Čís. 16705.

Dovolená zaměstnanců (zák. č. 67/1925 Sb. z. a n.)
Ujednání úkolové (akordní) mzdy nečiní nemožným stanovení určité pracovní doby. I v takovémto případě jest podmínkou pro udělení placené dovolené, že zaměstnanec stále a správně zachovával pracovní dobu, stanovenou pracovní nebo služební smlouvou, a lze zaměstnanci odečísti od dovolené dobu, kterou bezdůvodně zanedbal před nastoupením dovolené v jednotlivém roce.
(Rozh. ze dne 11. února 1938, Rv I 2126/37.) Žalobce, jenž byl u žalovaného Hospodářského družstva členů společenstva velkořezníků v P. zaměstnán nepřetržitě od roku 1928 jako řeznický dělník na jatkách za úkolovou (akordní) mzdu, domáhá se na žalovaném družstvu zaplacení 765 Kč 50 h s přísl. z důvodu náhrady za dovolenou v letech 1935 a 1936. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud, prohlásiv dovolání za přípustné pro zásadní význam rozhodnutí, v podstatě z těchto důvodů: Jest uvážiti, že žalobcova práce byla celoroční akordní prací a že tu nejde o sezonního nebo jiného zaměstnance ve smyslu § 5 zák. ze dne 3. dubna 1925, č. 67 Sb. z. a n. Hledíc na to nelze ani namítati, že dovolená nepatří žalobci proto, že zanedbal mnoho pracovních dnů a že si tímto samovolným vysazováním z práce dovolenou vybral, neboť o vysazování z práce nelze mluviti již proto, že jím jest rozuměti hromadné vysazování zaměstnanců z práce zaměstnavatelem se svolením zaměstnanců, a tomu v souzeném případě tak nebylo. Ježto jednoroční dobu zaměstnání, rozhodující pro nároky na placenou dovolenou, jest počítati od počátku měsíce května a dovolená se udílí podle § 12 uved. zák. v období od 1. května do konce září mimo podniky sezonní, zejména zemědělské, a souzená žaloba byla podána až 20. října 1936, tedy po uplynutí uvedeného období, má odvolací soud za to, že jsou důvodné žalobcovy nároky na dovolenou za léta 1935 a 1936, které byly, jak je nesporné, za obě léta žalobcem také uplatněny, a že jeho nárok na dovolenou za rok 1936 není předčasný. Nebylo proto ani potřebí uvažovati o tom, zda žalobce, jak žalované družstvo namítalo, zanedbal mnoho pracovních dnů, zda nedodržoval týdenní 48hodinovou dobu pracovní, či zda konal nebo nekonal pohotovostní službu a inspekce, a z příkazu koho je konal.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby o věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalované družstvo předneslo v odvolacím řízení, že žalobce nedodržoval určenou pracovní dobu 48 hodin týdně a že zanedbal určitý počet pracovních hodin, že akordní mzdy žalobcovy byly určeny smluvenými částkami za předpokladu, že žalobce bude řádně dodržovati týdenní pracovní dobu, že žalobce každý týden bez svolení a proti příkazu žalovaného zaměstnavatele pracoval jen 3 až 4 dny, kdežto zbývající dny v týdnu nepracoval, a že tak zanedbal bez omluvy v roce 1935 24 pracovních dnů, v roce 1936 7 pracovních dnů, jež jest odečísti od doby dovolené, takže žalobce nemá ani proto nárok na dovolenou. Z toho již také plyne, že je bezdůvodná výtka dovolací odpovědi, že žalovaná neuplatnila v odvolacím řízení, že žalobce nedodržoval týdenní pracovní dobu.
Podle § 7 zák. č. 67/1925 Sb. z. a n. jest podmínkou zaměstnancova práva na placenou dovolenou, že zaměstnanec zachovával v období, jež odůvodňuje jeho nárok na dovolenou, stále a správně pracovní dobu určenou pracovní smlouvou a podle § 8 téhož zákona lze odečísti zaměstnanci od dovolené v tom neb onom roce dobu, již bezdůvodně zanedbal před nastoupením dovolené v jednotlivém roce. Je proto nutnou podmínkou pro správné správní posouzení, aby byl zjištěn obsah služební smlouvy mezi stranami rozepře, zejména v té příčině, zda byla mezi nimi ujednána výslovně nebo konkludentně určitá doba pracovní.
Odvolací soud sice provedl o námitkách žalovaného družstva i o okolnostech tvrzených žalobcem, »že ve služební smlouvě nebyla určena denní nebo týdenní pracovní doba, že žalobci bylo stejně jako ostatním dělníkům dovoleno, aby si zařídil takové směny, aby zákonu bylo vyhověno a řádný provoz nebyl rušen, že dny, po které nepracoval, byly nahrazeny tak zvanou pohotovostní a inspekční službou, již konal k příkazu a za souhlasu žalovaného družstva« — všechny důkazy vyjma výslech stran, neučinil však o těchto skutečnostech ani o tom, zda a kolik pracovních dnů žalobce bezdůvodně zameškal bez řádné omluvy, žádných zjištění, poněvadž ony skutečnosti mylně pokládal za nezávážné proto, že žalobce měl akordní mzdu. Avšak tento způsob odměňování zaměstnanců nevylučuje ještě ujednání určité pracovní doby. Byla-li však taková určitá pracovní doba smluvena, jest její zachování podle § 7 dotč. zák. předpokladem pro nárok na placenou dovolenou. Ježto věc pro dolíčené nedostatky není zralá k rozhodnutí (§ 35 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.), bylo se usnésti, jak ve výroku uvedeno.

Citace:

č. 16705. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 256-258.