Rauscher, Rudolf: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, 100 s.
Authors: Rauscher, Rudolf
= Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského (1922)
PDF

Část III. Zvolená posloupnost.1


§ 6. Darování na případ smrti a darování s výhradou práva užívacího.


Poznavše posloupnost po rodu, přistupujeme ku vylíčení zvolené posloupnosti. Shora jsme již vytkli, že volnost pořizovati na případ smrti byla omezena. Viděli jsme však, že v určitých případech nedílný pořizovati nemůže, v jiných pořizovati musí, aby zabránil spadnutí svého majetku na královskou komoru a aby jeho nedílní příbuzní nabyli jeho práva.
Základní momenty, které tu působí, totiž s jedné strany rodinný nedíl a s druhé strany odúmrtné právo královské, dávají vznikati zvláštním právním institutům, které odlišují se od jednostranného testamentu římského.
Je společné všem právům, ve kterých vládne společenství statků, že tu není testamentu ve smyslu římského práva.2 V německém právu vyvinuta jest nauka o t. zv. „Todtenteil“, t. j. Že mrtvý má podíl na pozůstalosti, který v prastarých dobách jeví se v tom, že dědici vkládají do hrobu zemřelého různé jeho věci. Z tohoto dílu vyvíjí se „Freiteil", t. j., že může nedílný pořizovati částí svého majetku na případ smrti.3 Z těchto dílů vyvíjí se pak „Seelteir‘, t. j. díl dávaný na spasení zůstavitelovy duše.4 Nověji byl vysloven názor, že na pořízení na spasení duše má vliv především církev.5 Církev vystupuje s učením, že každý má dáti při své smrti určitou část na zbožný účel. A skutečně tento názor vidíme často vyslovený v arengách našich listin.6 V Uhrácii vyvinul se také obyčej, dávati kostelům jeden díl, jaký připadal synům.7
Také v našich zemích děje se vývoj právních pořízení na případ smrti pod vlivem církve. Vyskýtá se dvojí druh těchto právních jednání: darování na případ smrti a darování s výhradou práva užívacího.8 Oboje tato právní jednání jsouce povahy věcne-právní a neodvolatelná,9 vyhovovala přáním církve, která snažila se obohatiti bezpečně své jmění.
Darování pro případ smrti děje se výrazy: post mortem suam et uxoris sue ... contulerunt possidendam,10 contulirnus . . . post presentis vite nostre decursum,11 hab wir gegeben und geben . . . zu einem selgeret . . . und di selb phening veschreib wir in na unserm leben.12 Darování toto nazývá se collatio sen legatio13 a mluví se o tom, že pořizující odkázal (legauit) určitý majetek.14 Pořizující sám určuje, že má darování neodvolatelně trvati,15 po případě již při darování na utvrzení zastavuje klášteru určité statky16 a naopak někdy klášter dával dárci v. držbu majetek na čas jeho života, a tak pojišťoval si darování.17 Mají pak tato právní jednání ráz smluvní, při nichž nechybí ani sankce18 Zvláštní povahu těmto právním jednáním dodává zajisté účel, za kterým se dějí.
Také darování s výhradou práva uživacího nazývá se donatio seu collatio19 Povaha tohoto právního jednání jest zřejmá již z výrazů, kterými se děje: donauit ita tamen, quod ipse utifruatur prouentibus dictae villae... ad tempora vitae suae,20 nebo: monasterio contuli solo usufructuario michi in ipsa villa pro vitae mee tempore reseruato21 nebo, že daroval majetek: excepto dominio ad tempora vite sue.22 Z těchto právních jednání nabýval obdarovaný ihned práva. Právní jednání taková mají v sobě podobu s římským constitutum possessorium. Bývá tu i vymíněno, že dárce má platiti od doby darování s výhradou práva užívacího, určitý roční poplatek.23 I při kupních smlouvách s klášterem uzavíraných mohl kupující prohlásiti, že polovina koupené vesnice spadá zpět na klášter.24 A také při směné s klášterem, je ustanoveno, že směněný majetek spadá zpět na klášter.25
Pořizující při obou právních jednáních prohlašuje, že poskytuje darování: pro remedio anime sue et carorum suorum tam vivorum (piam mortuorum,26 in remedium anime mee ct meorum progenitorum,27 in remissionem nostrorum peccaminum et aliorum propinciiiorinn nostrorum et ob remedium anime dilecti fratris nostri,28 nebo v českém tekstu: „dáti za duši koho.“29
Obsahem může dávati pořizující klášterům buď určitý statek nebo zapisovati určitý plat na svém majetku.30
Bylo již výše upozorněno, že při těchto právních jednáních vyskýtá se souhlas příbuzných. Církevním ústavům záleželo na tom, aby byly bezpečny před námitkami příbuzných nedílných i před ssutím dílných. Proto vyskýtá se souhlas příbuzných i tam, kde příbuzní jsou odděleni.31 Příbuzní přivěšují k listině své pečeti.32 Někdy pořizující přikazuje dědici, aby chránil provedení darování proti všem, kteří by mu chtěli brániti.33 Přes to však vznikají spory mezi kláštery a příbuznými pořizovatelovými.34 V darování klášteru molib býti ustanoveno, že dědici, budou-li chtíti darovaný statek' podržeti, musí zaplatiti klášteru náhradou určitý obnos.35 Někdy jest tu stanovena i lhůta, do kdy mohou tak učiniti.36 Když synové po smrti otcově se rozdělí a rozdělí sobě i statky, na kterých vázne plat klášteru, zavazují se každý zvláště, že dají klášteru v náhradu plat z jiného majetku ze svého dílu.37 Odkazují-li klášteru majetek manželé, mohli si vymíniti, že dokud bude z nich na živu jen jeden, mohou odkázaného jmění požívati. Vdova však, která se provdala, ztrácela toto právo,38 Po případě opat kláštera vyplácel vdově, která se provdala určitou sumu uvazuje se v darované jmění.39 Zemře-li manželka dříve, nemůže dárce s novou manželkou uzavírati svatební smlouvy, rušící darování.40 Schudne-li dědic dárcův, může býti ustanoveno, že mu klášter za darovaný majetek má dáti určitou sumu.41
Již od prvních zmínek o takovýchto pořízeních uplatňuje král své odúmrtné právo. Svoluje k nim a schvaluje je.42 Myšlenkou je zde, že dárce dává majetek svůj bohu prostřednictvím panovníka. Neboť jen panovník může v takovémto případě majetkem disponovati.43 V listině samé se obyčejně uvádí souhlas panovníkův.44 Král také již v této době vydává jednotlivým osobám listy dovolující jim dáti a odkázati klášterům majetek.45
Vylíčená právní jednání nejsou snad pouze vývojovým stupněm zvolené posloupnosti v českém právu, nýbrž trvají i ve 14. stol. a svou věcně právní povahou působí na vývoj kšaftu.

§. 7. Pořízení na mocný list (kšaft).


Pořízení na mocný list, jež zvalo se obecně později kšaftem, není totožno s pojmem římského testamentu. „Kšaft nic jiného není, nežli vysvědčení a vyjevení poslední vůle lidské (vuole kšaftovní), 46 jak by kdo chtěl, aby po smrti jeho s statkem a s věcmi jemu vlastně náležejími a v moci jeho zůstávajícími zachováno býti mělo.47 Široká tato definice, která nevytýká podstatný znak římského testamentu, totiž jmenování dědice, ukazuje, jak kšaft byl pojímán. Nebylo rozdílu mezi testamentem a legátem.48
Obyčejně se tvrdí, že pořizování na případ smrti bylo u národů, u nichž panoval systém společenství statků, úplně vyloučeno. Myslí se při tom ovšem na římský testament. Ukázali jsme již, že byla dovolena určitá právní jednání ve prospěch zůstavitelovy duše. Ale v životě národů slovanských setkáváme se také se zjevem, že již od nejstarších dob může otec při smrti projeviti svou vůli, jak má býti po jeho smrti rozdělen majetek mezi jeho děti.49 A tato moc byla přiznána i v českém právu otci, jak bude ještě ukázáno.50
Výraz testamentům vyskýtá se v našich pramenech již velmi záhy,51 ale význam jeho, jako vůbec ve středověké terminologii,52 je mnohoznačný. Testamentům v našich listinách značí také nadání ve prospěch určitého kostela, značí také darování ve prospěch tohoto kostela.53 Není třeba podotýkati, že také ta jeví se zřejmý vliv církve. V pramenech kromě toho nalézáme výrazy: ultima voluntas,54 ultimae voluntatis testamentům,55 najposlednějšíc poručenstvie nebo prostě poručenství,56 poslednie rozkázanie,57 kšaft a rozkázanie.58 Uvádí se list kšeftnie,59 pamět poručstvie.60 Pořizující v kšaftu kšaftuje,61 poroučí,62 poroučí a dává všechno své zboží po smrti své,63 zavazuje druhému kšaftem statek.64. Praví se tu také: uvěřuji, porúčeji, dávám a dala jsem po své smrti,65 činím mocné poručníky a nápadníky statku svého všeho66
Výraz kšaft zřejmé pak ukazuje vliv německého práva neb lépe městského práva. V starém právu pražském mluví se „von dem letzten gescheft,"67 kterýžto výraz vyskýtá se v magdeburském právu městském.68 Institut tento převzat byl do zemského práva z práva městského, v městech však byl velmi záhy recipován testament římský.69
Pro pojem českého kšaftu jest charakteristické: Novým kšaftem nerušil se prvý, nebyl-li výslovně zrušen a nevyhradil si pořizující již v prvém kšaftu, že pořídí-li později novým kšaftem, prvý pozbývá své moci.70 Neučinil-li v kšaftu výminky, „jestli že by druhý kšaft učinil, by první moci neměl,“ nemohl ani pořizovali novým kšaftem ani jiné odkazy činiti,71 Musel si proto vymíniti také již v kšaftu, že chce činiti ještě další odkazy.72 Při kšaftech vyskýtají se také doložky, v nichž zůstavitel vyhražuje si volnost zrušiti kšaft. Čteme na př. v kvaternu černém prvém (H 21): Avšak kdyby mi se koli zdálo a líbilo toto zřízení a kšaft zrušiti, zkaziti a v nic obrátiti, toho sobie pinií moc poznostavuji bez překážky dětí mých i všelijakých dětí. Stejné pravidlo bylo v platnosti i na Moravě, ač místo v knize Tovačovské (kap. 158 a 166) a Drnovské (str, 73), které pojednává o poručenství, jest velmi nejasné.73 Jasně tento předpis vyslovilo usnesení sněmovní z r. 1505, které předpisuje, že byla-li změna vymíněna, má se státi na listě s pečetí zůstavitelovou a dvou neb tří dobrých lidí, může-li pořizující přiložiti toto dodatečné pořízení k mocnému listu. Nemůže-li tak učiniti, musí nové pořízení býti se 7 pečeťmi.74 Není nám znám příklad dvou pořízení, které by zůstavitel činil aniž by rušil prvé pořízení. Příklad testamentů Kojaty jest nejasný.75 Z konce 13. stol. nalezli jsme případ, kdy pořizující odvolává „donationem sen legatUm.“ Také tento případ je výminečný již okolnostmi, za nichž se děje. Odvolání děje se před králem a ve prospěch krále.76 A lze z něho jen čerpati doklad, že pravidelně již dříve a nikoli teprve v 15. stol. byla právní jednání na případ smrti, která později zvala se „kšafty“, neodvolatelná. Ku pojmu kšaftu nenáleží jmenování dědice. Kšaftem dály se i jednotlivé odkazy.77 Pořízení pak obsahuje řady odkazů.78 Proto Se o pořízení také praví: nostrum testamentům et legata.79 V kšaftu otcově může býti ustanovena řada odměn jeho služebníkům, otec urovnává své spory, určuje, které dluhy mají býti zaplaceny a rozděluje peníze a movitosti. Nedotýká se v žádném ustanovení práva svých dětí.80
Otec rozděloval kšaftem své jmění mezi své děti a určoval, co se kterému dostane.81 To se stávalo zvláště později, když syn nemohl žádati o rozdíl.82 Ustanoviti mohl také, že pro případ, narodí-li se ještě syn, rozdělení majetku žádné moci nemá.83 Mohl také ustanoviti, že jsou dcery odděleny od synů a určití jim jejich díl.84
Není ovšem vyloučeno, aby dědic v kšaftu ustanoven nebyl Všehrd tu praví: „kdož dědice přirozeného nemá, móž sobě vzieti. kohož chce, za dědice zbožie své jemu dskami nebo kšaftem zaváže.85
Kdo měl nedílné příbuzné, kteří měli dědický nárok po rodu, nemohl pořizovati kšaftem,86 leč by připojili k němu svůj souhlas.87 Mohlo býti mezi příbuznými dohodou stanoveno, do jaké výše každý mohl určitý majetek odkázati neb darovati.88 Může také kšaftem poříditi nedílný bratr, jenž fakticky s bratrem nežije a má s ním smlouvu.89 Mohl také o statku poříditi otec, maje nedílnou dceru a nebo strýc, maje nedílnou neť, jen když dceři bylo ustanoveno věno, které jí muselo býti ze statku vyplaceno.90 Nebyl-li souhlas připojen, mohli nedílní klásti kšaftu odpor.91
Kdo chtěl o svém majetku poříditi, mohl tak učiniti pouze, bylo-li mu dáno od krále povolení v podobě mocného listu. Kdy a jak vznikly mocné listy? Otázka tato souvisí s otázkou královského práva odúmrtného, neboť tam, kde nalézáme odúmrtné právo královské, nalézáme i předpis, že pořízení na případ smrti může býti psáno jen s povolením královským,92 Mocný list obsahoval královské93 svolení odkázati majetek movitý i nemovitý, dědičný, manský neb zápisný komukoli, kromě duchovních osob za života neb na smrtelné posteli.94 Chtěl-li někdo odkázati klášteru, musel si vyžádati zvláštní povolení.95 Jak patrno z královských register bylo poskytováno mocných listů dosti hojné.96 Král vzdával se takovýmto způsobem nápadu ku statku pořizovatelovu.97 Vyskýtají se však i případy, kdy volnost pořizovací v mocném listu jest omezena na určitou lhůtu,98 nebo král vyhražuje si do určité sumy právo odúmrtné.99
Podle usnesení moravských stavů r. 1590 má býti datum pořízení pozdější než mocného listu. Mocný list nepozbývá platnosti i když zemře panovník, jenž ho vydal. V pořízení má býti uveden titul panovníka, „jakž jej J. Mt. sám sobě v mocném listu svém královském dávati ráčí“100
V dobách vzrušených a bezkráloví často se stávalo, že stavové kšaftovali bez mocných listů. Tu pak stavové po nastoupení panovníka žádali, aby takové kšafty byly zapsány do desk a byly platné, jakoby se staly s povolením královským.101
V 16. stol. stavové se již domáhají, aby mohli kšaftovati bez mocných listů. Stavové moravští žádají Ferdinanda, aby byly závěti platné bez mocného listu, jsou-li učiněny předepsanou formou. Odvolávají se na případy, že často pořizující zemře dříve než dojde ho mocný list, čímž vznikají zmatky. Král Ferdinand zamítl tuto žádost, ale slíbil, že se poradí se stavem panským. Upozorňoval také, že „skrz takové odjetí listuov mocných ujma nejvyššímu kancléři království Českého by se stala.“ R. 1542 sice svolil, aby po 10 let stavové činili volně závěti bez mocných listů, ale již r. 1549 přikázal, že je mocný list nutný, stavové však v náhradu mohou pořizovati nezachovávajíce předepsané formy.102 Tím však vznikalo více sporů než dříve. Stavové se proto usnesli na přísné formě závětí r. 1590.103 V artikulích moravských stavů na generálním sněmu r. 1619 vysloven jest opět požadavek, aby mohli kšaftovati bez mocných listů104 Toto přání bylo splněno stavům českým i moravským Obnoveným zřízením.
Pro pochopení vývoje testamentů a práva odúmrtného jest také upozorniti, že králové velmi hojně poskytovali volnost pořizovací svým městům.105 I stavové poskytovali tuto volnost svým poddaným.106 Obyvatelé měst Pražských osobovali si právo volně kšaftovati. Stavové na sněmu r. 1471 vytýkali tuto jejich přednost a tvrdí, že tím ruší a snižují význam desk zemských.107
Kšaft však mohl býti zřízen také bez mocných listů. Nepotřebuje totiž mocného listu královského, kdo zapisuje dskami si vymíní v zápisu, že bude moci poříditi listem nebo kšaftem. V tomto případě dával sobě zapisující stejnou volnost, kterou jiným uděloval panovník, protože „dsky tak mocné jsú všude jako list mocný královský“.108 Předpis ten ukazuje opětně, jaký význam měly desky v českém právu, ale charakterisuje i mocný list královský. Vymínil-li si také někdo, že pořídí novým kšaftem, tu také nebylo třeba již k novému kšaftu zvláštního mocného listu, právě tak, vymínil-li si kdo, že pořídí o svém statku prostým listem pod svou pečetí.109
V Čechách přesné formy kšaftu nebylo. Ve Všehrdových Knihách devaterých kšaft ustupuje do pozadí. Dostačuje v Čechách, dál-li se kšaft na listu s pečetí kšaftujícího spolu se dvěma neb třemi pečetěmi dobrých lidí.110 Byla-li při kšaftu jen jedna pečeť, kšaft nebyl dostatečný.111 Král může tento kšaft nedokonalý potvrditi.112 Nebylo ovšem překážky, aby nebylo přivěšeno pečetí více.113 Ve starší době na Moravě vyskýtá se při kšaftu podpis moravského komorníka.114 Později vyvinula se na Moravě přesná forma kšaftu. Bylo tu kšaftováno na pergameně se sedmi pečetěmi, t. j. pečetí pořizujícího se 6 svědky.115 Byla-li přivěšena za života kšaftujícího jeho pečeť a pečeti dvou osob, mohly býti ostatní pečeti přivěšeny třeba i po smrti kšaftujícího, jen když svědci byli ještě za jeho života k tomu vyzváni.116 I na Moravě však kšaftováno v dobách výminečných se dvěma neb třemi pečetěmi dobrých lidí. Kšaft takový měl býti potvrzen, když jsou dsky otevřeny, hejtmanem s radou.117 Byl-li však kšaft pečetěn po smrti pořizovatelově, byl neplatným,118 a i když byl takovýto kšaft vložen ve dsky, mohl býti zrušen.119
Svědci jsou vyzýváni, aby přivěsili své pečeti ústně nebo „listem prosícím otevřeným".120 Prohlašují také někdy, že jest jim vědomo, že list obsahuje vůli kšaftujícího.121 Vyzve-li kšaftující někoho, aby přivěsil svou pečeť k jeho kšaftu a zemřel-li by dříve, než tak svědek učinil, má svědek přes to svou pečeť přivěsiti.122 Byl-li vyzvaný svědek nemocen a poslal-li by svou pečeť nemoha osobně přijíti, bude přes to takové přivěšení pečeti platné.123
Svědky mohly býti i osoby, jimž bylo v kšaftu něco odkázáno.124 Z té příčiny není překážky, přiloží-li svou pečeť manždku???? kšaftu, kterým bylo odkázáno něco jeho manželce.125 Teprve r. 1590 bylo ustanoveno, aby ten, komu něco bylo kšaftem poručeno, nepřivěšoval pečeti ku kšaftu.126
Pořízení na mocný list nebylo třeba dříve zapisovati ve dsky. Mohlo tudíž nastoupiti uvázání se v majetek aniž by byl kšaft ve dsky vložen.127 Všehrd doporučuje, aby kšaft, ve kterém jsou jmenováni poručníci, nebyl ve dsky kladen, neboť jmenování poručníků bylo dovoleno volně měniti.128 Kšaft naopak musel býti ve dsky vložen, chtěl-li ten, komu bylo co kšaftem odkázáno, dále dskami zápisovati.129 Protože nebyl kšaft ve dsky kladen, vznikaly spory a nařizováno, aby byl předložen.130 Byl-li proti pořízení podán odpor, iná kšaft ležeti ii soudu s mocným listem do tří let a 18 neděl.131
Teprve koncem stol. 15. a v 16. stol. vešlo v obyčej zapisovati kšafty ve dsky spolu s mocnými listy.132 Mluví se tu pak o „dskách kšaftu, t. j. místě, kde byl kšaft ve dsky vložen.133 Vklad pořízení ve dsky bylo pak podmínkou jeho platnosti.134 Mocné listy vložily se nejprve a potom kšaft. Zvláštních relátorů později135 ku vkladu třeba nebylo, protože již v mocném listu bylo vytknuto, „aby, když by s takovými kšafty a listy přijdúc k dskám a požádáni jsúce (úředníci větší i menší) je ve dsky zemské vepsati kázali.“136 Podrobnější předpisy obsahují zemská zřízení.137 Všechny kšafty mají býti s mocnými listy vloženy do desk do 12 neděl od smrti kšaftujícího buď od poručníků neb nápadníků neb tím, komu to bylo uloženo buď kšaftem nebo jiným způsobem. Poplatek za vklad vybírá se od toho, komu se kšaft vkládá.138 Kdo kšaft ve dsky nevloží, ztrácí tím co mu bylo v kšaftu poručeno. Nebylo-li mu ničeho odkázáno, kšaft mu byl pouze svěřen a on úmyslně ho ve dsky nevložil, aby jiné o právo připravil, nebo dokonce kšaft zničil, může býti poháněn od poškozených o náhradu. V dobách výminečných, kdy řádí v zemi mor nebo dsky jsou zavřeny, má se státi zápis, jakmile je to jen možno.
Zajímavou otázkou bylo, mohl-li ten, kdo učinil kšaft na mocný list, zapisovati nad to ještě dskami. Podle Zemského zřízení Vladislavského jest tato otázka sporná. Neboť podle znění českého tekstu jednoho variantu kšaft takový proti dskám moci neměl. Praví se tu: „A jestližeby kto také kšaft učinil na mocný list královský a k tomu svuoj statek odkázal, a potom přijda ke dskám a učinil jiné zřiezení o tom statku, tehdy ten kšaft nemá žádné moci mieti, poněvadž ho prvé ve dskách před tiem zápisem nemá."139 Variant druhý a latinský pozdější překlad zdůrazňuje, že kšaft na mocný list nemůže změniti zápis ve dskách, že však „list mocný královský k zřízení statku po smrti jest tak mocný jako dsky.“ Pořizující nemůže jej tudíž změniti pozdějším vkladem do desk. Toto pravidlo hájí i další zemská zřízení.140
Jak bylo již poznamenáno, psával obyčejně pořizující svou poslední vůli až na smrtelném loži. A tu se vyskýtají v pramenech zmínky, že byl činěn odkaz ústně141 Pořízení bylo pak dodatečně napsáno a potvrzeno pečeťmi svědků. Zmínky takové jsou výminkou,142 přece však vešlo v obyčej odkazovati, jak ještě ukážeme, ústně svršky.
Kšaft činiti mohl, jak shora vylíčeno, dílný a jen ve zvláštních případech nedílný. Kšaftem pořizoval obyčejně ten, kdo neměl potomků. Co do osobní způsobilosti kšaftujícího vytýkal kšaftující obyčejně, že činí pořízení „animo deliberato, sana per dei gratiam corpore et mente ac per omnia rationis compos,"143 nebo že je pořizující „saně mentis suique juris et rerum suarum liberam habens administrationem,“144 „compos rationis et virium"145 nebo „ačkoliv nemocná jsúci na těle, však proto rozumu zdravého a paměti dobré požívajíc."146
Kšaftem nemohly se poručiti stavu duchovnímu pozemky, pouze peníze!147 Také pikhartům a pankhartům nemohlo býti ničeho odkázáno ani dskami ani kšaftem. 148 V pořízení doby pozdější často vyskytovaly se dodatky, že obdařený nemá nabýti majetku, přestoupí-li na jinou víru. Sněm r. 1608 v Brně se usnesl, že „pro zachování mezi obyvateli lásky a svornosti" nemají takové doložky více se vyskytovati a vyskytují-li se, žádné moci nemají míti.149 Teprve později bylo ustanoveno, že osoby za dědice ustanovené mají míti způsobilost podle zemského zřízení a mají býti v pořízení jmenovány vlastním jménem. Tituly a hodnosti nemusí býti uvedeny.150
Kšaftem mohou býti odkázány statky, hotové peníze, listy na peníze, klenoty, svrchky a nábytky. Nemělo se pořízení týkati věcí šosovních a těch. které náležejí jinému právu.151 Byl-li někomu komu kšaftem odkázán list, nabýval k němu práva jen, bylo-li vytčeno, že pořizující „jemu všechno své právo dává“ a připojil-li pořizující dobrou vůli.152
Protože odúmrtné právo královské nesměřovalo proti movitostem, mohly býti movitosti volně odkazovány buď ústně před svědky neb písemně a tu postačoval list s pečetí pořizovatelovou a dvou neb tří dobrých lidí.153 Volná disposice movitostmi objevuje se velmi záhy.154 A kniha Tovačovská v kap, 157 zřejmě prohlašuje: „což hotového má neb na svrchních věcí, to dáti muož poručenstvím prostým neb dáním jiným, komuž se jemu zdá.155 Zvláště manžel manželce mohl odkázati ústně svrchky a dostačovalo tu pak pouhé svědomí svědků.156 V 16. stol. vešlo v obyčej, že pořizovati o movitostech mohl volně i nedílný.157 Zřízení Těšínské poznamenává: „Takový datek průchod svůj míti má, však bez škody dluhův, ač jsú-li jací.158
V kšaftu mohly býti obsaženy různé výminky, na př. že má nabýti v pořízení ustanovený jen vstoupí-li v manželství, jinak odkazuje. se majetek jinému,159 V pořízení mohl pořizující ukládati. aby majetku bylo použito k určitému účelu.160 Mohla tu býti ustanovena i substituce.161 Hojně se vyskýtá při poručenství, kdež ustanoveno, aby zemřou-li děti do let spadl majetek na poručníka.162 Pořizující může ustanoviti, že majetek dostává se vždy nejstaršímu z rodu,163 nebo že po smrti obdařeného „exclusis heredibus suis“ obdrží majetek klášter.164
Z povahy kšaftu vyplývá, že pořizující musel pečovati též o to, aby zabezpečil jeho provedení. Měl-li nedílné příbuzné, kteří přivolili k pořízení, vykonávali tito pořízení,165 nebo vykonávali odkazy kšaftem nápadníci Ustanovení zápisem k dědictví dluhem podle výminek ve dskách.166 Kde však jich nebylo, museli býti jmenováni executores testamenti,167 executores ultime voluntatis,168 aby vykonali ustanovení testamentu. Náleží jim tu pak úkol římského dědice.169 S určitostí lze říci, že tu působily vlivy kanonického práva.170 Již v prvých pořízeních vy skýtají se zmínky o osobách, které mají vykonati zůstavitelovy odkazy. Jsou to často osoby duchovní.171 Někdy žádá pořizující své příbuzně, aby vykonali jeho pořízení a vedle toho ustanovuje „executores testamenti“ pro případ, také že by příbuzní byli v provedení kšaftu liknaví.172 Vykonavatel kšaftu sluje také „poručníkem".173 Někdy pořizující ukládal poručníkům ustanoveným nad jeho dětmi, aby plnili jeho pořízení. Poručníci plníce poručenství vkládali majetek do desk těm, jimž byl poručen.174 Nevyplní-li tyto osoby kšaftu, mohou býti těmi, jimž se něčeho dostalo odkazem, poháněni.175 Kniha Tovačovská v kap. 159 praví: Když kto tak již poručenství učiní a Pán Buoh naň smrt dopustí, poručníci, ač toho potřeba jest, mají lidi dobré svolati a před nimi poručenství otevříti neb čisti dáti, ač zavříno není a to osvědčiti, že tomu poručenství dosti učiniti chtí. Pakli by potřeba byla, mají to na sjezdu před pány učiniti, aby každý tím se věděl zpraviti, a komuž by co poručeno bylo, z toho napomínati, aby oni bez podezření byli; nebo z toho mohli pohnáni býti i před pány připraveny býti, aby poručníci dosti učinili poručenství a je pokázali176 Nutno poháněti z celého odkázání, nikoliv pouze z části.177
Přehlédneme-li výsledky této stati o kšaftu, vidíme, že v českém právu nevyvinul se jednostranný testament římský. Kšaftující neponechal-li si volnost dále kšaftovati a odkazovali výminkou v prvém kšaftu, nemohl již dále kšaftovati a naopak zůstával prvý kšaft v platnosti a druhý kšaft se rušil. Není pochyby o tom, že na vývoj kšaftu působily vlivy cizí a zvláště vlivy církevního práva. Kšaft jeví se jen vyvinutější formou institutů napřed vylíčených. Nejen že většina odkazů, která v našich listinách je zachována ze starší doby, směřuje ku rozmnožení církevního majetku, nýbrž i sepisování těchto pořízení účasten je živel duchovní. Kněží jsou také při pořízeních svědky.178 Velmi záhy vyskýtají se také pořízení duchovních.179 Četné jsou v pramenech zakládání anniversarií.180 Někdy věnují také dárci určitý plat klášteru za „věčný kšaft".181
Zatím co se rozšiřuje dědické právo na oddělené příbuzné, kšaft utkvěl na formě, jakou měl v 15. stol. Příčinou toho také jest, že zápis kšaftu do desk dodával kšaftu rázu jednání dvoustranného. Kšaft také ustupuje ve vývoji zvolené posloupnosti do pozadí: v Čechách je ve větší oblibě zápis k dědictví dluhem a na Moravě úplně ovládl spolek.

§ 8. Dání dskami po smrti.


Kromě pořízení na mocný list mohl pořizující dáti také dskami po smrti. Všehrd o tom praví: „Jeden každý člověk, kteréhož by koli řádu byl... dědictví nebo plat na zemi maje, móž jej dáti, komuž se jemu zdá a líbí, beze všie všech lidí překážky a to dskami . . .182 Jak patrno z dalšího, mluví tu i o dání na případ smrti.183 Darování dskami po smrti záleželo v tom, že dárce prohlašoval před úředníky, že dává svůj majetek obdarovanému po smrti. Obnovené Zřízení mluví v čl. O 3 o kšaftování dskami. Darování dálo se výrazy: post mortem suam dat possidendum,184 intabulant et assignant sic tamen, quod post mortem devoluentur,185 condescendit post mortem suam et non prius186 post mortem suam ad veram dat et assignat hereditatem,187 dávám na věčné časy budúcie po své smrti, ačby mne pan buoh neuchoval,188 dávám a vzdávám po své smrti189 a jinými rozmanitými výrazy.190 Také zde se mluví o „resignatio nebo legatio“.191 Takovýmto darováním in euentum mortis,192 pro případ, že dárce nezanechá dědiců193 a zápisem jeho ve dsky nabýval obdarovaný opríivnění, aby nebyl zápis rušen jiným způsobem. Dárce si tu naopak vyhražuje, že nebude mu, dokud bude živ, v užívání darovaného majetku bráněno.194 Tu má pak darování podobu s darováním s výhradou práva užívacího.195 Darování toho způsobu uskutečňovalo se též vzdáním.196
Zemře-li obdarovaný před smrtí dárcovou, darování se ruší.197 Bývá to vyjádřeno v zápise: si vero omneš cum pueris moři contigerit, extunc predictum ius totum ad ipsum Johanem actorem dehet deuolui sine omni impedimento.198
Také k darování dskami byly připojovány výminky, např. že manželka se opět neprovdá,199 nebo že obdarovaný nebude teprve po smrti dárcově a jeho dětí200 nebo že darování má platnost jen, zemře-li dárce bez dětí.201 Dárce může si vyhraditi volnou disposici určitou částí majetku.202 Ustanoveno také, že darovaný majetek spadá po smrti obdarovaného na další osoby.203 Dárce si také může v darování vyhraditi, aby, ježto má list mocný od krále, mohl na tento ist komukoli majetek odkázati a zapsané již darování i za nepřítomnosti obdarovaných z desk vymazati.204
Z uvedených zde příkladů jest zřejmo, jak znamenitě mohli stavové omezovati královské právo odúmrtné.205 Mohl také otec odděluje syny, takže jsou úplně dílní ve dskách zapsati, že zbytek jmění, který si ponechává, nepořídí-li o něm. má spadnouti na jeho oddělené syny.206
Zvláštní královské svolení uvádí se při darování záduší, kostelu, nemocnici, koleji nebo škole207 a při darování, jež činí dárce závislým na tom, že zemře bez dědiců,208
Darování ve dskách vyskýtá se velmi záhy. V Čechách jest zachován případ z r. 1316,209 v moravských deskách vyskýtá se mezi prvnými zápisy.210 Majestas Carolina v čl. 59. a 60. předpisovala slavnostní formu pro darování: darování mělo se uskutečniti buď před králem nebo před úředníky, zapsáno ye dsky a skutečné uvázání se v majetek mělo se státi nejdéle do roka po zápisu do desk.211 Předpis tento právě čelil proti darování na případ smrti. Majestas Carolina však nestala se zákonem a jak zřejmo z desk moravských, darování dskami na případ smrti dálo se ještě za Karla IV. Přes to však se darování dskami dosti zřídka vyskýtá. Příčinou toho také jest, že dárce nemohl takovýto zápis dále měniti bez vůle a svolení obdarovaného.

§ 9. Zápis k dědictví dluhem.


Zápis k dědictví dluhem, též nápadní zápis zvaný, záleží v tom, že vlastník svobodného statku prohlašuje u desk, že jest dlužen určité osobě, a jejím dědicům určitou sumu a že tato suma má býti splacena po jeho smrti. Nezaplatí-li, že osoby ze zápisu oprávněné mohou se uvázati v jeho určitý majetek.212 Majetek má býti v zápise přesně uveden.213 Povahou tedy jest tento zápis zápisem zástavním, účelně specifikovaným,214 avšak zástavou pouze obraznou. Všehrd uvádí způsoby nápadních zápisů: buď „s místem" nebo bez místa. Oba pak způsoby mohly býti buď postoupením nebo uvázáním s komorníkem.215 Postoupení statku mohlo se státi také ihned. Zápis postoupením dál se obyčejně mezi osobami, mezi nimiž bylo již společně užívání a nebyla tu ze strany zapisujícího obava, že nabyvatel zneužije faktickě spoluužívání.216 Zapisující však vyhražoval si ku statku do své smrti právo užívací.217 V zápisu nápadním uváděla se suma peněžitá jako dluh. „Žádný zápis nápadní jinak ve dsky býti nemóž než dluhem." Suma tato však nebyla skutečným dluhem, nýbrž sumou fingovanou, která neměla býti splacena a proto uváděna byla ve značné výši, „Neb pod způsobem toho dluhu ne suma peněžitá k zaplacení, než k dědictví, dno a gruntové k dědičnému držení se zapisují."218 Naopak skutečný dlužní zápis nesměl nikdy býti zapsán s místem.219
Zapisující přiznával se před dskami. Kladení ve dsky však mohlo se dáti i za jeho nepřítomnosti, přiznal-li se dříve u soudu a pak poslal po komkoli svůj přiznávací list.220 Oproti ostatním zápisům nemusela býti u těchto zápisů přítomna osoba, jíž se zapisuje.221 Různiti jest, zapsal-li někdo druhému „a jeho dětem" neb „a jeho dědicům". V prvém případě měli ze zápisu stejné právo synové i dcery, v druhém jen synové.222 Zemřel-li pak otec dříve než zapisující, děti nepozbývaly svého práva ze zápisu, nebyl-li jinak zrušen.223
Slíbil-li kdo druhému. že mu zapiš 3 statek, aniž by určil, zda s místem či bez místa, měl v tomto směru později úplnou volnost.224 Byl-li mladší 20 let donucen zapsati někomu statek bez místa, zápis nemá míti moci. Zapsal-li však mladší dvaceti let dobrovolně druhému statek a nezměniv zápisu zemřel bez dětí, zápis takový měl platnost.225 Zapíše-li však mladší dvaceti let a nedá projíti dvaceti letům, požene-li, obdrží za právo.226 Všehrd uvádí nám formu zápisu „s místem”. Zápisu nápadního bez místa však nemá.227 Forma zápisu bez místa mohla zníti: zapsala jsem a mocí tohoto listu zapisuji po své smrti v dluhu spravedlivém"228 nebo „že jsem zapsal a zapisuji dvě stě kop gr. a XXX kop gr. dobrých stříbrných peněz rázu pražského... v kterémžto dluže jmenovanému postupuji jemu dědin svých a zboží svého … ale to po mé srnrti.”229 Zapisující někdy zvláště důrazně vytýkal, že nápadník nabývá k majetku práva teprve po jeho smrti.230
Oprávněný ze zápisu slul také nápadníkem.231 Nabýval statku zapsaného způsobem tím, byl-li zápis s uvázáním či postoupením.232 V zapsaný statek měl se uvázati v zemských letech a neprospívalo, bylo-li v zápisu uvedeno: „kdyby bez nich býti nechtěli,”233 t. j. i když tato slova jsou k zápisu dodána, zápis se promlčoval v zemských letech. Komu svědčí zápis s uvázáním, přijde-li na něho nápad a on aniž by se uvázal právo své prodá neb dále zapíše, ztrácí své právo.234 Svědčil-li zápis více osobám a jen jedna se uvázala a ostatní daly projiti letům zemským, právo jejich se promlčovalo ve prospěch uvázavšího se.235
K zápisům připojovány byly různé výminky. Zvláště pak, jak bylo již uvedeno, může si zapisující vymíniti volnost poříditi kšaftem,236 Zapisující si mohl vyhraditi v zápisu volnou disposici zapsaným majetkem, V tomto případě mohl i zápis bez místa de facto zrušiti tím, že prodal všechen svůj statek,237 Kdo se uvázal ve statek, musel všechny výminky v zápise splniti.238 Sporné bylo, jak se má zachovali nápadník, byla-li suma odkázaného větší, než činil zapsaný majetek. Ač rozhodování v této otázce bylo nejisté, odpovídáno kladně, to jest zapsal-li kdo v určité sumě a vyhradil-li si, že může odkazovati do sumy, pokud se jemu bude zdáti, může odkazovati i nad obnos v zápisu vytknutý.239
Bývá také vymíněno, že zemře-li zápisník dříve než zapisující, bez dětí, zapisující jest svoboden zápisu.240 Zapisující mohl také zapsati dvěma nápadníkům s tím, že po jeho smrti nabýval statku pouze jeden, druhému byl vyplácen nápadníkem, jenž nabyl statku, určitý obnos.241 V zápisu mohla býti zřízena i substituce tak, že zapsáno více nápadníkům společně a po smrti jednoho spadal jeho díl na ostatní,242 Tu však mohli nápadníci volně disponovati svými díly a odňati je tak druhým nápadníkům.243 Byla-li v zápisu doložka „najprvé a přede všemi“244 následují nápadníci jeden po druhém. A je-li pak ustanoveno v zápisu, že nápadníci nabývají nápadu i se svými dědici, nastupuje druhý až po smrti prvého nápadníka a jeho dědiců. Prvý nápadník a jeho dědici neměli tu volné disposice majetkem, nebyla-li vymíněna již v zápise.245
Nebylo-li v zápise těchto výminek, kdo zapsal ať s místem, ať bez místa, nebyl-li zápis propuštěn, nemohl dále zapisovali. Zapsal-li, další jeho zápis nemá žádné moci.246 „Zápis starší nepropuštěný proti poslednímu drží a moc má."247 Tento předpis byl tak přísným, že prodal-li kdo, přes to, že statek zapsal, i když kupec držel pak statek mnoho let, oprávnění ze zápisu mohli po smrti zapisujícího požadovali statek. Nárok jejich promlčoval se teprve v letech zemských po smrti zapisujícího.248
Zápis bez místa nemohl býti, byl-li bez výminek, změněn nebo propuštěn bez vůle druhé strany.249 Dosáhnouti svolení druhé strany bylo velmi často obtížné. Byl proto nalezen vhodný prostředek, kterým si ponechal zapisující disposici nad zápisem: zápis „s místem“. Zápis s místem záležel v tom, že zapisující vynechal po jménech těch, jimž zapisoval, prázdné místo, aby sem mohlo býti později vepsáno jméno osoby, která by zápis propustila. V zápisu bylo poznamenáno, že propustí-li jedna osoba, má to míti platnost, jakoby všechny propustily. Nevložil-li zapisující do své smrtí nikoho na prázdné místo,, neškodilo to nápadníku.250
Zvláštním způsobem zápisu nebyl zápis svěřený. Slul tak zápis, „když kto maje děti a někomu jinému statek zapíše po své a po jich smrti,“251 ať zapisuje s místem či bez místa.252 Zápis svěřený jest také ten zápis s místem, jímž zapisuje poručník otcem třízený sirotkův statek253 Zápis jest také svěřený, zapsal-li kdo, nemaje dětí, později však jich nabude. Pohlaví dětí tu nerozhoduje.254 Také v zápisu svěřeném bývá vytýkáno, že zápis žádné moci nemá, zemře-li zápisník dříve než zapisující,255
Dojdou-li děti let, mohou pak zápis s místem propustiti. V zápisu to mohlo býti zvláště uvedeno, ale i když tato výminka nebyla v zápisu, zápis byl svěřený. Dostačuje tu, dojde-li jen jedno z nich let. Dítě však, které nabylo let dáním královským, nemůže zápis propustiti.256 Svěřený zápis bez místa má propustiti sám nápadník.257
Kdy zápis k dědictví dluhem vznikl, nelze přesně určiti, ale zajisté vznik jeho je spojen se vznikem zástavy s uvázáním.258 Přímá zmínka o nápadním zápisu jest z let 1405—1413.259 Vyskýtají se však v první knize provolací desk dvorských zmínky o zápisech, které svědčí o tom, že počátky zápisu nápadního jest klásti již ve stol. 14.260 Zvláště zmínka z r. 1390 upomíná na zápis s místem,261 ač dosavadní literatura kladla vznik zápisu s místem až do druhé poloviny 15. stol.262 Ve stol. 15. byly v Čechách nápadní zápisy velmi oblíbeny, jak jest patrno z knih Všehrdových. Vyskytovaly se i tehdy, když v bouřlivých dobách 15. stol. Desky zemské nebyly otevřeny. Dály se v tu dobu tím způsobem, že zapisující prohlašoval svoji vůli před více věrohodnými osobami. Listy takové byly později zapisovány v zemské desky.263 Zapisující v listech těch sliboval: „A také jim tímto listem slibuji, nikterakž toho neproměniti a dále mimo tento zápis zapisovati i žádným obyčejem až do mé smrti, mimo toto mé zapsání bez jich vědomí.264 Na Moravě není zápisů s místem.265 Zdá se, že je toho příčinou nejen, že na Moravě není zástavy s uvázáním,266 nýbrž zvláště že vyvrcholil tu ve svém vývoji institut spolků, který tu plně nahrazoval, spojen s různými výminkami, nápadní zápisy dluhem. Mínění to potvrzuje také ta okolnost, že se i na Moravě zápisy dluhem bez místa vyskýtají.267 Zápisy dlužní se však až do r. 1466 v desky zemské na Moravě nezapisovaly. Obnovené zřízení pak zavedlo ve vývoji nápadního zápisu pronikavou změnu, zakázavši ..zápisy pod titulem clluhiV’, vyzdvihujíc význam kšaftu.268

§ 10. Spolek.


Mezi prostředky, kterými upravována byla posloupnost v majetek, náleží také spolek. Všehrd charakterisuje spolek: „Kterýžto spolek jest lidí od sebe všemi obyčeji dielných dědinami, zbožiem a statky jich, též nábytky a svrchky, klenoty i listy, kteréž mají neb míti budu, na plném sudu sstúpenie a shromáždenie“.269 Na jiném místě Všehrd praví: „spolek jest v nedielnost uvedenie lidí prvé do sebe dielných“.270 Uvidíme však, že Všehrdovy definice nejsou úplné a že v pramenech našich vyskýtají se případy přímo odporující Všehrdovi. Kniha Tovačovská v kap. 156. vytýká účel spolku: „spolek potomně dědice dělá“. Máme-li charakterisovati spolek, musíme vytknouti, že spolek není prostou smlouvou dědickou, nýbrž spolkem vzniká mezi osobami již za jich života společenství statků. Spolek však blížil se vývojem smlouvám dědickým tím, že připojovány byly výminky, které účel spolku omezovaly jen na případ smrti.
Spolek vedle obvyklého označení stupek271 má velmi různé názvy, Zove se hromada neb shromážděni272, imio, congressus, coniunctio273, unitas274, participacio275, simultas276 neb consolidatio277. Spolek vzniká smlouvou, buď že se obě strany přijímají na spolek neb že jedná strana přijímá stranu druhou.278 Společníci mohou přijímati další společníky.279 Jednostranným se mohl spolek státi také tím, že jen jeden společník druhého ze vzájemného spolku propustil.280 Kdežto až do konce XIV. stol. převládají v moravských deskách spolky vzájemné, od této doby jsou četnějšími spolky jednostranné. Na Moravě bylo také obyčejem, že vzájemný spolek byl uzavírán tak, že osoby se odděleně přijímaly na spolek.281
Jako jiné prostředky, kterými se upravovala posloupnost v českém právu, také uzavření spolku vyžadovalo zvláštní formy.282 V Čechách mohl býti uzavřen spolek jen „na plném zemském soudu nebo před králem kromě soudu s J. Mti. Kké povolením,283 Král284, na Moravě markrabí, dával povolení a spolek schvaloval. Spolek se pak zapisoval do zemských desk, když byl vyslán zvláštní relátor.285 Na Moravě za nepřítomnosti královy uzavírány spolky před zemským hejtmanem, avšak jen byl-li v zemi neb by-li blízko hranic a zajel-li do markrabství.286 Před r. 1614 byly uzavírány i před nejvyšším komorníkem. Po tomto roku měly býti povolovány jen panovníkem neb zemským hejtmanem v čas zasedání soudu neb i mimo zasedání. Hejtman má svolati zemské soudce ku poradě. Udělení spolku je pak účasten i nejvyšší písař i nejvyšší komorník.287 Spolky zapisovány na Moravě do hejtmanských register před dvěma svědky a udáno přesně, kde se spolek stal, kdy a ke kterému právu přísluší. Potom byly přenášeny do zemských desk a registra hejtmanská spálena.288 Další podrobnosti vkladu líčí kniha Tovačovská a Drnovská.289 Hejtman při otevření desk vyvolá spolky, jež byly uzavřeny před ním a před králem. Společníci pak vkládají spolky do desk. Zmrlé spolky, t. j. Takové jednostranně, při nichž strana přijímající zemřela, vkládá do desk markrabí290 neb hejtman sám. Mezi společníky vydáván byl úmluvčí list.291
Trhem nestávali se společně kupující nikdy společníky.292 Není třeba ani podotýkati, že dály se při kladení spolků časté nesrovnalosti a pod vody.293
Spolek byl uzavírán pravidelně osobami, které byly sebe dílny. Všehrd pak klade důraz v definici, že osoby tyto mají míti majetek. ..Kdož nic nemají, těm spolku třeba nenie, neb jsú již prvé chudobu a nejměním spolčeni."294 A přece v deskách moravských nalézáme zápis: S. de P. suis propriis bonis in M. cum J. sororino suo, qui nichil habet, est congressus.295 Všehrd také klade důraz, že spolky uzavírají osoby dílné. Ale v deskách moravských velmi často nalézáme případy, kdy uzavírají spolky osoby nedílné. A nedílnost tato se zvláště při uzavírání spolku vytýká.
Dosti hojné jsou zápisy, ve kterých čteme, že otec přijímá své děti na spolek296 a jinde se přímo vytýká: B. de W. filium suum Z. indiuisum super. omnia bona sua habita et habenda in veram vnioiieni et congressionein legitime et racinabiliter assumit.297 Nebo v jiném zápisu se praví: W. de O. et J. S. de P. pueros suos sexus vtriusque, exclusis illis pueris, qui šunt divisi, suscipiunt ad veram vnioněm curie in Ch. . . . 298 Účel a cíl spolku v těchto případech bude uveden níže. Osoby, jež spolek uzavíraly, mohly býti i nepříbuznými. Spolky mezi manžely jsou v Čechách dosti řídké. Na Moravě vyskýtají se jednostranné spolky mezi manžely, kde žena přijímá muže na spolek. Od XV. stol. byla žena omezena v uzavírání spolků. Mohla přijati na spolek jen svého muže, nikoli osoby třetí. Ustanovení toto vztahovalo se nejen na spolky jednostranné, nýbrž i na spolky vzájemné.299 Dříve mohla uzavírati spolky volně se svými dětmi, se svými bratry i s osobami cizími.300 Výjimka byla činěna potud, pokud žena pojala za manžela osobu nižšího rodu, aby tak její jmění bylo zachováno jejím dětem neb určitému rodu.301
Zvláštní předpisy platily pro uzavírání spolků se sirotky.302 Dříve král svoloval k tomu, aby poručníci uzavírali s poručenci spolky. Jich platnost byla omezena do let sirotčích.303 Karel IV. nařídil, aby bylo šetřeno zvláštní opatrnosti při spolcích se sirotky; úředníci nemají připouštěti sirotků ve spolky, dříve než by je opatřili anebo osobně na ně pohleděli.304 Král mohl dáti sirotkům léta a povoliti jim pak spolčení.305 Od dob Sigmundových byly spolky se sirotky zapovězeny. Zákaz ten za dob Všehrdových byl velmi přísným.306 Jednostranné spolky, které prospívaly sirotkům, byly však nadále dovoleny,307 zvláště neměl-li sirotek příbuzných.308 Zákaz tento neplatil na Moravě.309 Spolek mohl se týkati svobodného majetku, mohl se však týkati i statků manských.310 Spolek vztahoval se obyčejně na všechen přítomný i budoucí majetek, nemovitý i movitý.311 Takto uzavřený spolek byl pravým a dokonalým. V deskách se obyčejně zboží jednotlivě neuvádí,312, může ovšem býti vypočteno.313 Někdy bývá také určitý majetek ze spolku vyloučen,314 nebo vytknuto, kterého majetku se spolek pouze týká.315 Jeden společník může vnésti ve spolek nemovitost, druhý určitou sumu.316 Čteme pak také zápis, v němž příbuzný přijímá na spolek „sui pontagij seu pontis, quod dicitur mostné.317 Jedna osoba mohla přijímati více společníků odděleně vždy na určitý majetek.318 Také mezi manželkou a manželem byly spolky všeobecné319 nebo omezující se na určité předměty nebo na obvěnění.320
Za života společníků, každý drží svůj majetek. Někdy se to zvláště ve spolku vytýká, že společník, přijímající druhého, zůstane po čas svého života v užívání svého majetku.321 Společník však je omezen při spolku dokonalém v disposici jměním, jež jest ve spolku. Dává-li na př. své manželce věno bez souhlasu druhého společníka, část tohoto má býti volna od věna.322 Nemůže ho bez souhlasu druhého žádným způsobem zavaditi.323 Zajímavý panský nález čteme o tom z počátku XV. stol.; páni nalezli, že Valentin (bratr nerozdílný a stupný) byl mocen svého držení prodati a pronajíti, dokudž by živ byl a po jeho smrti že jest spadl na mě sstupek a že toho stupku nemóž žádným právem ani mocí odbyti a k čemuž bych právo měl, abych právem hledal.“324 Také při spolku jako v rodinném nedílu, má společník podati odpor.325 Bylo pak rozhodnuto, že nemohl otec majetek, který byl ve spolku, dáti ani svým dcerám, quia hereditates šunt unitě.326
Spolku mohlo býti odpíráno také z různých příčin. Zvláště manželka tu mohla odpírati spolku: „quod maritus . . . ipsam verberibus compulit, ut pueros snos sibi iniungeret in veram porcionem omnium bonorum suorum . . ."327 Hlavním účelem spolku bylo, aby mezi společníky vznikl vzájemný nápad. „Spolku rozum, že po smrti jednoho společníka přichází (majetek) na druhého.“328 Společník, jak v poznámce uvedeno, je „particeps et coeres“ všeho zboží druhého společníka. Při dokonalém spolku celý statek zemřelého přicházel na zůstalého společníka.329 Praví se proto v pramenech: „dědictví, ježto na mě spravedlivě spadlo pravým stupkem“.330 Společník uvazuje se v majetek zemřelého.331 Obnovené zřízení vyslovuje, že spolky přinášely sebou erbanimky.332
To bylo při spolku dokonalém. ’Vztahoval-li se spolek pouze na část majetku, pak spolek měl funkci odkazu, t. j. společník měl nárok na tu kterou část majetku.333
Jiný byl účinek spolku, byl-li spolek jednostranným. Při jednostranném spolku spadal statek na přijatého, nikoliv však opačně.334
Spolek mohl býti uzavřen i tím způsobem, že vztahoval se jen na osoby společníků a nikoli na jejich dědice.335 Yztahoval-li se na dědice, zůstávali tito ve spolku dále.336 Jaký tu byl účinek, byl-li spolek uzavřen s vyloučením dědiců? Měly-li osoby, spolek uzavírající, děti, pak spolek smrtí jednoho společníka zanikal.337 Spolek mohl býti tu uzavírán přímo s vyloučením dětí,338 nebo s jedné strany vztahuje se spolek i na dědice, s druhé nikoli.339 Společník přijímá druhého na spolek pro ten případ, nebude-li míti synů.340 Bude-li míti jeden společník dcery, mohlo býti již při uzavírání spolku smluveno, že v tomto případě má společník dcery určitou sumou odbyti.341 Zanechají-li oba společníci dcery, mají tyto ve společném majetku rovný díl.342
Zemře-li přijímající na spolek i přijatý dříve než spolek je vložen v desky, tu nemá hejtman na Moravě spolek v desky klásti, nebyli-li přijati i dědici. Proto v tomto případě se doporoučí, aby otec přijal své syny na spolek.343
Bylo-li více společníků a zemře-li jeden, žádného dědice po sobě nezanechav, mají se ostatní společníci rozděliti o jeho majetek.344 Mezi více společníky může býti i určeno, jakým pořadem má přecházeti majetek po smrti jednoho z nich345 a určen i způsob rozdílu mezi zůstalými společníky.346 Na ^oravě bylo pravidlem, že přijal-li kdo jedním spolkem dva společníky, buď že by byli tito přijatí jiného rodu anebo byli od sebe odděleni, a nepřijali-li by tito společníci také svoje děti, zemře-li některý z nich, nemají děti práva z tohoto spolku, nýbrž právo z tohoto spolku přechází na druhého společníka.347.
Jaký však účel měl spolek uzavíraný mezi nedílnými? Viděli jsme nahoře, že spolek mezi nedílnými byl uzavírán zřetelem k určitým statkům nabytým. Čteme na př. zápis: M. de K. pueros suos suscipit ad veram unionem . . . . et hoc facit de gracia speciali, ita tamen ut quandocunque sibi placeret, possit dicta bona, ad quorum vnionem dictos pueros suscepit, vendere, alienare aut premutare, et de illis disponere iuxta suam voluntatem.348 Vyskýtají se však na Moravě i takové spolky otce s dětmi, v nichž vytknuto jest, že otec přijímá děti na všecko své jmění na spolek. Spolek tu má funkci kšaftu, který na Moravě ustupuje do pozadí. A tento způsob trvá na Moravě až do konce 16. stol.349 Mezi nedílnými spolek má však také za účel, aby rodinný nedíl byl modifikován350, po případě vyloučen rozdíl.351 Spolkem však mohl býti sledován i jiný účel. Zvláště mezi manželem a manželkou uzavírán spolek a zboží, stran kterého uzavřen spolek, prohlášeno za obvěnění.352
Spolek nabýval skutečného významu smluv dědických tím, že připojovány ve smlouvě výminky, které omezovaly účel spolku výhradně jen na případ smrti. Společník totiž vyhražoval si při uzavírání spolku úplně volnou disposici majetkem.353 Může si vyhraditi volnost odkázati kšaftem a druhý společník plní jeho odkazy.354 Byla pak jednostranným spolkům připojována výminka, že společník přijímá druhého do té doby, až podle libovůle ze spolku vystoupí;355 tuto volnost může si vyhraditi i pro své dědice.356. Může také spolek změniti.357 Při oboustranných spolcích může žádati za propuštění358 a i za nepřítomnosti druhého společníka může ze spolku vystoupiti.359 Může také býti ustanoveno, že tuto volnost má po určité době360 nebo vůči dědicům jen jednoho ze společníků.361 Spolek na Moravě má i funkci zápisu svěřeného v Čechách, neboť bývá při spolku ustanoveno, že spolek trvá do té doby, nebude-li míti přijímající dědiců.362 Právo ze spolku363 mohlo býti darováno anebo prodáno jiným osobám, a ty vstupovaly do spolku.364
Zrušení oboustranného spolku nastupuje oboustranným propuštěním.365 Jak bylo uvedeno, jednostranným propuštěním oboustranný spolek se neruší, nýbrž stává se jednostranným. Strana propouštějící přestává býti zavázána. Všehrd odvolávaje se na speciální případ, tvrdí, že není mezi společníky rozdílu ve smyslu rozdílu nedílných příbuzných.366 Ale Vladislavské zřízení zřejmě: ustanovuje: na dielu společník společníku jest dáti statek, dobudž ho jak dobuď, když by se o to chtěli děliti jako bratr nedílný bratru.367 Jednostranný spolek propouštěl na spolek přijatý.368 Zrušení zápisu spolku v deskách dálo se dvojím způsobem, buď že zapsáno bylo na tom místě v deskách, kde byl prve zapsán, že strany ze spolku se propouštějí a spolek se vymazal,369 nebo prostě na jiném místě desk se zapíše, že se strany propustily.370. První způsob byl ovšem pro strany bezpečnější.
Jak a kdy vyvinuly se spolky? Dříve panoval názor, že vyvinuly se ve 14. stol.371 Není pochyby, že měly za účel zabránili královskému právu odúmrtnému.372 Vidíme to i z té okolnosti, že po zrušení odúmrtného práva královského spolky v Čechách ustupují do pozadí.373 Viděli jsme však, že na Moravě naopak spolky trvají až do počátku 17. století. Není pochyby o tom, že spolky mají podobu s německými Ganerbschafty, ale v zemích českých připadl spolkům úkol daleko větší. Stupky jsou známy již knize Rožmberské. Také výraz „spolek“ netlumočí nic jiného než nedíl. Je to patrno také z knihy Rožmberské (čl. 53.), kdež se o nedílném synu praví, že je u otce „na spolce.374 Prohlédneme-li zápisy spolků v nejstarších kvaternech desk moravských, vidíme, že převážná část jich uzavírána jest mezi bratry.375 Neboť buďže je sám otec jich rozdělil nebo že sami se rozdělili a vytkli si své části majetku, spojovali se opět bratři umělým nedílem — spolkem. Názorný příklad toho čteme v zápisu, že bratři „cum omnibus bonis vbicunque obtinent, prout pater ipsorum eos diuiserat, vera unione šunt congressi."376 Také otec dával synu díl a syn otce přijímal na tento díl na spolek.377 Můžeme si i tímto způsobem vysvětliti, kde vzaly původ spolky, t. j. že vznikly mezi příbuznými, kteří dělíce se, určujíce si navzájem své díly nikoli ideálním, nýbrž reálním dělením, uzavírali opět spolky, aby nejen nepozbyli nápadu navzájem, ale aby mezi nimi upraveno bylo soužití. Uvedli jsme již charakteristické případy spolků mezi příbuznými, které svědčí pro naše mínění, zde budiž vytknut ještě jeden případ. R. 1369 Filip z Jakubova dává svému synu Znatovi veškeren majetek, vyjma dílu, který sobě zůstavuje. Tomu odporuje Siegfried z Jakubova, strýc Znatův a nedílný bratr Filipův. Na to Znata přijímá své strýce Siegfrida a Igrama z Jakubova na spolek.378 Z tohoto příkladu je opět patrno, že spolek měl nahraditi majetkové společenství mezi členy rodiny, které zrušeno bylo oddělením jednoho člena.
Když změněn byl rodinný nedíl Obnoveným zřízením, byl prohlášen i spolek za neřád („Confusion“) a Obnovené zřízení určuje i tu, že nadále pojem společenství má se říditi jen novým pojmem římského práva.379
Jak výše vylíčeno, spolek v českém právu kromě jiných účelů, měl úlohu smlouvy dědické. A proto vlastní smlouvy dědické ustupují do pozadí. Bylo jíž na několika místech podotknuto, že bratři neb mužští členové rodin mohli mezi sebou uzavírali smlouvy, zvláště při rozdílech o posloupnosti v rodinný majetek.380 Příklad a zároveň charakteristiku takovýchto smluv zachoval nám Žerotín, V soudě panském byl totiž předložen list: „že Hynek a Jindřich, bratří Koňasovi, přiznávají se, že jim se o statek otcovský i také který vysoudili, spravedlivě rozdělili, jedenkaždý že svůj díl přijal, na druhého bratra že se žádným vymyšleným spůsobem navracovali nechce, než každý z nich že bude moc míti činili s dílem svým co se mu za dobré viděti bude; jestli žeby pak který z nich bez dědicův mužského pohlaví sešli, že má statek jeho na druhého bratra spadnouti, a v čem sebe zavázali, v tom také i syny své, i budoucí potomky jejich potáhli; vymínili sobě také, co by jeden každý měl a mohl z svého dílu odporučili, jak dcerky opatřiti atd. Z kteréhož přečtení (připojuje Žerotín) jsme vyrozuměti mohli, že ten list jest velmi spletený a že ani dílčím listem, ani smlouvou, ani erbanunkem nemůže pravé nazván býti, poněvadž to všecko v hromadu smíšeno jest, a každého ňáký kus do něho vpleteno.“ V dalším se praví, „že ani listem dílčím, ani spolkem, ani smlouvou“ nemůže tento list býti nazván.381
Obyčejně v těchto úmluvách odsouváno dědické právo žen do pozadí. Jako příklad může nám posloužiti úmluva z konce 15. stol., v níž se praví: „Pakli by kmen a rod muoj mužského pohlaví zšel, tehdy ta zboží svrchupsaná mají zuostati při kmenu a rodu svrchupsaného pana V. z P.“ Stejným způsobem se zavazuje i druhá strana.382
  1. Srov. Rauscher, O zvolené posloupnosti v českém právu zemském. Práce ze sem. čes. práva č. 3. V Praze 1921.
  2. Leist, Altarisches Jus civile, II, 171 n.
  3. Hübner3, 651, srov Brunner Der Todtenteil in Kermanlschen Rcehten, Savigny Z. O. A. č. 19;
  4. Gál, Todtenteil und Seelteil nach sudd. Rechten, Savigny Z O,. A. č. 29 (str. 230—231 upozorňuje na Seelteil v městském právu českém);
  5. Schullze, Der Einfluss der Kirche auf d. Entwicklung d. germ. Erbrechts, Savigny Z. G. A. č. 35 str. 98 n. srov. také již Hanel, O vývinu dědického práva v Rusku, str. 12;
  6. na př. C. ep. M. V, č. 130: Sed quia dicit apostolus, qui semitat in benedictionibus, de benedictionibus et metet, et quia vox sapientie clamat quod bonorum operum gloriosus sit fructus, nulli dubium est, illum fore prudentissimum et beatum, qui propter Christum sic in terris spargit temporalia, et in extremis messe gaudere debcat colligere sempiterna; na př. v polských listinách Kodex Wielkopolski, I, č. 202 (1237) Testamentum suum non bene disposuit, qui terrenis tantum heredibus testatur et mon facit Christum sue substantiae conheredem: universa bona qui prestat hominibus, partem debet recipere prestitotum.
  7. Timon, 1. c. 396;
  8. o nich pojednal Beseler, Die Lehre von den Erbverträgen I, a nauku o nich shrnul Hübner, Die Donationes post obtum, Gierke Untersuch. č 26, který shrnul literaturu str. 3 násl., Nejnověji též Schönfeld, Die Vollstreckung der Verfügungen von Todes wesen. Savigny Z. G. A. 42:; v Čechách na ně upozornil Vacek, Sociální dějiny české doby starší, 1905, str. 45.
  9. srov. Schultze, Die langobardische Treuhand und ihre Umbildung. zur Testamentvollstreckung, Gierke Untersuch. č. 49, str. 11.
  10. Regesta II, č. 469 (1264).
  11. C. ep. M. IV, 253, (1281).
  12. Urkundenbuch v. Goldenkron (ed. Pangerl.) 122 (1350); na př. 1335: nullo cogente, sed instinctu diuino ac propria consciencia informante omnia bona nostra . . . post mortem nostram damus, conferimus et donamus. C. ep. M. VII. str. 48. ,
  13. C. ep M. IV, 253 (1281).
  14. Regesta II, 645, C. ep, M. IV, 53 (1270).
  15. V závěru listin se praví: ut haec nostra ordinatio et legatio per ius, facta racionabiliter et contexta inviolabilis perseveret. C. ep. M. VII, 183.
  16. C. ep. M. VI, 15 (1308).
  17. Friedrich Codex, I, č 323, (1189),
  18. C. ep. M. VI, č. 275 a č. 300.
  19. Regesta II, č. 608.
  20. C. ep. M. IV, 278.
  21. Regesta II, 655, 700.
  22. Ač. XXXI, str. 321; quod villia predicta T. cum omnibus prouentibus eius sine omni impedimento fruar temporibus vite mee, et quod me decedente prossessio prefate ville T. ad monasterium . . . deuolvatur. C. ep, M. IV, 326 č. 249 (1287).
  23. Ub. v. Goldenkron, 17, Praenominatus autem Hyrzo et domina uxor sua Darirza quiamdiu simul vixerint vel alter eorum superstes fuerit, debent unum esocem vel pecuniam aequipollentem ad dictum coenobium dare singuliss annis in memoriam praceissorumi.
  24. C. ep. M. IV., 4.
  25. Regesta I, 5. 380; Friedrich, Codex I, č. 304 (1184).
  26. C. ep. M. IV, 58.
  27. Regesta II, 700.
  28. Urkundenbuch v Hohenfurt (ed. Pangerl) 44, Regesta IV, 735.
  29. R. t. t. I, 564 T, 29.
  30. Ubuch v. Goldenkron, 122.
  31. Regesta III. č. 770.
  32. C. ep. M. IV, 253.
  33. C. ep. M. IV, 253, perducens anime nostre pro remedio ad effectum.
  34. Regesta I, str. 544 č 1165.
  35. Regesta II, č. 1522, Ub. v. Goldenkron, 122.
  36. C. ep. M. IV, 58.
  37. Ub. v. Goldenkron, č. 68, 69, 70, 71; tato povinnost stíhá i další jich nástupce 1. c. č. 108.
  38. Regesta III, č. 1468, str. 574, C. ep. M. V. 10.
  39. Ub. v. Goldenkron, 17.
  40. 1. c.
  41. C. ep. M. IV. 58.
  42. Ub. v. Goldenkron, 17.
  43. Lippert, Socialgeschichte Böhmens I (1896), 301, Regesta I, 214 č. 470 (1203) more patriae praedia sua per manus nostras (krále) domino assignarunt . . .
  44. Regesta II, č. 1766 (1297), C. ep. M. V. 79.
  45. C. ep. M. III, 401—402, Regesta II, č. 2354.
  46. R. t. t. 1, 270, č. 71.
  47. Definuje tak kšaft ještě Obnovené zřízení, které právě čl. O 1 a násl. přineslo změny ve zvolené posloupnosti. Podobně i Koldín, Práva městská (ed. Jireček) D XL 11.
  48. srov. Loening, Das Testament im Gebiete des Magdeburger Stadtrechtes, Gierke Unters, č. 82, str. 21 násl, srov. též Turner, Slavisches Familienrecht, 56—69.
  49. srov. Зигель, славянцкаго права, Varšava 1914, str. 32, též Владімирскій Будановъ, Обзоръ6 str. 472, Николскій, 1. c. 343.
  50. upozorniti jest tu, že i kníže v nejstarších dobách rozhoduje o rozdělení země mezi syny, Fontes rerum b. II, 96 Kosmas II, 22: paterna institutio, eod. II, 24: paterna traditio.
  51. Friedrich, Codex I, 324, Regesta I, č. 431 (1197).
  52. srov. Brunner, Zur Geschichte der Römischen und germanischen Urkunde (1880) str. 151 uvádí, že značí testamentum také listinu vůbec.
  53. na př. Regesta II, č. 1524 volumus esse notum, quod in testamentum damus . . . conventui . . . ecclesiam in M.C. ep. M. VII, 173, 224, 516.
  54. Friedrich, Codex II, 301 (1227).
  55. C. ep. M. XV, 206 (1383), Landtafel II, kn. 12 č. 423.
  56. R. t. t. II, 472, podobně 443; výraz tento odlišiti jest od poručenství (tutela); vyskytá se zvi. na Moravě; upozorniti jest na vyjadřování se knihy Tovačovské a Drnovské. V knize Drnovské str. 69 se praví; když kdo erbu nemá . . . a že by statku svého buď na dědictví neb na listech vedlé obyčeje země této spolkem neb dskami aneb poručenstvím obyčejným neopatřil . . .
  57. R. t. t. II. 175.
  58. Ač. VII, 671 (1471),
  59. Ač. I, 399, kšaftní R. t. t. II, 344, N 30.
  60. Ač. II, 71.
  61. R. t, t. I, 387 č. 37,
  62. Zápisy Žerotínovy (cd. Brandl) II, 29.
  63. Ač. III, 510 č. 315.
  64. Zápisy Žerotínovy I, 129, f. 77b.
  65. C. ep. M. XII, 423.
  66. Ač. X, 373.
  67. Rössler, Deutsche Rechtsdenkmälern I, 131; srov. Čelakovský, Codex iuris municipalis, I, 142 v privilegiu města Pražského 1366: aiso sturben an Gesehefte . . .
  68. Loening O., Das Testament im Gebiete des Magdeburger Stadtrechtes, Gierke, Unters. č. 82, str. 35.
  69. srov. na př. Regesta III, č. 614 (1320).
  70. Ač. XIX, 510; Z. zř. VI. čl. 185.
  71. Z. zř. VI. čl. 185, Z, zř. 1549. F 1, Z, zř. 1564, J 42. Upozorniti jest na stylisaci článku F 1, 1549, ve vydání Jirečkové. Jireček otiskl je podle tištěného vydání Jana Kosořského z r.. 1550. Druhá věta tu zní: „A též jestli že by dědictví své pryč kšaftem bez výminky odkázal na týž mocný list královský, a v tom kšaftu výminky že by neudělal, a že by nad to jiný kšaft činiti chtěl: aby první žádné moci neměl.“ Po té následuje věta: „Jestli že by té výminky v tom kšaftu nebylo, a on by přes to druhý kšaft dělal, prvního nezruše: tehdy poslední kšaft žádné moci nemá.“ Věty tu zdánlivě si odporujú Ve vydání Z, zř. Ví. však obě věty tvoří jednu větu a ve vydání Z. zř. 1564 Wolfem z Vřesovic jest mezi oběma větami dvojtečka a za slovem chtěl čárka. Smysl pak jejich jest zcela jasný. Zní: A též jestli že by dědictví své pryč kšaftem bez výminky odkázal na týž mocný list královský, a v tom kšaftu výminky že by neudělal, „a že by nad to jiný kšaft činiti chtěl, aby první moci žádné neměl“: jestliže by té výminky v tom kšaftu nebylo, a on by přes to druhý kšaft dělal, prvního nezruše: tehdy poslední kšaft žádné moci nemá. Srov. k tomu O., Loening, Das Testament in Gebiet des Magdeburger Stadtrechtes (1906) str. 29; str, 146 násl. také v magdeburském právu vyskytají se doložky, že bude moci kšaft pořizující změniti. Srovnali jest také, že ještě v právu městském Brikcího z Licka (kap. 66 art. 20. str. 323) se vyskýtá otázka: „První-li čili poslední kšaft má státi?“ Městské právo tu odpovídá ovšem v duchu římského práva.
  72. Na př. R. t. t. II. 472, H 9, Ač. X, 374; Ač. XVII, 211; Item poručil-li bych co pro pána Boha . . . to aby dáno bylo Ač. XVI, 313 (1487).
  73. Brandl tu položil slovo .,měniti“ místo slova „míti“. Zdá se nám, že tím pouze přispěl ku nejasnosti. Pro naše mínění svědčí nález: „poněvadž v prvním poručenství znamenitá výminka jest, že to poručenství změniti muož a jináč poručili a on Laclav na mocný list královský jiné jest poničenství udělal, že to při posledním poručenství zuostáno býti má.. Brandl, Kniha Tovačovská kap. 158, pozn. 6,, ač snad v knize Tovačovské nejeví se vliv práva římského.
  74. Ač. X, 330; Kniha Drnovská str. 110; Ač. XI 294; Z. zř. 1535, fol. 69.
  75. Testamenty nejnověji uveřejnil Friedrich, Codex II, 300—301 za sebou jako listiny pravé. Bez povšimnutí u něho zůstalo pojednání Schlesingrovo v Urbuch v. Brüx str. 202—204, kde prohlášeno jest delší znění testamentu za falsifikát.
  76. C. ep. M. V, str. 12 (1294), Oldřich z Jindřichova Hradce odvolává tu darovtání, jež učinil svému příbuznému Jindřichu z Rožmberka, s výminkou: si me liberis legitimis moři contingeret. S toutéž výjimkou dává majetek svůj nyní králi: liberis masculi sexus legitimis non relictis. Bude-li míti dcery, jest král a jeho potomci je povinen řádně vybaviti. Oldřich vyhražuje si, že bude moci určitými vesnicemi na příště volně pořídíti: In quibus quidem villis, castris et bonis praedictis mihi taliter reservatis plenum jus dominii et proprietatis habeo, quod prius habui in eiusdem, ut ea vendere, donare seu legare mihi licitum sit, prout mihi videbitur expedire C. ep. M, V, str. 10—11. (Viz též Šusta, Dvě knihy čes. dějin 1 (1917) str. 227.
  77. Všehrd, VII, 10; příklad R. t. t I, 250 č. 20, 262, č. 42: 335 č. 340
  78. C. ep. M. IV, 86-87, Regesta IV. č. 1552 (1345).
  79. C. ep. M. VII,
  80. Regesta II, č. 371 (1262).
  81. srov. napřed o rozdílu mezi otcem a dětmi; srov. Libri cit III, 454 č. 105, R. t. t. II, 345 otec rozděluje své jmění dcerám; srov. DZ. 20 str. 5: otec odkazuje nedílné dceři všecko jmění, „že nechtie, aby které nesnáze, anebo zmatky o mé všecko zbožie, což kde mám, po mé smrti bylo.
  82. Ač. XVII č. 846, č. 1003 (1515); srov. také Libri cit, III, 170 č. 238.
  83. Ač. XVII, 212.
  84. VI. Zř. Z čl. 488; otec odkazuje dceři vstupující do kláštera určitý plat. C. ep. M. VI č. 450.
  85. Všehrd, VI, 6, 10.
  86. Ač. XIX, 510, 526 [49].
  87. C. ep. M. VII, 182, 399, VIII, 183.
  88. C. ep. M. XI, str. 5.
  89. Kniha Tovačovská str. 81, Drnovská 67.
  90. na př. Libri cit. V, 103.
  91. R. t. t II, 403, L 27.
  92. na př. v Uhrách, Timon, I. c. 393.
  93. na Moravě dával ovšem mocné listy v době markrabské markrabě C. ep. M. XII, 423.
  94. Ač. II, 472; C. ep. M. V, 188; Ač. X, 407, R. t. t. II, 24 P 27; 359 N 25, a j.
  95. Všehrd VI, 23, 1; C. ep. M. VII, 133.
  96. Ač. VI, 567—591.
  97. C. ep. M. XI, 223, 477; XIII, 112.
  98. C. ep. M. XIII, 21.
  99. Tadra; Cancellaria Joh. Noviforensis (1886) 28, č. 2.
  100. Z. zř. 1606 fol. 69.
  101. Sigmund slibuje, že takové listy nebudou rušeny Ač. III, 457; také při nastoupení Ladislavově stavové tak žádali Ač. IV, 414—415, 417.
  102. Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské II. (1902), 163-165.
  103. Usnesení jih vloženo do Z. zř. 1606, fol. 69-70.
  104. Kameníček II, Přílohy č. 35
  105. Čelakovský, 1. c, 21; C. ep. M. IX, 92, 118.
  106. Na př. Ač. V, 535, C. ep. M. XI, 262, 317, 325, 359, 384, 387, 497, 500, 502, 505, XII, 23, 27, XIII, 295, 448, 479—499. XIV, 36. 119; z doby Jana Lucemburského, Regesta III, č. 1823
  107. Ač. IV, 449-450.
  108. Všehrd VII, 10, 9, R. t. t. II, 360 B 4 připojeno svolení královské ku vkladu, podle výminky dskami učiněné a zapsané. R. t. t. I, 270, č. 72, 279, č. 110.
  109. Ač XIX, 510; příklad tohoto listu Ač. XVII, 246.
  110. Všehrd VI, 10, Ač. III, 510 č. 315, č. 318.
  111. R. t. t. I, 375 č. 15; Ač. XIX, 510.
  112. Právník I, 332.
  113. C. ep. M VI, 354 (8 svědků), v listině r, 1294 se praví: sub presentia et qualitate testium et numero a lege deffinitorum C. ep. M. V, 21, Regesta II, č. 2786; Ač. VII, 672 (4 pečeti).
  114. C. ep. M. VII 323 (342). testamentum, actum et datum Brunne in colloquio . . .
  115. Ač X, 330 r. 1505 bylo ustanoveno, že ti, kdo nemají kšaftu s 6 pečeťmi, mají ho předložiti na příštím sněmu. Kniha Tovačov, 86, Drnovská 73; srov,. Zř. O. list 15; Zř. T. I. 22:
  116. Drnovská kniha 73.
  117. Kniha Tovačovská 86, Drnovská 73.
  118. R. t. t. II, 403, L. 27 (6 jun ), Ač XIX, 510.
  119. C. j. b. III, 2, 83.
  120. Kniha Drnovská 73
  121. C. epp. M. XII, 347.
  122. Ač XIX, 24 č. 2041. 625, [74].
  123. Ač XIX, 509—510.
  124. C. ep M. IV, 87. VI, 354.
  125. Ač XIX, 510.
  126. Kameníček, II, Přílohy č. 22; Z. zř. 1606 fol. 70.
  127. Všehrd VI, 10, 10. Všehrd V 33, 9. ktož dědictvie jaké dědické kšiftem má anebo drží
  128. Všehrd V, 25, 2;
  129. Všehrd. IV. 4. § 4;
  130. R. t. t. I, 195, č. 166, půhony o předložení kšaftu Libri cit. VII. 118—119;
  131. Ač XIX, 509—510; R. t. t. I, 242 č. 19;
  132. Ač XIX, 510 na př. Ač X, 374 (1497); viz též Demuth, Gesch. d. Landtafel (1857); srov. DZ 1, A 3, A 21, A 24, B 25 a j. forma byla: Tento list mocný královský a na list mocný tento kšaft učiněný ve dsky zemské vložen a vepsán jest podle zřízení zemského 81; viz též Klecanda, Obnovení desk, Zprávy Z. A. C. V, 231.
  133. R. t. t. I, 187 č. 137;
  134. R. t. t. 1, 231, č. 8; Ač XIX, 510.
  135. Za dob Všehrdových bylo třeba zvl. relátora Všehrd V, 35, 4. VII. 10, 10, VIII, 42, 7.
  136. R. t. t. II, 404, L 30, Z. zř. VI. čl. 189.
  137. Z. zř. 1549, F 3. 1564, J 44.
  138. Z. zř. 1549, K 9, viz též 1530 čl. 158.
  139. Z. zř. VI. čl. 185.
  140. Z. zř, 1549, F 2, 1564, J 43, zapisující dskami mohl si vymíniti. protože má mocný list, že může na tento mocný list proti zápisu odkazovati.
  141. R. t. t. I, 186
  142. Ač I, 418, když jest nebožtík Janek z Sádlna, raněn jsa v Praze ležel.
  143. C. ep. M.. XV, 206.
  144. C. ep. M. V, 21.
  145. C. ep. M. VII, 507.
  146. R. t. t. II, 443, podobné způsoby, jak stylisovati kšafty v knize Tovačovské vyd. Demuthovo str. 158—159 a lat. C. ep. M. V, 248; viz též R. t. t. II, 175, J 17; R. 1590 stavové zdůraznili způsobilost podle zem. zřízení Z. zř. 1606 fol. 69—70.
  147. Kniha Drnovská 73, Tovačovská 86.
  148. Drnovská III, Ač X, 330; XI, 295; Z. zř. 1535 fol. 71.
  149. Kameníček, II, 139 pozn. 4.
  150. Z. zř. 1606 fol. 69—70.
  151. Z. zř. 1606 fol. 69—70.
  152. Z. zř. 1549, F 10, 1564, J 51.
  153. srov. VI. zř. z. čl. 488; odkaz takový sluje také „datek“ Zř. O. I. 13.
  154. na př. Regesta II, č. 1119 již r. 1278 obdrželo město Německý Brod výsadu: Volumus, ut nullus aliquam hereditatem alicui ecclesiae conferat pro animae suae remedio, sed solum de promtis et mobilibus rebus suis unusquisque, prout deus sibi inspinaverit, pro salute animae suae debeat ordinare; srov, Regesta II, 135;
  155. srov. Libri cit. II, 501 č. 541, III, 92, č. 436, 693 č. 316, IV, 166, č. 845, 250 č. 1138, a j.
  156. Libri cit. V, 261, Kameníček, Glossy, str. 228;
  157. Z. zř, 1549 F 6, 7; 1564 J 48, 49; srov. též výrok: že jest mohl dáti své svrchně věci, komu by chtěl a že nemá z toho odpovídati, Libri cit. cit. III, 55 č. 72;
  158. Z. zř. T. 1. 21,
  159. R. t. t. I. 187 č. 137.
  160. R. t. t II, 443, ku vystavění kaple
  161. Na př. Regesta II, 1219, Ač V, 577, Záp. Žerotínovy I, 39 fol. 32b.
  162. Kniha Tovačovská, kap. 98, na př. Landtafel II. kn. II č. 121, 471 a j
  163. Zápisy Žerotínovy, I. 129.
  164. C. ep. M. VI, 354.
  165. C. ep. M. X, 245, XV, 187—9, 323, syn slibuje jako huius rei acto; specialis vyplnit odkaz matky; ipsam renuntiationem potestative transfundens in suos posteros et heredes C. ep. M. V, 21; Landtafel I. kn,. 10 č. 233 W. et G. fratres de Crawar et de St. Nicolas de D . . . . villam B . . . . nihil excludendo iuxta testamentariam disposicionem olim domini H. de P. patrni eorum intabulant hereditarie possidendam: byly-li odkázáno bez souhlasu nedílných, bylo ponecháno na vidi pozůstalým, vykonají-li odkaz. Z zř. 1549, F 32, posl. věta.
  166. Všehrd VII, 10; viz kap. násl.
  167. cui vel quibus executionem testamenti huius modi faciendam comisit. C. ep. M. VIII, 183.
  168. Libri erectionum 1, č. 64.
  169. Na tuto vlastnost upozorňuje Beseler, Die Lehre v. d, Erbverträgen J. 284.
  170. viz cap. 19, X, de testamentis; srov. Schönfeld, I. c. 334 násl. vyskýtají se v pořízení kleriků C. ep. M. VII, 194, Regesta II, č. 571;
  171. Friedrich, Codex 1, 324, C. ep. M, IV, 62; vlivu církevnímu přičítáme také případ: Arnošt ze Staré ustanovuje r. 1340 svého syna Arnošta z Pardubic (pozdějšího arcibiskupa) executorem testamenti odkazuje mu majetek a svěřuje mu svou manželku a své děti.
  172. C. ep M. VII, 508—509.
  173. Ač VII, 672: A toho všeho mého rozkázánie svrchupsaného činím poručníka plného a mocného urozeného pána, pana Jana Rožmberka, viz též R, t. t. II, 230, A 15; upozorniti jest tu na různý význam slova „poručník“. Vyskýtá se tu „poručník statku" ač Všehrd V 33, 3 praví: „A též ktož dědictvie a zbožíe svobodné na zemi má nemóž poručníkóv dskami dělati než toliko nápadníky, zápisem anebo dániem."
  174. R. t. t. II, 361, Kapras, Pozůstatky knih. zem. pr. opavského II (1908), 150 č. 100; srov. provádění závěti Mikuláše Slepičky Ač XXI. 485:
  175. na př. Ač XIII, č. 1210, Libri cit. I. 355 č. 1040;
  176. srov. Kniha Drnovská str, 73; na př. půhony Libri cit. VII, 110 č. 602 a j.
  177. Ač XIX, 610, [1]
  178. Regesta II, 145, C. ep. M. IV, 87 a j.
  179. Regesta II, 947, 949, C. ep. M. V 175, 179, VI 12—13, 41—42, 52. 242—243, 249, 316, VII, 318, 675, VIII, 154, IX, 386, 389 a j. srov. též Sněmy České II, 639 Ferdinand stanoví řád o kšaftování kněží pod jednou a pod obojí.
  180. na př. C. ep. M. XI, 180, 304; XII č. 286 pohřeb kostelní a služby zádušní.
  181. C. ep. M. X, 185 (1372).
  182. Všehrd VI, 22, 1.
  183. Viz kn. VI, 24, 5.
  184. Landtafel I, kn,. 4 č. 600, II kn. 8 č. 291, kn. 12 č. 762.
  185. Landtafel I, kn. 4 č, 538.
  186. R. t t. II, 189.
  187. Landtafel I, kn. 10 č. 141 (1437).
  188. R. t. t. II, 272, K 18.
  189. R. t. t. II, 156 A 22, 167-8, E 14,
  190. post obitum suum libere dat et assignat, Landtafel II, kn. 6 č. 588. deputauit post mortem suam, Landtafel II, kn. 3 č. 534; dědit eis sic, quod řpsi post mortem suam debeant habere, Landtafel I, kn. 6. č, 915.
  191. Landtafel II, kn. 1. č. 125, v deskách jsou dosti hojné zápisy, v nich, jedna osoba „resignauit“ majetek druhé osobě Landtafel I kn. 1 č. 100;
  192. Landtafel I, kn. 4 č. 583.
  193. non relictis heredibus, Landtafel I, kn, 4 č, 539.
  194. Landtafel II, kn. 8 č. 290.
  195. Na př, postupil jsem a . . . postupuji... A také jest toto vymieněno, že já svrchupsaného mám a moci budu do svého života, dokudž sem živ. požívati beze vší jich překážky. R. t. t. II, 250—261, R. t. t. II, 14, Q 2.
  196. Kapras, Pozůstatky II, 92 č. 111.
  197. Landtafel I kn. 4, č. 538.
  198. R. t. t. II, 189.
  199. Landtafel I, kn, 6 č. 753.
  200. Landtafel II, kn. 8 č. 517.
  201. Landtafel II, kn, 7 č. 615.
  202. Landtafel II, kn. 7 č. 780.
  203. Landtafel II, kn, 8 č. 45; substituce mohla také býti ustanovená tím, že statek zapsán určité osobě, která se zavazovala. že zapíše ho opět určitým osobám R. t. t. 1, 345, č. 383.
  204. Landtafel I, kn. 5 č 41.
  205. Praví se v mocném listu královském: quod bona decedentium, qut per tabulas regni Boemie alicui donata non sunt, ad nos tamquam regem Boemie deuoluantur C. ep. M. XI, 223.
  206. R. t. t. I, 540, L 10 (1391).
  207. Všehrd, VI, 24, na př. R. t. t. II, 14, G 2 (1405).
  208. Landtafel II, kn, 7, č. 615 (1387).
  209. C. j. b, II, 2, 5; král proti němu protestoval.
  210. Z r. 1353 Landtafel I kn. I č. 289, č. 587, Landtafel II. kn, 3 č 534.
  211. C. j. b. II, 2, 151—152.
  212. O tomto zápisu pojednali: Kalousek, 1. c. 29, Kapras, K dějinám českého práva zástavního (1903), 75
  213. Ač XIX, 596 [38].
  214. Kapras, 1. c. 75.
  215. Všehrd, VI, 35, 1, Všehrd neodděluje tu dosti jasně zápis k dědictví dluhem od jiných zápisů. Také jiné zápisy mohly býti zapsány buď s místem nebo bez místa, Všehrd VII, 15, 9.
  216. Czyhlarz, Zur Geschichte d. b. Besitzes, Grünhut Z X., 277;
  217. R. t. t. II, 250-251.
  218. Všehrd VI, 39, 4.
  219. Všehrd VII, 15, 9.
  220. Všehrd VI, 39, 2.
  221. Všehrd VI, 39. 6.
  222. Z. zř. VI. čl, 486, 1549, C 19; srov, výše a Všehrd IV. 6, 8;
  223. C. j. b. III, 2, 125; Ač XIX, 596 [33].
  224. Ač XIX, 576.
  225. Z. zř. VI. Čl. 494; 1549, C 20; 1564, F 18,
  226. R. t. t. I, 240, č. 2; Ač XIX, 576 [144].
  227. Zápis „s místem” v; knize VI, § 38., v knize VII, § 5. uveden jest zápis bez místa postoupením, jenž je však zápisem zástavním.
  228. R. t. t. II, 282, D 17, 249, L 5.
  229. R. t. t. II, 275, M 12, Ač XI, 452.
  230. R. t. t. II, 282, D 17.
  231. Ač XIX, 583 [25].
  232. Pro uvázání ze zápisů těchto platily stejné předpisy jako pro jitic zápisy; o uvázání viz Kapras, Právo zástavní, 24 n.
  233. Všehrd, VI, 41.
  234. Ač XIX, 596 [35].
  235. R. t. t. I, 226 č. 288; Z. zř. VI. čl. 201.
  236. Odmítnouti jest tu mínění Jičínského, Vývin českého právnictví (1862), str. 185, jakoby bez zápisu dluhem nemohl nikdo kšaftovati.
  237. Všehrd VII, 12.
  238. Všehrd VII, 10, 1; Z. zř. VI. čl. 151, 1530 čl. 151, 1549, H 23.
  239. Všehrd VII, 10, 7—8, C. j. b. III; 2, 166, Ač XIX, 597 [44].
  240. Ač XI. 453: Z. zř. VI. čl. 162, 1549, N 4.
  241. R t. t. II, 251.
  242. Na př. R. t, t. 1, 119, č. 26.
  243. R. t t. I, 226 č. 289: Ač XIX, 592, 595 [27]; Z. zř. 1549, H 18. 1564, F 6.
  244. Všehrd VII. 13.
  245. Všehrd VII, 13. 4; Ač XIX, 596 [39].
  246. Z. zř. VI. čl. 183, 1549, F 1, 1564, ,1 42; R. t. t. I, 222 č. 268: 226 č. 287.
  247. Ač. XIX, 595 [29].
  248. Ač. XIX, 576, 596.
  249. Všehrd VI, 35, 3, VI. 36, 2; C j. b. III, 2. 128, 164-165.
  250. Všehrd VI, 35, 3.
  251. Ač. XIX, 595, [25], Všehrd VI, 40, 1.
  252. Z. zř. 1.549. F 6.
  253. Všehrd VI, 40, 2.
  254. C. j. b, III, 2, 114; Ač. XIX. 597 [40], viz též Z. zř. VI. 195: R. t. t I, 156 G. 37; II, 324, L 16.
  255. Ač XIX, 595; R. t. t. I, 124, č. 45; II. 324, L 16.
  256. Všehrd, VI, 40, 11. Ač. V. 512: Z. zř. 1549. H7. 1564, F. 35.
  257. Z zř. 1549, F 6.
  258. Kapras, I. c., 77.
  259. C. j. b II, 2, 387
  260. Ač. XXXI, 52 č. 52 in dictis hereditatibus perscripsit (1384), stejné str. 53 č. 66, str. 59 č. 67, quod ex quo heredes M. predicti vivinit, quod illa prescriptio, videlicet zápis, ad d. regem non devolvitur.
  261. Ač. XXXI, str. 69 Petrus Bratross de D. protestatus est coram beneficiariis Pragensibus, se teneri mille sexag;. gr. P. Hrzkoni de Bredecz, Jeskoni Krabiczie, Nikolao Koyata de Odicz solvendas, quando ipsis carere nollent; in casu si vero non solveret, extunc ipsi cum solo camerario de hereditatibus suis in Horka omnibus . . si vero ipsi prius morerentur, quam Petrus antedictus, extunc ipse Petrus a debito prcdicto a quolibet homine liberus esse debet et solutus . . . Petrus predictus de cohsensu omnium predictorum ad predictum debitum apposuit Z. de W.., ut haberet plenům ius cum predictis Item Petrus de D. Bratross p. e. c. b. P. se teneri mille ducentas sex. gr. Prag. Hrzkoni de Brcdecz et Zacharie die W. solvendas in festo penthecostes proximo ita, si non solveret, extunc ipsi cum solo camerario P. poterunt se intromittere de hereditatibus suis in Horka ... et quando unus dimiserit, ratum esse debet et .f.i.r.m.u.m sicut ambo dimisissent
  262. Kapras 1. c. 77 uvádí první zápis s místem z r. 1463 Kalousek, I. c. 31 z r. 1485: k vývoji viz též Ač. II, 69.
  263. Příklady R. t. t. II, 239, C 28: 282 D 17: 300.
  264. R. t. t. II, 300.
  265. Kameníček, II, 167.
  266. Kapras, I. c. 77—78.
  267. Kalousek, I. c. 31, pozn. 75 a Kapras 78 pozn. 25: Žerotínovy záp. I, 101.
  268. Ob. zř. z. O. 2.
  269. Všehrd VI, 14, 1; O spolku jednají Ruber, Beträge zur Geschichte des Vormundsschaftsrechtes 2 vyd. 1885 22 n., Demuth, Geschichte der Landtafel, 45 n, Kalousek I. c. 28, Czyhlarz Eheliches Gütterrechts 1883, 114 n; Kadlec, Nedíl 79, 88 n, Brüneck I. c. str. 17 násl, Kameníček, Sněmy II. 159. Kapras, Poručenství nad sirotky (1904), 69, Majetkové právo manželské (1908), 63 n.
  270. kn. VI, 14, § 2.
  271. Kapras, Majetkové právo, 63; společník slul stupník, Landtafel I, kn, 6. č. 982, neb socius, Landtafel II, kn. 3 č. 444, slul však také společník = spolkem: že mi drží mé spravedlivé dědictví tu v Ř., kteréžto na mě spadlo jakožto na spadlo jakožto na spolka; ipsius Spoleczny Landtafel II, kn. 9 č. 6; a také spolník Landtafel I, kniha 6 č. 80; nebo stupečník Libri cit. III, 458.
  272. Všehrd VI. 15, § 1; R. t. t. I, 30; II, 17, 37, 100 a j.
  273. v lat. zápisech zems. desk.
  274. Landtafel II, kn. 12, č. 808.
  275. Landtafel I, kn, 4. č. 607.
  276. Landtafel I, kn. 2 č. 558.
  277. Landtafel I, kn. 1 č, 695.
  278. Ač. XIX, 563; forma jednostranného spolku také zní: suscipiunt in veram hereditatem, Landtafel I, kn. II č. 338; neb in veram suscipit portionem, Landtafel II, kn. 7 č. 328.
  279. Landtafel I, kn. 4 č. 485.
  280. Ač. XIX, 564, [24], [30].
  281. Landtafel II kn. II č. 345 a č. 346, kn. 12 č. 194 a 195.
  282. Všehrd VI, 14, 2, již M. C. vyžadovala slavnostní formy kap. 95; C. ep. M. VIII, 206 uděleno králem, aby dílní bratři na věčné časy byli nedílní (1354); R. t. t. I, 479,
  283. R. t. t. I, 479, S 19; C. j. b, III, 2, 183; Z. zř. 1549 F 34. Ve Z. zř. O. I. 20 je usanoveno, že spolky mají býti potvrzeny kanceláří na základě svolení soudu. Na Těšínsku dostačí také smlouva se sedmi pečefmi neb sekrety T. 1. 29 art. 1.
  284. C. ep. M. X, 36.
  285. Všehrd, VI, 14, 3; nuncius specialis C. ep. M. X, 36.
  286. Kniha Tovačovská kap. 18, Drnovská 49: na Opavsku rovněž před hejtmanem, Kapras, Pozůstatky I, 127.
  287. Kameníček II, 160 uvádí v pozn. 4. usnesení sněmu z 10. července r. 1614, ve kterém byly schváleny všechny spolky, uzavřené před nejv. komorníkem a před hejtmanem. Před tím olomoucký soud svatotříkrálový r. 1614 uznal spolek uzavřený před nejv. komorníkem a úředníky desk za neřádný. Zápisy Žerotínovy II, 174—175. Upozorniti jest tu: V Záp. Žer. I. 165 ptá se pan hejtman jako nejvyšší komorník po dovolení vkladu spolku vkládající ženy a v instrukci Karla IV. ku otevření desk moravských 1348 se praví: diuisiones seu congressiones et uniones talium inter fratres, consanquineos, agnatos sine afíines coram camerario dicti Marchionatus Morauie agebantur.
  288. Kameníček II, 150, 160,
  289. Tovačovská, kap. 91 a Drnovská str. 44.
  290. Landtafel I, kn. 7, č. 697,
  291. Libri cit. II, 498 č. 522.
  292. C. j. b. II, 2, 33—34, 284; R. t. t. I 480, U 13; Ač. XIX, 580; VI. zř. čl. 173; 1549, H 4, 1564 F 33; Ač V, 509.
  293. Ač. I, 431,
  294. Všehrd, VI. 14, 2;
  295. Landtafel II, kn 3. č. 402.
  296. Landtafel II, kn. 9 č. 224 S. de P. pueros suos omnes vtriusque sexus suscepit ad veram unionem omnium bonorum suonim vbilibet habitorum in terra Moravie, srov. Landtafel I, kn. 8 č. 281, kn. II č. 366, II kn. 14 č. 68, 84, 89 a j.
  297. Landtafel II, kn. 4. č. 50 (1361), srov. Landtafel 1, kn. 7 č. 796.
  298. Landtafel I, kn. 7. č. 762.
  299. Kniha Tovačovská kap. 102, Drnovská, 49; Kapras opravuje tu mínění Czyhlarzovo.
  300. Landtafel I, kn. 7 č. 660; Kapras, Pozůstatky I, 82, Landtafel I, kn. 6 č. 144.
  301. Landtafel I, kn. II č. 151, II. kn. 14, č. 141.
  302. Aby mohl někdo samostatně uzavřití spolek, vyžadovalo se, aby měl léta, Landtafel I. kn 1 č. 1082 et quia Ch. filius M, annos congessionis non habet, dominus Johannes marchio de plenitudine potestatis suo defectum ariinorum adimplevit.
  303. Ondřej z Dubé, 76; C. j. b. II, 2, 578; R. t. t. I, 529 C. 18, Landtafel I, kn, 6 č. 746 a j.
  304. C. j. b. II, 2, 28; R. t. t. I, 440.
  305. R. t. t. 1, 176 (1386).
  306. Ač. III, 448, Všehrd V. 42, Nápad vsak statku sirotčieho po smrti jeho móž poručníku král ihned při poručenstvie spolu dáti. Všehrd VI, 18, i když někdo uprosil na králi spolek se sirotkem, byl takovýto spolek neplatný; R. t. t. II, 274 M 7; Z. zř. VI. 483; 1549 F 15; 1564 J 56.
  307. Všehrd VI, 15, 4.
  308. C. j. b. III, 2, 55.
  309. Kniha Tovačovská 160, Drnovská 74.
  310. C. ep. M. XV, 73—74.
  311. Všehrd VI, 14 § 2; Landtafel I, kn. 8 č. 139.
  312. Všehrd VI, 16.
  313. na př. Landtafel I, kn. 1 č. 691.
  314. Landtafel I, kn, 4 č. 648, kn. 6 č, 226. II, kn. 6 č. 881.
  315. Czyhlarz 1. c. 118.
  316. Landtafel I, kn. 4 č. 489.
  317. Landtafel I, kn. 9 č, 184.
  318. jak patrno z knih provolacích, na př. Ač. XXXI. str,. 69; srov. Landtafel II. kn. 13 č. 68, 69, 70.
  319. Landtafel II. kn. 5 č. 262, tu se praví: congressi sunt vera unione rebus et personis.
  320. Landtafel I, kn. 3 č. 57, kn. 4 č. 411.
  321. Landtafel I, kn. 6 č. 94, kn. 10 č. 322, Ač. XIX. 526.
  322. C. j, b. II, 2, 284.
  323. Všehrd VI, 17 § 1: Ač. XIX, 526.
  324. Libri cit. I, 194 č. 440 i č. 441.
  325. Všehrd VI, 17.
  326. Ač. XXXI, 178.
  327. Libri cit. I, 13 č 68 (1370); že její spolek byl bezdeczny z rozkazu muže, Libri cit. I, 175 č. 312; srov,. též Landtafel II, kn. 5 č. 376 a č. 377.
  328. Ač. XIX, 564 [297]; Všehrd VI, 16, 6; C. j. b. III, 2, 28; indiuisos Iieredes efficere, C. ep. M. XV, 74; facit participem et coeredem omnium, bonorum suorum, Landtafel I, kn, 4, č. 274.
  329. Všehrd VI, 13, 3; zpravci zpravují uvázavšímu se společníku jako. společníku zemřelému, Všehrd VI, 20; C. j. b. III, 2, 35; společník nabývá práv i k listu po smrti svého společníka i bez dobré vůle, Z. zř. 1549 F 10„ 1564 J 51.
  330. Libri cit, II, 540 č. 703.
  331. Všehrd VI. 10, 3; Kniha Tovačovská kap. 156, Drnovská, str. 69.
  332. O. Zř. ČI P. 3.
  333. Beseler v něm. právu popíral možnost uzavírati smlouvu dědickou pouze na určitý předmět, srov. Hübner, Grundzuge, str. 657.
  334. C. j. b, II, 2. 66; Ač. XIX, 563.
  335. připojeno, že vztahuje se spolek na dědice, bude-li je míti, Landtafel I, kn. 3 č. 11.
  336. Kniha Drnovská, str. 69; na Opavsku spolky toho způsobu neměly býti uzavírány, Kapras Pozůstatky, I, 18 č 153.
  337. srov. R. t. t. II, 176, J. 21.
  338. R. t. t. I, 478 (1383), C. ep. M. X, 36 M. de S. tantum et non suis. heredibus est congressus.
  339. Landtafel I, kn. 2 č. 2: tu je smluveno; zemře-li A a má syny, jest B. prázden spolku; zemře-Ii A nemaje synů, všecky statky spadají na B. Zemře-li B a zanechá syny, jest A jich poručníkem a zemřou-li dědí jejich majetek.
  340. Landtafel I, kn. 6 č. 916: bude-li je míti, tito dospěvše: de dictis bonds sieut eis placuerit possunt disponere predicta unione non obstante.
  341. Landtafel I, kn. 6 č. 344.
  342. C. j. b. III, 2, 15.
  343. Kniha Tovačovská kap. 91; ale v kap. 156 Ctibor Tovačovský vyslovuje názor, že i tu dědici měli právo ku spolku: Ale bez toho muož také býti; než k čemuž otec právo má syn také i nápadník; neb sic Spolkóm nikdy by konce nebylo,
  344. Všehrd VI. 13, 4.
  345. Landtafel I, kn. II č. 241.
  346. Kapras, Pozůstatky, II, 46, č. 139.
  347. Kniha Tovačovská, kap. 156, Drnovská str. 69.
  348. Landtafel II, kn. 9 č. 170.
  349. Demuth, Geschichte der Landtafel, 82.
  350. R. t. t. I, 425, E 17, M. P. et J. fratres de P. p. s. c. b. P. quod hereditatibus suis, unierunt se ad veram unionem . . . ita tamen quod predictus J. ad tempora vite sue de hacunione non debet nec potest se trahere sine aliorum fratrum voluntate, Landtafel, I, kn. 7 č. 706, II, kn. 6 č, 527 Jenczo de Lompnicz Jencor em patrům suum oe Deblyn super omnia bona sua in Lompnicz eo mode sicut Wznata de I. in faoulis habuit in veram suscipit coniunctionem sohmi ad duos annos et non plus, quibus annis expiratis presens coniunctio non debet habere vigorem, eciam si prefatus Jenczo infra illis duobus annis ab ipso Johanne aliquam porcionem habere voluerit, hoc fieri non debet in bonis Lompnicz et non aliis exclusis eciam heredibus; srov. též Landtafel II, kn 11 č. 113, tu bratři uzavírají spolek a eod. č, 114, spolku odporuje sestra, tvrdíc, že je jejich sestra nedílná.
  351. Landtafel I kn. 7 č. 762, kn. 8 č. 281,
  352. Landtafel I, kn. 1, č. 102 et hoc assignat ei radone dotalicii . . . srov eod. kn. 7 č. 613 Et ista praesens vnio tamdiu duirare debebit, quousque trecente marce gr. pro dotalicio prefate E. vxori fuerint assignate seu demonstrate in bonis.
  353. R. t. t. II, 37 (1407) C. ep. M. XI, 334, XV, 181, Landtafel I, kn,. 4. č. 274, kn. II, č, 225; vyhražuje si, že pojme-li manželku, bude jí moci dáti obvěnění, Kapras, Pozůstatky II, 71, č. 51; 85 č. 92; 167 č. 140 a j.
  354. Landtafel I, kn. 4 č. 274.
  355. Landtafel I, kn. 4, č. 206, č. 366, č. 372, č. 473; že mi slíbil spolek vyložiti i mé sestře do mé vole, Libri cit. 1, 281 č, 687.
  356. Landtafel I. kn. 4 č. 343.
  357. Kapras, Pozůstatky, II, 120 č. 21.
  358. R. t. t. I, 118 č. 24.
  359. Landtafel I, kn. 4 č. 170, 387; volnost tato platí i pro dědice Landtatel I, kn. 4 č. 446; poterit extabulare ad capiendum suam portionem Landtafel I, kn. 3 č. 72; R. t. t. II, 89 H 27 (1412).
  360. Landtafel I, kn. 4 č. 483 post quiadrienium.
  361. Landtafel I, kn. 4, č. 191; i pohaněti může z té příčiny Libri cit II, 509 č. 592, str. 608 č. 991 a j. Může si i k markrabímu stěžovali, Landtafel I. kn. 3 č. 559. ;
  362. Landtafel II, kn. 13, č. 208 (1464).
  363. srov. jak se vyjadřují naše prameny: . . . a toho sstupku byl jsem v držení sedm let . . . Libri cit. II, 182 č. 758.
  364. Landtafel I, kn. 3 č. 134, kn. 4 č. 736.
  365. Všehrd VI, 21, 2; quod wlgariter Propustie dicitur, Landtafel I, kn. 1 č. 621; propuštění ve prospěch osoby třetí, Kapras, Pozůstatky, II, 123, č. 28.
  366. kn. VI, 21, 6. Pakli V spolku státi spolu nechtie, nemají se statky svými děliti, než mají se z spolkóv propustiti tím způsobem, jakož svrchu psáno.
  367. čl. 493.
  368. Landtafel I, kn. Uč. 395.
  369. Landtafel II, kn. 3, č. 224.
  370. Všehrd VI, 21, 4, Landtafel II, kn. 5, č. 88.
  371. Jireček, Slov. právo II, 28, Kalousek, 1. c. 28.
  372. praví se na př. ve sporu o spolek: quod ex eo ipsa Margaretha maritum habet et annos legitimos, quod illa unio nihil sibi nocere debet neque potest, quia rex tantum contra suum ius dare potuit, sed in preiudicium eiusdem orphane non potuit dare. R. t. t. I, 470 M. 24 (1381).
  373. Všehrd VI, 14, 2.
  374. srov. Libri cit. IV, str. 178 (1464), že dcera má míti „pravý díl a spolek“.
  375. srov. na př. zápis Landtafel II, kn, 3 č. 348 Item dominus M. presbiter cum fratre suo M. notificant quod sunt indivisi et simul omnibus, que habent sunt congressi.
  376. Landtafel I, kn. 1 č. 320 (1353).
  377. Landtafel I, kn. 7, č. 677 a č 678.
  378. Landtafel II, kn, 5 č. 216, 217, 218,
  379. čl. R 3;
  380. srov. R. t. t. I. 190 č. 148, II., 337 K 28; Ač. XVI. 254.
  381. Zápisy I, 144.
  382. Ač. XVI 504 (1496).
Citace:
RAUSCHER, Rudolf. Část III.. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, s. 61-93.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).