Čís. 13915.

K pojmu výživného ze zákona ve smyslu § 46 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n.
K vymožení výživného, jež přísluší bývalé manželce podle soudního smíru, sjednaného po rozluce manželství z viny obou manželů, nelze vésti exekuci na pensijní požitky podle § 46 č. 1 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 7. května 1938, R I 515/38.)
Srov. rozh. č. 10400, 14842, 6211 Sb. n. s.
Vymáhající věřitelka navrhla, aby jí podle soudního smíru, sjednaného dne 20. května 1935 u krajského soudu civilního v P., byla k vymožení výživného 1 200 Kč s přísl. povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání třetiny výslužného příslušejícího povinnému jako revisoru nemocenské pojišťovny soukromých úředníků a zřízenců v. v. s omezením, že povinnému musí přes zabavení zůstati volným roční příjem 4 800 Kč. Soud prvé stolice vyhověl návrhu. Rekursní soud zamítl návrh. Důvody: Podle § 46 č. 1 zák. č. 26/ 1929 Sb. z. a n. je možno zabaviti nároky pojištěnců a dávek pensijního pojištění až do polovice dávek k úhradě nároků osob, které mají zákonný nárok na výživu proti osobám oprávněným k požitku. I když vymáhající věřitelka uvádí v návrhu na povolení exekuce, že jí má povinný zaplatiti vymáhanou částku na výživné, není nijak z návrhu ani z exekučního titulu zřejmé, že jde o vymožení výživného, na něž má vymáhající věřitelka proti povinnému zákonný nárok, a nevyplývá to nepochybně ani z toho, že mají oba stejné příjmení. Podle § 54 ex. ř. musí návrh na povolení exekuce mimo jiné udati vše, co podle povahy případu je důležité pro nařízení, jež soud povolující nebo exekuční má vydati pro vedení exekuce. Ježto pak shora vzpomenuté podmínky, důležité pro rozhodnutí podle § 46 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n., nejsou v návrhu uvedeny, neměla býti navržená exekuce povolena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Bylo-li manželství rozvedeno z viny obou manželů, nepřísluší manželce nárok na výživné ze zákona, jak bylo odůvodněno v rozh. č. 10400 Sb. n. s., na nějž se pro stručnost odkazuje. Z připojených spisů krajského soudu civilního v P., č. j. Nc XVI 1952/32, vyplývá, že usnesením ze dne 22. listopadu 1932, č. j. Nc XVI 1952/32-4, bylo manželství vymáhající věřitelky a povinného rozloučeno z viny obou manželů. Vymáhající věřitelka tudíž v době uzavření soudního smíru ze dne 20. května 1935, č. j. Ck XI 254/34-6, podle něhož navrhla povolení exekuce, neměla proti povinnému nárok na výživné ze zákona. Není proto výživné řečenými smírem upravené výživným ze zákona, na něž se vztahuje ustanovení § 46 č. 1 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n.

Citace:

č. 16915. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 713-714.