Č. 12792.
Horní právo. — Cesty. — Vodní právo: 1. Pro otázku horněpolicejní ochrany veřejné cesty nemá významu, zda komunikační hodnota této cesty je větší nebo menší. — 2. Jestliže dolováním může vzniknouti nouze o vodu v obci neb osadě, jest ohrožen veřejný zájem chráněný §§ 20 a 36 vod. zákona a má báň. úřad poskytnouti horněpolicejní ochranu.
(Nález z 24. února 1937 č. 11925/36.)
Věc: Obec Hrbovice a Česká obchodní společnost v Ústí n. L. proti rozh. báň. hejtmanství v Praze z 18. prosince 1931 (za obec Hrbovice jako st-lku i jako zúč. stranu adv. Dr. Vilém Klauber z Teplic-Šanova, za Českou obchodní společnost v Ústí n. L. jako st-lku i jako zúč. stranu adv. Dr. Richard Pollak z Ústí n. L., za žal. úřad vlád. rada Dr. Ing. Leopold Gadringer) o opatření na ochranu studní a veřejných cest proti následkům dolování. Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím byla odepřena horněpolicejní ochrana před účinky dolování pro dvě studně obce Hrbovic, se zrušuje pro nezákonnost, pokud jde o výrok o útratách, zrušuje se pro vadnost řízení. Jinak se stížnosti zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Vzhledem k podáním obce Hrbovic, jakož i k příslušným šetřením z 25. září 1929, 22. listopadu 1929, 8. dubna 1930 a 2. března 1931 rozhodl báň. revírní úřad v Teplicích-Šanově v dohodě s okr. úřadem v Ostí n. L. ve smyslu § 222 ob. hor. zákona takto: 1. S hlediska veřejných dopravních zájmů nejsou potřebná ochranná opatření pro cesty čk. 377/2, 389/3, 387, 388/1, 388/2, 389/1, 389/2 v Hrbovicích, probíhající parcelami vyvlastněnými pro důl Alžběta v Třmících Českou obchodní společností, resp. íirmou Severočeské elektrárny, akc. spol. (výnos okr. úřadu v Ústí n. L. z 1. května 1930). Česká obchodní společnost je povinna povstalé hlubší propadliny způsobené dolováním na těchto cestách zavážkou vyrovnali. 2. Žádost obce Hrbovic a majitelů studní o ochranu studní obecních a soukromých se zamítá jako neodůvodněná (§ 222 ob. hor. zákona). 3. O ochraně vodovodu, žádost z 11. července 1929, bude rozhodnuto zvláště. 4. Majitelé studní se odkazují na pořad práva civilního se svými nároky na náhradu za škody způsobené dolováním České obchodní společnosti. 5. Zaplacení útrat šetření, které se týkají zástupce báň. revírního úřadu a obou báňských znalců, dále zástupce technického oddělení okr. úřadu v Teplicích-Šanově a zástupce okr. úřadu v Ústí n. L., se předpisuje takto: Osm desetin útrat platí obec Hrbovice in solidům s vlastníky studní a dvě desetiny Česká obchodní společnost v Ústí n. L.
Nař. rozhodnutím žal. úřad vyhověl odvolání obce Hrbovic v těchto částech: a) Bod 1. rozhodnutí prvé stolice doplnil tímto dodatkem: »Při tom se předpokládá, že v příčině přenechání dotčených veřejných a soukromých cest došlo k dohodě nutné podle § 98 ob. hor. zákona nebo že bude včas provedeno řízení podle § 101 ob. hor. zákona.« b) útraty řízení uložil hornímu podniku z polovice místo dvěma desetinami. Jinak žal. úřad odvolání obce Hrbovic zamítl.
Proti nař. rozhodnutí podaly stížnost obec Hrbovice a Česká obchodní společnost, o nichž uvažoval nss takto: Nař. rozhodnutí se vztahuje na tři různé předměty:
1. Nejprve jde o horněpolicejní ochranu obecních cest, jíž se dožaduje stěžující si obec Hrbovice,
2. o horněpolicejní ochranu proti účinkům dolování, které se dožaduje táž obec pro svoje dvě studně,
3. je sporné, kdo má nésti útraty řízení, které provedly báňské úřady v uvedených záležitostech.
Ad 1. Nárok na ochranu, který vznesla uvedená obec v prvé záležitosti, byl rozhodnutím báň. revírního úřadu zamítnut s poznamenáním, že podnikatel hor bude podle svého slibu povinen zavážkou vyrovnat hlubší propadliny, které na těchto cestách vzniknou dolováním, žal. úřad, ponechav formálně toto rozhodnutí v platnosti, doplnil je odstavcem, v němž vyslovil, že se při tonu předpokládá, »že v příčině přenechání dotčených veřejných a soukromých cest došlo k dohodě nutné podle § 98 ob. hor. zákona nebo že budie včas provedeno řízení podle § 101 ob. hor. zákona«. Proti tomuto rozhodnutí báň. hejtmanství podal stížnost jak podnikatel hor, tak také obec Hrbovice. Podnikatel hor vytýká, že zmíněný doplňující dodatek báň. hejtmanství činí jednak rozhodnutí báň. revírního úřadu nejasným, jednak že odporuje nejen úřednímu zjištění, že uvedené cesty s hlediska veřejného zájmu ochrany nepotřebují, nýbrž také zákonným předpisům, zejména když není věcí báň. úřadu, sitarati se o to, aby majitel hor zakročil o přenechání cestních pozemků. Stížnost obce Hrbovic, pokud z ní lze vůbec vyčisti nějaký ve smyslu § 18 zákona o ss precisovaný stižný bod, vytýká rovněž, že nař. rozhodnutí je nejasné, a spatřuje tuto nejasnost v tom, že nebylo vysloveno, zda řízení o přenechání cestních pozemků má býti zahájeno z úřední moci či na žádost podnikatele hor a kdy má býti zahájeno. Obec vytýká dále, že žal. úřad nevyřešil spornou otázku a nevyslovil, zda schvaluje názor prvé stolice, že v daném případě nejde o cesty veřejné. Věcně je tento názor podle mínění obce nesprávný, neboť prvá stolice se domnívá, že veřejnost cesty je posuzovati podle její technické jakosti, kdežto ve skutečnosti je rozhodné jenom to, zda je cesta věnována veřejné komunikaci. Poněvadž v daném případě tomu tak jest, mohou o zrušení těchto cest kompetentně rozhodovat jenom úřady silniční.
Soud musil nejprve zkoumati, zda nař. rozhodnutí je tak nejasné, že je tím zatemněn obsah jeho výroku. V souvislosti s tím lze vyříditi také ostatní výtky, které st-lé vznesli.
Báň. revírní úřad vycházel ve svém rozhodnutí z předpokladu, že cesty, o které tu jde, s hlediska veřejných zájmů komunikačních nepotřebují ochrany, poněvadž nejde o spojovací cesty pro dopravu mezi sousedními obcemi, a že je proto cesty tyto pokládati jenom za cesty polní. Báň. revírní úřad se tedy domníval, že se mohl obmeziti na to, že ve svém rozhodnutí zjistil, že báňský podnik dobrovolně převzal závazek vyrovnat zavážkou hlubší propadliny na těchto cestách. Právní názor báň. revírního úřadu, že nárok na horněpolicejní ochranu cesty závisí na její hodnotě komunikační, jest ovšem mylný.
Jestliže jde o cestu veřejnou, t. j. o cestu veřejné komunikaci věnovanou a skutečně takto používanou, nemá pro otázku horněpolicejní ochrany významu, zda hodnota komunikační této cesty je větší nebo menší. Jen cesty soukromé možno horněpolieejně posuzovati stejně tak jako jiné vlastnictví pozemkové. Zásadní stanovisko, které ob. zákon hor. zaujímá k poměru mezi dolováním a veřejnými cestami, lze seznati již z předpisu § 17 odst. 2, jakož i z předpisu § 99 odst. 1 v souvislosti s § 98. Z toho plyne, že dolování, které je s to ohroziti způsobilost veřejné cesty jako cesty komunikační, není beze všeho přípustné, nýbrž že je k tomu třeba především náležitého souhlasu příslušného správního orgánu silničního. Pokud v tomto svolení není zároveň obsaženo svolení vlastníka pozemku cestního, je k tomu třeba také svolení vlastníka, jež může bytí po případě nahrazeno vyvlastněním. Avšak právě tomuto názoru vyhovuje dodatek, který báň. hejtmanství připojilo k rozhodnutí prvé stolice. Neboť v něm je vysloveno, třeba ne s dokonalou, přec jen s dostatečnou jasností, že dolováni pod uvedenými cestami je přípustno jen s tou podmínkou, že podnikatel hor učiní před tím opatření nutná k tomu, aby získal disposiční právo k hornickému použití cestních pozemků. Dodatek, který báň. hejtmanství připojilo k rozhodnutí prvé stolice, není tedy jenom doplněním, nýbrž podstatnou změnou rozhodnutí báň. revírního úřadu, a nejasnost nař. rozhodnutí není taková, že by nebylo možno seznati vlastní jeho smysl a že by proto musilo býti zrušeno pro podstatnou formální vadu. Z těchto úvah vyplývá však dále, že také ostatní námitky obou stížností jsou bezdůvodné. To platí především o námitce podnikatele hor, že není věcí báň. úřadu starati se o to, zda majitel hor zakročí o přenechání cestních pozemků, neboť žal. úřad ponechal v té příčině podnikateli hor volnost, zda a kdy si opatří přenechání pozemků, jemu je zůstaveno rozhodnouti se, zda chce cestních pozemků použiti takovým způsobem, který by předpokládal jejich přenechání. Tím je zároveň vyřízena námitka obce, že v nař. rozhodnutí není udán způsob a doba zahájení příslušného řízení, neboť je jasné, že zahájení tohoto řízení je ponecháno volnému rozhodnutí podnikatele hor.
Ad 2. Druhý předmět, který má tento soud přezkoumati, týká se horněpolicejní ochrany, kterou žádala obec Hrbovice pro svoje studně.
Nař. rozhodnutím byla tato ochrana obci odepřena, a to v podstatě z toho důvodu, že majitel pozemku nemá nárok na napájení studní spodní vodou. Žal. úřad má zato, že může svoje rozhodnutí opříti také o ten důvod, že zájem na hornictví je zájmem veřejným, který je důležitější než znalci připuštěné zmenšení přítoku spodní vody, která napájí obecní studně. Dovolávajíc se předpisů vodního zákona a zdejšího nálezu Boh. A 7836/29, namítá proti tomu obec Hrbovice ve své stížnosti, že obec má právní nárok na to, aby ona a její obyvatelé nebyli vydáváni nouzi o vodu a že tento nárok má i tehdy, když nouze o vodu vznikne působeními na spodní vodu. Právní zásada, které se stěžující si obec dovolává, má skutečně zákonný podklad, a to v předpisech §§ 20 a 36 českého vod. zákona, jak tento soud již opětovně vyslovil. Je také správné, že ochrana proti nouzi o vodu, zaručená obci cit. předpisy zákona, je veřejným zájmem a že báň. úřady tuto ochranu mají poskytnouti ve smyslu § 220 ob. zákona hor., vykonávajíce svou horněpolicejní pravomoc. Podle zásady, která jest obsažena v § 220 ob. zákona hor. a podle které báň. úřady mají zakročili v těch případech, kdy vztahy mezi hornictvím a veřejnými zájmy vyžadují zvláštních opatření, je však poskytnutí horněpolicejní ochrany studní závislé na podmínce, že dolováním může vzniknout nouze o vodu v obci nebo v osadě, neboť jen v takovém případě lze mluviti o ohrožení veřejného zájmu, chráněného předpisy vod. zákona. Horněpolicejní ochrana nesměřuje tudíž proti každému zmenšení přítoku spodní vody k studním, nýbrž jenom proti takovému, které je s to způsobiti v obci nouzi o vodu.
Ve stížnosti tvrdí však obec v souhlase s vývody svého odvolání, že její studně jsou nutnými doplňkem nedostatečného vodovodu a že ohrožení těchto studní dolováním ohrožuje také zásobování obyvatel vodou. Jde tudíž o to, zda zmenšení přítoku spodní vody k obecním studním, jež znalci připustili, je takové, že tím může býti způsobena v obci nouze o vodu.
Rozhoduje o nároku na ochranu, který obec vznesla, vycházel žal. úřad, jak bylo již řečeno, z právního názoru, že majitelé pozemků nemají nárok na napájení studní spodní vodou a že zájem na hornictví je důležitějším zájmem veřejným, než nepatrné poškození studní s pitnou vodou. Vycházeje z tohoto právního názoru, žal. úřad nevyšetřil jedině rozhodující skutečnost, zda zmenšení přítoku spodní vody k obecním studním, které vznikne dolováním, je s to způsobiti v obci nouzi o vodu. Poněvadž však podle hořejších vývodů je tento právní názor mylný, bylo nař. rozhodnutí zruišiti v tomto bodě pro nezákonnost.
Ad 3. V důsledku zrušení nař. rozhodnutí vysloveného pod č. 2. musil býti také zrušen výrok o útratách, neboť tento výrok nemůže býti učiněn před konečným rozhodnutím ve věci hlavní.