Jazykový zákon a notářstvo.

(Dokončení.)
Také celý vývoj notářství tomu nasvědčuje, že není notář orgánem státním. Nejstarší notářský řád v zemích našich pochází od císaře Maxmiliána z r. 1512, který stal se platný v zemích koruny České za Ferdinanda I. Již před tím a sice již v XIII. stol. byl v Čechách značný počet notářů veřejných, ano v Praze zřízena první v Evropě zvláštní škola, kde učilo se umění notářskému r. 1270. Ani tehdá však nebyl notář orgánem státním, nýbrž veřejným funkcionářem, oprávněným k veřejnému osvědčování, zejména k sepisování veřejných listin. Dokladem toho jest okolnost, že notáři namnoze byli jmenováni nikoliv králem, nýbrž papežem, což vedlo k takovému rozmnožení počtu notářů, že nastal úpadek notářství a císař Karel IV. viděl se nucena naříditi, že bez předchozího dovolení zeměpánova nesmí se nikdo u papeže o notářství ucházeti.
Za Josefa II. obmezena byla působnost notářů toliko na protesty směnečné a patentem ze dne 9. dubna 1782, čís. 41 sb. z. s. bylo jim dáno právo zastupovati klienty ve věcech obchodních a směnečných, což opětně neznačí, že by byli orgány státními. Dvorním dekretem ze dne 3. ledna 1788, čís. 760 sb. z. s. bylo zůstaveno zemským vládám zřizovati veřejné notáře, kteří mohli sobě zvoliti svůj znak notářský a pečeť. Dvorním dekretem ze dne 29. dubna 1804, čís. 656 sb. z. s. bylo zakázáno notářům zrovna, tak jako advokátům, usazovati se, kde jimi libo a ustanoveno, že mohou oprávnění své vykonávati a znaku notářského užívati jen v zemi, ve kteréž vykonavše zkoušku, byli přijati. Dle dvorního dekretu ze dne 14. února 1824, čís. 1989 sb. z. s. bylo notářům, kteří nebyli doktory, zapovězeno, zastupovati klienty ve věcech obchodních a směnečných, takže od té doby ucházeli se o notářství toliko advokáti a bylo také nařízeno, aby notářství bylo propůjčováno pouze zasloužilým advokátům, Ještě dvorním dekretem ze dne 20. prosince 1842, čís. 662 sb. z. s. bylo notářům dovoleno, aby sami zvolili si znak notářský. Až do r. 1850 obmezena byla činnost notářská na protesty, kdežto listiny zřizovati měly patrimoniální úřady. Poněvadž pak Tím vzmáhalo se u úřadů nad míru pokoutnictví a advokáti si do toho stěžovali, prohlásil nejvyšší soud dne 7. února 1844, čís. 600, že odporučuje se, aby zavedeno bylo znovu notářství a byl to Dr. Antonín rytíř Schmerling, který předložil mocnáři návrh nového notářského řádu ze dne 29. září 1850, který pak císařským patentem ze dne 29. září 1850, čís. 366 ř. z. zaveden byl též pro Čechy, Moravu a Slezsko. Dle tohoto notářského řádu § 1. »se notáři k tomu zřizují a veřejně pověřují, aby, když strany o to dožádají, napisovali listiny, kterými zákon, přikládá zvláštní účinky«. Působnost notářů rozšířena tu velice, neboť dle § 3. tohoto not. ř. bylo potřebí k tomu, »aby se něco mohlo do knih veřejných vložiti, spisu notářského«. Dle § 28. téhož n. ř. byla notáři odevzdána od císaře pečeť dle jeho udání a na jeho náklad opatřená a dle § 176. stanoveno, že notářům může se uložiti za povinnost, aby jako komisařové soudní obstarávali jednotlivé úkony soudní.
— 38— Tento notářský řád však narazil na odpor mnoha stran a vydán nový notářský řád (cís. pat. ze dne 21. května 1855, čís. 94. ř. z.). Také v tomto novém notářském řádě mluví se prostě, o notářích, jež státem jsou ustanoveni a pověřeni, aby sepisovali veřejné listiny atd. Ovšem zde mluví se již o schvalování pečetí notářských (§ 16.). Teprve v nynějším notářském řádu, ze dne 21. července 1871, čís. 75 ř. z., ač i v něm pojem notáře zůstal stejně definován, stanoví se, že musí notář užívati pojmenování »c. k.«. Avšak i v tomto notářském řádu stanoveno, že zůstává zachována XIII. hlava starého not. řádu z r. 1855 o soudním komisařství, zejména i § 183., dle něhož mohou býti notáři zavázáni, aby obstarávali jednotlivé úkony soudního komisařství a v případech takových, že se mají podepisovati jako soudní komisaři. Nikde v zákonech těchto nebyli prohlášeni notáři za orgán státní. Naopak, vysvítá z nich, že orgánem státním nebyli, poněvadž se yýslovně ustanovuje, že mohou býti zavázáni, aby obstarávali funkci soudního komisařství, což by odpadlo, kdyby státními orgány byli.
Notářstvo vedlo též ode dávna boj proti tomu, aby bylo pokládáno za orgán státní a hájilo vždy zásadu, že jest úplně samostatné a autonomní. Tento princip autonomie dochází pak zejména výrazu v osnově, nového notářského řádu, který předložil Spolek. notářů československých s notářskou komorou Pražskou ministerstvu spravedlnosti.
Pro náhled, že notář není orgánem státním, nacházíme oporu i v jiných, cizozemských právech, zejména ve všech zemích románských, jež dlužně pokládati za kolébku notářství. Působnost notářova jest tu mnohem větší a zcela odlišná od působnosti notářů českých, v tom smyslu, že více a spíše jest tam vypracována povaha úřadu notářského, což souvisí s materielním pravém těchto zemí. Jest to zejména předepsaná nucená forma listin pro platnost právních jednání a zásadní rozdíl průvodnosti mezi listinou veřejnou notářskou a mezi listinou soukromou, který novým soudním řádem naším byl úplně odstraněn.
A přece i v těchto právech označován jest notář ne jako orgán státní, nýbrž jako funkcionář veřejný ve službách osob třetích. Tak ustanovuje článek 1. francouzského notářského, řádu »les notaires sont des fonctionnaires publics établis pour recevoir touit les actes et contrats«, a podobně notářský řád italský čl. 1. má ustanovení: »I notári sono ufficiali publier instituiti per ricevere gli atti tra vivi e di ultima volontà«.
Není-li však notář orgánem státním, pak jazykový zákon nevztahuje se na notáře. Náhledu tomu také nasvědčuje celý tenor tohoto zákona a zejména to, že se sice v něm mluví o přijímání podání, jich vyřizování a úřadování, nikoliv ale o sepisování listin ai osvědčování, dále že § 2., odst. 1. má sice ustanovení, pro soudy, úřady a orgány, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž obývá aspoň 20% státních občanů jiného, ale téhož jazyka, rčení to ale nehodí se na notářství, ježto notář jest sice jmenován pro určitý soudní okres, ale má právo sepisovati notářské listiny a veřejné osvědčení dle § 8. not. ř. po celém okrsku sborového soudu I. stolice a listiny soukromé zřizovati, podání sepisovati a strany zastupovati může bez obmezení na určitý obvod.
Mám za to, že při zdělávání zákona jazykového bylo vůbec na notáře zapomenuto, jakо vůbec předešlé Národní Shromáždění zapomnělo, resp. nevzpomnělo při zdělávání jiných zákonů na notářství (tak zejména nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 634, § 1., zákon ze dne 6. února 1920, čís. 116, § 5. a zákony a nařízení o reformě pozemkové).
Zbývá ještě otázka, zdali podléhají aspoň komory notářské novému jazykovému zákonu.
Komory notářské nejsou ani. úřadem ani ústavem, аni podnikem ani orgánem státním. Nevztahuje se tudíž na ně ani § 1. ani § 2. jazykového zákona, i dlužno uvážiti, zdali by nebylo možno použiti na komory notářské § 3. jazykového zákona.
Dle tohoto paragrafu jsou povinny samosprávné
úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace
přijímati podání v jazyku československém a je vyřizovati, kdežto povinnost přijímati podání v jiném než
v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jiný jazyk ve schůzích a poradách mají tyto instituce za podmínek § 2.
Komory notářské nejsou samosprávné úřady; samozřejmo, že nejsou též zastupitelské sbory, zbývá tudíž třetí pojem: veřejná korporace. Jesť notářská komora veřejnou korporací?
Notářská komora dle § 127. n. ř. pozůstává z předsedy a určitého počtu členů, volených sborem notářským. Sbor notářský jsou všichni notáři určitého obvodu sborového soudu, resp. několika sborových soudů. Jest tedy komora notářská výborem sboru notářského, jenž jest povolán dle § 135. n. ř., аby dohlížel na chování se notářů a kandidátů notářských, vykonával kázeň vůči nim, sprostředkoval při nedorozumění a sporech mezi notáři, rozhodoval o stížnostech v případech zákonem vytčených, podával návrhy a dobrá zdání ve věcech zákonodárství, spolupůsobil při obsazování míst notářských, obstarával domácí záležitosti a svolával sbor notářský.
Funkce komory notářské jest podobná funkci výboru advokátní komory, kdežto komoře advokátní odpovídá sbor notářský. Následkem toho není komora notářská samostatnou právnickou osobou, není korporací, nýbrž korporací mohl by býti zván nejvýše celý sbor notářský, jehož orgánem správním a dohlédacím jest komora.
To jde také z toho, že není v notářském řádu žádného ustanovení o tom, kdo by podpisoval soukromoprávně listiny za komoru.
Není-li však notář orgánem státním a nejsou-li komory notářské veřejnými korporacemi, pak nevztahuje se na mě jazykový zákon.
Poněvadž však § 9. jazykového zákona zrušeny byly veškeré předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918, zrušeny jsou i předpisy jazykové obsažené v § 12. a 13. n. ř., resp. 62. a 78. n. ř. a poněvadž dále jazykový zákon na notáře a komory notářské se nevztahuje, nastává tu ohledně notářství, a notářských komor co do jazykových předpisů — vacatio legis.
Věc ta jest veliké důležitosti, neboť následkem toho
1. není dnes stanoveno, v jakému jazyku musí, může neb nesmí notář sepisovati listiny veřejné a veřejně osvědčovati,
2. není stanoveno, jak má býti upravena pečeť notářská, a
3. jak mají úřadovati komory notářské.
— 39 — Dle mého náhledu nelze tu nápravu zjednali prováděcím nařízením k jazykovému zákonu, poněvadž jazykový zákon vůbec na notářství se nevztahuje a nelze prováděti něčeho, co není zásadně stanoveno jazykovým zákonem.
Doplniti jazykový zákon bude asi stěží možno, poněvadž dle § 33. ústavního zákona ze dne 29. února 1920, čís. 121. jest třeba ke změně ústavní listiny a jejich součástí, mezi něž náleží i jazykový zákon, třípětinové většiny všech členů každé sněmovny. Doplněk zákona dlužno ale zajisté pokládati za změnu.
Nezbývá tudíž než upravit i otázku jazykovou ohledně notářů a komor notářských zvláštním zákonem neb nařízením celé vlády aneb snad legálním extensivním výkladem jazykového zákona.
Tak se opět jednou ukázalo (jak správně k tomu některé politické strany poukazovaly), že překotné vydávání tak důležitých zákonů není k prospěchu ani obecenstva ani státu a plyne z toho opětně poučení, že při zdolávání důležitých zákonů třeba jest, aby slyšeni byli i praktičtí právníci, což, kdyby se v tomto případě bylo stalo, nebyl by se jistě přihodil takový — lapsus calami.

Citace:

ČULÍK, Jaroslav. Jazykový zákon a notářstvo.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1920, svazek/ročník 2, číslo/sešit 3,4, s. 35-37, 46-48.