Čís. 17139.


Náklady vzniklé »vymáháním« nároku (§ 216, posled. odst., ex. ř.) jsou jen útraty spojené se zažalováním určitého nároku a vedením sporu o něm po případě náklady exekucí vedených podle exekučního titulu, vydaného v onom sporu. Takovými náklady nejsou útraty oposičního sporu přisouzené vymáhajícímu věřiteli proti povinnému a nelze je přikázati v témže pořadí s jistinou, nýbrž jen v mezích jistoty pro vedlejší závazky, byla-li i pro ně zřízena.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1938, R II 491/38.)
Exekuční soud rozvrhuje nejvyšší podání, za něž byly při exekuční dražbě vydraženy nemovitosti zapsané ve vložkách č. 273, 1034 pozemkové knihy M., přikázal vymáhající hypotekární věřitelce Občanské záložně ve V. v pořadí jistoty jejich pohledávek 50000 Kč a 35000 Kč s přísl., též 9716 Kč 40 h jako pravoplatně jí přisouzených útrat oposičního sporu (§ 35 ex. ř.), vedeného proti povinnému pod C 649/33. Rekursní soud jí na rekurs zadního knihovního věřitele Dr. D. nepřikázal nic na uvedené útraty.
Nejvyšší soud uložil rekursnímu soudu, aby o rekursu znovu rozhodl, dbaje přihlášky uvedené hypotekární věřitelky potud, pokud žádala přiznání oněch útrat v mezích jistoty pro vedlejší závazky, a uvedl v otázce, o niž tu jde v
důvodech:
Dovolací stěžovatelka napadá usnesení rekursního soudu jednak formálního důvodu proto, že zástavní věřitel Dr. D. neměl podle § 234 ex. ř. vůbec oprávnění k rekursu, když proti pohledávkám přihlášeným vymáhající věřitelkou, jso přítomen při rozvrhovém roku, nepodal odpor, jednak z věcného důvodu proto, že rekursní soud pochybil, odepřel-li vymáhající věřitelce přiznati 9716 Kč 40 h jako útraty oposičního sporu, vedeného dlužníkem proti vymáhající věřitelce.
Názor dovolacího rekursu v prvém směru nelze schváliti, neboť věřitel Dr. D. byl oprávněn k rekursu, třebas při rozvrhovém roku nepodal odpor, neboť v rekursu vytýkal porušení zákonných zásad o rozvrhu,, uvedených v § 216 ex. ř., a takové porušení by tu zajisté bylo, kdyby vymáhající věřitelce byly neprávem přisouzeny soudně určené náklady na rozepři, ač by »nevznikly vymáháním některého z nároků« v § 216, odst. 4, ex. ř. uvedených. Rekursní soud proto správně vyřídil věcně rekurs Dr. D-a a není formální námitka dovolací stěžovatelky oprávněna. Je tudíž v mezích dovolacího rekursu věcně přezkoumati ještě otázku, zda náklady 9716 Kč 40 h, vzniklé v oposičním sporu vedeném povinným proti vymáhající věřitelce u okresního soudu ve V. o neúčinnost a neplatnost pohledávek vymáhající věřitelky jest pokládati za náklady, které vznikly vymáháním pohledávek 50000 Kč a 35000 Kč, přikázaných vymáhající věřitelce.
Jak bylo vysloveno v rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského Gl. U. n. ř. č. 5143, nelze ustanovení § 216, odst. 4, ex. ř. vykládati rozšiřujícím způsobem, ježto je předpis ten v úzkém vztahu k § 16 knih. zák., a příčil by se proto rozšiřující výklad zásadě bezpečnosti reálního úvěru.
Při přesném výkladu jsou náklady vzniklým »vymáháním« nároku jen útraty spojené se zažalováním určitého nároku a vedením sporu o něj po případě exekucí vedené podíle exekučního titulu vydaného v tomto sporu, nikoliv však náklady oposičního sporu, vzniklého teprve za exekučního řízení. Nejsou proto uvedené náklady oposičního sporu ani exekučními útratami a nebylo je tudíž možno přikázati podle § 216, odst. 4, c. ř. s. v pořadí jistiny přikázaných pohledávek. (Další důvody se netýkají otázky v právní větě vytčené.)
Citace:
č. 17139. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1198-1199.