Zemský fond jest oprávněn domáhati se na manželském otci náhrady útrat spojených s ošetřením dítěte v nemocnici, třebas otec nesouhlasil s odevzdáním dítěte, stiženého nakažlivou nemocí do nemocnice.

Zákon ze dne 14. dubna 1913 č. 67 ř. z. rozeznává mezi osobami nemocí postiženými a nemocí podezřelými (§ 7) a osobami nákazou podezřelými (§ 17), t. j. jak patrno z § 1 odst. 2. min nař. ze dne 22. února 1915 č. 39 ř. z., osobami, u nichž jest nemoc již zjištěna, osobami, u nichž se objevily známky, podle nichž lze za to míti, že nemoc tu jest, a osobami, jež nevykazují známek onemocnění, u nichž však jest bakteriologicky dokázáno, že jest je pokládati za nositele zárodků nemocí, nebo u nichž jest jinak jisto nebo lze podle skutečností za to míti, že byly vydány nákaze a zprostředkovati mohou další šíření. Jen u těchto osob »podezřelých nákazou« hradí stát podle § 36 odst. 1. d) zákona ze 14. dubna 1913 č. 67 ř. z. náklad na dohled k nim a na jejich isolaci, pokud se týče, jak patrno z § 17 tam citovaného, i náklad na jejich stravování. To odpovídá i celé tendenci zákona chrániti lidi zdravé před onemocněním a nikoli starati se o osoby nemocí postižené, pokud se týče podezřelé. Poukazuje-li rekurent k tomu, že každá isolace se děje v zájmu veřejném a že již z této příčiny musí stát hraditi náklady s ní spojené, k nimž přirozeně patří i náklad na stravování, přezírá jednak zcela zřejmý předpis § 36 odst. 1 d) zákona, ale také okolnost, že ošetřování, pokud se týče i léčení osob ne- mocí postižených nebo podezřelých se děje v prvé řadě ve vlastním a soukromém zájmu jejich a že se zemský fond domáhá jen zapravení »ošetřovací taxy« ve smyslu zákona z 5. března 1888 č. 19 z. z. pro Čechy, která se vybírá stejně za léčení a ošetřování osob stižených přenosnou nemocí. Také z ustanovení § 19 zákona z 13. července 1922 č. 236 Sb. z. a n., že zvláštní povinnosti uložené obcím a městům municipálním podle zákonných předpisů o zamezení a potlačení přenosných nemocí nejsou tímto zákonem dotčeny, neplyne nic pro opačný názor rekurentův a stejně marně odkazuje rekurent k § 43 zákona ze 14. dubna 1913 č. 67 ř. z., jenž o zapravování nákladů vůbec nejedná, а k § 36 odst. 3. tohoto zákona, jenž jedná o povinnosti vlády poskytovati obcím v případech tam uvedených výpomoc, ale nestanoví, že stát hradí náklady za léčení a ošetřování i v případě isolace osob nemocí postižených. Totéž platí o ustanovení § 37 uvedeného zákona, podle něhož jest vyhraženo zemskému zákonodárství vydati ustanovení o vybírání poplatků a náhrad za účelem uhražení nákladů, vzniklých obcím z důvodu, že byla provedena opatření ve smyslu tohoto zákona, ale nestanoví, že by k nim patřily i náklady právě vzpomenuté. Předpisy §§ 1037 a 1040 obč. zák. nepřicházejí v úvahu, jelikož A. S. byla dána do nemocnice z úředního nařízení, tedy z veřejnoprávních zájmů, pročež nelze na to použíti soukromoprávních předpisů. Že náklady na ošetřování a léčení nemocné, jejichž zaplacení se domáhá český zemský fond, vůbec nebyly potřebné, nebylo v první stolici namítáno, staly se však potřebnými již tím, že A. S. byla do nemocnice odevzdána z úředního příkazu, kde pak musila býti i léčena i ošetřována.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 20. dubna 1928 R I 175/28.
J. K.

Citace:

Zemský fond jest oprávněn. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 12, s. 397-398.