Čís. 16827.

Soukromí zaměstnanci (zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.).
Nárok na peněžitou náhradu za nevyužití placené dovolené (§ 27, odst. 1, uved. zák.) přísluší zaměstnanci jen tehdy, dal-li v příslušném kalendářním roce vůči zaměstnavateli zřetelně najevo, že trvá na dovolené, a neužil-li jí na zaměstnavatelovu žádost. Jak žádost zaměstnancova, tak žádost zaměstnavatelova mohou býti vyjádřeny i jednáním konkludentním (§ 863 obč. zák.). Stačí i to, že podle organisace podniku nebylo pomýšleno na zastoupení zaměstnancovo náhradníkem, takže zaměstnanec nebyl postradatelný, a zaměstnavatel, ač mu to bylo známo, se nepostaral v té příčině o potřebná opatření, když mu zaměstnanec dal najevo, že chce nastoupiti dovolenou.
(Rozh. ze dne 24. března 1958, Rv I 198/38.)
Srov. rozh. č. 9434, 3341 Sb. n. s.
Žalobce, který byl u žalované firmy zaměstnán jako vedoucí ředitel, se na žalované domáhá zaplacení peněžité náhrady za nevyužitou dovolenou. Nižší soudy zamítly žalobu,
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby o odvolání dále jednal a znovu rozhodl, a uvedl v otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Podle § 27 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. pozbývá zaměstnanec práva na dovolenou, jestliže nevyužil dovolené v příslušném kalendářním roce nebo před skončením pracovního poměru, avšak náhrada v penězích přísluší mu jen tehdy, nevyužil-li dovolené na žádost zaměstnavatele. Nejde tu — jak z materialií je zřejmé — o zcela nové ustanovení, nýbrž v pod- statě jen o přesnější stylisaci dosavadního § 17 zák. č. 20/1910 ř. z. ve smyslu jeho výkladu ustálenou judikaturou nejvyššího soudu (srov. 9434, 3341 Sb. n. s.).
Náhradní nárok v penězích přísluší tedy zaměstnanci, když v příslušném kalendářním roku zřetelně projevoval zaměstnavateli, že trvá na dovolené, avšak neužil dovolené na žádost zaměstnavatelovu, která rovněž může bytí vyjádřena nejen výslovně, ale i konkludentně (§ 863 obč. zák.), a stačí i to, že podle organisace podniku nebylo pomýšleno na zastoupení zaměstnancovo jiným náhradníkem, takže zaměstnanec není nepostradatelný, že to bylo známo zaměstnavateli, avšak přes to neučinil potřebná opatření, ač mu byla zaměstnancem projevena vůle, že chce nastoupiti dovolenou.
Žalobce vytýkal v řízení nižších stolic, že organisační poměry v podniku žalované firmy nedovolovaly a přímo mu znemožňovaly, aby jako jediný vrchní ředitel v letech 1933 a 1934 nastoupil dovolenou, že o tom uvědomil jednatele Františka L., upozorniv ho, že by šel rád na dovolenou, že však tak nemůže učiniti pro svoji nepostradatelnost, což L. vzal na vědomí, avšak neučinil nápravy, a žalobce zdůraznil ještě, že »žádal« dovolenou, jež mu však nemohla býti dána z důvodů technických.

Citace:

Č. 16827. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 507-508.