K výkladu §§ 5. a 23. zák. ze dne 26. prosince 1895, c 197 ř. z. (o právu autorském.)

Ministerstvo kultu a vyučování vydalo nařízením ze dne 27. června 1911 č. 25681 »Učebnou osnovu a instrukci k vyučování tělocviku a pokyny o pořádání her mládeže na gymnasiích (všeho druhu) a reálných školách.«
Český překlad tohoto nařízení pořídili: 1. Kl. v Praze, uveřejniv jej v časopisu »Sokol«, a práva autorská převedl pak na knihkupce Šp. 2. K a. v Brně, uveřejniv jej v časopisu »Výchova tělesná«.
Kraj. soud v Ol. osvobodil dle § 259. č. 3 tr. ř. obžalovaného K a. od obžaloby knihkupcem Šp. na něho podané pro přečin dle §§ 21., 23., 24. odst. 3 zák. o právu autorském, jehož se měl dopustiti tím, že vědomě a neoprávněně otiskl, rozmnožil a úplatně rozšiřoval překlad Kl., pořízený bez jeho, resp. jeho právního nástupce, svolení, z toho důvodu, že považoval překlad od K a. pořízený za dílo původní, samostatné.
Námitku obžalovaným mezi jiným učiněnou, že překlady zákonů a nařízení jsou z ochrany práva autor, vyloučeny, neshledal kraj. soud odůvodněnou proto, že měl za to, že dle § 5. téhož zák. jsou z ochrany té vyloučeny pouze originály zákonů a nařízení a nikoliv též překlady, poněvadž by to byl zákonodárce v §u tom výslovně vytkl, což se však nestalo a proto dlužno míti za to, že takovéto překlady považovati jest za samostatná díla duševní ochraně práva autor, dle § 23. podléhající. Zmateční stížnost soukr. žalobce kasační dvůr zamítl z těchto
důvodů:
Dle § 5. zák. z 26. prosince 1895 č. 197 ř. z. jsou zákony, nařízení a veřejné spisy vyloučeny z ochrany práva autor., což dlužno vztahovati i na jejich překlady.
Že zákonodárce chtěl tímto ustanovením vyloučiti z ochrany práva autor, zákony, nařízení a veřejné spisy vůbec, tedy nejen jejich text původní, nýbrž i jejich překlady, vyplývá jednak ze všeobecného znění tohoto zákonného ustanovení, které nerozlišuje mezi originálem a překladem, jednak z pojetí tohoto předpisu do »všeobecných ustanovení zákona o právu autorském.
Ježto u jiných děl literatury vztahuje se právo autorské toliko na konkrétní zformování určité látky, kdežto vlastní předmět díla a účel jeho vydání jsou se stanoviska zákona o právu autorském naprosto nerozhodnými, stanoví zákonodárce při zákonech, nařízeních — 98 —
a veřejných spisech pro jejich obsah výjimku a odpírá jim jakoukoliv ochranu práva autorského.
To má svůj důvod jednak ve zvláštním způsobu vzniku těchto děl, jednak též v tom, že jest ve veřejném zájmu, aby bez překážky dostávaly se ve známost a rozšiřovaly se. Vnější forma ustupuje tu obsahu úplně do pozadí a též přeložený zákon neb nařízení zůstává se stanoviska zákona o právu autorském stále jen zákonem, nařízením.
Též znění §u 23. odst. 1. zák. aut.: »Autorské právo na dílech literárních zahrnuje v sobě výlučné právo dílo uveřejniti, rozmnožiti, rozšiřovati a prekládati nasvědčuje tomu, že právo překladatelské nemá povahy samostatné, nýbrž musí spíše býti považováno za výron jednotného práva autorova s dílem nakládati, a může míti svůj vznik toliko v tomto posléz zmíněném právu základním.
Moment tento vede však nutně k závěru, že vzdala-li se veřejná moc autor, práva k zákonům, nařízením a veřej, spisům od ní pocházejícím, jest každému volno taková díla překládati, překlady jich rozšiřovati a tak v souhlasu se zmíněnými záměry zákonodárce činiti díla ta přístupnými též kruhům, jež by se s orig. textem pro neznalost jazyka jinak nemohly tak snadno obeznámiti a že proto překlady takové jsou právě tak málo účastny ochrany práva autor, jako původní text sám.
Zákon ovšem prohlašuje v § 23. odst. IV., že na »řádných« překladech stává právo autor, jako na dílech originálních, při čemž řádnost závisí dle výkladu zákona (§ 6. odst. I.) na tom, zda rozšiřování překladu děje se s vůlí osoby oprávněné. Ježto pak, pokud jde o zákony a nařízení dle § 5. odst. 1., není vůbec žádné osoby, dle autor, práva oprávněné a jejich překladatel se tudíž nijak nepotřebuje starati o vůli autora, bylo by ovšem dlužno o sobě pokládati všechny překlady zákonů, nařízení a veřej, spisů za »řádné«. Z toho však ještě neplyne, že těmto překladům, jež nelze vůbec srovnati s vlastní tvůrčí činností pravého původce, by se měla přiznávati ochrana, kterou zákon dílům původním výslovně odnímá.
Právě naopak dlužno ze správného výkladu § 23. odst. IV. shledati toliko další potvrzení zásady, že též překladům zákonů, nařízení a veřej, listin musí ochrana právem autor, zůstati odepřena.
Ježto zákon prohlašuje, že na řádných překladech stává právo autor, jako na dílech orig., tu důsledně nutno z toho dovozovati, že též na překladech zákonů a nařízení mohlo by stávati autor, právo toliko jako na originálech. Jsou-li ale originály z ochrany práva autor, vyloučeny, nemohou ani jich překlady ochrany té býti účastny. Jako zvlášť závažný moment dlužno ještě vytknouti, že dle § 23. odst. IV. přísluší ochrana toliko překladům »řádným«, t. j. těm, které jsou rozšiřovány s vůlí autora originálu. Vytknutím tohoto požadavku zjednána jest právě také souvislost mezi překladem,, který má býti chráněn a chráněným originálním dílem. — 99 —
Jestliže jako v tomto případě neexistuje originál chráněný právem autor., pak není tu právě také již zmíněné potřebné souvislosti a nedostává se pro překlad přední podmínky ochrany v zákoně poskytované, totiž orig. díla, jež by samo bylo chráněno.
(Rozh. c. k. nejv. jako kass. soudu ze dne 7. listopadu 1912 Kr III 117/12 / 4.) R. z. s. Vlček.

Citace:

K výkladu §§ 5. a 23. zák. ze dne 26. prosince 1895, č. 197 ř. z. (o právu autorském.). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 2, s. 123-125.