Čís. 16958.

Právní význam ukladatelova zmocnění ve smyslu § 3 zák. č. 241/1924 Sb. z. a n. o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů.
Zákon č. 241/1924 Sb. z. a n. tvoří právní domněnku, že ten, kdo dává věc v úschovu přímo nebo dáním v zástavu nepřímo, činí tak s vůlí zachovati sobě vlastnictví. Bankéř, který tvrdí, že nabyl vlastnictví k uloženým cenným papírům, musí dokázati, že se ukladatel vzdal vůle zachovati si vlastnictví k uloženým papírům. Pouhým vydáním zmocňovacího prohlášení dle § 3 dotč. zák. samým nezaniká vlastnické právo ukladatele k cenným papírům daným do úschovy.
(Rozh. ze dne 1. června 1938, Rv I 2981/37.)
Žalobě, kterou se žalobce na žalované bance, jíž bylo povoleno příročí podle zákona č. 240/1924 Sb. z. a n., domáhal vydání určitého počtu cenných papírů, které u ní uschoval, vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Žalobní nárok je vyvozován z bankovního uschování cenných papírů, které bylo upraveno zákonem č. 241/1924 Sb. z. a n.
Podle zjištění vydal žalobce dne 16. listopadu 1931 dovolatelce prohlášení, jímž ji zmocnil ve smyslu § 3 uvedeného zákona k libovolnému nakládání s cennými papíry u ní v úschově uloženými a v listině té blíže uvedenými.
Dále zjistil prvý soud a to zjištění nebylo změněno v odvolacím řízení, že žalobce ono zmocnění k libovolnému nakládání s depotem odvolal a že se již jednou žalobou pod zn. Ck III 28/35 domáhal vydání tohoto depotu, že však žaloba byla rozsudkem ze dne 22. května 1935 pro tentokráte zamítnuta, poněvadž byl žalobce na cenné papíry v té době ještě dlužen částku 1 475 Kč, kterou pak zaplatil až v srpnu 1935.
Pro právní posouzení nynějšího sporu je rozhodující význam žalobcova zmocnění, daného dovolatelce prohlášením ze dne 16. listopadu 1931, zejména zda jím žalovaná banka nabyla vlastnictví k uloženým cenným papírům, zda tedy žalobce se svých vlastnických práv k nim vzdal a byl vůči dovolatelce v poměru pouhého věřitele, který by v úpadku prohlášeném na jmění dovolatelčino náležel do třetí třídy (§ 56 konk. ř.), či zda má věcné právo, jež by bylo posuzovati podle §§ 12 a 47, odst. 1, konk. ř. Předpisy § 3 zák. č. 241/1924 Sb. z. a n. tu otázku neřeší, nýbrž jen negativně ustanovují, že se na případy, v nichž byl bankéř ukladatelem nebo zástavním dlužníkem zmocněn, alby s převzatými cennými papíry libovolně nakládal, nevztahují ustanovení §§ 1 a 2, jež se týkají způsobu a druhu úschov.
Důvodová zpráva k uvedenému zákonu (tisk 4810) poukazujíc na základní rysy úschovy dle 19. hlavy obč. zák., praví na str. 10 zprávy, že zákon v §§ 1 až 3 tvoří právní domněnku, že ten, kdo dává věc v úschovu přímo neb dáním v zástavu nepřímo, činí tak s vůlí zachovati sobě vlastnictví, dostati věc zpět a vyloučiti každé nakládání uschovatelovo s věcí, jež by se nedělo v zájmu ukladatelově, ačli by nemělo zdůvodnění v platném právu.
Podobně i zpráva rozpočtového výboru (tisk 4830).
Vzpomenutá domněnka je však vyvratitelná pouze jasným nepochybným projevem jinaké vůle ukladatelovy (§§ 2, 3 uved. zák.).
Účelem řečeného zákona bylo, aby ukladatel cenných papírů byl chráněn, zejména aby se v úpadku bankéřově nedostal do postavení pouhého věřitele třetí třídy.
Zmocňovací prohlášení podle § 3 uvedeného zákona svou povšechností dává sice uschovateli možnost nabýti vlastnictví k cennými papírům, opravňuje jej s nimi nakládati po případě je i zciziti, avšak tím ještě není pro něho založeno právo vlastnické k dotčeným věcem. Uschovatel by musil k vyvrácení uvedené domněnky skutkově dolíčiti a dokázati, že se ukladatel vzdal vůle zachovati si vlastnictví k uloženým papírům, že mu jejich osud co do vrácení je lhostejný a že mu nezáleží na tom, jak uschovatel s věcmi naloží.
Musila by býti nepochybně dokázána dohoda smluvců, že došlo novací k změně smlouvy schovací v jinou smlouvu, na příklad o zápůjčku, anebo o půjčku, že tedy změněna byla kausa smlouvy. Hlavním účelem schovací smlouvy je opatrování věci dané v úschovu, kdežto v druhém případě je hlavním účelem její užívání, na příklad za účelem dosažení zisku.
V souzeném případě však se dovolatelka v prvé stolici ani nepokusila tvrzením skutkových okolností, z nichž by bylo možno usuzovati na to, že žalobce měl při vydání onoho zmocňovacího prohlášení úmysl vzdáti se vlastnického práva k cenným papírům u ní uloženým, vyvrátiti uvedenou domněnku, a odvolává se jen na zmocnění podle § 3 uvedeného zákona, jež však po hmotněprávní stránce vlastnické právo k depotu neopodstatňuje.
Že se žalobce svého vlastnického práva nevzdal, plyne jasně z dopisu jeho právního zástupce ze dne 28. listopadu 1934, jakož i z obsahu potomní žaloby zn. Ck III 28/35. Dovolatelka také nic bližšího nepřednesla po skutkové stránce, z čehož by se mohlo usuzovati, že se smluvci dohodli na změně kausy původní smlouvy a že hlavní účel schovací smlouvy podle jejich srovnalé vůle měl pominouti, spíše opak plyne z jejího potvrzení ze dne 14. prosince 1934, neboť v něm uvádí jednotlivě cenné papíry u ní uložené v depotu "A".
Zůstal-li však žalobce vlastníkem uložených cenných papírů, přes to, že dal zmocnění dovolatelce ve smyslu § 3 zák. č. 241/1924 Sb. z. a n., má k nim nadále věcné právo, jež nebylo dotčeno ani příročím, povoleným dovolatelce dne 20. března 1933 (§ 4 zák. č. 240/1924 Sb. z. a n.), ani vládním nařízením ze dne 15. prosince 1936 č. 338/1936 Sb. z. a n. (§ 3), a dovolatelka neprávem odpírá vydati žádané cenné papíry.
Posoudily proto nižší soudy věc správně, když vyhověly žalobě.

Citace:

č. 16958. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 802-804.