Čís. 16988.

1. Písemné rukojemské prohlášení nemusí obsahovati všechny podmínky rukojemské smlouvy, zejména výši zaručeného dluhu, nýbrž stačí, že hlavní dluh jest aspoň určitelný a že o tom není mezi smluvci nejasno.
2. Byla-li hlavnímu dlužníku doručena žaloba, kterou se věřitel domáhá zaplacení dluhu jak na něm tak na rukojmím, nahrazuje ono doručení žaloby hlavnímu dlužníku upomínku ve smyslu § 1355 obč. zákona.
(Rozh. ze dne 15. června 1938, Rv I 2786/37.)
K 1. srov. rozh. č. 3918 Sb. n. s.
Upomínací žalobou, podanou současně jak na hlavního dlužníka Antonína S., tak na nynější žalovanou, že žalobkyně domáhala zaplacení 645 Kč s přísl., a to na hlavním dlužníku za dodané zboží a na žalované z důvodu rukojemství, ježto žalovaná podepsala prohlášení, že se zaručuje (Gutstand leisten) »za veškeré zboží Antonína S.«. Proti žalobě podala odpor jen žalovaná popřevši rukojemský závazek. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu pro tentokráte.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu první stolice.
Důvody:
Odvolací soud uznal správně, že prohlášení, které žalovaná písemně potvrdila, je rukojemské prohlášení ve smyslu § 1346 obč. zák. a nelze souhlasiti s opačnými vývody žalované, že její projev byl nejasný, nesrozumitelný a neurčitý a že prý proto nemohl založiti platný závazek. Z listiny, které bylo podle § 1346, odst. 2, obč. zák. potřebí k platnosti rukojemství, vyplývá především, že jde o projev žalované, řízený na žalobce jako věřitele, že žalovaná jím převzala závazek, který sama označila jako »Gutstand«, což neznamená nic jiného než rukojemství, a že se zavázala »za veškeré zboží pana S.«, což nedopouští pochybnosti o tom, že šlo o dluh S-ův za dodané mu zboží. Nevadí, že výše dluhu, za který se žalovaná zaručila, nebyla v listině číselně uvedena, neboť zákon nevyžaduje, že v rukojemském prohlášení musí býti obsaženy všechny podmínky rukojemské smlouvy, nýbrž stačí, že hlavní dluh jest aspoň určitelný a že v té příčině není mezi smluvci nejasno (rozh. č. 3918 Sb. n. s.). Těmto požadavkům jest však v souzené věci vyhověno.
Ale odvolací soud zamítl žalobu proti rukojmímu pro tentokráte z toho důvodu, že prý žalobce vůbec netvrdil, že hlavního dlužníka soudně nebo mimosoudně upomenul a že ten přes to svého závazku nesplnil (§ 1355 obč. zák.). Je sice správné, že takové marné upomínky je zpravidla nutně potřebí, aby věřitel mohl nastupovati na rukojmího, jenž není rukojmím a plátcem (§ 1357 obč. zák.), pokud nejde o případ v § 1356 obč. zák. upravený. Ale odvolací soud přehlédl, že žalobce již v žalobě, podané zároveň proti hlavnímu dlužníku a proti rukojmímu, výslovně tvrdil, že oba žalované opětovně upomenul, že oni však žádné platby nekonali. Odvolací soud vychází tedy z předpokladu, který jest v rozporu se spisy (§ 503 č. 3 c. ř. s.). V souzeném případě však nebylo potřebí, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, aby byly o správnosti onoho tvrzení provedeny důkazy. Ani kdyby dřívější upomínky žalobcovy nebyly zjištěny, nezměnilo by to nic na právním stavu věci, poněvadž již to, že byla hlavnímu dlužníku Antonínu S. doručena žaloba s platebním rozkazem dne 22. března 1937, nahrazuje upomínku předepsanou v § 1355 obč. zák. a žalovaná ve sporu netvrdila, že hlavní dlužník byv takto upomenut, dostál svému závazku. V době vynesení rozsudku soudu první stolice byly tudíž splněny i podmínky § 1355 obč. zák. Posoudil proto odvolací soud věc nesprávně po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.), zamítl-li žalobu pro tentokráte.

Citace:

č. 16988. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 865-866.