Čís. 16942.

Spor (rozsudek) o žalobě oposiční opřené o to, že exekučně vymáhaný nárok vymáhajícího věřitele zanikl kompensací se vzájemnou pohledávkou povinného za vymáhajícím věřitelem, neodůvodňuje námitku zahájeného (rozsouzeného) sporu v pozdějším sporu, v němž se uplatňuje vzájemná pohledávka povinného.
(Rozh. ze dne 19. května 1938, R I 587/38.) Proti žalobě na zaplacení 22 116 Kč 50 h s přísl. za prodané hospodářské stroje namítl žalovaný mimo jiné, že žalující firma již uplatňoval a zažalované částky v žalobě oposiční, která nebyla dosud pravoplatně skončena. Soud prvé stolice odmítl žalobu co do výše 14 054 Kč 90 h pro zahájení rozepře, kdežto odvolací soud zamítl uvedenou námitku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Účinek zahájení sporu podle § 233 c. ř. s. nastává jen tehdy, byla-li již mezi týmiž stranami o témže předmětu sporu zahájena rozepře (§ 232 c. ř. s.). Musí tu býti jak totožnost stran, tak i totožnost předmětu sporu, která předpokládá, že souhlasí v obou rozepřích jak právní důvod, tak i žalobní nárok, který je určen obsahem žalobní žádosti. Nestačí, že právní důvod je v obou sporech týž, neboť z téhož právního poměru mohou vzniknouti různé nároky.
Námitku zahájení sporu opřel žalovaný o to, že žalobkyně uplatnila pohledávku zažalovanou v souzeném sporu již započtením ve sporu zahájeném před krajským soudem v O. pod č. j. Ck IIIa 10/36 o její žalobě oposiční. Uvedenou žalobou se žalobkyně domáhala toho, aby byly exekuce vedené žalovaným prohlášeny za nepřípustné, ježto nárok žalovaným uvedenými exekucemi vymáhaný, zanikl. Žalobním nárokem v oposičním sporu byl nárok na prohlášení exekucí nepřípustnými, kdežto v souzeném případě směřuje žalobní nárok k odsouzení žalovaného k zaplacení zbytku kupní ceny za dodané hospodářské stroje. Již pro tuto různost žalobních nároků nejde o totožnost předmětu sporu.
Jest ovšem správné, že při rozhodování o oposiční žalobě jest řešiti prejudiciální otázku, zanikl-li nárok vymáhajícího věřitele vymáhaný exekucí. Vyvozuje-li se však v oposiční žalobě zánik vymáhaného nároku z toho, že zanikl kompensací se vzájemnou pohledávkou příslušející povinnému proti vymáhajícímu věřiteli, a neučiní-li se mezitímní návrh na zjištění (§§ 236, 259 c. ř. s.), že vzájemná pohledávka povinného namítaná ke kompensaci je resp. není po právu, nerozhoduje se ve výroku rozsudku vyneseného o oposiční žalobě o této vzájemné pohledávce; takový rozsudek, kterým se vyhovuje oposiční žalobě, nezakládá námitku rozsouzené věci ve sporu, v němž by byla uplatněna vzájemná pohledávka povinného, nýbrž pouze hmotněprávní námitku zániku vzájemné pohledávky povinného následkem její kompensace s nárokem vymáhajícího věřitele. Neboť materiální právní moc rozsudku se týká jen rozhodnutí samého, nikoliv jeho předpokladů řešených v důvodech rozsudkových, ledaže by byl řešeny k mezitímnímu návrhu na zjištění (rozh. č. 5316 Sb. n. s.). Neodůvodňuje-li však ve shora vylíčeném případě rozsudek vydaný o oposiční žalobě v pozdějším sporu, v němž se uplatňuje vzájemná pohledávka povinného, námitku rozsouzené věci, nemůže ani spor zahájený o oposiční žalobě odůvodniti námitku rozepře zahájené podle §§ 232, 233 c. ř. s.
Jest proto usnesení odvolacího soudu správné.

Citace:

č. 16942. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 769-771.