Čís. 16814.

Způsob složení jistoty, jímž možno odvrátiti navržené oddělení pozůstalosti od dědicova jmění (§ 812 obč. zák.).
V otázce, v čem má záležeti jistota daná k uvedenému účelu, a jakým způsobem jest ji dáti, jest se říditi předpisem § 56 c. ř. s.
Kdy nelze složiti jistotu k zajištění povinného dílu z pozůstalostního jmění.
(Rozh. ze dne 23. března 1938, R I 1248 a 1254/37.)
V řízení o pozůstalosti po Josefu F. navrhla pozůstalá dcera Alice H. k zajištění povinného dílu oddělení pozůstalosti (§ 812 obč. zák.) od jmění přihlášených dědiců Arnošta a Alexandra F. K odvrácení navrženého oddělení řečené pozůstalosti nabídli jmenovaní dědici jednak provedení soudní uzávěry pokladničních poukázek v ceně 320000 Kč, pa- třících do pozůstalosti a složených u Č. banky, jednak záruku řečené banky až do výše 320000 Kč. Pozůstalostní soud provedl uzávěru uvedených poukázek a přijal nabízené zajištění uvedenou zárukou Č. banky s tím, aby příslušné záruční prohlášení bylo soudu předloženo do 8 dnů a že takto bude odvráceno navržené oddělení pozůstalosti. Rekursní soud k rekursu Alice H. vyhověl jejímu návrhu na oddělení pozůstalosti po Josefu F.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacím rekursům dědiců Arnošta a Alexandra F., avšak s tou úpravou, že výkon oddělení pozůstalosti od jmění dědiců Arnošta a Alexandra F. může býti odvrácen, dají-li tito dědicové jistotu za povinný díl Alice H.
Důvody:
V dovolacích rekursech nebrojí již žádný proti názoru, že oddělení pozůstalosti podle § 812 obč. zák. může býti odvráceno dáními jistoty. Sporná jest však otázka, jaká jistota to musí býti a zda smí býti také dána z pozůstalostního jmění. Poněvadž dědic není povinen dáti jistotu, nemají tu významu ustanovení §§ 1373 a 1374 obč. zák., která předpokládají tuto povinnost, nýbrž jest podle § 34 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. obdobně užíti předpisu § 56 c. ř. s. Podle posledního odstavce § 56 c. ř. s. jest složením k soudu zřízeno zástavní právo k složenému předmětu pro nárok, pro který byla jistota dána. Z tohoto ustanovení lze zároveň čerpati odpověď na otázku druhou, zda totiž lze v souzené věci pokládati za zákonnou jistotu závěru pokladničních poukázek v ceně 320000 Kč, uvedených v usnesení prvého soudu, jež jsou součástí pozůstalostního jmění dosud neodevzdaného. Odpověď je záporná. Neboť především nelze soudní závěru pokladničních poukázek Č. banky, uložených u její filiálky v J., pokládati vůbec za složení k soudu ve smyslu § 56, odst. 3, c. ř. s. Leč i kdyby se přiznala oné závěře dotčená právní povaha, scházela by další náležitost, potřebná k vzniku platného zástavního práva a předepsaná § 145 nesp. pat. Podle právě řečeného ustanovení jest dědíc se schválením soudu oprávněn zastaviti movité věci, jsou-li tato opatření nařízena v poslední vůli nebo jsou-li nutná k zapravení nákladů nemoci a pohřbu nebo jiných nutných platů nebo k zamezení patrné újmy. Mimo to jest však § 145 nesp. pat. předepsáno, že dědic jest k takové disposici oprávněn fen tehdy, když mu soud přenechal obstarávání a správu pozůstalosti. Tento základní předpoklad není však v souzené věci splněn, poněvadž usnesením prvého soudu ze dne 2. července 1937, č. j. D 462/36-82, bylo pod č. 2 vysloveno, že se rozhodnutí o návrhu pozůstalých synů Arnošta a Alexandra F., aby jim byly podle § 810 obč. zák. a § 145 nesp. pat. přenechány obstarávání a správa pozůstalosti, vyhrazuje až do právní moci tohoto usnesení a pozůstalí synové v tomto směru ono usnesení nenapadli. Do volací rekurs pozůstalých synů není důvodný a bylo proto napadené usnesení potvrditi, avšak s úpravou ve výroku blíže uvedenou, která odpovídá souhlasnému stanovisku všech dovolacích stěžovatelů, že dáním jistoty lze separaci odvrátiti.

Citace:

Č. 16814. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 486-488.