Šeky vydané vlastní.

Naše banky vydávají často šeky, ve kterých jsou jednak podepsány jako vydavatelé a současně označeny jako trasáti. Takové šeky jsou zejména obvyklé tehdy, má-li býti do ciziny poukázána československá devisa. Má-li totiž banka podle příkazu svého komitenta někomu poukázati do ciziny české koruny, učiní tak nejsnadněji šekem na nějaké tuzemské místo (na Prahu), pokud by ovšem v dotčeném státě neměla dostatečné krytí v Kč u některé banky, ve kterémžto případě může obmýšlený od banky koruny obdržeti dobropisem nebo snad i efektivně. Tento případ jest však poměrně řídký a proto jest pravidelným — a také nejpohodlnějším a nejpraktičtějším — způsobem placení do ciziny v české měně zaslání šeku (devisa). Tento způsob placení jest také podporován devisovými předpisy, které brzdí zasílání bankovek do ciziny, nehledě k tomu, že zasílání bankovek jest i jinak často nepraktické a že oprávněný zpravidla efektivních bankovek v cizině nepotřebuje. Podle devisových předpisů jest dovoleno zaslati v bankovkách nanejvýše částku Kč 500—, kdežto šekem možno zaslati až Kč 3000,— bez povolení bankovního úřadu. Při vyšších částkách však bankovní úřad jiný způsob placení než šekem asi sotva povoluje. Vydá-li pak banka šek na Prahu, neoznačí přirozeně jako platební místo některou banku konkurenční, nýbrž svůj vlastní ústav. Tím vzniknou šeky, ve kterých trasantem a trasatem jest táž osoba: šeky vydané vlastní.
Teorie a prakse se dosud těmito šeky téměř nezabývala. V praksi pochopitelně se sotva vyskytne případ, že by banka svůj vlastní šek nehonorovala, takže ke sporům o platnost či neplatnost a o právní účinky těchto šeků snadno dojíti nemůže. Literatura pak, pokud se těmito šeky vůbec zabývá, omezuje se zpravidla toliko na konstatování, zda takové šeky jsou přípustné, při čemž názory nejsou jednotné. Náš šekový zákon se o takových šecích nezmiňuje vůbec a také důvodová zpráva o tom zachovává mlčení. Důvodová zpráva německého zákona o šeku oproti tomu výslovně konstatuje, že instituce šeku. vydaného vlastního nebyla do zákona pojata, jelikož tu není hospodářského důvodu. Vzhledem k tomu však, že — jak shora vylíčeno — hospodářské důvody pro tuto instituci zde jsou, nemůže tento výklad uspokojiti.
Důvody, jež by bylo možno uvésti proti přípustnosti šeků vydaných vlastních, lze snad shrnouti takto:
1. Pojmově jest znakem šeku, že osoba A (trasant) přikazuje osobě В (trasátovi), aby osobě С (remitentovi, indosatáři, majiteli) z pohledávky trasantovy zaplatil určitou částku (asignace). Tento příkaz pojmově vyžaduje trojčlenný poměr a rozdílnost všech tří osob; neboť příkaz, který udílím sám sobě, jest pojmově nemyslitelný. Avšak také asignace, při které by přikazatel a obmýšlený byli totožni, jest pojmově vyloučena. Také další požadavek, aby trasant měl u trasáta »pohledávku« (Guthaben), t. j. hospodářský podklad šeku ve smyslu § 2, č. 5 šek. zák., jest vyloučen, jestliže »pohledávku« vykládáme jako právní poměr mezi trasantem a trasátem a jsou-li tito jednou osobou — neboť právní poměr předpokládá přirozeně rozdílné subjekty právní.
Oproti těmto argumentům nutno však uvážiti, že zvyklosti obchodní a positivní právo často nedbají původního pojmu té které instituce právní, čímž dojde k útvarům právním, jež by jinak pojmově myslitelný nebyly. Právě v tomto případě nebude těžko hledati příklady. Stačí poukázati k tomu, že zákon výslovně připouští šeky na vlastní řád (§ 3, odst. 2 zák. šek.), dále možno poukázati k institucím směnky vydané vlastní a směnky vydané na vlastní řád (čl. 6 směn. zák.), proti kterým platí všechny argumenty v předchozím odstavci uvedené.
Dlužno tudíž spíše přihlížeti ke konkrétním předpisům zákona. 2. Ze šekového zákona bylo by lze především vyvoditi argumento a contrario, že šek vydaný vlastní jest nepřípustný a to asi těmito důvody:
a) Porovnáním §u 3 šek. zák. a čl. 6 směn. ř. možno vyvoditi, že šekový zákon nechtěl připustiti šeky vydané vlastní; že totiž konstatoval, obdobně jako směnečný řád, že jsou přípustný šeky vydané na vlastní řád — avšak že pominul mlčením šeky vydané vlastní na rozdíl od směnečného řádu, jenž směnky vydané vlastní výslovně připouští.
b) § 20 šek. zák. obsahuje taxativní výpočet ustanovení, směnečného řádu, jichž lze pro šek analogicky použíti: čl. 6 sm. ř. v tomto výpočtu obsažen není. Jest tudíž na snadě argumentace, že stejně jako jest nesporno, že na př. ustanovení o směnečných duplikátech a kopiích nelze na šek použiti, nelze také použíti analogie čl. 6 sm. ř. a nelze tudíž obdobně směnkám vydaným vlastním připustiti též šeky vydané vlastní.
c) Snad by se dalo i z § 6 posl. odst. šek. zák. a čl. 10 sm. ř. a contr. vyvoditi, že trasát nemůže býti mimo případ §u 3, odst. 2 šek. zák. zároveň nepřímým dlužníkem šekovým.
d) Konečně podporuje shora uvedená argumenta a contrario všeobecná úvaha, že výjimky z principielních zásad (viz sub 1.) musí býti výslovně normovány zákonem, dále úvaha, že podle struktury šekového zákona dlužno analogii směnečného řádu, pokud se ho šekový zákon nedovolává, vyloučiti (šekový zákon buď výslovně tu kterou normu směnečného řádu recipuje nebo se jí dovolává v § 20).
Tyto důvody jsou zajisté velmi závažné a nutno přisvědčiti mínění, že — ač zákon šekový nezakazuje výslovně šeků vydaných vlastních — přece jen lze ze zákona samého vyčisti spíše důvody proti této instituci než pro ni svědčící.
Oproti tomu nutno však uznati tyto šeky za hospodářsky osvědčený, obvyklý a oblíbený platební prostředek — za hospodářský článek při styku platebním, jehož by bylo těžko postrádati. Nutno zajisté též uznati, že, jestliže šekový zákon tyto šeky výslovně nezakazuje a vůbec o nich žádného ustanovení nemá, bylo by lze tuto mezeru zákona doplniti interpretací, podle které by bylo důsledkem obchodní zvуklosti platnost šeků vydaných vlastních hájiti. I když však se postavíme vůči této interpretaci na stanovisko zamítavé — stanovisko, jehož s hospodářskými požadavky dobře srovnati nelze — zbývá ještě sporná otázka, zda není aspoň platný šek vydaný filiálkou banky na její ústředí nebo naopak — eventuelně šek vydaný pobočným závodem na jiný pobočný závod. Tato otázka má ovšem své jádro mimo šekový zákon a bude identická s otázkou právní subjektivity pobočného závodu. Nauka obchodního práva přiznává zpravidla filiálce samostatnost na venek při současné odvislosti od hlavního závodu v poměru vnitřním. Zákonem možno tuto »samostatnost na venek« opříti hlavně toliko předpisy práva procesního, podle kterých se přiznáva filiálce zvláštní příslušnost soudní, dále předpisy o obchodním rejstříku a konečné eventuelně předpisy práva firemního, přiznáme-li totiž filiálce samostatnou firmu (?) a důsledkem toho právo pod touto firmou žalovati, právní jednání uzavírati atd. Avšak nutno míti na mysli, že jest to vždy jen majitel firmy, v našem případě tedy bankéř, jehož lze pod jeho firmou — jeho obchodním jménem — žalovati u soudu filiálky, jenž uzavírá právní jednání atd., zkrátka, že jediné on jest právním subjektem. Vedlo by příliš daleko, kdybych měl na tomto místě rozvésti tuto otázku, stačí zde konstatovati k našemu předmětu, že vedle názorů, »že šeky vydané vlastní jsou buď naprosto přípustné nebo nepřípustné«, máme zde ještě možnost jaksi střední, uznati toliko šeky vydané filiálkou na ústředí nebo naopak resp. filiálkou na filiálku. Tento názor má pro sebe též argumentaci jistou analogií s čl. 6 odst. 2 sm. ř., podle něhož i směnky vydané vlastní vyžaduji rozdílnost místa platebního a místa vydáni. Konečně jest myslitelný také názor, který přiznává platnost šekům vydaným vlastním toliko s obmezením čl. 6 odst. 2 sm. ř. Tyto názory posléze uvedené se ovšem v praksi téměř kryjí.
Uznáme-li platnost šeků vydaných vlastních — v opačném případě by takový šek představoval toliko kupeckou poukázku — pak uznáváme zvláštní šek, jenž ve svých účincích se značně přibližuje (směnce a to nejvíce směnce vydané vlastní splatné à vista, u které tedy akceptace nebývá obvyklou: při neplacení může se oprávněný hojiti ihned na vydateli, jenž s trasátem jest identický, tedy s týmž hospodářským účinkem, jako kdyby banka byla vydala na sebe směnku. Avšak podstatný rozdíl — nehledíme-li k podrobnostem — tu přece zbývá: i šek vydaný vlastní jest pouze platebním prostředkem a nehodí se jako podklad úvěrní arg. §§ 9 a 16 šek. zák. (krátká lhůta presenlační pod sankcí ztráty práv ze šeku). O obcházení směnečného resp. šekového zákona a zákona o směnečných poplatcích by tedy u těchto šeků nebylo lze dobře mluviti.
Jak patrno ze shora uvedeného, jsou šeky vydané vlastní z oněch institucí právních, jež hospodářský život vytvořil při nejmenším praeter — snad i contra — legem. Že dosud nedošly uznání zákonem, jest vysvětlitelno hlavně tím, že banka svůj vlastní šek nemůže dobře dishonorovati; nemůže býti ovšem pochybnosti o tom, že by se v praxi případ neplacení vyskytnouti mohl. Jestliže prakse po této stránce neměla snad příležitosti, zabývati se otázkami v tomto článku nadhozenými, jest prakticky nebezpečnější stránka poplatková; neboť nebudou-li tyto listiny považovány za šeky, pak odpadnou pro ně také výhody šekům právem poplatkovým přiznané. Nutno ovšem poukázati k tomu, že ratio legis, která po stránce poplatkové favorisuje šek jako platební prostředek všeobecně, svědčí také pro šeky vydané vlastní.
Jasně mohou ovšem býti rozřešeny všechny tyto otázky a důsledky jejich toliko zákonem a bylo by vhodno, kdyby při nejbližší příležitosti bylo do šekového zákona příslušné ustanovení pojato.
Dr. Jan Fröhlich.

Citace:

Věstník Československé společnosti pro trestní právo. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 5, s. 196-196.