Čís. 16869.

Nejde-li o kontokorent podle čl. 291 obch. zák., nýbrž jen o obyčejný běžný účet, lze užiti ustanovení § 1416 obč. zák.
Dokud věřitel několika pohledávek konané platby nezúčtoval, může s dlužníkem i po konání plateb umluviti určitý způsob zúčtování. Umluví-li však věřitel s dlužníkem jiný způsob zúčtování teprve po provedeném vyúčtování plateb, nastává obnovení původní pohledávky; taková dohoda působí pouze mezi smluvci, nikoliv i proti jiné osobě (spoludlužníku), jež k ní nepřistoupila.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1938, Rv I 1605/37.)
Žalovaný Josef G. a Albín K. byli veřejnými společníky veřejné obchodní společnosti zapsané pod firmou G. a K., podnikatelství staveb ve V. Dne 3. února 1934 žalovaný vystoupil z uvedené společnosti a byl z obchodního rejstříku vymazán jako veřejný společník. Od toho dne jest Albín K. jediným majitelem firmy G. a K. Dne 20. února 1933 ujednala žalující akciová společnost s firmou G. a K. úmluvu, že firma G. a K. kupuje od žalující společnosti podle jí známých prodejních podmínek za pevně stanovené ceny svou celkovou potřebu cementu ve vagonech. Podle oné uzávěrky prodala a dodala žalující společnost firmě G. a K. nejen v roce 1933, ale i v roce 1934 cementové zboží. Dne 30. července 1935 bylo o jmění Albína K. zahájeno vyrovnací řízení. Tvrdíc, že zbytek dlužné pohledávky proti firmě G. a K. činí ke dni 3. února 1934, čítaje v to umluvené úroky, a po odečtení konaných plateb 56154 Kč 40 h s přísl., že platby konané po 3. únoru 1934 firmou G. a K. byly výhradně platbami Albína K. jako kupce jednotlivce a byly původně bez úmluvy připsány k dobru na kontu uvedené firmy, týkajícím se cementu, pokud nebylo vyrovnáno konto týkající se cihel, a že po 14. dubnu 1936 došlo mezi žalobkyní a Albínem K. k úmluvě, že konaných plateb jest užiti výhradně na částečné zaplacení závazků Albína K., vzniklých po 3. únoru 1934, domáhá se po vydání částečného rozsudku co do 40000 Kč s přísl. na žalovaném zaplacení 14649 Kč s přísl. Žalobu zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Žalobkyně se na žalovaném domáhá zaplacení zbytku své pohledávky, vzešlé proti firmě G. a K. ve V. v době až do 3. února 1934, než žalovaný jako veřejný společník vystoupil z uvedené veřejné obchodní společnosti (čl. 112, 146 obch. zák.).
Podle nesporného přednesu stran trvala firma G. a K. i po dni 3. února 1934 dále, jenže až do té doby byla veřejnou obchodní společností, kdežto po tomto dni její dosavadní veřejný společník Albín K. byl jejím jediným majitelem.
Rozhodnutí sporu závisí na řešení otázky, zda sporný zbytek žalobního nároku zanikl platbami, jež v době po dni 3. února 1934 konal Albín K., který až do 3. února 1934 společně s žalovanými byl veřejným společníkem a po tomto dni byl jediným majitelem firmy G. a K., a zda tyto platy bylo zúčtovati na pohledávky žalobkyně z doby před anebo po 3. únoru 1934. Dovolatelka popírá, že v souzeném případě lze vůbec užiti ustanovení § 1416 obč. zák., poněvadž šlo o kontokorentní poměr a žalobkyně prý platně za sporu po ústním jednání ze dne 14. dubna 1936 s Albínem K. umluvila, že platby, o něž jde, jest zúčtovati pouze na dluh vzniklý po dni 3. února 1934.
Otázka, zda mezi žalobkyní a firmou G. a K. ve V., jejímiž veřejným společníkem, byl žalovaný až do 3. února 1934, byl konkokorentní poměr anebo obyčejný běžný účet, jest otázkou právní, jejíž samostatné' řešení náleží soudu nehledíc na právní názory stran rozepře. V souzeném případě nelze již podle přednesu stran a zejména se zřením na výpis z účtu firmy G. a K., žalobkyní předložený, pochybovati o tom, že tu nejde o kontokorent, jenž předpokládá, aby byl úvěr poskytován oběma stranám, a aby bylo stanoveno smlouvou stran výslovně nebo mlčky, že v období od účetní závěrky k příští účetní uzávěrce nemají býti platy ij'edné strany zrušovány určité jednotlivé položky účtu, nýbrž že se plnění a pohledávání z každé strany pokládá za jediný souvislý celek a že se úhrnné sumy vyrovnají na konci účetního období. Kontokorent předpokládá vzájemnost, oboustrannost veškerých dávek, kteréž mají tvořiti na každé straně nedělitelné saldo, a kromě toho předpokládá občasnou účetní závěrku, její zaslání druhému smluvníku, zapravení nebo nové přenesení a zúročení salda. Uvedených podmínek tu nebylo, nýbrž tu poskytla úvěr jen jedna strana, žalobkyně, a nebyla vůbec zjištěna úmluva stran, podle níž jednotlivé položky účtu mají zaniknouti v celkovém saldu (rozh. č. 9949 Sb. n. s.). Jde tu o prostý běžný účet, při kterém vůle stran nesměřuje k tomu, aby saldo bylo jedinými pramenem pohledávky, a nelze proti již se zřením na právní povahu tohoto poměru vyloučiti užití pravidla v § 1416 obč. zák. vysloveného, jak by tomu bylo, kdyby skutečně šlo o kontokorent (rozh. č. 9994 Sb. n. s.).
Netřeba se v souzeném případě ani obírati otázkou, zda veřejná obchodní společnost je zvláštním podmětem a právnickou osobou (rozh. č. 7781, 9241 a 11580 Sb. n. s.), neboť pro rozhodnutí sporu stačí to, že Albín K., jenž konal žalobkyni v době po dni 3. února 1934 platby, také již v době přede dnem 3. února 1934 podle čl. 112 obch. zák. ručil rukou společnou a nedílnou se žalovaným za závazky firmy G. a K., takže Albín K. byl dlužníkem žalobkyně nejen co do závazků založených teprve po dni 3. února 1934, ale i — ovšem solidárně se žalovaným — co do závazků vzniklých před 3. únorem 1934. Není sporné, že Albín K., když uvedené platby konal, neprojevil vůli, aby ty platby byly žalobkyni zúčtovány na určité pohledávky. Tím nebylo ovšem vyloučeno, aby se věřitel a dlužník nedohodli alespoň později o způsobu vyúčtování, naopak mohlo se to státi, dokud věřitel ještě neprovedl zúčtování. V souzeném případě však nebylo tvrzeno ani dokázáno, že se žalobkyně před zúčtováními konaných plateb dohodla o tom, že jimi měly býti vyrovnány určité pohledávky, a nutno proto míti za to, že následkem placení (§ 1412 obč. zák.) zanikly starší pohledávky žalobkyniny z doby před 3. únorem 1934, které již hledíc na vzrůst úroků nutno pokládati za tíživější. Pokud však zažalovaná pohledávka zanikla, zaniklo též ručení žalovaného. Ani tím nebylo arci Albínu K. zabráněno, aby se žalobkyní dodatečně umluvil jiný způsob zúčtování, což se v souzeném případě skutečně stalo. V tom nutno spatřovati obnovení původní pohledávky souhlasnou vůlí smluvníků. Taková dohoda působí však toliko mezi smluvci, ale nemá vlivu na poměr mezi žalobkyní a žalovaným, jenž k tomuto dohodnutí nepřistoupil. Jeho již zaniklý závazek nebyl proto obnoven a nepochybily tedy nižší soudy, zamítnuvše tuto část žalobního nároku.

Citace:

č. 16869. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 603-606.