Čís. 17132.

K právní účinnosti (závaznosti) smlouvy o postupném dodávání zboží se vyžaduje určitost nebo aspoň objektivní určitelnost co do množství zboží.
Pokud není platná smlouva, kterou se výrobce zboží (cementu) zavázal dodávati obchodníku určitý druh zboží po určitou dobu a za určitou cenu podle toho, kolik ho bude odběratel potřebovati k dalšímu prodeji (s doložkou i»celá spotřeba pro prodej«).
(Rozh. ze dne 6. prosince 1938, Rv II 255/38.)
Žalovaná akciová společnost »H. cementárny a kamenolomy v H. S.« se zavázala, že za podmínek na rubu uzávěrkového listu uvedených bude v době od 1. ledna 1935 až 31. prosince 1936 dodávati žalobci, obchodníku se stavebními potřebami v O., la portlandský cement z továrny v H. S. za pevnou cenu 17 Kč za 100 kg franko vagon H. S. mimo obal a daň z obratu, při čemž množství bylo určeno slovy »celá spotřeba pro prodej«, t. j. tolik, kolik ho žalobce bude k dalšímu prodeji potřebovati. Ježto žalovaná dodržela dodávací povinnost jen v roce 1935 a zdráhá se plniti nadále uvedenou povinnost, domáhá se žalobce jednak, aby bylo určeno, že mezi stranami jest právní poměr toho druhu, že žalovaná jest povinna dodávati žalobci cement podle prodejních žalobcových potřeb po dobu od 1. ledna 1936 do 31. prosince 1936 za 17 Kč plus dopravné, jednak aby byla uznána povinnou dodati ihned žalobci 13 vagonů Ia portlandského cementu zn. »H. S.« v papírových pytlích, a to: 8 vagonů na adresu Oskar Sch., O., vlečka, 7 vagonů na žalobcovu adresu, stanice O.-m. a 3 vagony na žalobcovu adresu, stanice O.-H. Žalovaná namítla zejména, že smlouva, o niž jde, je pro ni nezávazná pro neurčitost. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Po právní stránce jde o to, zda uzávěrka z 15. srpna 1934 je pro strany platná a závazná, přes to, že není v ní uvedeno přesné množství prodaného zboží. Odvolací soud se přikloňuje k stanovisku prvého soudu, že za zjištěného stavu věci výraz, »celá spotřeba pro prodej« znamená neurčitelné plnění a že proto tu nejde o závaznou smlouvu. Že tento názor je správný, plyne již z toho, že v roce 1934 byla žalobcova spotřeba cementu od žalované odbíraného 16 vagonů, v roce 1935 84,25 vagonů resp. nejvýš 116 vagonů a že pro rok 1936 uvádí žalobce spotřebu přes 500 vagonů, že tudíž jde o potřebu individuální, totiž závislou na číselně předem nejasných okolnostech a na pouhé naději, že žalobce zavede a rozšíří odběr slovenského cementu v o-ckém kraji, jak seznali svědci Z. a J. Nutno ovšem hleděti, aby byla smlouva podle zásad poctivého obchodu zachována v platnosti. A tu je přihlédnouti hlavně k tomu, co tvořilo práva a závazky pro obě strany. Prvý soud poukázal na to, že není vždy nutno ustanoviti přesné množství zboží, jež se prodává resp. jež má býti odebráno, na př. když jde o odběr různých věcí, jichž množství je možno stanoviti předem aspoň přibližně odhadem. V takovém případě zajisté může býti výše odběru stanovena podle jistých objektivních znaků nebo znalcem. V souzené věci takového měřítka nebylo právě proto, že obchodní poměr nebyl ustálen a že zboží vyráběné žalovanou společností se teprv na O-cku zavádělo. Není bez významu, že se, třebas v mezích uzávěrky z 15. srpna 1934, vždy zvláštní ceny teprve v každém případě zvlášť dojednávaly. Šlo na př. o t. zv. bojové bonifikace, na které strany již při uzávěrce myslily. V roce 1936 vstoupila však žalovaná do kartelu a ceny se 17 Kč se zvýšily na 26 Kč a nelze říci, co by se stalo, kdyby nebyla vstoupila do kartelu. Kdyby byly v tom případě ceny konkurence nižší, nebylo by jistě došlo k valným objednávkám v roce 1936, neboť dojednání zvláštních bojových slev by zajisté mohlo působiti obtíže. Tu by se naskytla otázka, jak by bylo možno uplatňovati v takovém případě právo, aby žalobce odebral určité množství, kdyby žalobce nechtěl odebrati zboží. Jistě by tu byla zřejmá neurčitost plnění co do množství. A uzávěrka přece měla býti pro obě strany stejně závazná i co do množství, jinak by přece šlo o naprostou libovůli a to strany nezamýšlely. Uváží-li se všechny uvedené okolnosti, jest dospěti k závěru, že skutečně strany tím, že pojaly do uzávěrky doložky »celou spotřebu pro odběr«, mínily jen stanoviti všeobecně své obchodní podmínky a že naprostá a vzájemná závaznost byla stanovena teprve jednotlivými objednávkami jak co do výše, tak co do cen. Tento názor má oporu v zásadách vytčených v čl. 337 obch. zák. Protože smlouvou z 15. srpna 1934 nebylo ustanoveno určité množství prodaného zboží, ani nebylo toto množství určitelné, nemohly strany také počítati s tím, o jaké asi množství půjde. Takovou smlouvu právem prvý soud neuznal pro smluvce za závaznou a správně žalobu zamítl. Že dikce sporného výrazu pochází od akvisičního zástupce žalované společnosti, není na závadu zaujatému stanovisku, neboť dotčené označení nebylo nejasné (§ 915 obč. zák.), nýbrž znamenalo neurčitost plnění co do množství.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu je vyřešení otázky platnosti a závaznosti uzávěrky ze dne 15. srpna 1934 hledíc na doložku o množství, vyjádřenou slovy »celá spotřeba pro prodej«.
K právní účinnosti takovéto smlouvy, jejímž předmětem bylo postupné dodávání prima portlandského cementu z továrny žalované firmy za smluvenou cenu 17 Kč za 1 q pro období od 1. ledna 1935 do 31. prosince 1936 a kterou je podle čl. 338 obch. zák. posuzovati dle ustanovení o koupi, se vyžaduje — podle všeobecných zásad — určitosti nebo alespoň objektivní určitelnosti jak co do předmětu, tak co do ceny.
V souzeném případě sice druh zboží i cena byla vůlí smluvců sjednána přesně, ale nebylo přesně a jasně určeno množství zboží, nýbrž byla v tom směru zvolena doložka »celá spotřeba pro prodej«.
Běží o to, zda uvedená doložka je pro oba smluvce postačitelným označením tak, že nečiní onu smlouvu neplatnou, či nikoli. Dovolatel — dovolávaje se nauky i prakse — míní, že »jeho (žalobcovou) potřebou« množství bylo objektivně dostatečné, čemuž však žalovaná odporuje.
Dovolací soud neschvaluje dovolatelův názor.
Stejně jako musí býti v nabídce, má-li býti závaznou základnou pro smlouvu, obsaženy všechny podstatné části pro budoucí smtouvu, jakou nabízející zamýšlí, tedy musí v ní, zamýšlena-li smlouva dodací, býti uvedeno aspoň přibližné množství zboží, doba dodání, cena (čl. 318, 319, 337 obch. zák.), musí i smlouva jakožto konečný výsledek jednání smluvců obsahovati všechny podstatné znaky té nebo oné smlouvy.
Nebylo-li v souzeném případě souhlasnou vůlí smluvců ani přibližně určeno množství zboží, jež mělo býti dodáno, byla smlouva v té příčině podstatně vadná a nemůže zavazovati smluvce, poněvadž neudáním množství zboží v hranicích nejnižší nebo nejvyšší potřeby pro jednotlivý rok, ba ani neoznačením objektivního měřítka, z něhož by bylo možná takové množství roční spotřeby určití, byly tu dokořán otevřeny dveře libovůli tak, že by dovolatel mohl žádati množství ve výši nehorázné a pro kapacitu podniku žalované i neúnosné, vše bylo závislé na subjektivním názoru dovolatelově o jeho potřebě.
Doložka »celá spotřeba pro prodej)«, nejsouc nijak omezena, a to ani místně, na příklad pro určitý rayon, ani věcně, na příklad platně uzavřenými smlouvami s odběrateli dovolatelovými, je rázu tak všeobecného, že určení množství zboží závisí zcela na dovolatelově libovůli, doložka ta neposkytuje vůbec bližšího měřítka, podle něhož by se byla mohla v době uzavření smlouvy určití dovolatelova potřeba. Strany nestanovily ani žádný průměr množství zboží, ani žádný limit pro ně nahoru nebo dolů pro období roku 1036. Jednání, které předcházelo uzávěrce a při němž se jednalo o množství 250 až 500 vagonů roční potřeby, není v souzené věci rozhodující, neboť nebylo vyjádřeno ve smlouvě, při čemž je dále uvážiti, že dovolatel v té době teprve začínal své obchodování, chtěl zaváděti výrobky žalované firmy v krajině, kde dosud nebyly zavedeny, takže tu nebyla nějaká ustálená spotřeba, která by mohla býti měřítkem nebo základnou pro určení dovolatelovy potřeby.
Nehodí se sem proto případy dovolatelem uváděné pří jiných smlouvách podobných, jako pří smlouvě o odběru piva z pivovaru pro určitý hostinec, nebo při smlouvách o přívod elektřiny, vody, plynu, parní síly, kde odběrateli je ponecháno na vůli, kolík z těchto látek resp. energie odebere, poněvadž v takových případech jsou pro určení takové potřeby předem pomůcky a měřítka objektivní povahy, jako ustálená spotřeba z dob předešlých, známý rozsah podniku odběratelova, spotřební zařízení a podobné, takže tu množství dodávky je pro obě strany předeni, určitelné dle konkrétních předpokladů.
Těchto kriterií však v souzeném případě nebylo a uvedená »celá Spotřeba pro prodej« byla tu závislá zcela na subjektivním názoru dovolatele anebo na jeho libovůli. To však činí smlouvu neplatnou. Výklad smlouvy po této stránce s hlediska vykládacích pravidel (§§ 914 obč. zák., čl. 278 obch. zák.) byl odvolacími soudem správně podán.
Z toho, že žalovaná podle sporné uzávěrky v jistém rozsahu v roce 1935 plnila a že poslala dovolateli dopisy z 1. ledna 1936 v příčině převodu oné uzávěrky na Prodejnu cementáren, společnost s ručením omezeným v P., a ze dne 14. února 1936, v němž mluví o platnosti výhodných cen dle uzávěrky, — nelze nijak dovoditi určitelnost množství zboží, na jehož dodání by mohla býti žalovaná soudně uznána za zavázanou.
Byla-li v souzeném případě žalovanou vznesena námitka neplatnosti a nezávaznosti smlouvy a byla-li tato námitka Uznána za odůvodněnou, jak bylo shora vyloženo, netřeba dále zkoumati správnost úvah odvolacího soudu o tom, zda se plnění uzávěrky žalovanou v roce 1935 dalo jen s hlediska rámcových ustanovení sporné uzávěrky, a že ceny jednotlivých odběrů byly vždy zvlášť umlouvány, a netřeba se proto obírati ani vývody dovolání, pokud se jimi napadají úvahy odvolacího soudu v tomto směru jako nesprávné.
Kdyby sporná uzávěrka nebyla neplatná pro uvedený nedostatek určitosti po případě určitelnosti množství zboží, byla by jí žalovaná zavázána pro rok 1936 nehledíc na to, že vstoupila dnem 1. ledna 1936 do kartelu cementáren, který jí skýtal větší zisk za výrobky, neboť tato okolnost nemohla by býti s hlediska zásad poctivosti v obchodování a věrnosti dodržeti platné smlouvy důvodem, aby se vyzula ze smlouvy.
Poněvadž však smlouva ze dne 15. srpna 1934 měla uvedenou vadu, bylo ji uznati za nezávaznou pro obě strany, čímž padá základ žalobní i mezitímního návrhu určovacího, a nebylo potřebí nižším soudům se obrátil další námitkou žalované, zda byla oprávněna k zrušení smlouvy z důvodu, že do vola tel neplnil podmínky její s hlediska č. 6 c) všeobecných podmínek. Po té stránce činěné výtky s hlediska dovolacích důvodů č. 2 a 4 § 503 c. ř. s, nejsou oprávněny.

Citace:

č. 17132. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1182-1186.