Čís. 16893.

1. Púha možnosť zárobku podľa bodu a) § 7, písm. a), vl. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n.1 nezrušuje nárok na invalídny dôchodok podľa tohoto nariadenia.
2. Kto bol odsúdený preto, že neprihlásil svojho zamestnanca k penzijnému poisteniu, platiť mu mesačne invalídny dôchodok, povinný je zaplatiť mu aj úrok z opozdenia od každej jednotlivej mesačnej splátky bez zreteľa na čas podania žaloby.
(Rozh. z 25. marca 1938, Rv III 477/37.)
Podľa prednesu žaloby žalobník zamestnaný bol za účinnosti vl. nar. č. 16/1923 Sb. z. a n. u žalovanej strany a podliehal povinnému penzijnému poisteniu, žalovaná strana ho však k němu nepřihlásila a tým zavinila, že mu ušiel invalídny dôchodok; dňa 21. mája 1925 utrpel totiž pri práci v jej podniku úraz a v dôsledku úrazu stal sa práce neschopným, bol by mal tedy podľa odst. 3 § 5 a §§ 6 a 7 cit. vl. nar. nárok na invalídny dôchodok, akby ho žalovaná strana nebola opominula prihlásiť. — Žalobou domáhal sa na žalovanej strane náhrady ušlého invalidného dôchodku a od sročných mesačných splátok náhrady požadoval aj zákonné úroky z opozdenia. — Žalovaná strana bránila sa najmä tým, že sa žalobník nestal v dôsledku úrazu práce neschopným, lebo aj po úraze bol schopný konať ľahšiu prácu, že mu takúto prácu v sušiarni svojho podniku aj pridelila, žalobník však prácu opustil a ani o inú primeranú prácu nepožiadal; ináč nemal by nárok na invalídny dôchodok ani podľa § 7 a), odst. 1, lit. a) cit. vl. nar., lebo prácu odmeňovanú dôchodkom, aký je uvedený v tomto ustanovení, môže a je ochotná žalobníkovi v svojom podniku kedykoľvek prideliť.
Súd prvej stolice žalobu zamietol, odvolací súd jeho rozsudok zmenil a prisúdil žalobníkovi náhradu ušlého invalidného dôchodku spolu so zákonnými úrokmi z opozdenia od každej jednotlivej sročnej mesačnej splátky.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosť žalovanej strany zamietol.
Dôvody:
Podle § 5 vl. nař. č. 16/1923 Sb. z. a n., které je tu směrným právem, považuje se čekací doba, nastala-li pojištěncova nezpůsobilost k výdělku podnikovými úrazem, za dokonanou.
Nezpůsobilým k výdělku — invalidním — je podle § 7 cit. vl. nař. ten, kdo pro tělesnou nebo duševní vadu nemůže dále zastávati povinnosti svého posledního zaměstnání pojištěním povinného.
V plném souhlase s posudkem znalce Dr. K. zjistil odvolací soud, že se žalobce stal neschopným k práci následkem úrazu, kterým byl postižen ve službách žalované akc. společnosti dne 21. května 1925, a to pro přímé chirurgické následky úrazu a pro neurotické obtíže po poraněni hlavy. Tvrzení a dovozování dovolací žádosti, že žalobcova pracovní neschopnost je následkem arteriosklerosy, kterou je žalobce stižen, příčí se jasnému a určitému posudku znalcově, neboť tato vada organismu byla — podle znalce — zjištěna u žalobce, a to jako počínající se teprve roku 1929, a i když v pozdější době zvyšuje žalobcovu pracovní neschopnost nad míru způsobenou úrazem, přece je a zůstává skutečností, že žalobcova nezpůsobilost zastávat poslední pojištěním povinné zaměstnání byla způsobena jeho úrazem.
Správně podle toho uznal odvolací soud, že žalobcův nárok na invalidní důchod byl založen úrazem z 21. května 1925.
Jest ovšem pravda, že nárok na invalidní důchod nemá ten pojištěnec, jehož výdělek ze zaměstnání přiměřeného jeho pracovním silám přesahuje nejen 600 Kč, ale i dvě třetiny průměru započitatelných služebních příjmů, které měl za posledních 60 příspěvkových měsíců nebo možné kratší doby služební [§ 7 a), 1. odst., písm. a)]. Žalovaná akc. společnost se z tohoto ustanovení snaží dovoditi, že není povinna platit žalobci invalidní důchod, kterým by mu nijak byla povinna z důvodu náhrady škody, protože prý bez obtíží bylo by jí bývalo možným přiděliti žalobci v jejím podniku takové zaměstnání, které prý by bylo odpovídalo těm podmínkám, za kterých lékařský posudek pokládá žalobce za způsobilého pracovat, a že prý žalobce svým svévolným zrušením služebního poměru u ní tuto možnost jí odňal.
Obrana tato je bezpodstatnou již proto, že zřejmým předpokladem citovaného ustanovení § 7 a) je jednak, že pojištěnec mající nárok na invalidní důchod skutečně má výdělek z takového zaměstnání, které je přiměřené jeho pracovním silám, a že výdělek ten dosahuje výše určené ve zmíněném ustanovení § 7 a), neboť zřejmým účelem tohoto ustanovení je zameziti výplatu invalidního důchodu těm pojištěncům, kteří přes to, že nemohou sice vyhověti povinnostem svého posledního zaměstnání povinného pojištěním, přece si našli nebo dostali jiné zaměstnání přiměřené jejich pracovní síle, z kterého mají příjem aspoň v té výši, jak je určena v 1. odst. § 7 a) vl. nař. č. 16/1923 Sb. z. a n.
Pouhá možnost, jak ji tvrdí žalovaná akc. společnost, není skutečností, že žalobce takové zaměstnání má, a proto je obrana žalované společnosti opírající se o předpis § 7 a) bezpodstatnou. Nemístnou je námitka žalované akc. společnosti podstatně toho obsahu a smyslu, že žalobce, chtěl-li si udržet nárok na náhradné invalidní důchody i po opuštění práce v sušárně, měl žalovanou společnost požádati o jinou přiměřenou práci a že, když toho neučinil a službu u ní opustil, nároku proti ní pozbyl.
V té příčině pouští žalovaná společnost se zřetelem, že zmrzačený žalobce byl podle znaleckého posudku po úrazu do konce ledna 1926 k práci úplně neschopným, že po úrazu mohl konat snad jiné zaměstnání než před tím, avšak jen nejlehčí, kde není třeba ani tělesné ani duševní zdatnosti, ani fysické námahy, že k tomu — žádat žalovanou společnost o práci — žádné právní povinnosti neměl a že, šlo-li žalované o to, aby se využitím předpisu § 7 a) zbavila své povinnosti vypláceti žalobci náhradný odškodný důchod, kterou na sebe uvalila svým protiprávným činem — opominutím —, bylo jejím zájmem, aby se žalobci postarala o jiné vhodné zaměstnání a aby mu je po práci v sušárně, kterou, jak zjištěno, pro své vadné zdraví snésti nemohl, sama nabídla.
Úrok, který je přisouzen žalobci, je úrokem z prodlení z jednotlivých splátek náležejících žalobci. Podle § 9 vl. nař. č. 16/1923 Sb. z. a n. se nárok na invalidní důchod počíná dnem ztráty výdělečné způsobilosti, právem byl proto přisouzen i proti žalované straně od splatnosti jednotlivých důchodových částek.

Ustanovenie tohoto bodu nebolo pojaté do zákona č. 26/1920 Sb. z. a n. (viď jeho § 197).*)

Citace:

č. 16893. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 668-670.