Čís. 768.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Při posuzování přemrštěnosti ceny za předmět potřeby, pro nějž není úředně stanovených cen, dlužno též uvážiti, zda nevytvořila se již dle zákonův o nabídce a poptávce pravidelná cena běžná.
Pachatelem přestupku dle § 14 lich. zák. jest, kdo činí úmyslně nesprávný údaj, třebas nebyl prodatelem a vydatelem účtu.
(Rozh. ze dne 13. března 1922, Kr I 550/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku líchevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 9. března 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 14 čís. 1 lich. zák., vyhověl jí však, pokud byl stěžovatel týmž rozsudkem uznán vinným přečinem dle § 7 (3) lich. zák., napadený rozsudek v tomto směru zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Proti odsuzujícímu výroku pro přečin předřazování dovozuje stížnost po věcné stránce (dle čís. 9 a), 10 § 281 tr. ř.), že, nemůže býti řeči o zřejmé přemrštěnosti požadované, pokud se týče docílené ceny, je-li zjištěno, že obě ceny jsou nižší než byla cena běžná, poněvadž celý zisk, obžalovaným docílený, byl vzhledem k převzatému risiku oprávněný; nelze prý tvrditi, že neoprávněný zisk převyšuje 2000 K, takže zde nejsou předpoklady pro odsouzení pro přečin. Mimoto stížnost namítá, že lokomobila není vůbec předmětem potřeby ve smyslu zákona lichevního; tím se prý může rozuměti pouze věc nezbytně nutná k zachování lidské existence, nikoliv stroj, sloužící k zvýšení výnosnosti podniku. Pokud se těmito vývody stížnost zabývá přemrštěností požadované ceny, nelze jí upříti oprávněnosti. Nalézací soud dospěl k názoru, že požadovaná cena jest přemrštěna, srovnáním ceny prodejné — požadované — s nabývacími náklady obžalovaného a, shledav, že cenové rozpětí činí přes 2000 K, přišel k úsudku, že je tu přečin předražovaní. Zákaz předražovaní chce — jak to z výslovného znění zákona vyplývá — čeliti neoprávněnému zdražování, umožněnému využitkováním mimořádných válečných poměrů, totiž nedostatku nabídky. Nutno tudíž v tom kterém případě zkoumati, jsou-li na trhu ještě tytoi mimořádné poměry, nebo nastala-li již následkem dostatečné výroby volná soutěž a tvoření cen dle hospodářských pravidel, obzvláště dle pravidla o nabídce a poptávce. To se týká ovšem jen takových případů, ve kterých není po zákonu, stanovena nejvyšší cena, jež v žádném případě nesmí býti překročena. V tomto případě jde o stroj, totiž předmět nevázaného hospodářství, na který nejvyšší cena nebyla stanovena. Bude tudíž nutno zkoumati, jak se v rozhodné době ceny takových předmětů vytvořily, byla-li dostatečná nabídka a poptávka nebo nedostatek zboží, byly-li tudíž tenkráte běžné ceny a, v kladném případě, jaké, byly-li tyto následkem volné soutěže čili neoprávněných manipulací; konečně byla-li cena, obžalovaným požadovaná, skutečně taková cena běžná, utvořená poptávkou a nabídkou za normálních, válkou již nedotknutých hospodářských poměrů. Poněvadž po této stránce nalézací soud nepředsevzal nutných zjištění, bylo vyhověno zmateční Stížnosti, pokud se opírá o důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., v odpor vzatý rozsudek dle § 288 tr. ř. jako zmatečný zrušen a věc odkázána soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozhodl, aniž bylo třeba zabývati se ostatními ve zmateční stížnosti uplatňovanými důvody zmatečnosti.
Proti odsuzujícímu výroku pro přestupek dle § 14 čís. 1 lich. zák. namítá stížnost dle čís. 10 § 281 tr. ř., že obžalovaný účtu ani nevystavil ani nepodepsal, ježto prodavačem byl K. Mohl by tedy býti jeho čin posuzován jen s hlediska § 5 tr. zák., ale ten platí jen na trestné činy, v tomto zákoně uvedené. Námitka je lichá. Přestupku § 14 lich. zák. se dopouští, kdo v účtech a t. d. úmyslně nesprávně udá cenu předmětu potřeby. V tomto případě jest zjištěno, že cenu v závěrečném listě úmyslně nesprávně udal obžalovaný, který list ten sepsal, vyplnil a spolupodepsal. Kdo byl prodavačem a vydatelem účtu, je lhostejno. Obžalovaný se dopustil přestupku jako přímý pachatel, nikoliv spoluviny na přestupku jako návodce. K tomu netřeba ani připomínati, že § 5 tr. zák. jako předpis stanovící všeobecnou formu trestné viny platí pro. celý obor trestního práva, nikoliv jen pro činy obsažené v obecním zákoníku trestním.

Citace:

č. 768. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 155-157.