Předmět nákladní smlouvy žel. jest právně nedělitelný; příjemce zásilky opožděně došlé nemůže část její odebrati a za druhou žádati na dráze náhradu škody.

Skutkový děj: Firma A. podala dne 31. ledna 1922 v Plzni dráze zásilku 111 balíků bavlněného zboží na adresu špeditér. fy B. ve Vídni pro odběratele C. a D.
Zásilka došla na místo určení opožděně, takže byla považována za ztracenou a dne 9. března 1922 reklamována, ač omylem dráhy byla avisována jako došlá a firmou B. nákladní list byl vyplacen.
Pátráním úředníka fy B. byla zásilka tato nalezena jako přespočetná na jiné stanici koncem dubna 1922 a dopravena dodatečně do stanice určení.
Odběratel C. byl ochoten převzít jemu určených 75 balíků zboží, kdežto druhý D. odepřel přijati 36 balíků odvolávaje se na čl. 33 mezinár. dopr. ř.
Fa B. podala žalobu o náhradu 77530 Kč 45 h jménem škody za 36 balíků zboží.
Obchodní soud v Praze, obmeziv řízení na právní důvod, vynesl dne 20. dubna 1925 mezitímní rozsudek, kterým neuznal právní důvod k této žalobě. Soud byl toho názoru, že základem dopravní smlouvy byla jednotná zásilka 111 balíků podle nákl. listu, za niž byly všechny poplatky zaplaceny. Smlouva týkala se jen stran v nákl. listu uvedených, t. j. odesilatele, příjemce a dráhy, k zájmům třetích osob: odebíratelů C., D. na smlouvě zúčastněných, netřeba bráti zřetel se strany dráhy. Zákon v čl. 26, 27, 33, 34 mezin. žel. ř. mluví vždy o »zboží« jako celku zásilky, nikoli o »částech« zásilky.
V daném případě nejde o částečnou ztrátu (čl. 34 cit. ř.), neboť dodatečně nalezena byla celá zásilka, a to přičiněním žalobkyně, jež tím dala na jevo, že nechce ji za ztracenou považovati (čl. 278 obch. z.) ji také celou dráze vyplatila a jen odpírala odebrati část 36 balíků.
Dráha majíc zaplaceno dovozné z celé zásilky, neměla příčiny odepírati vydání zboží ohledně 75 balíků pro C., s ostatními neodebranými pak naložila podle předpisů zákonných tím, že je ve veřejné dražbě prodala na účet žalobkyně.
Postup žalobkyně nebyl však správný; táž měla podle čl. 33 cit. zák. na vybranou: buďsi pokládati celou zásilku za ztracenou a žádati náhradu škody za ni, anebo trvati na vydání celé zásilky a žádati další nárok na náhradu škody pro zmeškání dodací lhůty (čl. 39 cit. ř.), nikoli však dílem zásilku přijmouti, dílem ji odmítnouti.
Rozsudek tento stal se konečným, ježto odvolání žalobců bylo vrch. zem. soudem v Praze zamítnuto podstatně z týchž důvodů jako soudem 1. stolice.
Rovněž dovolání žalobkyně zůstalo bezvýsledným. Nejvyšší soud připojil mezi důvody dále, že předmět každé nákl. smlouvy jest právně nedělitelný, jak plyne z čl. 15, 17, 24, 26, 33, 36 mezin. dopr. ř., dále § 73 (3) žel. dopr. ř. Dráha může býti v poměru zavázané nebo oprávněné strany vždy jen vůči jedné osobě, buď odesilateli, nebo příjemci. Podle čl. 24 mezin. d. ř. a § 81 ž. d. ř. musí dráha v případě, že příjemce odepře přijetí zásilky, vyžádati si příkaz odesílatelův, poněvadž jen tento smí celou zásilkou disponovati; právo žaloby přísluší podle čl. 26 m. d. ř. a § 99 ž. d. ř. bud odesílateli nebo příjemci podle toho, kdo má disposiční právo se zásilkou.
Nesrovnatelným jest se stěžejnými právními pravidly o železniční nákl. smlouvě postup žalobkyně přijmouti jen část zásilky a prohlásiti její zbytek za ztracený.
Bylo proto dovolání jako bezdůvodné zamítnuto.
Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 25. února
1926. Rv. I. 1606/25.
Dr. Malát.

Citace:

Předmět nákladní smlouvy žel. jest právně nedělitelný. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 9, s. 311-312.