§ 12. Vlastnictví k nemovitostem.

Právo středověké vytvořilo pojem vlastnictví jako pojem právního panství nad věcí. Vlastnictví se nazývalo latinsky proprietas, dominium, proprium, hereditas, německy eigen, eigentum. Výrazem hereditas, ius hereditarium se nazývá právo vlastnické v právu českém, polském a uherském. Název tento označoval, že právo vlastnické má svůj původ v rodu a v rodině, kde majetek se udržoval trvale, přecházeje z generace na generaci. V českém právu výraz latinský byl překládán ve starých pramenech slovy: dědic = vlastník, dědictví = vlastnictví.
Pojem vlastnictví ve středověku však neměl tak vyhraněného obsahu jako pojem římského vlastnictví. Vlastnictví středověké se neliší svým obsahem od jiných věcných práv. K po- jmu středověkého vlastnictví náleží ovládáni věci, dominium, které se jeví v držbě věci, v požitcích věci a v disposicích s věcí, ale vlastnictví nepřestává býti vlastnictvím, není-li tu některého tohoto znaku. Vlastnictví jako panství nad věcí bylo způsobilé různého odstupňování, aniž by podstata vlastnictví byla tknuta. Vedle plného a neobmezeného vlastnictví mohlo se vyskytnouti vlastnictví omezené, kde vlastník byl omezen spoluoprávněním osob jiných a musel jim plniti určité požitky plynoucí z věci.
Příčinou tohoto odchylného pojímání vlastnického práva ve středověku od pojmu římského bylo, že právo soukromé se řídilo analogickými právními poměry práva veřejného. Mocenské poměry, rozhodné v právu veřejném, byly přenášeny do soukromého práva. Právě tak, jako moc veřejná mohla býti omezena, aniž by ve své podstatě doznala změny, tak také tomu bylo při vlastnictví. Vlastnictví proto mohlo býti podle názoru středověkého také omezeno.
Protože šlo v pojmu vlastnictví ve starším právu o ovládání věci, byla dána možnost, aby se tvořilo ve středověku vlastnictví časově omezené, na doživotí, na určitý čas, vlastnictví zcizitelné a nezcizitelné, omezené a neomezené. Také některá práva věcná, která poskytovala ovládání věci a užitky, jevila se ve formě práva vlastnického, po případě jako rozdělení vlastnictví mezi více osob. Teprve další vývoj tvořil rozdíly mezi věcnými právy a mezi vlastnictvím.
Charakteristickým pro vývoj pojmu vlastnictví dále jest, že na jedné straně má neobyčejný význam společné vlastnictví, na druhé straně zdůrazňuje se názor, že veškery nemovitosti náleží právem vlastnickým panovníkovi. Jen ponenáhlu se tvoří ze společného vlastnictví individuální a z panovníkova práva uplatňují se dlouho a značně regální práva.
Ve vědecké literatuře je spor o otázku, zda společné vlastnictví bylo původní a výhradnou formou vlastnického práva a komu toto společné vlastnictví náleželo. V novější literatuře potírá se theorie o t. zv. agrárním komunismu u Slovanů i u Germánů a odporuje se theorii, že společné vlastnictví existovalo i v původních vesnicích slovanských a germánských. V souvislosti s tím potírá se theorie o původnosti t. z v. Markgenossenschaft (Fustel de Coulanges, Dopsch, Kötzschke). Připouští se existence společného vlastnictví jen v původním rodě a v nedílné rodině. Hlavními znaky společného vlastnictví byly: Žádný z oprávněných nemohl disponovati ani celkem ani částí nemovitosti, která byla ve společném vlastnictví, ani mezi živými ani na případ smrti bez souhlasu ostatních oprávněných. Znakem společného vlastnictví, jež bylo mezi členy nedílné rodiny bylo, že po smrti člena rodiny část společného majetku, které člen rodiny požíval, přirůstala ostatním nedílným členům rodiny. Jen děti zůstavitelovy vstupovaly po smrti svého otce do nedílnosti s nárokem, který náležel jejich otci. Společné jmění náleželo všem oprávněným vespolek. V ryzí formě společného vlastnictví nebyly patrny ani díly pro indiviso.
Společné vlastnictví se vyskýtalo velmi hojně mezi členy rodů a později jednotlivých rodin. Takováto majetková společenství všech příslušníků rodu a rodiny, ať již rodina se skládala z užšího nebo širšího okruhu osob, nazývají se ve vědecké literatuře rodinnými nedíly. U jižních Slovanů slovou zádrugami. V pramenech se nazývají příbuzní, žijící v nedílu fratres indivisi, bratři nedílní, panis comedentes, coheredes a p. Rodinný nedíl se vyskýtal u všech národů střední Evropy, jak u Germánů, tak i u Slovanů, tak ovšem i u Maďarů. Zdá se, že byl v právu uherském recipován od Slovanů. Jmění rodinné v rodinném nedílu nenáleží hlavě rodiny ani jednotlivým členům rodiny, nýbrž celé jednotě všech členů rodiny. Proto nemůže žádný člen rodiny disponovati jměním rodinným mezi živými i na případ smrtí bez souhlasu ostatních. I při disposicích otcových se vyskýtá souhlas synů i vzdálenějších příbuzných. V původním rodinném nedíle také všechny statky, jichž nabyl jeden člen rodinného nedílu, náležejí cele nedílné rodině. Užívati těchto statků nabytých mohou všichni členové nedílné rodiny stejně.
Teprve pozvolna majetek nově nabytý se odlišuje od majetku zděděného tím, že majetek nově nabytým mohl nabyvatel volně disponovati bez souhlasu ostatních členů nedílné rodiny.
Členové nedílné rodiny se mohli také v pozdějším vývoji rozděliti, požádal-li o to některý z nich, když si chtěl založiti vlastní rodinu.
Rodinný nedíl má neobyčejný význam nejen pro tvoření pojmu vlastnictví, nýbrž i pro úpravu práva dědického a majetkového práva manželského. Rodinný nedíl trval v některých právech ve střední Evropě velmi dlouho. Tak v právu českém a polském až do 17. století, v právu uherském až do století 18. Ruší se a zaniká tím, že společné vlastnictví ustupuje novému principu vlastnictví individuálního.
Tento pojem vlastnictví lišil se od pojmu vlastnictví římskoprávního. Recepcí musela nastati změna. Aby se theoreticky přiblížil pojem středověkého vlastnictví vlastnictví římskému, vytvořil se pojem t. zv. děleného vlastnictví. Ve středověku zpravidla, jak uvedeno, vlastník velkých nemovitostí dával své pozemky v užívání lenníkovi nebo je propůjčoval i osobám jiným. Moc nad věcí se objevovala na straně pánově v braní poplatků a dávek, jež plnil uživatel, na straně uživatelově jevilo se také panství nad věcí v bezprostředním užívání věci. Podle analogie, že římské právo připisovalo emphyteutovi a superficiářovi nikoliv rei vindicatio, nýbrž utilis rei petitio, začalo se po recepci rozenávat mezi dominium directum (vlastnictví vrchní), náležejícím pánovi a dominium utile (vlastnictví spodní), jež náleželo lenníkovi a tomu, jemuž byla dána nemovitost v užívání. Toto dělené vlastnictví přešlo i do doby nové a objevuje se jako výtvor smísení prvků germánských a římských na př. ještě v občanském zákoníku rakouském. Podle tohoto vrchní vlastník má právo na substanci věci, vlastník užitků má především nárok na užitky z věci. Případy děleného vlastnictví zde byly: poměr lenní, fideikomis, poměr dědičného pachtu, dědičného úroku z půdy (o nich níže).
Také přeměnu rodinného nedílu v dalším vývoji pozorujeme velmi zřetelně. Zvláště v právu českém lze tento vývoj podrobně sledovati. S počátku jest nutno, aby v nedílné rodině české všichni členové žili pospolu ve společném hospodářství. Později již od stol. 14. není toho již třeba a členové nedílné rodiny, zvláště šlechtické, žili ve skutečnosti odloučeni na různých místech země, právně však byli nedílni. Majetek jejich byl v deskách zemských pojímán jako vlastnictví společné. Vznikla nedílnost desková.
V době starší není počet členů rodiny určen a žije několik generací pospolu. Od 14. a 15. století udržuje se nedílnost v rodině jen ve třech generacích. Původně díly, jež náležely v užívání společného majetku jednomu členu nedílné rodiny, nebyly patrny a nebyly přesně určeny. V 15. století však sami členové nedílné rodiny si dohodou určují, jaké díly na společném vlastnictví jim náležejí, aniž by se od sebe oddělili. Jest to t. zv. podělení. To jest již vývojové stadium společného vlastnictví, které se blíží spoluvlastnictví.
Již ve středověku došlo také k vytvoření pojmu pro spoluvlastnictví, kdy určitá část nemovitosti náležela spoluvlastníku pro indiviso a spoluvlastník mohl touto částí disponovati podle svého uvážení bez souhlasu ostatních. Šlo-li o disposici celkem, dála se za souhlasu všech spoluvlastníků.
Po recepci římskoprávních předpisů společné vlastnictví bylo konstruováno jako condominium in solidum tak, že vlastnictví každého společného vlastníka vztahovalo se na celek. Theorie tvořila také ze společných vlastníků »personam moralem« a jí přiznávala vlastnictví. Doba nová nebyla příznivá společnému vlastnictví, ale přece pojem společného vlastnictví v některých právech nevymizel a některé novější právní kodifikace (švýcarský občanský zákoník) definují společné vlastnictví ve smyslu staršího právního vývoje. Také v obchodním právu v poměru členů obchodních společností se konstruuje jejich právní poměr jako společné vlastnictví.
Zbytkem společného vlastnictví jest na př. v uherském právu t. z v. kompossessorát (compossessoratus). Vznikl tím, že některé nemovitosti i po rozdělení členů nedílných šlechtických rodin zůstaly nerozděleny (na př. pastviny, lesy a p.) a byly pak ve společném užívání rozdělených již příbuzných. I v době nové se udržuje v uherském právu kompossesorát mezi těmi, kteří získali v obci nemovitosti bývalých šlechticů. Mezi kompossessory se určuje zvláštním řízením, jak mají býti nerozdělené nemovitosti užívány. Právě tak i právní poměr bývalých urbárníků k nedílným nemovitostem jest zbytkem staršího právního vývoje nedílného vlastnictví.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 12. Vlastnictví k nemovitostem. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 58-62.