Čís. 16733.

Smluvní pojištění odpovědnostní zubního technika.
Je-li ručení pojistitele podle pojistné smlouvy omezeno jen na takové zákroky pojistníka, které provádí jako zubní technik v mezích oprávnění stanovených zákonem č. 303/1920 pozměněným zákonem č. 171/1934 ve znění vyhlášeném v příloze vyhlášky č. 172/1934 Sb. z. a n., jsou pojištěním kryty nehody při vytahování (extrakci) zubů a kořenů jen tehdy, jestliže bylo účelem oné jeho činnosti provedení umělé náhrady zubů nebo chrupu a extrakce zubu byla jen prostředkem k dosažení onoho dalšího účelu; nikoli však i nehody, které se staly při vytahování zubů, jehož účelem bylo vyléčení nebo odstranění bolestivého zubu a opatření umělé náhrady k opatření náhradního zubu, můstku nebo protézy jen důsledkem dotčené činnosti.
(Rozh. ze dne 23. února 1938, Rv II 998/36.) Žalobce — zubní technik — sjednal se žalovanou pojišťovnou pojistnou smlouvu o pojištění proti následkům zákonné odpovědnosti pro ten případ, kdyby byly proti němu v jeho vlastnosti zubního technika uplatňovány pro škodné následky z tělesných poranění nebo jiných zdravotních poškození pacientů nároky na náhradu škody podle zákonných ustanovení. Podle výsledného znění pojistky a pojistného návrhu byl žalobce pojištěn pouze ve své vlastnosti jako státně zkoušený zubní technik s oprávněním podle zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 303 Sb. z. a n. Proti žalobě, jíž se žalobce domáhal na žalované pojišťovně zaplacení 10000 Kč s přísl., jež musil Pavle B. nahraditi z důvodu náhrady škody, vzniklé po vytažení (extrakci) zubu, namítla žalovaná pojišťovna mimo jiné, že žalobcův zákrok, u Pavly B. byl zákrokem chirurgickým, k němuž nebyl žalobce jako zubní technik podle platných zákonných ustanovení oprávněn, takže učinil-li přesto tak, překročil meze svého oprávnění zubního technika, a že proto není případ pojistkou kryt. Soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud jej neuznal důvodem po právu. Důvody: Odvolací soud odchylně od soudu prvé stolice zjišťuje, že zub moudrosti, o který šlo, nebyl a nemohl býti na závadu zřízení potřebné protézy. Znalci Dr. M. a prof. Dr. B. se srovnávají v tom, že se lege artis zub moudrosti nenahrazuje, zejména když, jako tomu bylo v souzeném případě, nebyl tu protilehlý zub moudrosti. Tvrdí-li znalec Dr. N., že protější zub tu ještě jest, nelze to vysvětliti jinak, než že se tento znalec při svém nálezu mýlil. Tím pozbyl však základu jeho úsudek, že dolní zub moudrosti měl býti v případě, o nějž jde, nahrazován. Míní-li znalec Dr. N., že bylo nutno zub vytáhnouti, protože modelování čelisti je závislé na zahojení rány v čelisti, neplyne z toho, že by byl uvedený zub moudrosti sám o sobě na závadu pořízení lege artis potřebné protézy za scházející zuby č. 6, 7. Zdravý zub č. 8 sám o sobě nemohl býti podle posudku znalce prof. Dr. B. na závadu pořízení potřebné protézy, nýbrž vadilo jen to, že zub ten nebyl zdráv. Bylo tedy třeba onen zub buď vyléčiti, anebo nebylo-li to možno, vytáhnouti jej, aby čelist byla zdravá a aby bylo možno protézu modelovati. Leč takový zákrok podle přesného znění § 2 písm f) vlád. nař. ze 27. dubna 1922, č. 132 Sb. z. a n. nenáležel k žalobcovu oprávnění, protože tu umělé náhradě chrupu neb zubu nebyl na závadu nemocný zub sám, nýbrž vadilo tu jím vyvolané onemocnění čelisti. Šlo tedy o léčebný zákrok na chrupu, resp. čelisti, jenž není uveden v § 2 dotč. vlád. nař. a k jehož výkonu nebyl žalobce podle § 3, písm. a), uved. vlád. nař. oprávněn. Že tomu tak skutečně bylo a že žalobce při vytažení zubu jej neodstraňoval proto, že vadil pořízení protézy, že tedy ani svědkyni Pavle B. neřekl tehdy, že jí pořídí protézu, nýbrž že mu šlo o jinaký, jemu nedovolený léčebný zákrok, plyne již z toho, že žalobce ještě ani v době podání žaloby nepřemýšlel vážně o tom, že tu mohlo jíti jen o protézu a ne o nový zlatý můstek. To je zjevné z toho, že žalobce nejen v oznámení pojistného případu žalované pojišťovně, ale i ještě v žalobě, a to opětovně uvedl, že důvodem vytažení zubu byla »potřeba zhotovení nového zlatého můstku«. To však odvolací soud pokládá zároveň se znalcem prof. Dr. B. za naprostý nesmysl v souzeném případě, kdyby na jediný pilíř, totiž na zub č. 5 měl býti zavěšen zlatý můstek nahrazující zuby č. 6, 7 a 8. Jestliže žalobce snad Pavle B. něco takového sliboval, bylo to nevážné a liché předstírání, kdežto ve skutečnosti šlo mu o léčebný úkon jemu nedovolený. Podle ustanovení pojistky byl však žalobce pojištěn jen proti následkům povinného ručení za škody způsobené při výkonu svých oprávnění podle zák. č. 303/1920 ve znění zák. č. 171/1934 a podle vlád. nař. č. 132/1922 Sb. z. a n. a není proto pojistkou kryta škoda způsobená mimo výkon takovýchto oprávnění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Krytí souzeného pojistného případu pojistkou č. 455640 nebylo by ovšem vyloučeno proto, že si snad žalobce nepočínal »lege artis« při extrakci zubu č. 8, neboť právě v takovém jednání neb opominutí může záležeti nedopatření nebo zavinění pojistníka, které ho zavazuje ze zákona k náhradě škody. Jde tu zásadně o pojistný případ podle § 1 všeobecných pojistných podmínek, jenž není pojistkou kryt, jen tehdy, jsou-li jiné zákonné nebo smluvní důvody krytí vylučující. A takový vylučovací důvod jest obsažen v omezení ručení pojišťovny jen na takové zákroky žalobce, které provádí v mezích oprávnění stanovených zákonem č. 303/1920, pozměněným zákonem č. 171/1934 Sb. z. a n. a v úplném znění vyhlášeným v příloze vyhlášky č. 172/1934 Sb. z. a n.
Ustanovení § 4 řečeného zákona praví, že »zubní technikové .... mohou .... vykonávati veškeré výkony na zubech a chrupu, jaké jsou nutny k tomu, aby mohli provést umělou náhradu zubů a chrupu«. Prováděcí vládní nařízení č. 132/1922 Sb. z. a n. uvádí v § 2, že za výkony na zubech a chrupu, které podle § 4 uved. zákona prováděti smějí zubní technikové,.... jest pokládati úkony dále uvedené, mezi něž patří pod písmenou f) »vytahování (extrakce) zubů a kořenů, které umělé náhradě zubů a chrupu jsou na závadu.« Z toho nepochybně plyne, že zubní technik smí vykonati extrakci zubu jen tehdy, jestliže účelem jeho činnosti v jednotlivém případě jest provedení umělé náhrady zubů nebo chrupu, ale jen brání-li mu v tom zub, jenž musí býti odstraněn, takže extrakce zubu jest jenom prostředkem k dosažení onoho dalšího účelu. V souzeném případě však tomu tak nebylo. Podle vlastního přednesu žalobcova se Pavla P. k němu dostavila pro bolesti zubu a šlo jí o to, aby byla těchto bolestí zbavena, a nikoliv o to, aby jí žalobce provedl umělou náhradu zubu nebo chrupu. Když ani snětí můstku připevněného na zubu č. 8, ani jodování bolesti neodstranilo, rozhodl se žalobce k extrakci onoho zubu a důsledek toho byl, že bylo pak potřebí nahraditi dosavádní stav novým stavem, ať již náhražkou vytaženého zubu, nebo novým můskem nebo chrupem. Účelem zákroku žalobcova bylo tudíž vyléčení nebo odstranění bolestivého zubu a rozhodl-li se žalobce pro opatření umělé náhrady bylo to jen důsledkem a nikoliv účelem jeho činnosti. K extrakci zubu nezavdala tedy příčinu potřeba nové náhražky zubu nebo můstku, nýbrž naopak extrakce zubu zavdala teprve příčinu k opatření náhradního zubu, můstku nebo protézy. K takovému zákroku nebyl však žalobce oprávněn.
Opak nelze vyvoditi z ustanovení § 3 vlád. nař. č. 132/1922 Sb. z. a n., jež uvádí, které úkony jsou zubnímu technikovy zakázány. Neboť v odstavci prvém § 3 se praví: »K lékařským výkonům v předešlém paragrafu nejmenovaným nejsou zubní technikové podle § 4 cit. zákona oprávněni«. A podle předešlého § 2, písm. f), jest pouze vytahování zubů a kořenů, které jsou umělé náhradě zubů na závadu, pokládati za výkon, k němuž je zubní technik oprávněn. Toto ustanovení jest vyložiti v souladu s § 4 zákona, podle něhož jest zubní technik k extrakci zubu oprávněn jen tehdy, byla-li extrakce zubu nutná, aby mohl provésti umělou náhradu zubů nebo chrupu, neboť nelze přece míti za to, že prováděcí nařízení chtělo proti předpisům zákona oprávnění zubního technika rozšířiti. Je-li tomu tak, tedy pro souzený případ nemá významu, že se v § 3, odst. 8, písm. a) až c), vlád. nař. č. 132/1922 Sb. z. a n. nečiní zmínka o extrakci zubů. Žalobcův nárok není tudíž odůvodněn již podle toho, co dosud bylo vyloženo, a není ani třeba se zabývati ostatními dovolacími důvody.

Citace:

č. 16733. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 313-316.