Čís. 713.

Rušení míru domovního (§ 83 tr. zák.). Pro skutkovou podstatu § 83 tr. zák. jest nerozhodno, zda držba byla řádná či nepořádná, bezelstná či obmyslná, pravá či nepravá. K pojmu »klidné držby«.
Není vtrhnutím »více sebraných lidí«, vnikly-H z vedravšího se množství pouze dvě osoby v úmyslu, by vykonaly násilí na osobách, kdežto ostatní z vniknuvších tohoto úmyslu neměly.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1922, Kr II 382/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatečním stížnostem obžalovaných Klotildy H-ové a Františka H-a do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí dle § 83 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl — mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce hmotněprávní (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) dovozují stížnosti, že tu nebylo skutkové náležitosti pokojné držby. Výpověďmi svědků je prý prokázáno, že pokoj, o který jde, byl sice původně K-ovi přidělen, ale pak dle dohody s S-em zůstal W-ovým, kteří z něho platili činži, takže pokoj nebyl v držení Kbově, nýbrž v držení W-ových; Jan K. zmocnil se bytu po 13. říjnu 1920 lstí a násilím, nastěhovaly se do něho bez vědomí a proti vůli vlastníka domu, ačkoliv tomuto přísluší po vyklizení bytu posledním nájemníkem disposiční právo nad bytem; obžalovaná H-ová hned od 13. října 1920 domáhala se na K-ovi klíče od pokoje K. prý proto nebyl v držení pokoje, a poněvadž přístup do pokoje je možný jen předsíní, také nebyl ve výlučném, neobmezeném držení předsíně. Než zmíněné okolnosti, z nichž stížnosti dovozují, že K. nebyl v klidné držbě místností, o které jde, netýkají se otázky, zda tu byla klidná držba K-ova, nýbrž pouze otázky, byla-li držba K-ova řádná, bezelstná a pravá. Povaha držby jest však — nehledíc k tomu, že nalézací soud bezelstnost a pravost držby K-ovy zjišťuje a případně odůvodňuje — pro skutkovou podstatu rušení míru domovního lhostejná. Dle § 339 obč. zák. není nikomu dovoleno, by svémocně rušil držbu, nechť je jakékoliv povahy; nezahnal-li osobu, která bezprávně a svémocně se do držby veřela, přiměřeným násilím ihned, než se držby uchopila (§ 344 obč. zák.), smí se vrácení věci domáhati výhradně žalobou u příslušného soudu (§ 346 obč. zák.). V souhlasu s těmito předpisy občanského práva nerozeznává ustanovení § 83 tr. zák., zda držba jest řádná či nepořádná, bezelstná či obmyslná, pravá či nepravá; vyhledává pouze, aby tu byla držba osoby od pachatelů různé a aby tato držba byla klidná, to jest aby jiná osoba (než pachatelé) vykonávala faktickou moc nad místností, do které bylo vniknuto, a v této moci se udržovala, odmítajíc jakékoliv zasáhnutí jiných osob do této sféry své moci. Že v takové klidné držbě Κ., pokud jde o sporný pokoj a předsíň, byl, zjišťuje nalézací soud bezvadně výrokem, že měl v době od 13. října 1920 až do vpádu (16. října 1920) v pokoji nábytek a věci a že až do vpádu nebyl nikým rušen; správně k tomu podotýká nalézací soud, že toto držení K-ovo nepozbylo povahy klidné držby ani opětným žádáním obžalovaných o pokoj a klíč k němu, poněvadž v takovéto žádosti nelze spatřovati včasnou svépomoc ve smyslu § 344 obč. zák., zamezující uchopení se držby K-em, poněvadž K. odmítáním těchto žádostí v držbě pokoje a předsíně se udržel. S hlediska č. 9 lit. b) (správně lit. a) § 281. tr. ř. dovozuje stížnost Klotildy H-ové, že stěžovatelka nejednala obmyslně, nýbrž ve skutkovém omylu, majíc za to, že nájemcem pokoje je W., nikoliv Κ., a že z tohoto, byť mylného předpokladu hleděla jako vlastnice domu domoci se svého disposičního práva nad pokojem W-em uprázdněným, k němuž jí K. přes několikerou její žádost odepřel přístup. Rovněž uplatňuje stížnost Františka H-a, že nejednal obmyslně, nýbrž ve skutkovém omylu, domnívaje se, že Klotilda H-ová a nikoliv K. má na pokoj práva Stížnosti jsou i v tomto, směru pochybeny. Dle poslední věty § 83 tr. zák. jest účel rušení míru domovního, pohnutka pachatelů, bez významu, a je zejména lhostejno, mělo-li se provésti právo, na které pachatelé si činí nárok. Stěžovateli tvrzený omyl — nalézacím soudem ostatně nezjištěný — dotýkal by se tedy okolnosti pro skutkovou podstatu trestného činu bezvýznamné a nevylučoval by proto zlého úmyslu pachatelů, nalézacím soudem bezvadně a správně zjištěného. Ve směrech právě uvedených nejsou tedy zmateční stížnosti obžalovaných odůvodněny.
Pokud však stížnosti s hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř. dovozují, že nebylo tu skutkové náležitosti »více sebraných lidí«, nelze jim upříti oprávněnosti. Stížnosti správně uvádějí, že skutková povaha zločinu dle § 83 tr. zák. vyhledává, aby více sebraných lidí vniklo do cizího domu nebo bytu ve společném zlém úmyslu, že násilné vniknutí jen dvou osob s takovým úmyslem skutkové povahy tohoto zločinu ještě nezakládá a že osoby, jež nemají zlého úmyslu, nelze počítati k »více lidem sebraným«. Skutková povaha zločinu dle § 83 tr. zák. (1. případ) dána jest jen tehdy, provedly-li více než dvě osoby ve vzájemném dorozumění a ve společném úmyslu násilný vpád do cizího majetku. Ježto nalézací soud spoluobžalované Viktora J-a a Arnošta D-a z obžaloby sprostil, nabyv přesvědčení, že jest u nich zlý úmysl vyloučen, zbývají jen oba stěžovatelé, tedy pouze dvě osoby. Rozsudek nalézacího soudu ovšem uvádí, že stěžovatelé vnikli současně s Josefem H-eni a s později přispěchavším Františkem S-em, tedy s více lidmi sebranými, násilně do bytu K-ova, zjišťuje však zlý úmysl pouze pokud jde o oba stěžovatele, a to zejména poukazem na výrok Josefa H-a: »když jsme přišli vyhazovat, tak to vyhoďme«, při čemž rozsudek výslovně uvádí, že výrok ten svědčí o tom, že obžalovaní (t. j. oba stěžovatelé) byli napřed úplně dorozumění. Rozsudek zabývá se sice na několika místech též činností třetího pachatele Josefa H-a, o němž v objektivním směru zjišťuje, že vnikl společně se stěžovateli do bytu K-ova, nezabývá se však expressis verbis zlým úmyslem Josefa H-a a také takového zlého úmyslu nikde nezjišťuje, maje patrně za to, že nemá k tomu práva, ježto Josef H. podléhá trestní pravomoci vojenského soudu. V tomto případě však, kde jednalo se o to, aby byla zjištěna skutková náležitost zločinu dle § 83 tr. zák.: »více lidí sebraných«, bylo nejen právem, nýbrž i povinností nalézacího soudu, zabývati se otázkou, měl-li také Josef H. společný zlý úmysl, a to bez ohledu na to, že jest Josef H. vojínem a zda proti němu zahájeno bylo trestní řízení u vojenského soudu, a bez ohledu na to, jaký mělo toto trestní řízení výsledek. Zjištění, zda měl také Josef H. týž zlý úmysl jako stěžovatelé čili nic, má rozhodující význam pro otázku viny stěžovatelů, a ježto napadený rozsudek takovéhoto zjištění neobsahuje, bylo ho jako zmatečný zrušiti a věc vrátili nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 713. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 66-68.