-li žal. úřad nabídnuté důkazy a nezabýval se otázkou, zda vzhledem na rozsah nervové poruchy za války utrpěné mohla tato míti vliv na příčinnou souvislost se smrtí, zůstalo řízení neúplným a vadným.
Vykládaje podmínky a předpoklady nároku na důchod vdovský a sirotčí podle §§ 13 a 20 zákona o požitcích válečných poškozenců, vyslovil nss v nálezu Boh. A 4916/25 i v nálezech pozdějších právní názor, že předpokladem nároku toho jest, aby byla tu přímá souvislost mezi onou skutečnosti, která způsobila fysiologickou smrt válečného invalidy, a mezi poraněním jeho utrpěným ve službě vojenské nebo nemocí získanou neb zhoršenou v této službě, a že pouhá nepřímá souvislost mezi těmito skutečnostmi nárok na důchod vylučuje. Tento právní názor podrobil nss revisi a dospěl ve shodě s usnesením odborného plena z 18. ledna 1937 č. 1304/35 pres. k názoru, že předpokladem nároku na důchod vdovský a sirotčí podle §§ 13 a 20 zákona o požitcích válečných poškozenců jest, aby byla tu fysiologická souvislost mezi onou skutečností, která způsobila smrt válečného invalidy, a mezi poraněním jeho utrpěným ve službě vojenské nebo nemoci získanou nebo zhoršenou v této službě. K tomu veden byl nss těmito úvahami:
Jak § 13, tak § 20 stanoví jako podmínku nároku na důchod vdovský, resp. sirotčí, že nebylo zjištěno, že smrt invalidova nastala z jiného důvodu, než jest označen v § 1 lit. a) zákona č. 199/1919 Sb., tedy z jiného důvodu než pro poranění nebo nemoc získanou nebo zhoršenou ve službě vojenské, při vojenských úkonech, k nimž byl povolán podle zákona č. 236/1912 ř. z., nebo jako železniční zřízenec nebo konečně v zajetí. Ze slovného znění těchto paragrafů plyne tedy jen to, že je-li zjištěno, že smrt invalidova nenastala ani pro poranění ani pro nemoc získanou nebo zhoršenou ve službě válečné, není tu nároku na důchod vdovský, resp. sirotčí, při čemž předložka »pro«, jež uvedena je v § 1 zákona č. 199/1919 Sb., nemá podle doslovu cit. ustanovení a souvislosti, v jaké bylo ji užito, jiného významu, než jaký má výraz »následkem«. Aby tedy úřad o nároku na důchod pozůstalých rozhodující právem nárok ten odepřel, musí zjistiti, že smrt invalidova nastala z jiného důvodu než následkem poranění nebo nemoci získané nebo zhoršené ve službě válečné. Nebyla-li smrt invalidova přirozeným následkem poranění nebo nemoci ve válečné službě získané nebo zhoršené, pak ovšem právem může usouditi, že nastala z důvodu jiného než pro toto poranění nebo nemoc. Bude tedy úřadu zkoumati, zda mezi skutečností, jež způsobila smrt invalidovu, a mezi jeho poraněním či nemocí získanou nebo zhoršenou ve válce je souvislost fysiologická, t. j. taková, aby mohla smrt invalidova býti považována za následek poranění nebo nemoci v době válečné služby získané nebo zhoršené. Takové souvislosti mezi poraněním (nemocí) ve válečné službě utrpěným a smrtí válečného invalidy nebude pak tehdy, jestliže smrt invalidova přivoděna byla skutečností, která není fysiologickým následkem poranění (nemoci) ve službě válečné získaného.
Nemá tedy ovšem stížnost pravdu, tvrdí-li, že nárok st-lkou uplatněný směl býti popřen jen tehdy, kdyby bylo bývalo dokázáno, že tu byl pravý opak příčinné souvislosti. Stačilo, mohl-li žal. úřad na základě provedeného řízení dospěti k závěru, že nebylo tu fysiologické souvislosti mezi skutečností, která způsobila smrt, a mezi poraněním (nemocí) ve válečné službě utrpěným.
Stížnost ovšem tvrdí, že ona fysiologická souvislost dána byla, a to proto, že sebevražda byla spáchána v nervovém rozrušení, které mělo svůj vznik v poranění invalidově, které za války utrpěl. Žalovaný úřad v nař. rozhodnutí, zabývaje se touto námitkou již v odvolání uplatněnou, vyslovuje, že i kdyby bylo správné tvrzení st-lčino, že podnětem k sebevraždě byl nervový otřes utrpěný ve válce, nemohl by uplatněný nárok býti přiznán, ježto šlo by nejvýše o pouhou nepřimou souvislost. Ale žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí 1. stolice, vyslovil také, že je řádně odůvodněno a že správně vyslovilo, že smrt invalidy nesouvisí s výkonem služby vojenské a nastala z jiného důvodu, než pro který byl uznán invalidou. Tím žal. úřad, dovolav se důvodu 1. stolice, vyslovil v podstatě, že není tu fysiologické souvislosti mezi sebevraždou jako příčinou smrti invalidovy a poraněním (onemocněním) ve službě válečné vzniklým a že proto chybí předpoklad pro uplatnění nároku. To je důvod, pro který žal. úřad potvrdil rozhodnutí 1. stolice a pro který nároky st-lky a jejího nezl. syna neuznal. Z toho je patrno, že po stránce právní vychází žal. úřad, pokud jde o podmínku nároku na důchod vdovský a sirotčí, z téhož výkladu ustanovení §§ 13 a 20 zákona o pož. vál. pošk. jako nss a z něhož vychází i st-lka v oněch vývodech stížnosti, v nichž snaží se onu fysiologickou souvislost dovoditi.
Jde tedy již jen o to, zda žal. úřad právem a na základě bezvadně zjištěných skutečností onu souvislost pospřel. Po té stránce uvažováno: Je nesporno, že invalida spáchal sebevraždu. St-lka tvrdila a tvrdí, že mezi touto sebevraždou a mezi poraněním invalidovým ve službě válečné utrpěným je souvislost, a to proto, že sebevražda spáchána byla v chorobném stavu nervovém, jehož příčinou podle tvrzení stížnosti byl nervový otřes, který invalida současně s poraněním kolenního kloubu utrpěl. Žal. úřad zjišťuje však v nař. rozhodnutí, že invalida ve skutečnosti za války vůbec žádný nervový otřes neutrpěl. Měl-li žal. úřad pro toto své zjištění ve spisech dostatečný podklad, pak ovšem právem mohl námitky odvolání proti rozhodnutí 1. stolice zamítnouti, poněvadž chyběl by skutkový předpoklad, na němž st-lka souvislost smrti invalidovy se službou válečnou budovala. A tu nss shledal, že žal. úřad dostatečný poklad pro své zjištění měl ve spisech vojenských, ve spisech týkajících se sociálně-lékařských prohlídek a v dobrozdání úředního lékaře, na něž se vesměs v nař. rozhodnutí odvolává. Žal. úřad uvádí, že invalida utrpěl ve válce v roce 1915 zranění do pravého kloubu kolenního, jež mělo za následek poruchu chůze. Proto byl v roce 1917 a později i v roce 1918 superarbitrován. U sociálně-lékařských komisí konaných v roce 1919, 1926 a 1927 shledáno, jak nař. rozhodnutí uvádi, pouze zhojené zranění pravého kloubu kolenního s třesem zraněné končetiny, jinak byl invalida shledán zdráv a dobré výživy. Správnost těchto konstatování stížnost vůbec nepopírá. V těchto skutečnostech měl žal. úřad dostatečný podklad pro zjištění, že invalida kromě onoho zranění pravého kloubu kolenního neutrpěl žádného jiného zranění, zejména nikoli nějakou poruchu soustavy nervové, a že službou vojenskou soustava nervová neutrpěla, když při opětovných prohlídkách shledán byl invalida kromě následků zranění kloubu kolenního úplně zdráv. Vytýká-li stížnost, že nebylo ex officio vyšetřeno, jak dalece mohl míti otřes poraněného kloubu kolenního souvislost s celou soustavou nervovou a mohl-li býti tento otřes tak silného rázu, že mohla tu býti souvislost mezi poruchou nervů a sebevraždou, je výtka ta vyvrácena spisy, ježto byl vyžádán posudek znalce, který na základě vojenských spisů a výsledku sociálně-lékařských prohlídek dospěl k závěru, že st-l ve službě válečné žádného otřesu nervů neutrpěl a poranění kloubu kolenního nemělo za následek poruchu nervového systému. Na znalecký posudek se nař. rozhodnutí odvolává.
Pokud stížnost vytýká, že žal. úřad opominul provésti nabídnuté důkazy a nezaujal stanovisko k tvrzením odvolání, že invalida pro choroby nervové byl léčen a byl v ústavu choromyslných, tu je na nabídnutí důkazů těch reagováno v nař. rozhodnutí tím, že toto konstatuje, že invalida ve válečné službě žádného otřesu nervového neutrpěl a že není tu souvislosti mezi poraněním ve válce utrpěným a případnou nervovou chorobou, kterou snad invalida, nikoli však jako následkem služby válečné, utrpěl.
Ze všech těchto důvodů neshledal nss, že by nař. rozhodnutí, odpírající st-lce a jejímu synovi nárok na důchod vdovský, resp. sirotčí proto, že bylo zjištěno, že smrt invalidova není v souvislosti s poraněním neb onemocněním ve válce získaným, bylo nezákonné nebo spočívalo na vadném řízení.