Není třeba, aby k odůvodnění povinnosti k náhradě škody státem byla označena osoba representanta povinného.
První soud zjistil, že úraz, který se dne 14. ledna 1925 žalobkyni přihodil, byl způsoben tím, že jí spadl kus tašky o větší váze ze žlabu střechy dvoupatrového domu, patřícího jí a jejímu manželu, na hlavu a že spadnutí tohoto kusu tašky bylo zaviněno tím, že při ukončení prací, které tehdy na střeše tohoto domu prováděla státní stavební správa ředitelství pošt a telegrafů v P. za účelem postavení stožáru pro vedení telefonní a položení drátů telefonních, nebylo učiněno opatření, aby byly uklizeny zlomky a odpadky tašek, které při oněch pracích do žlabu sjely.
Takové vyčištění žlabu spadá, jak soud první podle znaleckého posudku zjišťuje, vzhledem na nebezpečí s touto prací spojené, výhradně do oboru pokrývačského, a soud první stolice zjistil, že se strany osob, které byly ustanoveny stavební správou telegrafní ku provedení těchto prací, nebylo nic zařízeno, aby ony úlomky cihel ze žlabu byly odstraněny; neboť, jak první soud dále zjistil, pokrývač K. nebyl před úrazem telegrafní stavební správou k žádné pokrývačské práci vyzván a teprve po úrazu dostal od stavební správy příkaz, aby provedl vyčištění žlabu a další na střeše nutnou pokrývačskou práci. Zjištění tato nebyla žalovanou stranou vůbec ani napadena.
Na základě zjištění těch uznal pak první soud žalobní nárok za oprávněný, ježto ono opomenutí osob naznačenými pracemi pověřených, svědčí o nezdatnosti jich, třebas šlo i o první zjištěný případ nedbalosti, důsledkem čehož postihuje žalovaný stát podle § 1315 obč. zák. odpovědnost za následky tohoto opomenutí. Soud odvolací též připouští,, že k důkazu nezdatnosti může podle okolností stačiti i jediný případ provinění, záleží-li ve vědomé nebo hrubé nedbalosti a podává-li svědectví o tom, že se dotyčné osobě nedostává nutných znalostí anebo spolehlivých vlastností, míní však, že by bylo k posouzení otázky té bývalo třeba, aby byla označena individuální osoba, která se dopustila této neopatrnosti, neboť prý jen tak lze posouditi nezdatnost osoby pomocné. Žalobkyně však prý netvrdila, který určitý zřízenec žalované strany se tímto opomenutím provinil, nýbrž mluví jen hromadně o osobách práce provádějících, důsledkem čehož není možno uznati opomenutí ono za takové, aby mohlo býti pokládáno za důkaz nezdatnosti dotyčných zřízenců a to tím méně, když prý svědek inž. Rudolf Š. potvrdil, že práce prováděli vesměs zřízenci a dělníci zruční a odborně cvičení.
Nejvyšší soud nesouhlasí s tímto názorem a musí dáti za pravdu dovolatelce, že toto stanovisko mohlo by vésti k bezpráví.
Věcí žalobkyně bylo prokázati skutečnost, škodu přivodivší, a zároveň provinění strany, na níž se domáhá náhrady. V tomto případě činí ovšem žalobkyně za úraz a jeho následky jí z toho povstalé odpovědným žalovaný stát nikoliv z vlastního a přímého zavinění jeho representantů, nýbrž ze zavinění pomocných osob, jichž v této záležitosti použil, a bylo jí tedy prokázati předpoklady jeho ručení za zavinění těchto jeho pomocných lidí po rozumu § 1315 obč. zák.
Podle předeslaných zjištění záleží zavinění, které vedlo k úrazu, v tom, že nebylo učiněno opatření, aby po skončení prací byl žlab vyčištěn od úlomků tašek do něho spadlých. Že se toto opatření mělo při skončení prací státi neprodleně, o tom není sporu, a žalovaná strana brání se v té příčině jenom tím že prozatímním i konečným přikrytím a vyspravením střechy byl jí pověřen pokrývačský mistr K. a že tedy vyhověla již tím své povinnosti jí v této příčině náležející. Tato obrana však nedošla ve sporu svého opodstatnění, neboť první soud zjistil, že pokrývačský mistr K. nebyl před úrazem vyzván k žádné pokrývačské práci na střeše, tedy ani k vyčištění žlabu. Ono opominutí jest shledávati u zřízenců, pověřených státní telegrafní správou oněmi pracemi; které určité osobě jest toto opomenutí přičítati k vině, soud první nezjišťuje a pouze uvádí, že byl stavebním dozorem při oněch pracích pověřen dělmistr А. V., a za nespolehlivou uznává výpověď svědka F. V., že tento pokrývačskému mistru K. hlásil ukončení prací na střeše již 13. ledna 1925.
Ač obsáhlé průvodní řízení a předpisy pro telegrafní a telefonní dozorce předložené ve sporu, podávají dostatečné pomůcky pro určitější zjištění, není přes to tento nedostatek rozsudku soudu prvního na závadu správnému rozhodnutí věci, neboť §§ 19. 21 a 31 oněch předpisů nezanechávají pochybnosti o tom, že zaříditi toto opatření náleželo k úkolům dozorce, jenž byl pověřen dohledem na tyto práce.
Ať se tedy věc má již tak, že dělmistr V., jak se dokázalo, v kritické době. nevykonával stavební dozor anebo vůbec v místě nebyl přítomen, jisto jest, že tento úkol byl jím nebo jiným zřízencem, kterému snad v jeho nepřítomnosti byl uložen, úplně zanedbán, a zbývá tedy jenom řešiti otázku, zda toto zanedbání jest takového druhu a takové váhy, že samo o sobě může již platiti za důkaz nezdatnosti osoby takto provinilé.
K otázce té jest přisvědčiti. Odklizení úlomků krytiny ze žlabu, které, jak prvý soud zjišťuje, přes okraj žlabu přečnívaly a byly tedy zřejmě patrny, bylo ku zjednání bezpečnosti naprosto nutné a naléhavé; tato nutnost jest nejen poznatelná pro každého člověka s průměrnou soudností, nýbrž byla v tomto případě i zvláštními předpisy nařízena a byla tato opatrnost podle těchto předpisů při všech takových příležitostech zachována.
Jestliže tedy v tomto případě nebylo dbáno této opatrnosti oněmi předpisy zostřené a střecha při skončené práci byla ponechána prostě v tomto stavu těžce ohrožujícím bezpečnost zdraví a života, projevil tím zřízenec, jemuž tento úkol náležel, dojista hrubou nedbalost, která nutně musí vésti k úsudku, že nemá dostatečné svědomitosti, dbalosti a vědomí pro odpovědnost, kteréžto vlastnosti teprve, jsou-li sdruženy s ostatní odbornou způsobilostí, naplňují požadavek zdatnosti, jak zákon má na mysli. V tomto případě přichází v úvahu při tomto úsudku, zejména, že se opomenutí stalo právě se strany osob, které jsou zvlášť k tomu ustanoveny, aby řádným dohledem takové závady byly zamezeny, opomenutí stalo se tedy hrubým porušením povinností jim zvlášť a odpovědně uložených.
K tomuto úsudku byl první soud tím spíše oprávněn, když žalovaný stát nedokázal a dokázati se ani nepokusil, že se ono opomenutí stalo jenom z nějakého lehčího nedopatření, vyvolaného snad jen shodou sběhlých okolností.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 29. zářj 1927 Rv I. č. 2011/26.
Dr. K. Horlivý.