Čís. 16609.

Splátkové obchody (zák. č. 76/1935 Sb. z. a n.).
Uplatnění výhrady vlastnictví, sjednané při splátkovém obchodě podle zák. č. 76/1935 Sb. z. a n., znamená vždy zároveň odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy. Pouze z toho, že si prodávající vymohl rozsudek na zaplacení zbytku kupní ceny, nelze souditi, že se vzdal vyhrazeného vlastnictví.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1938, Rv I 2633/36.)
Srov. rozh. č. 4993, 5016, 11214 Sb. n. s.
Žalobce prodal a dodal žalované na splátky nábytek s výhradou vlastnického práva až do úplného zaplacení. Žalovaná nedodržela dvou splátek po sobě přímo následujících, takže nastala ztráta lhůt. Žalobce se proto domáhal žalobou C II 553/32 zaplacení zbytku trhové ceny 3 879 Kč 20 h a té žalobě bylo rozsudkem z 15. září 1932 vyhověno. Žalovaná zaplatila po vydání rozsudku 600 Kč, takže jest dosud dlužna 3 279 Kč 20 h. Tvrdě, že jest žalovaná v prodlení s více než se dvěma splátkami po sobě následujícími, že byla proto dopisem z 9. října 1935 uvědoměna, že žalobce od smlouvy odstoupí, jestliže žalovaná do osmi dnů nezaplatí nedoplatek kupní ceny, že však žalovaná v dané lhůtě nezaplatila, a že nároky žalované na vrácení zaplacených 3 025 Kč jsou vyrovnány žalobcovými náhradními nároky za znehodnocení nábytku užíváním trvajícím déle než 6 let, a to ve výši 3 000 Kč a náhrady za užívání nábytku po uvedenou dobu ve výši 300 Kč ročně, tedy 1 800 Kč, domáhá se žalobce na žalované vydání dodaného nábytku. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice, aby o věci dále jednal a znova rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud má pravdu v tom, že vyhradil-li si prodávající při splátkovém obchodě, na nějž jest užíti ustanovení §§ 5 a 6 zák. č. 76/1935/ Sb. z. a n., vlastnictví k prodané věci až do úplného zaplacení trhové ceny, jest v uplatňování této výhrady hledíc na dotčené předpisy zároveň také odstoupení od kupní smlouvy. Má-li se totiž podle § 6 uved. zák. uplatnění výhrady vlastnictví k prodané věci proti obmeškalému kupujícímu a vzájemné vypořádání k němu se pojící díti ve všemi tak, jak ustanovuje § 5 řeč. zák. pro odstoupení od trhové smlouvy, nutno rozuměti uplatnění výhrady vlastnictví vždy jako odstoupení od smlouvy, od něhož se pak hospodářsky nikterak neliší (Smitek, Zákon o splátkových obchodech 1935, str. 77, Winternitz v Právu československém, roč. II., č. 4, str. 165). Naproti tomu nelze s odvolacím soudem souhlasiti v tom, že zažalováním trhové ceny za zboží prodané s výhradou vlastnictví pozbyl žalobce práva na uplatňování vlastnické výhrady na prodaných věcech proto, že prý měl žalobce jako prodávající jen alternativní volbu, buď žádati doplatek kupní ceny nebo vrácení věcí, a že vykonav první volbu, pozbyl druhého nároku. Bylo-li ujednáno — jako tomu je v souzené věcí —, že prodávajícímu jest vyhrazeno vlastnické právo k prodanému nábytku až do úplného zaplacení kupní ceny, chtěli smluvci, aby vlastnictví přešlo až po splnění odkládací podmínky včasného a plného zaplaceni kupní ceny. Nebyla-li podmínka splněna, může se prodávající domáhati jejího splnění, t. j. zaplacení kupní ceny, avšak učinil-li tak a vymohl-li si i rozsudek na zaplacení zbytku kupní ceny, nelze pouze z toho nikterak usuzovati, že se svého vlastnického práva vzdal, nýbrž jest podle § 863 obč. zák. oprávněn jen, závěr, že toho času nechtěl ještě uplatniti své právo vlastnické, předpokládaje snad, že vymůže zaplacení. Nestalo-li se tak, nic mu nebrání, aby nežádal věc jako své vlastnictví zpět. Tím nečiní prodávající nic, co by bylo v odporu s rozsudkem, jímž mu byl přiznán nárok na zaplacení trhové ceny, neboť tento nárok vyvěrá z kupní smlouvy, v době vydání rozsudku ještě nezrušené, kdežto nárok na vrácení věci jest opřen o vlastnictví prodávajícího, jež na kupujícího ještě nepřešlo a nemusilo na něho přejíti, aby byla uskutečněna kupní smlouva, o níž je opřen rozsudek. Kupní smlouva není reální smlouvou, jež by vznikla teprve odevzdáním koupené věci kupiteli do vlastnictví. Deklaratorní rozsudkový výrok, ukládající kupujícímu zaplatili kupní cenu, nezměnil nijak právní poměr založený kupní smlouvou, nýbrž zjistil toliko jedno oprávnění prodávajícího z ní prýštící, ponechav ostatní oprávnění nedotčenými, zejména i oprávnění požadovati vrácení věcí a zrušení smlouvy ujednané pro případ, že na straně kupujícího nastane prodlení s plněním kupní ceny. Tak rozhodl nejvyšší soud již v rozhodnutích č. 4993, 5017 a 11214 Sb. n. s., v nichž se vědomě a po zralé úvaze odchýlil od názoru vysloveného v rozhodnutí č. 2272 Sb. n. s. Tak rozhodl také již dřívější nejvyšší soud ve Vídni v judikátě č. 246, uveřejněném pod č. 1712 Sb. Nowakovy. Dovolací soud neshledal důvodu, aby se v souzené věci od této stálé judikatury odchýlil. Pro úvahy, o něž jest jeho judikatura opřena, není rozhodující, zda se prodávající již pokusil vymoci exekucí pohledávku! z trhové ceny, že exekuce však zůstala marná a že žalobce neučinil v prvé stolici přednes v té příčině. Rovněž není třeba řešiti otázku, jaké právo má kupující k věcí, dokud prodávající nevykoná výhradu vlastnictví, neboť pro posouzení souzené věci stačí, že vlastnictví k věci náleží ještě žalobci, byvši mu vyhrazeno až do té doby, kdy bude trhová cena za věc úplně zaplacena. Právní posouzení věci nižšími soudy jest tudíž mylné. Bylo proto dovolání vyhověti a ježto nižší soudy ze svého mylného právního stanoviska o žalobě vůbec dále nejednaly a neprovedly ani důkazy v ní uvedené, zrušiti oba rozsudky nižších soudů a věc vrátiti prvému soudu, aby o ní dále jednal a znovu rozhodl.

Citace:

č. 16609. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 31-33.