Rauscher, Rudolf: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, 100 s.
Authors: Rauscher, Rudolf
= Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského (1922)
PDF

ČÁST 1.


§ 1. Povaha rodinného nedílu českého


Vývoj dědického práva českého spojen je s vývojem rodinného nedílu. Abychom tudíž osvětlili povahu dědického práva českého, musíme především vylíčili rozvoj rodinného nedílu. Učiníme tak. pokud toho náš cíl vyžaduje.1
Z nejstarších dob o společenském vývoji v zemích českých nemáme zpráv.2 Nejstarší společenské řády u nás nelišily se v podstatě asi od germánských. Nemůžeme-li mluvili o staroslovanské zádruze. jako o něčem speciálně slovanském, neboť společenské zřízení Slovanů stejně tak jako Germánů má hlubší základ v životě národů arijských,3 tím méně možno tvrditi, že rodinný nedíl český byl prostě recipován ze západu.4 Je nesporno, že rodinný nedíl. tak jak se nám představuje ve XIV.—XVI. stol. je vzdálen vývojem od své původní formy. Vývoj jeho souvisel s vývojem sociálních poměrů vůbec. Není pak vůbec možno stotožňovati český rodinný nedíl ze stol. XVI. s německou „Hausgemeinschaft" ze IV. neb V. .stol., jak to učinil ve své práci Koss, který pak dal se uchvátili svým omylem ku tvrzení, že slovanští národové v určité části svého kulturního vývoje zůstali pozadu za německými o celé tisíciletí.5
Nemůžeme zde uváděti theorií, které se pokoušejí o osvětlení vzniku rodinného zřízení ze zřízení rodového.6 V době, kdy začínají zprávy o soukromoprávním zřízení v zemích českých, panuje zřízení rodinné. Bud jest to rodina jednoduchá uzavírající pouze otce s dětmi, nebo zůstávají po smrti otcově bratři nerozděleni. Nedíl mezi příbuznými pocházejícími od společného předka ve třetí generaci nevyskýtá se v našich listinách z Xll. a XIII. stol. často.7 Bylo toho příčinou, že děti po smrti otcově nezůstávaly v nedílu, nýbrž dělily se. Nechybíme snad, spatřujeme-li důvod tohoto dělení ve vyvíjejících se poměrech sociálních, v zabírání nových dosud neosazených pozemků a zakládání nových rodinných sídel. Nabývání nových majetků hraje velkou úlohu ve společenské diferenciaci; vznikají již v staré době velkostatky. Jednotlivé rodiny rozmnožují svůj majetek a docházejí podpory u knížete.8 Když později vznikají třídy společenské, šlechta žije dále ve společenství statků a zachovává je až do 17. století.9
Aby vysvitla povaha rodinného nedílu, třeba nejprve se dotknouti majetkoprávního základu rodiny a pak teprve přikročíme ku podrobnějšímu vylíčení vstahů mezi jednotlivými členy nedílné rodiny. V našich pramenech vyskýtající se výraz „hereditas“ značí tolik, co majetek nemovitý vůbec10 nebo zovou se „hereditates" i jednotlivé vesnice; „hereditario iure possidere“ znamená pak míti ve svém majetku, míti ve svém držení.11 Odtud sluje „ius hereditarium“ také ius proprietarium,12 ius possesivum et liereditarium.13 Kromě těchto výrazů vyskýtá se v našich listinách výraz patrimorium, bona patrimonialia t. j. jmění zděděné po otci a dědu.14 Ještě ve 14, stol. se praví: villas hereditatis nostre nos de portione nostri patrimonii contingentes.15 Český výraz „dědina“ má stejně tak různý význam, — jako latinský výraz „hereditas“. Uznává se, že .,dědina“ označuje především majetek nabytý po dědech, tedy asi tolik co „avimonium“, nebo „terra aviatica“.16 Snad tento název jest z doby, kdy jedině tímto způsobem přecházely nemovitosti na nabyvatele.17 Později „dědina" značí také nemovitost vůbec, dědictví značí tolik co „vlastnictví", dědic tolik co „vlastník".18 V době pozdější však nastává rozlišování ve výrazech. A to se děje nejen vytknutými výrazy „hereditas" a „patrimonium", nýbrž i ve výrazech „hereditas" a „hereditas hereditaria"19 hereditas postupná20, dědina postupná po mém otci,21 erbovně zboží.22 Terminologii, jaké se užívá v 15. stol. podal nám Všehrd (VIII, 23): dědictví u něho se rozeznává na dědictví dědičné t. j. vlastnictví, dědictví věnné, dědictví zástavní, dědictví zápisné a dědictví dědické t. j. jmění nabytě posloupností.23 V našich listinách postaveny jsou proti sobě výrazy: „libera heredias“ a „patrimonium",24 bona patrimonialia a bona emptitia,25 dědictví buďto poslúpenstvím aneb jinak kterakkoli neb kupením přišlým.26 Nejúplněji toto rozlišení vytknuto je v Majestas C. v čl. 66 a 68. Ačkoliv musíme zkoumati předpisy M. C. velmi kriticky, neboť nestala se nikdy zákonem, obsahuje nad to ještě právní pravidla cizí českému právu, přece musíme přihlížeti k jejím předpisům, zda nejsou jen potvrzením dosud platných obyčejů. Rozlišení jmění rodiného a jmění nabytého připomíná rozlišeni vy.skýtající se u jiných národů slovanských27 a není cizím českému právu jako některé jiné předpisy M. C. V nedílné rodině mohl totiž nabývati každý člen nových statků, kterých za trvání nedílu sám užíval a měl je v držení.28 Ovšem neměl-li k nim nedílný člen rodiny práva vlastnického. Výjimku tvoří, nabýval-li nových statků otec. M. Caroliná ponechávala otci volnou disposici těmito statky. K otázce této se ještě vrátíme, ve vylíčení postavení otce v nedílné rodině. Máme také v pramaenech dosvědčeno, že mezi členy nedílné rodiny byla uzavřena smlouva, která vztahovala se na volnou disposici nabytým jměním.29
I podle Všehrda syn neodděliv se od otce t. j. nevyžádav si dílu mohl nabývati majetku. Mohlo se státi, že chudý otec měl bohatého syna,30 ač žil syn s ním v nedílu. Jiná jest ovsem otázka, která bude ještě řešena, jaký poměr tu nastával mezi otcem a synem, vyžádal-li si syn nebo otec za života rozdělení majeku. Ale naskýtá se tu ještě jiná otázka, která v literatuře nebyla dosud tknuta, co se stávalo s majetkem synovým po jeho smrti, nevyžádal-li si otec nebo syn rozdělení? Majetek synův tu nepřecházel na otce, neboť platilo známé pravidlo v českém právu: nápady před se jdou a ne zpátkem.31 Nikdo také dosud neupozornil na okolnost, proč Všehrd jedná o dědicích ve čtvrtých knihách po kapitolách o prodávajícím a kupujícím.
Že za rodinného nedílu mohl držeti a užívati každý člen své statky kromě dílu ve společném majetku, o tom svědčí na př. deskový zápis: O. filius H. de K. publicat, quod in villa B. ex parte Sch. a decem annis sibi deuenit, est sua hereditas hereditaria... et dicit. quod parentes sui, qui tenent, vi tenent et potenter se intromiserunt sine jure.32 O témž svědčí usnesení vztahující se na konfiskaci zboží toho, kdo slouží proti králi: třebas by v tom směru snad mohlo vzbuditi pochybnosti usnesení z r. 1321,33 jasněji se vyslovuje psnesení z r. 1402.34 Bylo tu totiž ustanoveno, aby ten, kdo hubí zemi českou a proti ní slouží: „tehda aby každý ztratil své dědictvie i všecken svój nápad, kterýžby kolivěk v Ceskej koruně měl, bud ii otce, u bratří, u stryjcóv, po dskách anebo kterakkolivěk.“ Rozeznává se tu dědictví, které v usnesení z r. 1321 zváno „zbožím“ t. j. vůbec majetek a pak nápad t. j. dědický nárok či dědické právo v subjektivním smyslu. Srovnáme toto ustanovení s Ustanovením z doby pozdější z r: 1570.35 Že můžeme srovnání toho se odvážiti, odůvodňujeme: společenství statků nebylo r. 1497 zrušeno, byť bylo dalším vývojem modifikováno. R. 1570 stavové se usnesli, že ten, kdo slouží proti králi: „tehdy ten každý, aby ztratil své dědictví a veškeren svůj nápad, kterýžkoli V České koruně měl (ač byl-li by dílen otce svého, bratří, tudíž strejcuov svých) a statek jeho má na krále J. M. připadnouti, jakž Výš psáno stojí. Než byl-li by nedílný otce svého, bratří a strejcuov svých, to jich nápadu nic škoditi nemá.“ Stavové tu značně omezovali právo panovníkovo. Místo toto přispívá zároveň ku vysvětlení míst nahoře uvedených.
Pro naše mínění, že nedílný mohl míti majetek, v jehož držení byl sám svědčí i Kniha Tovačovská a Drnovská.36 Zvláště tu jest vytknouti ustanovení Kapitoly 145. Knihy Tovačovské, které vyloženo je Knihou Drnovskou na straně 66. Praví se tu: „Dědici jsú dvojí: neb erbi a ti napřed oboji řádem přišli, jedni kteříž po otci zůstávají aneb po bratřích neb po strejcích nedílných. . . . Druzí dědici statku toho, kterýž koupí aneb právem dobudou neb vysoudí; proti (proto) těm37 žádní nápadové nejdou, než k čemuž otec neb bratr neb strýc nedílný právo měl a toho v držení byl, tehdy ti k tomu svobodné právo mají.“ Kalousek pokusil se o výklad tohoto sporného místa.38 My se pokoušíme o výklad nový. Uznává se tu dvojí způsob nabytí statků. Jednak nedílného statku po předcích a jednak koupí-li neb vysoudí-li nedílný nějaký majetek. Dědici neb erbové39 nabývají obojího majetku, ať již je to majetek po předcích přišlý a nebo přikoupený a nabytý. Proti těmto dědicům jiný nárok dědický je vyloučen, ať je to nárok ze zápisu neb spolku, nebo ať je to královské právo odúmrtné. Zajímava je poslední věta této kapitoly: „Než dokud by čeho v držení nebyl a samotnému otci, bratru, synu neb strýci svědčilo, má otec syna, syn otce, neb bratr nedílný nedílného spolkem na své právo opatřiti pro svú smrt, aby po něm k tomu právo měl,“ „nebo sic by neměl,“ jak dodáno v Knize Drnovské. Zajisté toto místo, na které v literatuře naší nebylo dosud upozorněno, svědčí pro naše vývody. Ale i v zemských deskách moravských ze 14. stol. čteme velmi hojné zápisy, kde otec přijímá své děti, nebo syn otce a své bratry,40 na spolek ku statkům, které vysoudik41 nebo jinak nabyl.42
Česká zemská zřízení mají již hojně předpisů potvrzujících, že každý 'nedílný mohl míti v držení vedle rodinného jmění statky nabyté.43
Chtějíce osvětliti poměr mezi jednotlivými osobami rodinného nedílu českého, vylíčíme v dalším poměr mezi otcem a dětmi a poměr mezi dalšími příbuznými. Že toto rozlišení není umělou konstrukcí a že shoduje se s našimi prameny vysvitne z dalšího.44
Všeobecně se uznává, že otcovská moc nad dětmi byla v nejstarších dobách také v našich zemích velmi krutá. Otec rozhodoval nad životem a smrtí svých dětí.45 V době, kdy máme jíž zprávy o soukromoprávních poměrech rodinných, nemá již otec této moci. Stává se ochráncem rodiny. Protože však úprava poměru otce ku dětem za práva obyčejového jest vnitřní záležitostí rodiny, jest velmi obtížno zjistiti, jak otec řídil rodinu, jak mu byli ostatní členové poddáni.46
Pro nejstarší formu nedílu mezi otcem a synem jest přijati společné chlebení na rodinném majetku. Dospělý syn žil obyčejně se svým otcem a otec mu přikazoval určitý majetek,47 aniž by ho tím odděloval. Mohl mu tento majetek vložiti i ve dsky, ale musela býti zvláště ve dskách povaha vkladu poznamenána. A proto čteme ve dskách ze 14. stol. zápisy: K. de K. notificat, quod non sit divisus cum pueris suis, sed, quod habent ab eo, habent pro-necessitate ipsorum.48 A zajisté na tomto místě sluší již uvésti, že otec již ve 14. stol. musel přísahou dokazovat), že synové jeho jsou nedílní.49
V listinách našich vyskýtá se ve starší době při disposicích otcových rodinným majetkem připojování souhlasu jeho synů. Jaký tu měl význam tento souhlas? Jeví se v tomto souhlasu poměr otce i dětí k rodinnému majetku?50 Zkoumáme-li blíže příjiady, ve kterých vyskytuje se v našich nejstarších listinách souhlas dětí, vidíme, že tento souhlas vyskýtá se především při právních jednáních, jichž účinek nastupuje teprve po smrti otcově, t. j. při darováních otcových na případ smrti nebo vůbec při prodeji neb darování klášteru.51 Ze zpráv našich nejstarších pramenů nemůžeme tvrditi, že souhlas dětí byl omezen jen na tyto případy, ale soudíce z dalšího vývoje nemůžeme také tvrditi, že otec byl pouze primus inter pares vůči svým dětem,52 t. j. že dospělé děti byly stejně oprávněny jako otec. Neboť otec řídil rodinný nedíl, byl však omezen rodinou tam, kde by byla vznikla z jednání otcova škoda.53 A tu zajisté především vznikala škoda členům rodiny při darování majetku duchovním ústavům. Neboť jmění bylo pro rodňiu ztraceno. Proto při těchto darováních nalézáme klausuli, že darování bylo vykonáno se souhlasem „omnium aliorum, quorum in . . . . donationibus legitimis requiri debet assensus."54 Otázka souhlasu dětí má také jiný význam: souvisí z právem retraktu a s ručením dědiců.55 .lest pak další otázka: mohl syn klásti proti jednání otcovu odpor? Kadlec praví, že děti nemohly činiti proti disposici otcově rodinným jměním odpor, pokud žily s otcem v nedílu.56 My jsme nalezli v deskách, že syn klade odpor proti tomu, aby bylo dáno rodinné jmění od otce jen jednomu synu.57 Ale ani tento případ nelze generalisovati.
Nahoře jsme uvedli, že Majestas Carolina rozeznává dvojí jmění zděděné a nabyté. Prvním zabráněno otci disponovati, jen ve velké nouzi může je dětem odcizovati. Přihlédneme-li blíže ku znění tohoto místa, musíme souditi, že tento právní obyčej byl v době M. C. pravidlem.58 V druhé polovioi XIV. stol. pak se uznává: quod, pater potest proscripcione sua de quoncunque facto alligare successores suos quasi filios vel nepotes usque ad finem generacionis sue; filii autem vel successores non possunt talia facere, nisi si essent diuisi more juris regni.59 Přiznává se tu otci moc zavazovati své potomky, naopak syn vůči otci má podřízenější postavení, nebof, jak se později vyjadřuje Všehrd,60 syn sám „svým dědictvím (majetkem) mocně nevládne", než spolu s otcem. Ku konci 14. stol. praví se v Officium circa tabulas terrae v čl. 17461 když otec kúpí kterú dědinu sobě a svým dědicóm, a prodá-li dále bez otazu dědicuov svých a sebe nedielných, trh před se jde. A umře-li otec a erbovní děti těm dědinám zase by chtěli, páni nalezli: jakož jest otec mocen byl kúpiti a erbóm svým, takéž jest mocen odprodati bez vuole dětí svých, a muož ztratiti a dobyti (v lat. tekstu: et alias potest pater perdere et lucrari). Předpis tento shoduje se s M. C. a mluví se tu o jmění nabytém. Ondřej z Dubé však praví, že otec může dětem v š e ztratiti i získati.62 Ale patrně tu Ondřej z Dubé myslí také na statek nabytý otcem. Zajímavé jest to, co podává o tomto předmětu Všehrd. 63 Podle něho jest rozdíl, zapíše-li kdo otci „a dědicóm jeho" a otci „a dětem jeho". V prvém případě otec volně zapsaným statkem disponuje,64 v druhém případě vzniká mezi otcem a dětmi s.ku~ tečné společenství. Z jiných míst u Všehrda nutno souditi, že otec „mocně statkem svým vládne.65 Jen při pořízeních na případ smrti zůstává právo otcovo omezeno.66
S tím také souhlasí, že od konce 14. stol. nevytýká se v listinách zvláště souhlas synů a zůstává v listinách všeobecná arenga: suo et heredum suorum nomine, já N. z N. i se svými potomky, erby.67
Pro posouzení povahy rodinného nedílu jest důležitá otázka rozdílu. A proto je třeba, abychom i k této otázce blíže přihlédli.
Především jest nutno vyšetřili, zda mohl již v nejstarších dobách syn žádati otce o rozdíl, po případě na něm díl vymáhati. Kniha Rožmberská zná případy, kdy otec sám dává synu díl a dětem dědinu ve dsky klade.68 Z XII. ani XIII. stol. nenalezli jsme případu, kde by syn žádal otce o díl, ač máme zprávu o dělení mezi strýcem a synovci již z 12. stol.69 Domníváme se tudíž, že syn nemohl na otci dílu žádati.70 Soudíme tak i z dalšího vývoje. Otec totiž mohl i později sám rozdělovati majetek: je to tak zv. „directa patrimonialia divisio".71 Majestas Carolina zná již rozdíl mezi otcem a synem toho způsobu, že uděluje synu právo žádati o rozdíl. Ondřej z Dubé v čl. 67. přiřkl synu právo dobýti dílu na otci a otec podle čl. 66. má mu dáti díl všeho statku posliipného neb přidobytého. Pouze určité jmění jest z rozdílu ve prospěch otcův vyloučeno72 Stejná pravidla rozdílu mezi otcem a synem zná i Všehrd.73 Všehrd zná však i právo otcovo žádati na synu díl statku, který jakkoli nabyl. Praví: „Dosti těžké, od otce nic nevezma, statkem svým se s ním rovně děliti, a rozděle se žádného nápadu po otci, leč by jemu zase to otec.zapsal nečekati.74 Všehrd opírá se na výroku zemského soudu z konce 15. stol.75
Pravidlo toto nevyvinulo se snad teprve v době Všehrdově, vyplývaloť z pojmu nedílu. Již ze 14. stol. máme doklad, že syn propouští otce z povinnosti dáti mu díl otcovský, ale také otec se zavazuje, že nebude činiti nároku na jmění synovo, jehož nabyl darem krúlovským.76 Jinak bylo koncem 15. stol. na Moravě. Tu má otec vůči synům i pokud jde o rozdíl význačné postavení. Otec nemohl sice oddělili syna proti jeho vůli a učmil-li tak, synu zůstával nárok na jmění otcovo po smrti jeho, ale požádal-li syn otce za rozdíl, mohl mu otec díl sám určiti a vyměřili mu jiný díl, než jaký by se mu byl dostal po smrti otcově. Otec totiž béře v tomto případě při dělení dva díly a synu dostává se místo poloviny jedna čtvrtina, místo třetiny, jedna pětina atd.77 Není ovšem jisto, kdy se tento obyčej vytvořil, protože ze 14. sto'1. máme doklady, že syn přímo pohání otce o rozdíl před zemským soudem.78
Jaké právní povahy byl rozdíl, kterým se syn odděloval od otce? V Čechách je to oddělení společníka od společníka.79 Na Moravě naopak je charakteristické koncem 15. stol. vzdání se nároku synova na jmění otcovo úplně a sice i na případ otcovy smrti.
V Čechách nastala v předpisech o rozdílu velká změna r. 1497,80 která dosud nebyla dosti zdůrazněna. Ustanoveno tu totiž: „syn od otce aby dílu žádati nemohl, než jestliže by se oženil s radou otce svého a přátel svých, tehdy otec má jej slušně opatřiti".81 Totéž ustanoveno i na Moravě r. 1517: „aby syn na otci dílu žádati nemohl, a by pak žádal, tehdy otec nebude povinen jemu jeho vydati“.82
Podle zemského zřízení z r. 1549 může otec odděliti syna, ale jen s jeho vůlí.83 Nastala tu tudíž recepce obyčeje na Moravě platného. Na Moravě r. 1604 pak ustanoveno, že otec nemůže odbyti syna za života."84
Aby byl úplným obraz vývoje rodinného nedílu mezí otcem a synem, vylíčíme také poměr otce a syna v procesu. V nejstarší době, byl-li pohnán neoddělený syn, podlehl-li v procesu, ztrácel i pro otce.85 Ale již ve 14. stol. bylo nalezeno: „že syn nejsa dielen otce svého a nemaje manželky, nenie povinnen v saudu zemském žádnému odpoviedati z dědin otce svého,86 neb syn nemóž otci ztratiti.87 Všehrd (III, 7, § 16) se vyjadřuje: „Syna od otce nedílného nepoháněj, neb nestane-li nic ani sobě ani otci neztratí". Zemská zřízení ustanovila: „Kdež otec sám statek má a děti má neoddělené, nemají děti podle něho z toho statku poháněny býti. Pakli by kdo děti podle otce z toho statku pohnal, ten pohon bude mu zdvižen."88 „Syn nedílný otce svého nenie povinen v soudu zemském žádném odpoviedati z dědictvie otce svého. A také žádný otec z synových závad nenie povinen statkem svým za něho platiti, dokudž jest otec živ."89 Tyto zásady ovšem byly modifikovány: byl-li totiž odkázán statek dětem a otec statek ten držel, neměl býti z něho poháněn,90 ale byl-li odkázán statek společně otci i dětem. 3nají býti poháněni společně, otec i děti.91 Syn drže statek otcův, může býti poháněn ze škody, kterou způsobil otec, a otec má býti poháněn z toho, co syn nedílný způsobřl, jako: moc, brání, lapkování nebo co jiného.92
. . . Přejděme však ku vylíčení poměru mezi nedílnými bratry a dalšími příbuznými. Mezi bratry po smrti otcově trvá spolebratry a dalšími příbuznými. Mezi bratry po smrti otcově trvá společenství statků. Prameny naše se yyjadřují, že jsou „hereditates paternac . . . fratribus . . . communes,“93 „quas simul habuerunt“.94 Byli-li bratří dospělí, musel si vyžádati nedílný bratr ku zcizení a zavazení majetku souhlas druhého bratra. I tuto zásadu třeba podrobněji vyložiti. Dlouho byl v našem právu na př. spor, zda může starší bratr ntráceti rodinně jmění bratru mladšímu, jenž léta nemá,95 nikdy však nemohl bratr odkazovati na případ smrti bez vůle druhého bratra.96 Starší bratr i později zastupoval mladší při kladení do desk97 a spravuje rodinně jmění.98 V tom směru má stejné postavení i starší sestra před svými bratry v době jich nedospělosti.99 Když bratří dospěli, ve starší době žili asi pospolu „na jednom chlebě“.100 Ale tato forma při složitějších hospodářských poměrech podobně jako v poměru otce vůči synu, se mění: bratři nemusí spolu chlebiti a společně chlebení přestává býti znakem nedílnosti.101 Příklad nalezli jsme v deskách dvorských č. 15 fol. 213: Vydáváno jest tu svědectví o bratrech: „Ouod nunquam audiuerunt, quod Ubricus et Johanes fratres de Glazar aliquando fuissent diuisi, acz šu potom ruozno chlebily neb kdizsta sie byla oženila, bydlila sta spolu dobrzie rok. A potom rozsadila sic ruozno. Oldrzich siediei w Qlazarzicch a Jan w Czizkrajiczich a když kteri k druhému przigel, gedl a pil a kazal sobie dati, iak doma.“ Nedílní nechlebíce sypotu mohli nabývati majetek102 Nedílný bratr mohl se sám dlužiti, mohl míti své rukojmí103 mohl uzavírati spolek.104 Mezi nedílnými může nastati i vytčení dílů, aniž by se příbuzní rozdělili.105 Nastává mezi nimi „podělení“106 Podělování zná již M. C. v čl. .36., která se proti němu brání a žádá slavností formu pro rozdíl. 4 tento poměr mezi nedílnými formulován jest nálezem: „Odsazeniem jednoho od druhého, ani seděniem a drženiem oddielným dielnost se nepotvrzuje, když toho jeden od druhého do konce za diel nepřijme a vedle práva dielu konečného, dskami, listy nebo přátely nestvrdí"107 Díl majetku který nedílný drží, může býti nadále dílem reálním, byť ne dílem právním t. j. nedílní mají v držbě určité díly majetku, jsouce dále v nedílu se všemi důsledky, které společenství statků přináší. A čteme-li půhon bratrův: „Že mi drží muoj oddíl bez boha a bez práva, jakož jest to zboží na nás po nebohu bratru našem H. spravedlivě spadlo . . . a já k tomu tak jsem spravedliv jako on, neb jest mi muoj bratr vlastní nedílný,108 shledáváme v tom jen potvrzení našeho názoru nahoře vytčeného. Nedíl neliší se pak již od umělého společenství majetkového — od spolku. V pramenech se také praví: „videlicet non habent unionem nec tabulis coram baronibus nec ex gracia domini regis, velconsanguineitate alias příbuzenstviem.“109
Bylo již zmíněno, že nedílný musel si vyžádati souhlas pro zcizení majetku. Všehrd se vyjadřuje: „ktož bratřie nebo strýce uedielné má, let spravedlivých došlé, nemóž bez nich povolení nic ve dsky klásti; bez přítomnosti móž, miesta každému z nich nechaje, aby se potom k tomu kladení přiznali, ač to chce ten, ktož jest kupil, přijieti. A jestliže by se který nepřiznal, ani také ve dsky kladení otpieral a v tom jeho nepřiznání a mlčení léta zemská prošla, tolikéž moci ten trh ve dsky vložený má, jako by se i ten osobně přiznal, komuž jesť miesto necháno a na miesto jemu zóstavené bylo doloženo.110 Z tohoto místa vidíme: Prodal-li nedílný co, nebyl tento prodej bez souhlasu nedílného neplatný; nedílný nepřipojil-li souhlas, mohl tomuto prodeji odporovati. Neodporoval-li v letech zemských, ztrácel právo odporu111 a kupec byl před nedílným bezpečným. Jaký však byl účinek odporu? Z řízení o odporu víme, že odpor směřoval ne proti prodávajícímu, nýbrž proti nabývajícímu resp. proti držiteli statku.112 Musíme tedy v řízení o odporu rozeznávati tři osoby, odporníka, který odpírá, toho, kdo zboží zcizuje, kterémuž se odpírá a toho, kdo statek drží. Odpor řídí se rozsahem práva odporníkova:113 „Bratr nedílný kdyby co prodal, a bratr druhý tomu trhu odpor vložil a pohnal toho, ktož jest koupil, obdrží.114 Neboť kterýkoli statek bratra nedílného, ať zděděný, ať nabytý, náležel stejně oběma bratrům.115 Byl-li odpor učiněn po smrti zcizujícího, bylo naříkatelné právní jednání zdviženo v celém rozsahu. To mělo zvláště význam při odporu proti kšaftu nedílného.116 Tu se nikde neuvádí při prodeji vrácení prodejní ceny a nastupovaly zde předpisy o správě.117 Byl-li odpor učiněn za života zcizujícího nedílného, mohlo býti zrušeno právní jednání odporujícím jen, „což sč jich diela dotýče.118 Vyskýtají se zápisy v zemských deskách, v nichž zapisující prohlašuje, že právní jednání vztahuje se jen na díl zapisujícího.119 V 15. stol. také uznáno, že mohou starší bratři neb sestry prodati své díly.120 Bylo však uznáno právo odporu každého člena nedílu? A tu v deskách nalézáme případ, kdy nedílný strýc neohlížeje se na právo své neti zapisuje určitý svůj statek a zemský soud odpovídá: „že jesti to slušné mohl učiniti, ex eo, quod fuit patruus germanus indiuisus Offky.“121
Nepodání odporu se strany nedílného mělo však ještě vážnější účinek než ten, že po letech zemských nemohl již býti podáván odpor. Neboť pak „trhy, zápisy nebo jinými závadami bez povolenie a otporóv prošlými diel se shledává."122 Ani na tento moment nebylo dosud dosti upozorněno. Samostatného kladení nedílní využívali ku obcházení práva odúmrtného, ale naopak před dvorským soudem mohlo býti nalézáno na rozdíl. Proto pochopíme, bylo-li konečně nalezeno r. 1499, že rozdíl lze prokázali jen dskami a listy a nikoli samostatným kladením do desk,123 jinými slovy: nedíl tu doznává dalšího stupně vývoje. Když odpadlo r. 1497 právo odůmrtné, bylo pečováno jen o poměr mezi nedílnými a tu nedílní nemohli se vyhnouti vůči jiným nedílným námitkami samostatného vkladu do desk.
Jaký byl poměr bratrů a vzdálenějších příbuzných při rozdílu? O rozdílu jedná podrobně Kadlec124 a my omezíme se tu jen na poznámky. Jest tu především vysvětliti právní povahu rozdílu.125
Rozdíl mezi bratry i rozdíly mezi jinými nedílnými příbuznými lze charakterisovati jako oddělení se společníků od sebe.126 Pří'buzní zavazují se, že nikdy již nebudou žádati o rozdíl.127 Velmi často však vznikaly mezi oddělenými spory128 a proto pochopíme. jak pečlivě byly rozdíly prováděny a předpisy o nich usnášeny. Byly pak rozdělovány i jednotlivé vesnice jakož i jednotlivé důchody na části.129 V dílčích cedulích nelze spatřovati renunciaci příbuzných na dědické právo. Není tu uváděno, že se rozdělení vzdávají dědického nápadu. Zcela přirozeně, protože oddělení za starších dob dědického práva neměli. A proto forma rozdílu se nemění ani v 16. století.130 Bylo však ustanoveno, že má býti rozdíl stvrzen dílčími cedulemi a vložen ve dsky.131
Děl-li se rozdíl mezi vzdálenějšími příbuznými, dál se vždy na základě práva representačního dle kolen.132 Tu zřejmě se projevuje, jakým způsobem přecházelo právo otcovo na jeho potomky.133 Nedílný bratr jako společník má nejen právo žádati o rozdíl, může si i rozdíl vynutiti půhonem.134 Nebylo-li mu pak vyhověno, mohl si bratr vyžádati obranní list a uvázati se v celé jmění.135 Žádný otec nemůže zavázati svého syna k tomu, aby po jeho smrti nemohl žádati dílu od svého bratra.136
Jak důležitou funkci mělo právo nedílných žádati o rozdíl, jest viděti také z toho, že některé rody, které chtějí zachovávati svůj rodinný majetek nerozdělený, právě toto právo vylučují. Nejlepším příkladem je známá listina Rožmberků z r. 1360.137
Ještě však jinou funkci může míti rozdíl. Neboť příbuzní, rozdělujíce se mohli uzavírati při rozdílu smlouvy, které byly vlastně smlouvami dědickými, určujíce o budoucím postupu rozdělených, v jednotlivé díly.138 Mohly tu býti však. připojovány ještě jiné úmluvy, jichž příkladem jest následující: mezi sebů měli listy dílčí139, s taků výminků, jestližeby kterej z nich bratří po rozdílu co prosúdil na svém díle, aby toho všxhni škodovali.140 I když se bratři lozdělili a jeden z nich potom vysoudil určitý majetek otcův, i potom byl povinen dáti z tohoto majetku druhým bratrům díl.141 O postavení žen v rodinném nedílu bude pojednáno v kapitole, v níž se jedná o dědickém právu žen.
Pouze, aby vylíčení rodinného nedílu bylo úplné, připojujeme také pojednání o ssutí.
České právo zná retraktní právo nejbližších příbuzných dílných. Nazývalo se v českých pramenech abscussio,142 descussio,143 ius exemcionis granacionis,144 sipacio145, česky sutí, ssutí, odsutie, též zasutye,146 německy abeschúttung, abschutten.147 Původ sutí dlužno odvoditi ze snahy, která má počátky v dobách starších,148 aby určitý rodinný majetek zůstával v této rodině.149 Nelze než souhlasiti s tím, že sutí vzniklo již v době, kdy kollektivní vlastnictví trvalo ve své plnosti.150 Právo toto příslušelo odděleným příbuzným z otcovy strany rodu mužského.151 Náleželo také oddělenému otci i dědu.152 Právo sutí dcery bylo omezeno. Praví o tom Ondřej z Dubé: „Pakli by otec prodal dědictví poslúpné a do roka umřel, a panna dědička ostala, a žádala by své dědictví vyplatiti, tak sutiem móže jíti.“ Ovšem sestře dílné náležel rctrakt plně.153
Ten, kdo ssul, tvrdí, že je ku prodanému statku bližší než kupec.154 Vyskytl se také v půhoných deskách moravských půlion; Smil z Tassava poli. Hynčí z Jesenice, že odkúpil tu v Jesenici od Sazemy z Tassova dědictví mé a já jsem toho bližší dědic po erbu; protož jej pohoním z ssutí.155 Smil odůvodňuje, že je bližším „dědicem po erbu“ t. j. že má nárok, aby majetek zůstal zachován Jejich rodině.156 Kdežto v Čechách prameny o sutí se v 15. stol nezmiňují, zná ssutí ještě Kniha Tovačovská.157
O ssutí byl trojí půhon. Póvod měl míti peníze připraveny. Byly tu přísné předpisy; Když by se jediného groše nedostalo nebo který groš byl měděný anebo falešný, tehdy pohnaný má ostati při dědinách kupených,, a penězi úředníci Pražští mají se rozděliti podle svého řádu.158 Předpisy tyto ovšem byly později zmírněny.159 Na Moravě bylo nalezeno o sutí počátkem 15. stol.: „jestližeby kto nepovolil k ssutí, ježto prodává zboží, tehdy to zboží nemuož ssuto býti, pakliby k ssutí přivolil ten, ježto zboží prodal, tehdy můož ssuto býti a jestli žeby ten, ježto zboží kupil něco polepšil na zboží a na stavení a v tom listu stálo peněz povýšení, tehdy pro to povýšení nemá nic odložiti, co by byl polepšil; pakliby nebylo v listu povýšení peněz a ten, ježto by byl polepšil na zboží, nebo na stavení, tehdy má jemu odloženo býti to, což jest polepšil podle odhádání."160
Při prodeji zavazováni byli obyčejně rukojmí a zpravci proti ssutí příbuzných.161 Prodávající mohl také již při prodeji určití sumu, za kterou jeho příbuzní prodaný majetek mohli odkoupiti162 nebo oddělení připojovali souhlas s prodejem, vzdávajíce se svého práva ssutí.163
Přehlédneme-li naše dosavadní badání nad rodinným nedílem českým a chceme-li jej stručně charakterisovati, nemůžeme než shodnouti se s Kadlecem, že rodinný nedíl jest zvláštním ústavem sokromého práva, jednak spočívající na společenství statků, jednak na právu rodinném.164 Kadlec užil poprvé pro tento institut názvu rodinný nedíl. V pramenech našich užívá se výrazů pro právní poměr mezi členy rodiny: nedíl, spolek, hromada, nedílní bratři, fratres indivisi a Vladislavské zřízení v překladu užívá výrazů „fratres impartiti in borrs“. Tento poměr mezi příbuznými nelze charakterisovati jako spoluvlastnictví, zvláště v starší době, kdy ku pojmu nedílu náleželo společné chlebení. Bylo však již nahoře patrno, že se připouští ponenáhlu dělení ideální, dělení práva.165
V zemích našich žili jen členové nejnižší rodiny v nedílu. A tu opět jest jiný poměr mezi otcem a dětmi a mezi jinými příbuznými, jak zvláště jeví se na Moravě a v Cechách v pozdější době.
Vytkli jsme povahu rodinného nedílu a snaždi jsme se vystihn.outi vývoj rodinného nedílu, který v naší literatuře vylíčen ještě nebyl. Učinili jsme tak také proto, že pro dědické právo české jest tento vývoj významu velmi důležitého.

§ 2. Pojem a vývoj dědické posloupnosti českého práva.


Podavše charakteristické znaky rodinného nedílu, pokusíme se o vylíčení dědické posloupnosti českého práva a vynasnažíme se zachytiti vývoj její.
Dědiké právo vzniká v rodině. Za zřízení rodového, tam kde panuje nedílnost rodová, není v pravém slova smyslu dědického práva. Existuje tu pouze nastupování v náčelnou vládu v rodě.166 Viděli jsme, že v zemích českých v době historické panuje zřízení rodinné. Rodinné krevní příbuzenství jest hlavním důvodem posloupnosti. Vyloučeni jsou ve starší době z posloupnosti příbuzní po přeslici úplně. Také po matce není dědického práva v pravém slova smyslu.
Dědické právo české však není vázáno jen přísnou krevní příbuzností, nýbrž vzniká v české rodině, ve které systém rodinného práva majetkového spočívá na společenství staků.167 Dědické právo naše bylo v podstatě jen částí tohoto rodhmého práva majetkového. Kdežto v římském právu za vlády individuálního vlastnictví bylo cílem ustanoviti zemřelému nástupce, který by znamenal pokračování osobnosti zemřelého nejen vůči bohům, nýbrž vůči všem právním poměrům zemřelého na zemi, charakteristickým znakem pro práva, v nichž panuje systém společenství statků jest, že v dědickém právu jde především o úpravu majetkoprávních ustanovení. Dědic nerepresentuje osobnosti zůstavitelovy. Při smrti jednoho člena nedílu jde o otázku přesunutí jeho dílu na jiné osoby nedílu.168 Ze shora vylíčeného poměru otce ku dětem vyplývá, že nejdůležitější případ v postoupnosti v rodinný majetek nastával smrtí otcovou. Viděli jsme, že otec omezen je sice v disposicích rodinným majetkem, že však i děti nejsou zcela plnoprávními členy rodinného nedílu. Stávají se jimi smrtí otcovou. Zvláště pak byly děti omezeny, když jim odňato právo žádati otce za rozdíl. Shora jsme se snažili vystihnouti, jak jest chápati pojem „dílu“ ve společenství statků, Žije-li tudíž otec se svým bratrem v nedílu, spadá tento „díl na zůstavilovy děti.169 Nejjasněji vyslovuje tuto zásadu kniha Tovačovská (kap. 160): „tehdy děti bratra umrlého všeho statku toliko, což na jich otce díl přijíti mělo, míti mají, jakoby on sám, živ jsa, měl a téžvolení, kdyby jich volení mezi bratřími příslušelo."170 Řekli jsme, že mezi otcem a dětmi jest dědická posloupnost Nemůžeme však stotožňovati toto dědické právo s dědickým právem římského práva. V českém soukromém právu, jehož základem bylo společenství statků neuskutečnila se universální sukcesse. Ani pro děti nevzniká smrtí otcovou úplně nové právo, nýbrž stupňuje se právo již jim náležející.171 Základ posloupnosti dětí v majetek otcův byl věcně právní. V majetku otcově byly i takové části, které náležely pouze otci a nikoli jeho dětem po smrti otcově také jen proto, že byly zapsány v deskách jen otci.172
Jak jest vysvětliti teoreticky posloupnost ostatních příbuzných? Nebylo-li tu dětí nedílného,173 spadá jeho díl na nedílné jeho příbuzné. Obyčejně mluví se tu o akrescenci.174 Rozdíl mezi akrescencí a dědickým právem vysvětluje se tím, že nemohlo býti dědického práva, kde bylo mezi osobami společenství statků t. j. že nedílný nemůže děděním nabývati toho co již za života nedílného měl. Uvádí se tu věta Gierkeova, že tu nastává; „Anfall nicht kraft Erbrecht, sondern kraft Ausschlusses des Erbrecht.“175 Mohou tyto teorie, které odlišují posloupnost dětí a ostatních příbuzných býti aplikovány také na naše právo? Shora jsme uvedli, že u nás již za starších dob mohl nabývati nedílný majetku, v jehož držení a užívání za života byl sám. „Díl“ nedílného ve společenství statků jest jiný než díl, který se jeví při rozdílu. Právní abstrakcí176 lze vyvoditi rozdíly mezi posloupností dětí a posloupností ostatních nedílných. Tyto rozdíly plynou z odlišení poměru otce ku dětem a poměrů ostatních nedílných. Ve skutečnosti však, zvláště v pozdější době, kdy nastává podělování nedílných příbuzných, tento rozdíl se stírá. Je to patrno i z toho případu, kdy dědí více bratrů po bratru. Nedílní bratři podělují se i o tento díl.177 V pramenech mluví se zcela jasně o nápadit dílu nedílného bratra na bratry.178 Jak se uskutečňuje posloupnost mezi více nedílnými příbuznými? Řešíce tuto otázku, musíme přihlédnouti, jakým způsobem bylo čítáno u nás v dědickém právu příbuzenství. Ponechávajíce na tomto místě prozatím nerozhodnutu otázku, kdy nabyli oddělení příbuzní dědického práva v českém právu, musíme stvrdit), že počítání vzdálenosti mezi nedílnými nejen bylo, nýbrž že bylo také nutným.179 Samy prameny naše se vyjadřují: „neb blížnost krve v strýcovství a v erbích veliký rozdíl jest podle práva našeho“.180 Upozornili jsme již, že rozhodovalo krevní příbuzenství po otci.181 Bylo již vzpomenuto, že rozdělení společného majetku dálo se dle kolen. Toto rozlišování dle jednotlivých kolen je zcela přirozené právu, které uznává pro dědické právo krevní příbuzen ství jen po otci. V našich pramenech vyskýtá se označení „generatio,182 „consanguineitatis gradus",183 což překládá se v českých tekstech 15. stol. „pokolení“184 nebo „koleno“.185 V našich listinách a také v zápisech desk dvorských v knihách provolacích neuvádí se ppčtem kolen příbuznost, nýbrž vytknuto jest vždy pouze, jaké příbuznosti jest dědic ku zůstaviteli. Až do kterého stupně toto příbuzenství v dědickém právu bylo počítáno? Není nic přirozenějšího pro naše právo, než že počítáno bylo až tam, kam sahalo krevní příbuzenství. To je přirozeno pro všechna práva, která se řídí stejnými pravidly, jakými se řídilo naše právo.186 Pro nejstarší dobu nemáme zpráv, jak byly počítány stupně v dědickém právu. Prameny předpokládajíce znalost právního obyčeje se o tom nevyslovují.187 Objevuje-li se v našich pramenech určení „ad quartum consanguineitatis gradum“, „infra quartam generationem,“ nutno toto vytčení zajisté přičísti vlivu kanonického práva. Nelze však tu imputovati beze všeho našemu právu počítání stupňů podle kanonického práva.188 Soudíme tak podle pozdějšího vývoje. Nikdo nám pak bezpečnější zprávy nepodává než sám Všehrd. V kapitole o dědicích píše: Jménem dědicóv ve dskách netoliko synové se míní, ale také vnuci i pravnuci a tak níže; netoliko bratři jménem dědicóv se míní, ale i strýci a obojích, bratří totižto, i strýcóv i jich dětí, děti.189 Z tohoto místa u Všehrda je patrno: rozeznává se především přímá příbuzenská linie po otci. Tu Všehrd neomezuje a nekončí čtvrtým stupněm ovšem dobře věda, jak by zřídka se stalo, že by předek žil se svým třetím vnukem.190 Dále je linie jdoucí od bratra do čtvrtého kolena od společného předka (Y) a konečně linie, jdoucí od strýce do čtvrtého kolena od předka, který je společným všem těmto liniím (X). Výkladu přispěje přiložené grafické znázornění:
Srovnejme však toto místo Všehrdovo s knihou Tovačovskou. Ta praví v kap. 145: dědici neb erbi jsou „kteříž po otci zaostávají, neb bratřích neb strýcích nedílných.“ Vidíme tu týž systém: po otci zůstávají ovšem ne pouze synové, nýbrž i vnuci atd., po bratrech zůstávají nejen bratři, nýbrž i synovci, po strýcích t. j. synovcích,191 zůstávají strýci a jich desccndcncc. Kniha Tovačovská tu ne vy týká do kterého stupně descendence jde. Sledujeme-li dále zprávy o posloupnosti v českém právu, nalézáme doklad v privilegiu krále Matěje z r. 1484.192 Tu se praví: aby počnouc od otce až do pátého pokolení a potom synové druhého pokolení a troje vnnčata vždy pod pokolení dolů i nahoru zase i na strany podle blízkosti erbův po otcích a strýcích nápady měli... Není třeba uváděti, že jest tu týž systém. Otec čítá se tu za prvé pokolení, synové za druhé, vnuci za třetí atd. Kdybychom nebyli uvedli zvláště ustanoven: Všehrdovo, neporozuměli bychom ani všeobecnému ustanovení, které list Matějův přináší o jiných liních. Ale je zřejmo, že jinak linie po sobě nenastupovaly než jak vylíčil Všehrd.
Snad by ani nebylo třeba podotýkati, že vylíčený systém se blíží systému parentelnímu. Ale parentelního systému tu není. Není tu ani počítání podle kanonického práva ani t. zv. computacio civilis. Příbuzní se tu počítají od společného předka, vždy s tímto předkem.
Zajisté již z grafického znázornění bylo patrno: ve výpočtu dědiců není uveden ani otec ani děd. Skutečnost, že po bratru dědí bratr a nebo dokonce po synovci jeho strýc a nikoliv otec zemřelého, byla a jest spornou nejen v právu německém a francouzském, ale také i v jiných právech193 a budiž nám proto dovoleno šíře se touto otázkou zabývati pro právo české. Právo naše se vyjadřuje, že „nápady před se jdou a ne zpátkem“, což vyslovují jiná práva podobně: les propres ne remontent pas nebo das Gut rinnt wie das Blut.194 Vylíčili jsme nahoře poměr synů ku otci odděleně od poměru bratrů. Ukázali jsme, že syn mohl jmění sám nabývati. Při smrti synově mohlo tudíž jednati se o toto jmění. Nerozdělil-li se s otcem, nespadalo pak toto jmění nabyté na otce, nýbrž na bratra zemřelého, po případě na jeho strýce. Jinou otázkou jest, že mohl se pak otec děliti se s druhým synem svým v Čechách jako společník, nebo se svým bratrem, strýcem zemřelého. Ale jest ještě otázka: co se stávalo se jměním synovým, nebyl-li nikdo na živu kromě jeho otce. Tu jest pak jen souhlasiti s tím, že neuzavřel-li syn s nedílným otcem spolek nebo nezapsal-li toto jmění, spadalo na krále.195 Tyto skutečnosti jsou plně srozumitelnými, uvážíme-li všecky poměry, které panovaly za společenství statků. Otec, který nedal svému synu žádného dílu, nebyl bližším ku jmění, jehož syn nabyl, než bratr neb nedílný strýc zemřelého. Totéž platí o synu dílném. Ač O. Zř. čl. OXXXV. praví, „že v předešlém Zř. Z. se nenachází, aby (kteří) z linie nahoru vstupující jaký nápad míti měli,“ podle Z. zř. 1549 E 7 (1564 I 48) spadá nabyté zboží nedílným synem kromě zboží po ženě na otce. Spatřujeme tu vývoj zásad výše vytčených.
Tentýž systém posloupnosti s malými úchylkami v pořadu přijat byl i pro oddělené příbuzné a zachováván až do Obnoveného Zřízení.
Charakteristickým znakem dědického práva českého také bylo, že značně byla omezena zvolená posloupnost, nikoliv však vyloučena. O zvolené posloupnosti však pojednáme v třetí části.
Podavše takovým způsobem hlavní charakteristické znaky dědické posloupnosti českého práva, pokusíme se vylíčiti vývojovou linii, kterou se české právo dědické rozvíjelo až do roku 1627. První přímou zprávu196 o dědickém právu máme za statut Konráda Oty.197 Ustanovení statut zní: Si quis autem non habuerit filium vel filios et habuerit filias ad illas deveniat hereditas aequaliter; et si non sint, hereditas deveniat ad proximos heredes. Není třeba tu již podotýkati, že námitky, které činil proti Kalouskovi Bloch a ku kterým připojil se Koss, byly mylnými. Vyvrátili jsme je již. Je tudíž jen konstatovati, že míněni jsou tu nedílní příbuzní. Tu jest ještě vysvětliti, co jest rozuměti pod jménem „hereditas". Bylo již připomenuto, že v „hereditas" není možno rozuměti dědictví v našem smyslu. Názvem tímto bylo zahrnuto nejen jmění nabyté, nýbrž i díl osoby v nedílu.198
Jaké jest však dědické právo před Statuty? Pro nedostatek pramenů pro naše nejstarší právní zřízení lze vyslovili jen domněnky. Tak učinil i Chaloupecký tvrdě, že před Statuty dědily jen děti.199 Skutečně podobné mínění zastáváno je na př. i pro ruské právo Vladimirským-Budanovem, který vykládá stejným způsobem ustanovení Ruské Pravdy.200 Zdá se nám však, že mínění Chaloupeckého pro vývoj našeho dědického práva udržeti se nedá. Viděli jsme, že základem našeho rodinného práva majetkového je společenství statků a že tudíž vývojová linie českého dědického práva nejde tím směrem jako na př. u práva římského.
Když nastoupil rozklad rodového zřízení tím, že jednotliví členové nabyli práva žádati díl ze společného majetku, vzniká nejdůležitější otázka, jak nastupují děti po otci v rodinný již majetek. V majetku více nedílných osob uplatňuje se pak pojem dílu jednoho člena, jakožto člena rodiny.
Ptáme-li se, jaký byl podnět ku vydání Statut, musíme spíše zkoumati, co nového Statuta obsahují proti dřívějšímu obyčeji. A tu není třeba snad ani zdůrazňovali, že novum Statut je ustanovení: ad illas (filias) deveniat hereditas aequaliter. Zdá se tudíž, že před statuty zmocňoval se kníže dědictví i v tom případě, zůstaly-li tu pouze dcery.
Jmění nabyté jedním členem nedílu i jeho „díl" rodinného majetku stával se, nebylo-li tu jeho descendence, ve 13. stol. předmětem odúmrti královské, je to také důsledkem měnících se poměrů hospodářských a sociálních. Bohatnoucí a vytvářející se třída šlechty nabývá nových statků nejen dary královskými, nýbrž i prostě zabíráním nových majetků. Nastávají zmatky v držbě jednotlivých majetků, jichž využívá král pro sebe, těže ze svého práva na odúmrti pro sebe.201 Původní nedílnost mění se také ve 13. stol. v nedílnost deskovou. Tu velmoži čeští využívají zmatků a předkládají Janovi Lucemburskému své žádosti, aby upraveno bylo právo odúmrtné. Nikdy by se nebyla mohla neorganisovaná třída šlechty v této době odvážiti, aby žádala za zrušení základních práv královských. Jeví se to i v ostatních postulátech velmožů českých. Nikdy nemohli žádati, aby dědili dílní příbuzní, neboť po celé dvě století v Čechách soud dvorský, na Moravě soud zemský, tedy stavovský soud, uznávají posloupnost jen nedílných a tím i odůmrtné právo královské. Kossův omyl jsme vysvětlili již dříve. Privilegium Janovo pro Moravu nám potvrzuje jen, že dědili nedílní. Jak však má se vykládali návrh privilegia Janova pro Čechy?202 Jest jisto, že ve znění, jak se nám zachoval tento návrh, uskutečněn nebyl.203 Ale čteme-li, že synové nebo dcery následují otce „in hereditate et bonis paternis“ a že vzdálenější příbuzní následují zemřelého „in bonis suis omnibus et hereditate",204 je z obsažnějšího znění návrhu patrno, o jaké jmění především v návrhu jde. Koss položil ve svých námitkách hlavní váhu na větě návrhu: Si autem nec filios nec filias haben.s et nulla de bonis suis in vita et in mořte dispositione facta decedat, proximiores ... succedant. Ve výkladu tohoto místa jest především uvážiti, že máme na mysli v prvé řadě statky nabyté a za druhé, že nejedná se tu o testament, jak Koss píše „Testament (!!)"205, protože testamentu ve smyslu římském nikdy v Čechách nebylo. O tom bude jednáno ve třetí části této studie, ale zde již budiž vzpomenuto toho, nač jsme nahoře upozornili, že vzdálenější příbuzný (strýc) mohl o svém jmění nabytém pořizovati bez ohledu na své nedílné příbuzné (na nef).
Majestas Carolina chtěla změniti dosavadní vývoj dědického práva a ustanovila v kap. 65., že dědí i oddělený syn. O ostatních bočných příbuzných se M. C. nezmiňuje. Ale ani v tomto případě nemůžeme se donmívati, že by posloupnost omezena byla jen na děti zůstavitelovy, berouce v úvahu pouze čl. 58. M. C. Neboť přihlédneme-li k jiným článkům M. C., zvláště ku čl. 67., kde se praví, že vybyté sestry jsou vyloučeny z posloupnosti po bratrech, jest zřejmo, že čl. 58. obsahuje ustanovení speciální, hledící jen ku případu, kde zemřelý neměl dětí ani jiných nedílných příbuzných. M. C. však zůstala návrhem.
Již ve 14. věku stává se pravidlem, že movitosti nejsou předmětem odiimrtného práva královského, což potvrzeno je i ve změněném překladu M. C. z 15. století.206
Mocné změny které přinesly války husitské ve veřejném našem právu, nezůstaly bez ohlasu ve vývoji odiimrtného práva a tím i ve vývoji dědického práva. Právě však jako byl jiný vývoj ve veřejném zřízení po válkách husitských v Čechách a na Moravě, vývoj dědického práva se rozdvojuje. V Čechách bylo vyvinuto již před válkami husitskými přesné řízení před dvorským soudem. Bylo tu řízení provolací, byly tu desky dvorské. Nechybíme, pokládárne-li právě tyto okolnosti za rozhodující, proč v Čechách odúmrtné právo královské zůstává neotřeseno. Stavové neodvažují se žádati ještě v polovině 15. stol., aby právo odůmrtné úplně bylo zrušeno. Žádají pouze, aby král ponechal odúmrti těm, kterým za dob husitských vojen připadly. Teprve slabý král, jakým byl Vladislav, povoluje žádostem stavů o zrušení práva odúmrtného r. 1497. Není pochyby, že stavové čeští žádají za zrušení toto nejen působením vývoje dědického práva na Moravě, nýbrž vnikáním nových právních názorů uplatňovaných humanismem. Nastupování oddělených příbuzných bylo pro české právo úplné novum. Jest to patrno i z toho, jak se o tomto převratu ve vývoji českého práva vyjadřuje nejlepší znatd jeho a současník tohoto převratu mistr Všehrd. Praví: „odúmrtie, kteréž jsú vždycky na krále přicházely, ty jsú již od krále na přátely přeneseny.“207 Pro Všehrda nebylo rozdílu mezi nabytím odúmrti králem a mezi dědickým právem dílných příbuzných.
Na Moravě, když stal se markrabím Albrecht, využili stavové situace a r. 1437, 19. února vydali ze sebe výbor sněmovní, který slavnostním způsobem usnesl se na nálezu o svobodách markrabství Moravského.208 Také usnesení tohoto výboru nebylo dobře chápáno. Je to výrok, či lépe řada výroků vynesených způsobem, jakým byly vynášeny výroky zemského soudu. Nemůže býti tudíž posuzován z hlediska toho, jakoby řešil všecky otázky týkající se dědického práva, nýbrž musí býti posuzován jako takový. Nemůže tudíž býti vkládáno do druhé jeho části,209 jak tomu chtěl Kalousek,210 že obsahuje tato část všechny předpisy o posloupnosti nedílných. V této části rozhodnuto jest jen, „že po meči pacholíci před děvečkami táhnu, ale když pacholikuov nestane, děvečky též právo mají."211 Ve třetí části rozhodnuto bylo, že dědí bratr dílný, po případě jeho syn.212 Že tu jest míněn oddělený bratr, to vysvítá jasně z Knihy Tovačovské, kapitola 152., ve které pan Ctibor vlastně vysvětluje usnesení 12 pánů a praví: že neodbyté ač vdané sestry podle jich blížnosti též jako i pacholíkové neb mužské pokolení proti královskému nápadu jsú to vysuzovali, nálezy tuto jsem napsal pro zprávu a duovod . . . Král Jiří moravským stavům tento výrok potvrdil.213 Vlády Matyášovy moravští stavové využili ku potvrzení a rozšíření svých práv. Vzdání se práva odúmrtného tu výslovně vytknuto není, ač nemůže býti sporu o tom, že tu míněn je postup jak nedílných, tak i oddělených. Proto Moravané žádají na králi Vladislavovi r. 1510, aby jim vydal privilegium, v němž výslovně by se vzdal odúmrtí. Právo dědické rozšířeno také na posloupnost po matce i na příbuzné po přeslici. Protože však oboje privilegia Vladislavovská byla nejasná, jak upozorňuje Obnovené zřízení, bylo pro Čechy upraveno Ferdinandem a pro Moravu Ludvíkem a Rudolfem II.214 Důležito jest, že ascendence až do Obnoveného zřízení práva dědického nenabyla.215
Oddělení dědí v Čechách i na Moravě teprve tehdy, nebylo-li tu nedílných. V Opavsku a na Těšínsku již v 16. stol. nastupují nedílní i oddělení současně. Oddělenému včítává se v jeho díl, co již obdržel. Naopak to, co později nabyl, se mu nevčítá. Rovněž i nedílný nevčítá v díl to, co „bez obzvláštního nákladu a výpravy otcovské nabyl a vyslúž:l.216 Tím se značně liší právo v těchto zemích od českých a moravských Zřízení a přibližuje se již ustanovením Obnoveného zřízení.
  1. a také v souvislosti s naším cílem, jinak odkazujeme na knihu Kadlecovu, Rodinný nedíl, ač jak vysvitne v některých otázkách, liší se naše názory od názorů Kadlecových. Názvu „rodinný nedíl“ užil Kadlec poprvé. Upozorniti jest při té příležitosti, že slovo „nedíl“ vyskýtá se v našich pramenech také ve významu „díl“ Libri cit, VII., 262 a Bedřich B. otec svůj statek prodal a bratra svého Karla z žádného nedílu nenaříkal . . .
  2. Pokus vylíčiti nejstarší společenské zřízení stal se v knize: Schreuer H., Untersuchungen zur Verfassungsgeschichte der böhm. Sagenzeit, Schmollers Unters XX 1902, k naší otázce zvl. str. 62;
  3. Novotný, České Dějiny, I, 490 n.
  4. doměnku tu vyslovuje Pekař, K sporu o zádruhu staroslov, Č. Č. H. VI., 265. Muselo by býti zjištěno na místo jakých právních poměrů nastoupil rodinný nedíl, zakládající se na společenství statků. Prof. Kadlec dokázal již, že vývoj u všech ne toliko evropských, ale i jiných národů dál se od kolektivního vlastnictví ku vlastnictví individuálnímu.
  5. 1. c. str. 100. Mohlo by býti vůbec předmětem rozpravy, zda prosté a přímé recipování cizích názorů lze považovati v životě národů za pokrok.
  6. ze starších speciálně touto otázkou se zajímá Никольскій, О началахь наслѣдованія въ древнѣйшемъ правѣ, Moskva 1859; rov. též Зигель, Исторія славянскаго права, Varšava, 1914, str. 29, Turner. Slawisches Familienrecht, Strassburg, 1874; Lippert, Socialgeschichte Böhmens, I, (1896), str. 191; Petruszewicz, O pierwszym zawiązku fiamilii u arijskich narodów w szczególności u Słowian Lvov, 1905, Dabkowski, Prawo prywatne polskie I, 471 n;
  7. to konstatoval již Kadlec, Nedíl str. 75, podobně tvrdí pro Polsko Hube, Prawo polskie w wieku trzynastym, Varšava 1874, str. 86 srov. Kapras: Manželské právo majetkové, str. 7 násl. Nověji byl pronesen názor, že nedíl byl pravidelně udržován až do třetí generace v rodině, Tagányi K: Lebende Rechtsgewohnheiten und ihre Sammlung in Ungarn, Berlín, 1922 str. 60. Srov též Peisker, Die Knochtschaft in Böhmen, str. 56.
  8. Novotný, České dějiny I, 527, II., 673; Sedláček, Gedanken uber den Ursprung des böhmisch-mährischen Adels, 1890, Z poj. král. spol. nauk, str. 238. Zdá se také, že ta značná spekulace půdou, kterou Šusta dokonce přirovnává ku dnešní spekulaci cennými papíry, dala by se vysvětliti z povahy společenství statků. Šusta. Dvě knihy českých dějin (1917) I. str. 31;
  9. Obnovení zřízení P II., nezrušuje společenství statků, nýbrž mění je, jak bude vylíčeno.
  10. Friedrich, Codex, I., 290 (1188), pro hac hereditite alias tres villas I. c. I., 311 (1192), II., 79 (1209).
  11. hereditatem Bdenewicz 1. c. 1., 331 (1197), tres liercditatcs videlicet Radlize, Cruzci, Prestawilci, 1. c. H., č. 316 (1228), II., 433 (z dob Vladislava Jindřicha) ut liceat eis in quascunque hereditates suas locare quos voluerit. srov. Kadlec, Nedíl, str. 75 p. 1, viz též Schönfeld, Die Voliastreckung der Verfügungen von Todes wegen, Savigny Z. G. A. 42 str. 245.
  12. srov. výrazy iure hereditario dare Friedrich I., 290 (1188), II , 234 (1222), iure hereditario vendere 1. c. II„ 2.33 (1222) viz Du Cange, Olossarium IV., 195: hereditare = in possessionem rei alicuius mittere.
  13. Friedrich I., 243 (1175).
  14. Friedrich I., str. 397 (falsum XIII. stol) addidit patrimonium suurn, tjuod fuit avi iipsius Pule; 1. c. L 130 (1125—1140) kněz zakládá kostel in patrimonio, v dalším se praví o určitém majetku que a fratre emi in patrimonium; 1. c. I. č. 156 (1143) biskup pražský daruje „patrimonium suurn totum“ a vedle toho rozeznává se majetek koupený, nejasné jest v dalším: Velusi patrimonium, qiiod emit a B. filio M.. 1, c. L, 255 (1174—78) prole carens patrimonii sui . . . .
  15. Regesta II., č. 2818, hereditates patrimoniales nazývá se otcovský majetek, který synové dělí, Regesta II,, č. 2030.
  16. Peisker, Die Knechtschaft in Böhmen (1890) str. 34.
  17. srov. Brandl v Glosáři; Jireček, Slovanské právo, II., 276 § 39; Kadlec, Nedíl, str. 16 p. 3; srov, též Schönfeld, 1. c, str. 245
  18. Brandl, Kniha Rožmberská v Glosáři.
  19. R. t. t. II., 25 (1404) hereditates hereditariae, quas habet post Patrem suum,
  20. R t. t. I., 75 č. 9 a j.
  21. Kniha Rožmberská čl. 282.
  22. Libri citationum II., 163 č, 643.
  23. že „dědina dědická” se rovná „dědině postupné” je zřejmo z Ondřeje z Dubé čl, 21.
  24. Regesta II., č. 78 (1255).
  25. Regesta II., č. 2065 (1305).
  26. Ondřej z Dubé § 9.
  27. Stenzel, Liber fundationis claustri S. Mariae in Heinrichov, Vratislav. 1854, str. 43: Sed scire debetis, domine Abbas, quod apud attavo.s iiostros et patres ex antiquo statutům est, ut si quisquam de genere Polonorum vendidit quolibet patrimonium .suum, eius heredes postmodum poterunt redimere. Sed forte vos Theutonici non plene intelligitis, quid sit patrimonium? Ut ergo plenarie inteligatis, vobis exponam. Si quicquam possideo quod avus meus et pater mihi in possissioinem reliquerunt lioc est meum verum patrimoimum. Hoc si cuiquiam vendidero, heredes mei habent potestatem jure nostro requirendi. Sed quamcunque possessionem mihi dominius dux pro meo servieto sem gracia donaverit, illam vendo, eciam invitis amicis meis, cuicunque voluero, quod in tali possessione non habent heredes mei jus requirendi; srov. Turner Slavisches Familienrecht str. 38. Srov. Smičiklas, Codex diplomaticus regni Croatiae, Dalmatiae et Slavoniae, VIII, str. 395 (1315) Jiří Šubič dává, privilegium: item quando aliquis eorum sine heredibus morietur, possit libere sua bona hereditaria, scilicet et divisa et bona aequisita siue diuisa siue indiuisa, cui sibi placuerit dimittere ac iudicare, si vero ab intestato decederet omnia eius bona plene remaneant suis proximioribus propinquis usque ad sextum gradům et non ulterius computando, srov. k tomu též Haněl, O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě (1874) v Extraktu hlav. a přednějších artikulů art. č. 6;
  28. Stenzel, Liber fundationis claustri S. Mariae in Heinrichov, Vratislav. 1854, str. 43: Sed scire debetis, domine Abbas, quod apud attavo.s iiostros et patres ex antiquo statutům est, ut si quisquam de genere Polonorum vendidit quolibet patrimonium .suum, eius heredes postmodum poterunt redimere. Sed forte vos Theutonici non plene intelligitis, quid sit patrimonium? Ut ergo plenarie inteligatis, vobis exponam. Si quicquam possideo quod avus meus et pater mihi in possissioinem reliquerunt lioc est meum verum patrimoimum. Hoc si cuiquiam vendidero, heredes mei habent potestatem jure nostro requirendi. Sed quamcunque possessionem mihi dominius dux pro meo servieto sem gracia donaverit, illam vendo, eciam invitis amicis meis, cuicunque voluero, quod in tali possessione non habent heredes mei jus requirendi; srov. Turner Slavisches Familienrecht str. 38. Srov. Smičiklas, Codex diplomaticus regni Croatiae, Dalmatiae et Slavoniae, VIII, str. 395 (1315) Jiří Šubič dává, privilegium: item quando aliquis eorum sine heredibus morietur, possit libere sua bona hereditaria, scilicet et divisa et bona aequisita siue diuisa siue indiuisa, cui sibi placuerit dimittere ac iudicare, si vero ab intestato decederet omnia eius bona plene remaneant suis proximioribus propinquis usque ad sextum gradům et non ulterius computando, srov. k tomu též Haněl, O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě (1874) v Extraktu hlav. a přednějších artikulů art. č. 6;
  29. C. ep. M XI, str. 5 (1375). V nedílu mezi strýcem a synovcem rozlíceny jsou statky rodové a statky nabyté a movitosti: patruiis noster nitra pateirna bcma, que nunc possidet, per suaím industriam ademet vel acqniret, quod illa dare potest, cuicunque voluerit et de illis eciam disponere pro sne libito voluntatis in vita sua et in morte.
  30. Všehrd VI. 11.
  31. Kalousek, České státní právo, 1894, 204, viz Obnovené Zř. Z. O. 30 praví se, že před králem Vladislavem nápad: „toliko na linii dolů, sstupující, a též na bratry a strejce, kteří dskami dílní nebyli, přecházel, v něm,, tekstu: die Succession fast allein auf der abstcigenden oder niedersleigendcn Linea und denenjenigen Brüdern und Vettern, so niclit mít der Landtafel getheilt gewesen, bestanden.
  32. Landtafel II, kn. 6. č. 107 (1373) viz tamtéž zápis č. 176.
  33. R. t. t, 1, 401. Když kto také jaká nešlechetnost nebo svévolnost proti králi, proti zemi nebo moc proti právu učiní: takového každého zboží na královská milost přichází, by pak ten, ktož se toho dopustí, měl syny, bratří, strýce nebo jiné přátely nedílné; neb ti nemohu obdržeti ani toho kterým právem obrániti.
  34. C. i. b II, 2, 45, R; t. t. 1, 594, K 18.
  35. Sněmy české, III, 503 (1570).
  36. Kniha Tovačovská kap. 160 praví: Bývá také takový poručník přirozený, jako otec vnoučat svých, dětí svého syna, by pak dílného měl, aneb jeho Buoh neuchoval a on od něho dílu nebral a oddělený nebyl, a statek se byl synu jeho nějaký po ženě nebo přátelých jiných dostal.
  37. Kniha Drnovská píše „proti“ str. 66; různé rukopisy Knihy Tovačovské kolísají. Zřízení zemská píší „proto" (srov. pozn. Brandlova Kniha Drnovská str. 66) přijímáme znění „proti" a zároveň vysvětlujeme, jak nahoře uvedeno. Nepřijímáme znění Zemských Zřízení, protože, jak zdůrazňujeme ještě na jiných místech, znění Zemských zřízení nebylo rozhodujícím Je známo, že Zemská zřízení byla vydávána podle jednoho znění knihy Tovačovské a přešly do Zemských Zřízení i takové předpisy, které již zatím dávno neplatily, srov. Brandl, Kniha Tovačovská, úvod, XXX, a Kniha Drnovská str. 64;
  38. Dědické právo str. 45 pozn. 96 vykládá takto: V posledním souvětí (uvedeného námi nahoře místa) mělo by státi lépe: Proti oněm (totiž proti dědicům po nedílných pokrevencích) žádní nápadové nejdou T. j. Kalousek to slovo „nápad" vykládá jako nárok vznikající ze zápisu nápadního, spolku neb kšaftu, a praví, že toto místo vztahuje se na ten případ, že zůstavitel nemůže vyloučiti nárok erbů, t. j. nedílných příbuzných nápadním zápisem či jiným obdobným prostředkem Proto tvrdí, že by nahoře mělo státi lépe „oněm", aby místu bylo lépe rozuměti. Pokusili i jsme se nahoře o nový výklad.
  39. srov,. k tomu stilisaci tohoto článku, jak je v tištěném Z. zř. z r. 1604 list 80. Druzi dědici statku toho, kterýž kápí neb právem dobudou a vysoudí, proto těm žádní nápadově nejdú: než k čemuž otec neb bratr právo měl a toho v držení byl, ti k tomu svobodné právo mají. — Proto praví se v jednom rukopisu knihy Tovačovské: dědicové neb erbové jsú dvojí, t. j. nemůžeme tu vykládati, že tu jde o osoby zcela různé, totiž o dědice v našem smyslu, a o osoby jiné, kteří statků nabyli, tedy o vlastníky v našem smyslu. Vlastník v našem smyslu slul ovšem také „heres“, že by však slul „erbem", to je nemožno tvrditi, srov. Jireček, Č. Č. M., 1863, str 238. Rovněž znění Brandlovo „a ti napřed aby oboji řádně (t. j. jako bytu šlo o legitimitu) přišli" je vyloučen. Jest přijati znění původní „a ti napřed oboji řádem přišli", t. j. jako bychom my řekli „a ti oboji právním obyčejem dříve vznikli.
  40. Landtafel I, kn. 4 č. 352 (1384);
  41. Landtafel I, kn. 7 č. 578 (1408) Petrus d. K. de W. omnes snos pueros suscipit ad veram unionem omnium bonorum suorum hereditariorum in W. prout eadem jure terne obtinuit srov. Landtafel I, kn. 8, č. 512, 639, kn. 10 č. 257 a j.
  42. Landtafel I, kn, 9 č. III (1417) Z. de W. pueros snos omnes suscipit ad veram unionem omnium bonorum suorum et villarum . . . prout dieta bona šunt ad eum per mortem H. íratris sui racione congressus deuoluta, srov. Landtafel I, kn. 9 č. 126 a j, viz též kap. o spolku.
  43. Z. zř. VI č. 519, 1549 F 7, F 28, F 33, 1564 J 48, K 3, K 9.
  44. podobně upozornil na toto lišení Прѣсняковь, I. c. str 12.
  45. srov. Kapras, Právní dějiny zemí koruny české, II (1913) str, 60, Kameníček, Zemské sněmy, II, 136, k tomu Hübner, Grundzüge, 578, Ruber, Beiträge zur Geschichte des Vormundscchaftsrechtes (1883) str. 31 násl.
  46. Lippert, Socialgeschichte, 1, 202.
  47. Kniha Rožmberská (cd. Brandl) čl. 52, 53; Kolář, Českomoravská heraldika I, 72 upozorňuje na staré vyobrazení, jak Vítek poděluje své syny a jak každý syn táhne na svůj hrad.
  48. Landtafel II, kn. 6 č, 732, srov., Landtafel I, kn. 1 č. 632 (1359), kn. 2. č; 209; II, kn. 2 5. 33, kn. 5 č. 74 notificat, quod filio suo H,. dedit pro sua necessitate unam villam et locavit in eadem, sed non divisit et fatetur ipsum esse indivisum.
  49. C. j, b. II, 2, 270.
  50. otázka tato je velmi sporná i v něm,, právu. Mluví se tu o „Beispruchrecht“ nebo „Erbonwartrecht“ a literatura o tomto předmětu je velmi rozsáhlá, srov. Adler, Über das Erbenwartrecht nach den ältesten Bairischen Rechtsquellen, Gierke Unters. č. 37, str. 1—37, posledně jedná o tomto předmětu Schwind, Deutsches Privatrecht, Vídeň, 1921, str. 437, Ficker, Untersuchungen zur Erbenfolge der ostgerm. Rechte, I, 229 násl. úplně toto právo dětí popírá. Opravuje ho Brunner, Beiträge zur Geschichte des germ. Wartrechtes, Festgabe f. H. Dernburg, 1900, str. 39 srov,. také Rietschel v Reallexikon Hoops, heslo Wartrecht, IV (1918) str. 484.
  51. Kadlec, Nedíl, str. 75 p. 3 uvedl příklady, z nichž všecky jsou uvedeného druhu právních jednám, srov. též Friedrich I, 320 (1196), C. ep. M. IV, 267 (1281) ještě ze 14. stol. C. ep. M,. VII, 182 de consensu filiorum dává otec ves klášteru.
  52. uvádíme tu doslovně místo z článku Gierke, Erbrecht und Vicinenrecht im Edikt Chilperichs, Z. f. Rechtsg. XII, 482... der einfache und ursprüngliche Fall, von dem man auszughen hat, ist die Hausgenossenschaft von Eltern und Kindern. Hier aber besteht keine „Gesammthand”, sondern die ausgesprochendste ,,Einhand“ des Hausvaters, der alles Vermögen allein i seiner Hand hat und es aus eigenem Recht und im eigenen Namen besitzt, vertritt und verwaltet. Und ebensowenig besteht eine „Vermögensgemeinschaft”. Denn sobald die Eigenthumfrage überhaupt auftaucht, zeigt es sich als unmöglich die sämmtlichen Mitglieder des Hauses neben dem Hausherrn ais Subjecte des Eigenthums zu denken und so in Widerspruch mít dem Leben und der Nátur das Haus in einen Verband gleichberechtigter Genossen aufzulösen, in welchen der Hausherr nur primus inter pares wäre. Ebensowenig kann eine Zeit, die den Begriff einer juristischen Person weder kennt, noch ihr sinnliches Anschauungsbedürfniss durch die Setzung eines solchen unsichtbaren Rechtssubjectes befriedigt fühlen würde, etwa der abstracten Einheit des Hauses das Eigenthum zuschreiben, Mithin musste man ais alleinigen Eigenthümer den jeweiligen Hausherren in seiner sichtbaren Persönlichkeit betrachten. Nur war er eben nicht blos als Individuum, sondern zttgleich in seiner hiervion untrctnibaren Eigenschaít ais Haupt und Reprásentant dos Hauses Herr des Vermbgens; sein Eigenthum war daher durch diese seine heusváterliche Stellung beschránkt und gebunden; und dic von ihm vertretenen und geschiitzten Hausgenossen hatten ein Recht darauf, dass das Hausvennogen fiir die Zwecke des Hauses verwaltet und verwendet und weder unter Lebenden, noch von Todes wegen ihnen enízogen werde, na př. Никольскій, 1. c. 282 pokládá rodinu slovanskou za juristickou osobu. — Herbert Meyer, Savigny Z. G. A. 34 (1913) 617 uvádí, ze dětem náleží flos sine fructu — nuda proprietas, franc. nue propriété.
  53. srov, Kadlec, Rodinný nedíl ve světle dat srovnávacích dějin právních, str. 43, kde Kadlec srovnává rodinu slovanskou s rodinou římskou. My v textu přijali jsme jistou modifikaci. Tu ještě uvádíme: v listinách často vyskýtá se vedle dětí souhlas ženy, ač tato neměla ku zcizovaným statkům práva žádného. Kapras, Manželské právo majetkové, 51, srov. též Ub, v Hohenfurt (ed. Pangerl) 2 (1259) Vocco z Rožmberka daruje majetek klášteru de consensu H. dilecte coniugis sue et principalium consanpineorum suorum. Jiný příklad N. daruje právo patronátní accedente pari consensu et assensu matris nostre carissimé ... aliorumque, quorum interest scire et tractare nostra negocia C. ep. M. V, č. 105 (1299) podobně C. ep. M. X, 93 (1369);
  54. C. ep. M. V, č. 130 (1302);
  55. O těchto otázkách viz níže. Zde budiž uvedeno charakteristické místo: Regesta II, č. 354 (1262) de consensu et voluntate uxoris nostre E et adstipulatione heredum nostrorum . . . .
  56. Nedíl, str. 81 praví dále: Jakmile se oddělily, anebo jakmile otec zemřel, mohly odpor činiti. Dlužno tu opraviti, že dílným náleželo ssutt. Nález který uvádí z Hydrákových N 26 je z 16. stol. a vztahuje se spíše na případ, kdy otci a dětem byl odkázán neb zapsán statek. Závěr nálezu „to jest rozdíl" vykládá, kdy vzniká domněnka rozdílu.
  57. srov. kap, „Posloupnost mužských příbuzných."
  58. Kap. 68 se vyjadřuje „ut est moris. Landtafel I, kn. 5. č. 93 (1387) Johannes de Sternberk alias de Lucow, supremus camerarius Olmucensls, filiis et pueris suis omnia jura sua obtenta, tam perpetua quam ad certa tempora, dat et assignat, potestque predictam donacionem immutare dum sibi placuerit, seu eciam in alias personas transfere vel vendere pro suo libito voluntatis. Srov. k tomu Schönfeld, Die Vollstreckung der Verfügungen von Todeswegen im Mittelalter, Savigny Z. Q. A. 42 str. 287 upozorňuje, že právo čekanecké (Wartrecht) soustřeďuje se vždy na menší a menší komplexy majetkové, nejdříve obsahuje celý majetek, potom jen jmění zděděné.
  59. R. t. t. II, 455, jinak Kadlec, Nedíl, 82 p. 4.
  60. kn. V, 28 § 2.
  61. C. j. b. II, 2, 281.
  62. C. j. b. II, 2, 385, § 117.
  63. Všehrd IV, 6, § 8.
  64. „otec sám beze všech synóv to dědictví móž prodati, zastaviti, dáti, zapsati, mějte léta neb nemějte, a beze všeho jich povolenie a přiznánie móž ve dsky klásti.“
  65. Kn. V, 28, § 2 a centr.; srov. k tomu Z. zř. 1530 čl. 58; Kdež otec sám statek má, a děti má neoddělené...
  66. s tím si oduje se předpis O. Z. čl. O 21. Jakož také předešle otec gruntův a statkův pozemských synům po smrti zanechati povinnen byl a od nich kšaftem neb pořízením odcizovati nemohl . . .
  67. tuto skutečnost pozoroval již Hube, Wywód praw spadkowych, str. 40; uvádíme tu také charakteristické místo, při zástavě klášteru je formule: cum aliis heredibus, qui pro nunc racionem non habent. C. ep. M. IX, č. 233 (1361).
  68. čl. 43 júž dědinu dětem svým vložil ve dsky, tak že sstúpil . . . čl. 52 , , , a jinde mu ješče dielu nedal . . . Také německé právo zná dělení majetku otcem již za jeho života. Schwind, Privatrecht, 440.
  69. Friedrich, Codex, I. č. 288 (1178).
  70. soudíme tak z významného postavení otce v rodině, srov. čl. 66. Ondřeje z Dubé: Móže otec synóm diel dáti, když chce... a srov, též, jakou moc měl otec vůči synům podle knihy Tovačovské, kap. 151.
  71. R. t. t. 1, 536 J. 10 (1391). Syn prohlašuje, že přijal díl otcovský, bratrský a dědický R. t. t. II, 376 C 26; Syn mohl od otce přijmouti určitou sumu peněžní, aniž by se od otce odděloval. Sumu musel započísti ve svůj díl po smrti otcově. C. ep. M. XV, str. 130 (1374).
  72. Kadlec, Rodinný nedíl, 92, Landtafel II, kn. 5 č. 216, Ph. de J. Snathe filio suo et suis heredibus omnia que habet et habebit vbicunque, libere resignauit pro parte autem sna exelnso (!) tarnen villa, quam pro se reseruauit.
  73. kn, VI. 7 stanoví určitěji, že syn může žádati dílu, maje léta spravedlivá, ne králem daná.
  74. Všehrd VI, II.
  75. nález v IV. Ondřejových A. 17., kdež Jan z Kolovrat pohánie etc. R. t. t. II, 433 A 17 (1489), A. č. XIX, 571 [101], Syn maje otce chudého, ješto by měl s jinú ženú děti, by pak ten syn mnoho nabyl statku, jest povinnen otci i dětem, bratřím svým polovičným, díl dáti spravedlivý.
  76. R. t. t. I, 551 K 21, (1393) praví se tu: quo patrem suum R. de porcione sua paterna et hereditaria liberum dimittit et solutum, et non debet ipsum nec heredes snos pro ulla porcione inquictare . . .
  77. Kniha Tovačovská kap 151, kniha Drnovská str. 67, podrobnosti viz u Kadlece, Nedíl, 93.
  78. Libri cit. I, 23 č. 117, 118 a j., srov. též zápis rozdílu Landtafel I, kn. 7 č. 677.
  79. Srov. čl. 52 Knihy Rožmberské: syn ješče otcóv společník. Je to také patrno z formy rozdílu. Syn se tu nevzdává nápadu, ale nemá ho, protože nastupuje v dědictví odděleného král. Je zajímavo, že z dob husitských, kdy odúmrti nešly, máme formu rozdílu: promisit quia non debet nec poterit predíctum P. patrem suum et alios heredes monere nec inquiebare pnq aliqua portíone paterna et hereditaria ani nápadu, kterého vilo jure perpetuo et in evum, DD č. 15 fol, 310.
  80. R. t. t. II, 488.
  81. Ač. XIX, 530 [40]. S otce svého volí ktoš se vožení a s radou, má otec jeho věno klásti manželce jeho na svém statku a s živností slušnú s radú otcóv a přátel opatřiti. Ve VI. zř z. 1500 čl. 516: tehdy otec má jej slušně opatřiti živností, lat. tekst; tunc pater tenetur conuenienter filium providere: srov. Z. zř. 1549 F 27, 1564 K 2; nenastávalo tu oddělení syna ve smyslu staršího práva, jinak Kapras. Manželské právo majetkové, 9; doklad na př. viz A č, XVII č., 846 (1507).
  82. Libri cit. I, 422 (rejstřík).
  83. Z. zř. 1549, F 6; 1564, J 47; Z. zř. O. 1. 18, T. 1. 27.
  84. Z. zř. 1604, str. 78.
  85. Kniha Rožmberská čl 52 proto že tu jmá, že u otce chlebí a jinde mu ješče dielu nedal, protože, když syn právo ztratí, že na otcovo sbožie zvedá, jakoby sám otec právo ztratil, že ješče otcóv společník.
  86. C. j. b. II, 2, 23.
  87. C. j. b. II, 2, 262.
  88. Z, zř. VI ČI. 59, Z. zř. 1530 čl. 58, 1549 D 10, 1564 C 25.
  89. Z. zř. VI. čl. 16, A č. XIX, 571 [100].
  90. Z. zř. VI. čl. «». 1530 čl. 59, 1549 I) 11, 1564 C 26, srov Kadlec, Nedíl, 83.
  91. Z. zř. VI. čl. 61; 1530, čl. 60: 1549 D 12; 1564 C 27.
  92. Ač. XIX, 531,
  93. Regesta II, č. 991 (1275).
  94. R. t. t, II, 132 K 20 (1477).
  95. Ondřej z Dubé čl. 117 a 118; na Moravě jest toto pravidlo v plné platnosti ještě v XV. stol. Kniha Tovačovská kap, 150: Také bratr star.ší nedílný muož mladšímu neb mladším utratiti i dobyti, vysúditi i ztratiti . . . Zrušeno bylo v r. 1516. Kniha Drnovská, str. 110.
  96. Kniha Tovačovská, kap. 150.
  97. Všehrd IV, 4, § 8,
  98. příklady z r, 1341 Regesta IV, č. 915. z r. 1415, R. t, t, II, 118, M. 22, z r. 1477, R, t. t. II, 372 M,. 7; R. t. t. II, 382 .1. 15 vystupují dva starší bratři jménem mladších bratrů.
  99. viz níže v § 4. pozn. 4.
  100. Srov. jak se vyjadřuje kniha Rožmberská v čl. 10.: když s jednoho chleba mnoho pôvodôv
  101. srov. kapitolu o odúmrtném právu; též Ač. 1, 421 (1437) bratří — nikdy sebe dielni nebyli, než že Oldříšek seděl v K. na druhém dvoře pro hospodářstvie . . .
  102. R. t. t. II, 340 M 14 (1405) zajímavý příklad, ilustrující poměry mezi bratry a nedílu ze zač. 15. století nalezli jsme v Deskách dvorských č. 15. f. 138. Otec Heřman ze Stěžova tu žil se dvěma syiny Ctiborem a Zdeňkem. Ctibor zemřel, svědkové svědčí, že H. z S. otec nebožcie Stiborov a Zdenkov nikda dielen nebyl synov svých ani srny kdy slyšeli, by sie kd\ chtěl dieliti s syny svými. Než nebožtík Ctibor ten jest tu žil, na Zdenka na bratra svého že jest diediny niekake kupil a to kladl Zdeněk sobie ve dsky i dietkam svým. A na tom vienoval ženie své. A o to sta sobě vydala přátely mělliby tu co nebožtík Ctibor mieti, aby jej přietele ohledali. Tu jsu přietele umluvili je, že když by sie chtiel nebožtík Ctibor dieliti, že by vieděl 7. Čeho ma diel vžiti a z čeho nebrati . . .
  103. Libri cit. II, 536, č. 681
  104. Ač XXXI, 335, č 105, Landtafel I, kn. 4, č. 358; srov,. kap. o spolku.
  105. C. ep. M. VII, 462 (1346) Oue tamen tres partes . . . coniuncte remanent et penitus indiuise . . . .
  106. Libri cit. V., 172 č. 696 VII., 238: „však jsme se s ním nerozdělili než podělení sme učinili.” Tento termín zná i kniha Drnovská str. 67: bratr nedílný aneb podílný.
  107. R. t. t. I., 196, č. 168; srov,. Kadlec, Nedíl, str. 79, kde uveden je nález z památných, léta 1526.
  108. Libri cit. II, 529 č. 639.
  109. R. t. t, I, 480 U 13 (1383), srov. těž Kapitolu o spolku.
  110. Všehrd IV, 4, § 2 praví: neb ten žádný (syn, bratr, strýc nedílný) svým dědictvíem sám mocně nevládne) než s jiným spolu, s kýmž v nedielnosti stojí. A z té příčiny sám bez povolení druhého nedielného nic zavazovali nemôže,
  111. srov, R. t. t. I, 130 N 71 (1455), též str. 189, Z zř. Vl. čl. 524. též Czyhlarz Ehel. Güterrecht, 2 p. 6.
  112. O tomto řízení viz Všehrd VII, 33 násl., Zř. VI. čl. 525 n
  113. A č. XIX, 484, (21);
  114. proto vidíme při jednom právním jednání celou řadu odporů, Landtafel II, kn. 13 č. 106 a 107, k tomu odpory č. 108, č. 112 a 123. Jest tu zápis, jímž dvě sestry přijímají své muže na spolek k určitému majetku. Proti tomu činí odpor jich třetí sestra: „se ad . . . . (majetku) eciam Jus habere“; v jiném případě činí odpor manžel čtvrté sestry.
  115. srov. k tomu Všehrd, V, 33, 8, nedílný bratr mohl ustanovili poručníky dětí svého bratra a „statku svého“. Čteme proto následující odpory: Z. de M. donacionem predictam Curie et aliis in M. contnadicit. dicens se esse heredem. Landtafel, I, kn. 3 č. 585, nebo W. de L vkládá na majetku v L. věno, tomu odporuje A. de L, dicens et notificans, esse et habere partem suam hereditariiam ibidem et esse indivisus.
  116. R. t. t. II, 308 B 5, 402, L 27 (1485).
  117. srov. Czyhlarz 1. c. str. 2, p. 6. srov. též kap. o ručení dědiců.
  118. R. t. t. II, 326 L 30;
  119. Landtafel I, kn. 3 č. 521 (1379) J. de S. Margaretě vxori sue Centům marcas grossorum in villa S. in tota parte sua exlusa porcione Jenczonis fratris sui, quam habet, racione veri dotalicii dat et assignat, C. j. b. III. 2, 81, (1465)
  120. VI. Zř. čl. 517; 1530, čl. 166; F 23; 1564 J. 64;
  121. R. t. t. II, 298, G 15 (1460); )
  122. Všehrd VI, 1, § 3;
  123. Ač XIX, 561 (41), toto usnesení zdůrazněno v Z. zř. 1549 F 26, 1564 K l, srov. Kadlec, Nedíl, 95.
  124. Nedíl, 91—98; srov. Mareš, Prokopa písaře novoměstského česká „Ars dictandi“ (1900) str. 28: List na rozdiel bratříc.
  125. první zprávu o rozdílu mezi bratry nalezli jsme r, 1272 Regesta II, č. 991, upozorniti tu jest také na terminologii: „rozdíl znamená také díl jednotlivého nedílného: bratr „in hereditate sua, suo rozdielu tantum" dává věno své manželce R, t t. I. 435 (1368).
  126. Je to viděti i z toho, že Všehrd jedná všeobecně o rozdílu nejen mezi příbuznými, kn. VI, 1 a VI, 13;
  127. na př, C. ep, M, XI, č. 4 (1375), R. t. t. II, 33, H 8, II, 98, O 14 a slíbil, že nemá jich a jich dědicuov z kterého dílu otcovského, bratrského a dědického napomínati a nařiekati žádným právem ani skutkem věčně, nebo nadepsanými penězy jest od nich úplně a docela oddělen.
  128. srov. Řád práva zemského čl. 737; na př. Libri cit. 1, 156, č. 203, 279 č. 676 a j. na př, také R, t. t. I, 93, majetek byl rozdělen a potom opět spojen a rozdělen znovu; srov. též Libri cit. I, 344 č, 367 a 368;
  129. C. ep. M. X, č. 184 (1374).
  130. srov. na př. D Z č. 1, B 28;
  131. Ač XIX, 498, (45);
  132. zásada representace nejeví se snad až v Zemských Zřízeních. Vidíme ji uplatněnu na př již r. 1546 C. op, M. VII, 461 při rozdělování se rodiny Lipé.
  133. K tomu srov. na př. půhon Libri cit. III, 212 č. 954 (1446) Václav z Říčan poh. Ondřeje z Říčan, že ml drží mé vlastní dědictví, neb jsú otcové naši nebyli dělní....
  134. Všehrd, VI, 7, na př. Libri cit. II, 291 č. 1239;
  135. srov. Czyhlarz, Zur Geschichte des bürgerlichen Besitzes im böhm.-mähr. Landrecht, Grünhuts Z. X, 285 násl.
  136. R. t. t. I, 376 č. 21 (1511);
  137. R. t. t. II, 455. srov. též C. ep. M. VII, č. 395 o rodu z Lipé.
  138. srov. na př. Ač XVI, 254;
  139. v našich pramenech zovou se i osoby, které nedílné dělí „dílčími Libri cit. II 575 č. 319;
  140. Libri cit. VII, 22 č. 129; eod. 122 č. 659: Poněvadž dílčí list znamenitě ukazuje, kteráž by se strana více čeho doptala, aby i to děleno bylo.
  141. Libri cit. IV, 261 č. 1210;
  142. na př. C. ep. M. XV, 268;
  143. Landtafel II, kn. 6 č. 3 (1371):
  144. Regesta III, č. 635 (1320);
  145. viz Brandlův Glossář, 321;
  146. C. ep. M. XV, 268;
  147. C, ep. M. XV, 65 (1359) ab einpcioiie, quod wlgariter abscluiten nunciipatur;
  148. srov. na př. Friedrich II, č. 316 (1228) Přibyslav odkazuje tři vesnice klášteru a praví: ita inquiens, quod nulli eognatorum seu amicorum suorum inemoratas cuperet hereditates in tantum, sicut filio dei et eius genitrici, nec aliquem vellet relinquere de suo patrimonio heredem, preda beatani virginem et eius filium . . . . Že sutí je prastaré ukazuje i kniha Rožmberská, čl. 187.
  149. Regesta II, str. 723 č. 1684 (1295) B. de R. dává souhlas ku prodeji vesnice klášteru a praví: Nos — licet ad nos eadem villa respectu praedecessorum nostrorum quondam videretur habuisse dependentionem — huiusmodi — anuimus.
  150. Kadlec, Nedíl, 77, Czyhlarz, 1. c. 3, p. 6 vyslovuje domněnku, že retrakt je zbytek dědického práva oddělených, než bylo zavedeno odúmrtné právo knížecí. — Může býti sporno, zda lat. výraz „sipacio“ vzniklo K českého „ssutí“, ale nemůžeme tvrditi, že na vznik sutí působily vlivy Cizí, srov. Pekař, K sporu, 1. c. 265 p. 1. Kde základ různých práv byl shodný, vznikly podobné instituty. K něm. retraktu srov. Hübner. Grundzüge 349;
  151. Řád práva zemského čl. 70, 71; Ondřej z Dubé čl. 14;
  152. že i dědu náleželo vidíme v R. t. t. I, 56 č. 202., Tu se vyskýta ve vydání Emlerově „hereditas przinussna“. Nahlédnutím do rukopisu musea sig. VII B 14 nedala se rozřešili správnosti přepisu Fmlerova. ač mohlo by se spíše čisti „prziuussna“;
  153. Libri cit, III, 41 č. 21 (1408);
  154. Libri cit. I, 154 č. 193 (1406);
  155. Libri cit II. 216 č. 969 (1411);
  156. obě osoby byly mezi sebou bratranci. Dobeš z Pašova (1317—1329) daroval totiž Pasov svým strýcům Tasovi a Vznatovi, z nichž každý držel polovici. Onen (1349—75) měl syna Smila (1409—1416), tento (1349—1361) syny Jana, Pasa (1390—1415) a Sezimu (1361—1420) viz Sedláček v Ottově slovníku XVII pod h. z Meziříčí.
  157. 1. c. čl. 169 srov. Kapras, Manželské právo majetkové, str. 11.
  158. Řád práva z. čl. 70, má také přísahati, že jsou to jeho vlastní peníze C. j. b. II, 2, 282.
  159. Libri cit II, 488 č. 186 a bude-li který groš zlý, má jemu odměnili dobrými gr.
  160. Libri cit. II, 489, č. 200 ve vydání Brandlově patrně se přihodil v přepisu omyl, který jsme výše v tekstu opravili. Jinak tekst nedává smyslu.
  161. Regesta III, č. 635 (1320), R. t t II, 139 (1417) Disbrigare debet . . . . omnes in solidum ab omni homine jure terre et specialiter a dotibus et orphanis; Ač XVII, str. 82 (1371). srov. Stieber, K vývoji správy, 1901, str. 17;
  162. C. ep. M. VII, 296 (1341);
  163. Regesta III, č. 770, č. 1401; pojišťovaly si tak svou koupi kláštery.
  164. nerozbíráme tu poměr českého nedílu ku jihoslovanské zádruze. Že nejedná se tu o různé právní instituty, to dokázal již Kadlec. Neporozuměním neprávníků vznikla polemika. Její podstatu vysvětluje Balzer, Historiga porównawcza praw słowiaňskich (1900) str. 43 p. 2 a také Праснѣковь, 1 c. A proto lze jen odmítnouti, jak rozumí pojmu nedílu opět Chaloupecký v Č. Č. H. XVII, 229—30.
  165. nedílný klade manželce věno na svém díle, nedílný disponuje svým dílem v čas nedospělosti svých bratrů.
  166. Balzer, Następstwo tronu w Polsce, 1897 str. 6;
  167. srov. Hübner, Grundzüge, 610, Cohn, Gemeinderschaft und Hausgemeinschaft, Z. f. vergl. Rechtsw. XIII, 52;
  168. srov. Schwind, Deutsches Privatrecht, 436;
  169. upozorniti jest na tomto místě na nešťastnou polemiku, kterou vedli proti Kalouskovi němečtí autoři Bloch a Koss. Bloch 1. c, str. 11 se táže: co se stalo s jinými neoddělenými příbuznými, zůstaly-li po otci děti a dědily-li po otci? Tuto otázku opakuje po něm Koss 1. c. 128 a připojuje; Alle Mitglieder der Gutergemeinschaft haben in Bezug auf ihren gemeinsameni Besitz gleiche Rechte. — Shledává-li Koss názory Kalouskovy absurdními a praví-li, že Kapras nemá „Absolut keinen klaren Begriff von der rechtlichen Natur der Hausgemeinschaft", lze to jen vysvětliti a tím omluviti snad, že tak psal historik z neporozumění právních pojmů. Také, jak patrno z knihy Kossovy str. 111, autor vůbec nečetl knihy Amirovy Erbenfolge und Verwandtschaftsgliederung (cituje ji podle článku Gierke-ova) ač sám přiznal, že je pro německou vědu základným dílem pro vylíčení nejstarší vývojové periody dědického práva. Neporozuměl však ani Hubnerovi (cituje ho na str. 32), Hübner, Grundzüge (třetí vydání) str. 206: Der andere für das gesamthändige Eigentum charakteristische Satz war der, dass die Hinterlassenschaft eines in der Gemeinderschaft verstorbenen Mitgliedes nicht aus der Gemeinderschaft herausfiel, sondern den übrigen Gcmeindern zugute kam. Nur den Kindern des Verstorbenen pflegte ihr gesetziiches Erbrecht belassen zu werden. Sie wurden an seiner Stelle in die Gemeinderschaft mit der Anwartschaft auf die gleiche Quote aufgenommen. To ostatně stvrdil a z pramenů doložil Stobbe. Mitelgenthum und gesammte Mand, Z. f. Rechtsgeschichte IV, 245. — Pro srovnání s poměry v našem městském právu viz Rössler 1. c. I, str. 93. Tu jde o případ, kdy zemřel nedílný bratr a neměl nedílných dětí Proti nedílnému strýci háji dědické právo oddělená neť a městská rada dala jí za právo proti nedílnému strýci. Opuštěna tu zásada spočívající na nedílnosti statků. Jinak však platilo také v městském právu, že dílný nedědí, eod str. 143-145; Srovnati jest také čl. O 32 Obn. Zř, poslední věta!
  170. Srov. Z. zř. Teš. 1. 28 art. X. Nedílných bratrů děti po smrti otcův svých k tomu ke všemu, k čemuž otcové jejich právo měli připuštěni býti mají.
  171. srov. Gierke, 1. c. Z. f. Rechtsgeschichte, 12, str. 482.
  172. srov. na př. Landtafel I, kn. 5 č. 95 (1387), viz též kapitolu o odúmrtí a o spolku.
  173. srov. Libri cit. III, 510 č. 380, bratr nedílný se dovolává toho, že zemřel jeho bratr i jeho děti.
  174. velmi poučné pojednání napsal C. Wieland: Erbrecht mid Akkreszenzrecht, Festschrift Cohn, 1915, str. 129—142, o tom ovšem psal již Stobbe, 1. c. 237.
  175. Gierke, Deutsches Genossenschaftsrecht, II, 950 násl.
  176. Wieland, 1. c. 135 praví: Die klare Betonung des Gegensatzes (dědického práva a akrescence) erfordert bereits einen hohen Grád von juristischer Abstraktion. Srov. Huber, Die Gemeinderschaften der Schweiz (1897) str. 71 násl. Této konstrukce možno použiti v právech, kde postavení otcovo v rodině je jiné než v našem právu, kde otce je vlastníkem rodinného majetku.
  177. Libri cit. II, 529 č. 639 (1417) nedílný bratr pohání nedílného bratra; že mi drží muoj oddíl bez boha a bez práva, jakož jest to zboží na nás po nebohu bratru našem H. spravedlivě spadlo . . . a já k tomu tak jsem spravedliv jako on, neb jest mi muoj bratr vlastní nedílný, Libri cit. VII, 1, 3,. nedílná sestra pohání sestru o polovici jmění po otci svém.
  178. Zemské Zř. 1549 F 4, 1564, J 47
  179. opět jest tu upozorniti na chybu, které se dopouští Koss 1. c. 34: praví totiž: Innerhalb der Hausgemeinschaít findet die Zählung nach Graden keinen Platz und wäre auch völlig zwecklos gewesen. Upozorňujeme tu na místo u Amiry, Erbeufolge, 209: Eben weil innerhalb des engeren Verwandten Kreises die Nähe des Grades nicht allein entscheidend war, begann die Kniezählung erst ausserhalb desselben. Srov. Hübner, Grundzüge, 627: Solange diese „festen Sippen" herrschten, war die Gliederung der Verwandtschaft einfeich: sie korante sich nur nach der grosseren oder gcringeren Entfernung von dem gemeinsamen Stammvater richten . . . Tu je zcela zřejmý rozdíl, jak se vyjadřují němečtí učenci pro nejstarší periodu německého práva v 6, a 7. stol. a jak Koss se vyjadřuje pro české právo všeobecně.
  180. L. c. V, 201 č. 797.
  181. A č. XXXI, 129, č. 37 rozhodnuto: Quod testes non debent produci post avunculum, sed post patruum et fratres indiuisos . . . .
  182. srov. privilegium Janovo C. j. b. II, 2, 196, srov. zápis Rožmberský R. t. t. II, 457 (1360) Et sic si multiplicaretur generacio nostra quasi ad nuartam vel quintam lineám in temporibus longinquis, sicut solet fieri, quod sub uno clenodio per longa tempora iina generacio possunt matrimonialiter hivicem copulari . . .
  183. C. j. b. II, 2, 194, v českém návrhu privilegia Janova.
  184. srov. překlad pana Ctibora v knize Tovačovské, str. 14.
  185. v privilegiu krále Matyáše A č. X, 284—286.
  186. srov. Hübner, Grundzüge, 628.
  187. sem dlužno zařaditi vyjadřování Statut Konráda Oty „ad proximos heredes“, srov. Hübner, Grundzüge, 636 a srov. k tomu Koss, 1. c. str. 128.
  188. vliv kanonického práva na toto určení u obou znění privilegií Janových zjistil Bloch, 1. c. 16. Neopíráme své tvrzení, že nelze tu mysliti na počítání stupňů podle kanonického práva na tom, že v privilegiu uvedený poměr synovce ku strýci byl by teprve druhým stupněm kanonického práva, nýbrž na dokladu jiném. Ctibor Tovačovský totiž překládaje „s pomocí boží“ latinská privilegia, píše: „buďto na bratří neb jich syny, až do třetího pokolení “ Je tu zřejmo, že pan Ctibor, který neznal latinsky, překládal podle smyslu, a tu mu byl poměr synovce ku strýci stupněm třetím, který by byl podle komputace kanonické stupněm druhým. Srov. též Freisen, Geschichte des Canonischen Eherechts (1888) str. 411 násl., kde vysvětluje se vliv německého počítání na komputaci kanonickou.
  189. Všehrd, IV, 6, § 1. Jak z tekstu nahoře uvedeného přijali jsme jiný tekst, než čte se u Jirečka. Jireček totiž má jinou interpunkci a v tekstu jeho je „bratřie“ jako nominativ, u nás „bratří“, jako genitiv. V tekstu Jirečkově „a obojích bratřie“, nedává smyslu, protože již dříve vytkl Všehrd, že ne bratr, ale bratři jsou dědici. Podobně opravil Jirečkuv tekst i Kalousek, 1. c. 19. My jsmtc se přesvědčili nahlédnutím do rukopisů o správnosti svého tvrzení: V první recensi díla Všehrdova podle jednoho z nejstarších opisů (rukopis univ. knihovny sig,. XVII C 42, viz také Truhlář Katalog rukopisů č. 123) snad již z 15. stol. tekst náš zní: „Jménem diediciov netoliko se synové míní, ale také vnukové i pravnuci a tak níže; a netoliko bratří jménem diedicuov se míní, ale také i strejci, a obojích bratří i strejcuov děti.“ (Také tento tekst není u Jirečka správně uveden.) Opis recense druhé z r. 1593, podle které pracoval Jireček, zní (r. sig. XVII B 9): Jménem diedicuov ve dskách netoliko synové se míní, ale také vnuci, i pravnuci a tak níže. A netoliko bratři jménem diedicuov se míní, ale i strejci, a obojích bratří (v ruk. bratrzi), totižto i strycuov. i jich dětí, děti. Naproti tomu opis chovaný v Museu sig. I C 1 úplně se shoduje s tekstem, jak byl uveden v tekstu nahoře. — Je známo, že při terminologii „strejci", strýc znamená nejen strýce (frater patruelis A č. XXXI, 164 č. 27), ale také synovce (filiaster, synovčata A č. XXXI, 27) srov. též Kadlec, Nedíl, 74 p., 3. Ale v tekstu Všehrdově jde o strýce v našem smyslu.
  190. velmi neobratné jest, co tvrdí Bloch 1. c. 17. Podle něho se zřídka stávalo, že žili bratři v rodinném nedílu, a táže se: Wie oft komité z. 13. mi der absteiííendcin Linie der Solin des Urenkels mit dem Krblasscr, seincm Ururgrossvater in der Gemeinschaft leben . . Nepoložil si otázku, jak se mohlo vůbec kdy státi, aby tito příbuzní spolu žili.
  191. zmínili jsme se již v pozn 21 o terminologii „strýců“. Nejlepším toho důkazem jest kap. 152 Knihy Tovačovské: i na strýce, totiž bratrova syna. Iro nás svědčí i Obnovené zřízení zemské, jehož tekst o dědickém právu právě v těchto předpisech shoduje se jak pro Čechy tak i pro Moravu; čl. O XXX praví: A jakož před časy slavné paměti krále Vladislava nápad z vyšších stavův . . toliko na linii dolů stupující, a též na ty bratry a streyce (v něm. tekstu denen jenigen Brüdern und Vettern) . . . přecházel.
  192. A č. X. 284—286.
  193. srov. Gál, Der Ausschluss der Ascendenten von der Erbfolge und das Fallrecht, Gierke Unters. č. 72.
  194. Hübner, Grundzüge 640.
  195. nikde v provolacích knihách nenašli jsme, že nedílný otec hájí se nedíiností proti odúmrtí. Srov. A č. XXXI 51 č. 49, kde provolána odúmrť po synu za života otcova. Pro naše mínění nesvědčí nic lépe než, že podobně bylo i v jiných zemích. R, 1573 totiž sestavil Püdler návrh s titulem Landt Taffel oder LandtsordnunK deš Hochloblichen Ertsherzogthumb Osterreich vnder der Ennss. Tu v III. knize tit. 80. § 7 zní:... vann einer mit todt abgeet und keinen leibserblichen noch andern blutsfreundt in der zwerchslinie steensondern vatter, mutter, anherrn, an frauen oder anderer voreltern in aufsteigender lini ab intestato und ohn testament hinder sein verlest, so können solche oberstembige eltern die verlassung gar nit erbem dann dem uberuralt hergebrachtem lantsbrauch nach fallen die die erbschafften nit hinder sich noch zrurckh. Wodan sonsten kein anderer freunt vorhanden, stehet solche verlassung unserer lantsfürstlichen camber a ch heimb, doch hat solches allein ab intestato stat, dann durch testamentliche und letzte willen mögen die eltern und voreltein sowohl als andere freund von ihren kindern und leibserben betrout werden. Gál, 1. c. str. 85., K tomu srovinati jest Rössler, Deutsche Rechtsdenkmälern 1, Rb. čl. 149 (str. 144) Ist abir der kincler keins ausgegeben, der sol nicht erbteil haben; stirbet abir keinsder kinder, so gefellet sein erbteil auf die anderen gleich. Viz tamtéž čl. 154. Též, co praví M. Brikcí z Licka, Práva Městská (ed. Jos. a Herm,. Jireček, 1880) kap, 63 art 1. str. 290: Jest-li že syn od otce věnem neb dílem dědičným jest oddělen, a potom bez ženy a bez dětí umřel by bez kšaftu: zbožie pozůstalé, dobyl-li jest jeho svou práci, tak že od otce nemá, raději spadne na bratří a na se str.y téhož syna, nežli na otce.
  196. Bloch, 1. c. str. 6 nalezl listinu Friedrich, Codex 1, č. 155, která zní; Ceterum — praefatus Mirozlavs totis visceribus intentus in posterům quoque pnaedictae ecclesiae providere, cum unicum haberet filium, constituit, ut si hic filius sine filio herede moreretur, vel etiam in posterům deficiente in lineafiliorum herede, sine cognatorum vel consanguineorum oontradictiono tota eius hereditas ad usus ecclesiae in Sedlec revertatur. Hoc etiam Dersislavs, Miroslai sororis filius, nullum babens filium, de sua hereditate constituit, consentiente et adtestante vener., duce Boemiae Wladizlav.. Bloch vyvozuje z této listiny, že dědili dílní příbuzní, neboť prý může nastati případ, že by Miroslav měl dva syny. Jeden se oddělil, druhý zůstal a dědil zbývající část. Oba pak zemřeli bez dědiců. Které pak jmění spadalo na klášter? Bloch vyvozuje: protože prý podle Kalouska jen jeden syn byl „heres“, spadalo jen jmění tohoto na klášter. To prý nebylo zajisté v intencích nadání a proto — dědili i oddělení! Není třeba snad ani tuto argumentaci Blochovu rozebírati. Přečtením celé zakládací listiny kláštera sedleckého je zřejmo, že zakladatel, pečuje o své věčné blaho, chtěl klášteru projeviti svou největší štědrost. A ze stilisace „cum unicum haberet filium" je také patrno, na který případ dárce myslil. Konečně pak ze slov „tota eius hereditas" je viděti, že i tu k otázce zmenšení anebo zvětšení jmění brán zřetel nebyl. Srov. k tomu na př. darovací listinu Friedrich I , č. 335 (1184—1192).
  197. Statut neznáme v originále. Známe je z listin z r. 1222, 1229 a 1237, C. j. b, II, 2, 53, 62, 68. Kalousek 1. c. 6 tvrdí, že iplatila jak v Čechách tak na Moravě, V poslední době se tvrdí, že platila jen na Moravě. Přijati je spíše výklad Novotného, Dějiny, II, 1117, že Statuta byla vydána také pro Čechy, byt ne ve stejném znění. Je také možno, že leckterá ustanovení, tak jak se nám zachovala, nezněla stejně v původním tekstu.
  198. srov. k tomu z týchž statut: Item quando aliquis nobilis capitur in íurto et suspenditur et non habet prolem, hereditas ipsius regi cedat. C. j,. b. I., 56 k tomu srov. Stobbe, I. c. Z. f. Rechtsg. IV. str, 224; srov., též B. Petranovič, O právu nasljedstva kod Srba, Rad jug. Akademije, kn. XXIII, str,. 32. Již Palacký I,. C; upozornil na podobnost Statutů a ustanovení zákona Štěpána Dušana. Petranovič praví o ustanovení zákoníka Štěpána Dušana o dědickém právu, že jde tu především o otázku jmění nabytého členem nedílné rodiny.
  199. Č. Č. H. XVII, 232.
  200. Obzor, 476; Vlád. Budanov obrací se tu zvláště proti mínění Nikolského, který vykládá ustanovení R. Pravdy, jako ustanovení speciální; srov. О началахь наследованія, str. 119—149.
  201. Sedláček, Über den Ursprung des böhm. mähr. Adels, 238.
  202. tekst uveden C. j. b. 11, 2, 194, srov. literaturu uvedenou k otázce privilegií.
  203. Žádá se tu volnost pořizovati na případ smrti zločincům. Srov. Chaloupecký, Č. Č. H. XVII, 226.
  204. ve výrazu „bona“ a „hereditas“ spatřuje Bloch 1. c. 15 rozdíl mezi movitostmi a nemovitostmi. My již uvedli jsme doklad nahoře, v nichž bona paternalia nelze pokládati za movitosti. Ostatně bylo již ve 14 stol. pravidlem, jak bude uvedeno, že movitosti, zvi. peníze, nespadaly na korunu královskou nikdy; srov, Peisker, Die Knechtschaft in Böhmen (1890) str, 46, kdež autor mluví o návrhu Janově.
  205. 1. c. 33.
  206. A č. XXXI, 74 č. 106 (1392) primům, quod nullus ex parte d. regis pecuuias paratas proclamare potest, et etiam obligacio, si que fuit talis. secundum literas est totaliter exbrigare. C. j. b. II, 2, 151 překlad 58, kap. M. C.: tehdy dědiny jeho tolik pusté na krále mají přiipadnúti, a nábytkové zeměniena každého na najbližšieho přietele najprvé po meči počítajiec.
  207. str. 432, 7.
  208. tištěn jest v A č. X 254—255, Kniha Tovačovská kap. 153 a Drnovská str. 66 a u Kalouska, 1. c. 42.
  209. podle rozčlenění Kalouskova.
  210. 1. c. 44.
  211. srov Knihu Tovačovskou kap, 155.
  212. Koss 1. c. 35 namítá, že výrok 12 pánů slovy „podle svobod“ vztahuje se na privilegium Janovo, ale slova „podle svobod,, vztahují se na samy svobody 12 pánů, jako by se řeklo podle těchto svobod"; srov. nadpis kap. 154. Knihy Tovačovské a také vyjadřování pramenů: ježto já k tomu zboží lepší právo mám po Janovi bratru mém nedílném vedle blížnosti a svobod této země. Nahoře jsme uvedli, že by privilegiu A nebylo na překážku jeho doslovné znění. Neboť tu jsou uvedeni všichni vzdálenější příbuzní, nota bene i ženské pokolení, proti nimž se disposiční právo vzdálenějších připouštělo. Ve svobodách 12 pánů však je uveden pouze bratr a jeho syn
  213. A č. X, 271.
  214. uveřejněn u Kalouska, I. c. 49, a u Kameníčka, Sněmy, II, Přílohy č. 1
  215. Kalousek, 1. c. 37 a 51—52, srov. však výše o nedílném otci v Z. zř 1549.
  216. Z. zř. O. 1. 16; Teš. 1. 24, srov. O. Zř. O XXXVI.
Citace:
RAUSCHER, Rudolf. Část I.. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě, 1922, s. 13-44.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).