Čís. 16993.

K žalobě o zmatečnost (§ 529 c. ř. s.) jsou oprávněny jen strany původního sporu po případě jejich universální nástupci, nikoli i jejich singulární nástupci.
(Rozh. ze dne 18. června 1938, Rv I 513/37.)
Josef W. se na osadě J. — nynější žalobkyni — domohl rozsudku pro zmeškání na zaplacení 1 222 Kč 65 h s přísl. a vedl k vymožení své vykonatelné pohledávky exekuci vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitosti zapsané ve vložce 10 poz. knihy W., náležející osadě J. Poté žalovaný Otto S. dal si zabaviti a přikázati na místě placení pohledávku Josefa W. k vymožení své vykonatelné pohledávky převyšující pohledávku Josefa W. a vedl vlastním jménem exekuci vnucenou dražbou uvedené nemovitosti. Tvrdíc, že svrchu dotčený rozsudek pro zmeškání vydaný proti ní jest zmatečný, podala žalující osada na žalovaného Otto S. žalobu o zmatečnost podle § 529 č. 2 c. ř. s. Proti žalobě namítl žalovaný mimo jiné nedostatek pasivního oprávnění k žalobě. Žalobu zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Dovolání jest opřeno jedině o do volací důvod mylného právního posouzení věci podle § 503 č. 4 c. ř. s., jejž spatřuje dovolatelka v tom, že nebylo uznáno na pasivní oprávnění žalovaného Otty S., poněvadž nebyl stranou v původním sporu, když byl v něm žalobcem Josef W. a Otto S. je pouze jeho singulárním sukcesorem, jemuž byla pohledávka Josefa W. podle § 316 ex. ř. na místo placení přikázána.
Nejvyšší soud dovodil již v rozhodnutí č. 3909 Sb. n. s., že žaloba o zmatečnost je mimořádným právním prostředkem určeným k tomu, aby jí mohlo býti přivoděno zrušení pravoplatného soudního rozhodnutí, a že se dopouští jen z dvou důvodů naznačených v § 529 c. ř. s.
Účelem řečené žaloby je tedy odklizení pravoplatného rozhodnutí soudního. Z toho již plyne, že podati žalobu o zmatečnost mohou jen ty osoby, které byly v onom prvém sporu (řízení) jeho stranami, nikoliv osoby třetí, a že strany původního sporu mohou tuto žalobu podati jen potud, pokud mohly býti rozhodnutím, jemuž odporují, ve svých právech dotčeny (srov. Hora: čs. civ. právo procesní, III. díl, str. 140, Ott, III. díl, str. 133, Pollak, II. díl, str. 540, Neumann, II. díl, před § 529 c. ř. s.).
V souzené věci jde jen o řešení otázky, zda k této žalobě je pasivně oprávněna toliko druhá strana (odpůrce) původního sporu anebo její universální nástupce, či též pouhý singulární nástupce. V té příčině schvaluje dovolací soud názor obou nižších soudů, že k žalobě o zmatečnost je pasivně oprávněna pouze ona osoba, která byla v původním sporu procesní stranou. Plyne to nepochybně již z povahy onoho mimořádného právního prostředku a z jeho účelu. Má jím býti odklizeno rozhodnutí, k němuž došlo závadným způsobem shora vytčeným na újmu strany jím dotčené.
V souzeném případě byl tímto rozhodnutím pravoplatný rozsudek, který měl působnost jen mezi stranami původního sporu. Měl-li býti odklizen k podané žalobě o zmatečnost rozsudkem v jednání o důvodu zmatečnosti (§ 541, odst. 1, c. ř. s.), mohlo se tak státi rozh. č. 7087 Sb. n. s., týkající se žaloby o obnovu). Pro to mluví též názor vyslovený v komentáři Neumannovu k §§ 232 a 233 c. ř. s., že byl-li pravoplatný rozsudek následkem žaloby o zmatečnost nebo o obnovu zrušen, stává se rozepře opět zahájenou (wiederum streitanhängig), což by zřejmě nemohlo nastati, kdyby v žalobě o zmatečnost nevystupovaly jako strany tytéž osoby jako ve sporu původním.

Citace:

č. 16993. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 874-875.