Čís. 16792.

Nárok z bezdůvodného obohacení podle § 1431 obč. zák. může vzniknouti byly-li někomu plněny buď hmotné věci, neb práva, nebo určité výkony, které mají majetkoprávní význam a na něž neměl jejich příjemce nároku, a předmětem onoho nároku je vrácení toho, co bez právního důvodu přešlo ze jmění jedné osoby do jmění druhé osoby. Není-li možno vrácení splněného výkonu v nezměněném stavu (obnovení předešlého stavu), jest nahraditi jeho hodnotu. Nárok na vrácení toho, co bylo plněno bez právního důvodu, nutno přizpůsobiti právní povaze bezdůvodného plnění.
Kdo uhradil celý domnělý svůj dluh, jímž byl zčásti omylem v knihách věřitelových zatížen, tím způsobem, že na věřitelův příkaz vyúčtoval ve svých knihách věřitelův dluh u třetí osoby se svou pohledávkou za onou třetí osobou, má proti svému věřiteli nárok z bezdůvodného obohacení, ukázalo-li se, že jeho dluh nebyl v plné výši po právu.
(Rozh. ze dne 10. března 1938, Rv I 2270/36.)
Žalující advokát v zastoupení žalované firmy H. a spol. zažaloval
Ferdinanda H. o zaplacení 20000 Kč, 6000 Kč a 3120 Kč a uvedené částky zároveň s úroky v částce 2253 Kč 35 h dne 9. února 1929 pro žalovanou inkasoval. Dopisem ze dne 12. dubna 1929 dostal žalobce od žalovaného příkaz, aby inkasovanou částku s úroky žalované vyúčtoval. To se stalo dopisem ze dne 16. dubna 1929, v němž se však přihodila účetní chyba, poněvadž bylo ve prospěch žalované místo správných 31373 Kč 35 h účtováno 34173 Kč 35 h. Této nesprávně účtované částky použil žalobce na příkaz žalované firmy v záři 1929 a připsal ji k dobru majiteli žalované Eugenu F., a ten opět uvedenou nesprávnou částkou účetnicky zaplatil zčásti svůj dluh u žalobce. Na omyl přišel žalobce teprve 16. února 1933 při sestavování dokladů pro spor s Eugenem F. Tvrdě, že se žalovaná přijetím částky 34173 Kč na místě správných 31373 Kč 35 h obohatila o částku 2800 Kč, kterou si pro sebe zaúčtovala, že Ferdinand H. neměl proti žalované nic k pohledávání a že žalovaná mylně zaúčtovanou částku Ferdinandu H. nevyplatila, použivši jí pro sebe, domáhá se žalobce na žalované zaplacení 2800 Kč, omezených na 2531 Kč s přísl. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.) nelze souhlasiti s názorem soudu druhé stolice, že předmětem nároku z bezdůvodného obohacení může býti jen takové plnění, které způsobuje zánik pohledávky placením, a že z výrazu »vrácení«, užitého v § 1431 obč. zák., nutno usuzovali, že musí jíti o skutečné placení, poněvadž nelze vraceti, co skutečně nebylo v hotovosti placeno. Předmětem nároku z bezdůvodného obohacení podle § 1431 obč. zák. mohou býti nejen věci, ale i výkony, takže tento nárok může vzniknouti, byly-li někomu plněny buď hmotné věci, anebo práva, anebo určité výkony, na něž příjemce plnění neměl nároku. Plnění musí ovšem míti majetkoprávní význam a musí býti hospodářsky ocenitelné, poněvadž by jinak jeho pozbytí nebylo újmou na straně toho, kdo plnil, a jeho přijetí by nebylo obohacením příjemcovým. Tato myšlenka se vyjadřuje zpravidla tak, že předmětem nároku z obohacení je vrácení toho, co bez právního důvodu přešlo ze jmění jedné osoby do jmění druhé osoby. Nárok na vrácení toho, co bez právního důvodu bylo plněno, je na prvním místě nárokem na obnovení předešlého stavu na obou stranách, pročež nutno vrátiti přijatou věc samu, odevzdané právo anebo splněný výkon, a teprve při nemožnosti jejich vrácení v nezměněném stavu nastupuje na jejich místo, po případě jejich hodnota. Různost předmětů plnění má však v zápětí, že se nárok na vrácení toho, co bez právního důvodu bylo plněno, musí přizpůsobiti právní povaze tohoto plnění. V souzeném případě není sporno, že následkem chyby v počítání, jež se sběhla v dopise ze dne 16. dubna 1929, byl žalobce v knihách žalované zatížen částkou 34173 Kč 34 h místo 31373 Kč 35 h, a že žalobce sporný rozdíl omezený na 2531 Kč 80 h s příslušenstvím nevyplatil žalované firmě v hotovosti. Z toho usuzuje odvolací soud, že pouhý omyl při súčtování nutno napraviti zase jen opravou ve vyúčtování a že lze zažalovati pouze pohledávku anebo její zbytek, jenž tímto nesprávným vyúčtováním byl mylně pokládán za zaplacený. Ale tou úvahou není vystiženo jádro sporu. Není sice třeba v projednávaném případě řešiti také otázku, zda též mylné zatížení dlužníka v knihách věřitelových lze po případě podřaditi pod pojem »výkonů« ve smyslu § 1431 obč. zák., jež mohou poskytnouti nárok z obohacení, stalo-li se zatížení bez právního důvodu; vždyť nedomáhá se ani žalobce sám nápravy tohoto bezprávného stavu, nepřizpůsobiv žalobní prosbu této právní povaze věci. Ale žalobce tvrdil již v žalobě, že na základě onoho mylného zatížení, o jehož nesprávnosti tenkráte ještě nevěděl, skutečně konal plnění, a to tím způsobem, že na příkaz žalované firmy použil sporné částky k částečnému zaplacení částky, kterou mu byl Eugen F. dlužen, což se ovšem zase stalo pouhým zaúčtováním. Po skutkové stránce přednesl tu žalobce, že ho žalovaná firma v září 1929 požádala, aby částku dopisem ze dne 16. dubna 1929 vyúčtovanou připsal Eugenu F. na jeho kontě k dobru, což učinil. V dovolání ovšem mluví žalobce kromě toho po právní stránce o postupu této pohledávky, aniž však změnil skutkové tvrzení, že domnělou pohledávkou žalované firmy za žalobcem byla částečně zaplacena pohledávka žalobcova za Eugenem F. Správnost uvedených skutkových tvrzení nebyla však nižšími soudy zjištěna. Především nutno si uvědomiti, že by toto vzájemné zaúčtování mezi žalobcem a Eugenem F., pokud se uvedené pohledávky střetly a byly započteny, způsobilo zánik pohledávky žalobcovy (§ 1438 obč. zák.) a že by k tomu nebylo zapotřebí hotového zaplacení obou pohledávek. Kdyby tedy bylo žalobcovo tvrzení pravdivé, byl by konal plnění Eugenu F. buď jako věřiteli (postupníku) žalované firmy anebo jako asignatáři z příkazu žalované. V obou případech nebyl by obohacen Eugen F., jenž byl by tím způsobem obdržel jen úhradu svého nároku, nýbrž žalovaná jako dlužnice Eugena F., jež tak byla by bývala zproštěna svého závazku vůči němu. Z toho však plyne, že jsoucnost nároku žalobcova z bezdůvodného obohacení vůči žalované firmě, totiž nárok na vrácení zažalované částky, je závislá na tom, zda žalobce na příkaz žalované firmy, kterémuž musil vyhověti jako její domnělý dlužník (§ 1401 obč. zák.), konal plněni třetí osobě — třebas jen zaúčtováním s příjemcem poukázky (asignatářem), a poněvadž nižší soudy po této stránce nečinily potřebná skutková zjištění, bylo usnésti se, jak shora uvedeno.

Citace:

Č. 16792. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 434-437.