Čís. 16992.

Výslovné vzdání se určité námitky proti platnosti smluv jest účinné, jestliže a pokud se nepříčí takovéto vzdání se donucujícím ustanovením zákonným nebo dobrým mravům (§ 879 obč. zák.).
Jde o platnou úmluvu, vzdají-li se poctiví smluvci, uzavírajíce smír (§ 1380 obč. zák.), oprávnění napadati uzavřené narovnání pro omyl.
(Rozh. ze dne 17. června 1938, Rv I 1909/36.)
Žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení 3 000 Kč s přísl., podle smíru uzavřeného dne 3. července 1935, v němž žalovaný výslovně uznal, že bezdůvodně zrušil zasnoubení se žalobkyní a zavázal se na úplné vyrovnání jakýchkoliv jejích nároků zaplatiti zažalovanou částku, vzdav se práva napadati sjednané narovnání pro omyl nebo nepřiměřenost, soud prvé stolice zamítl, kdežto odvolací soud vyhověl žalobě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně opřela žalobu, kterou se na žalovaném domáhá zaplacení 3 000 Kč s přisl., o smír, jenž byl uzavřen dne 3. července 1935 v advokátní kanceláři právního zástupce žalobkynina a schválen dne 8. srpna 1935 okresním soudem v Ú. jako soudem opatrovnickým. Podle obsahu řečeného smíru se žalovaný zavázal zaplatiti žalobkyni uvedenou částku na úplné vyrovnání jejich jakýchkoliv nároků z důvodu náhrady škody, vzniklé jí ztrátou výdělečného zaměstnání pro svévolné zrušení přípovědi manželství, a to tak, že oním smírem měly býti úplně vyřízeny veškeré vzájemné nároky smluvců, kteří se zároveň výslovně vzdali práva napadati sjednaný smír pro omyl nebo nepřiměřenost. Přes to žalovaný trvá i v dovolacím řízení na tom, že dotčený smír není pro něho právně účinný, protože prý byl v omylu, že snad jest k takové náhradě ze zákonného důvodu povinen, a že jej podepsal v nevědomosti a jsa mylného přesvědčení, že jest po právu zákonný důvod k náhradě škody, ač prý tomu ve skutečnosti tak nebylo. Brání se tudíž žalovaný proti žalobě námitkou neplatnosti smíru pro omyl, které se, jak bylo již uvedeno, výslovně vzdal.
Je proto především zkoumati, zda je žalovaný vůbec oprávněn vznésti námitku omylu proti relativní platnosti smíru. Občanský zákoník obsahuje v § 937 obecný předpis o vzdání se námitek a stanoví v něm, že všeobecná, neurčitá vzdání se námitek proti platnosti smlouvy nemají účinku. Třebas, nelze z uvedeného zákonného předpisu vyvozovati úsudkem z opaku zásadu, že veškerá zvláštní a určitá vzdání se námitek proti platnosti smlouvy jsou právně účinná, přece lze z něho seznati, vykládá-li se v souvislosti s ostatními předpisy, že výslovné vzdání se určité námitky proti relativní platnosti smluv jest účinné, jestliže a pokud se nepříčí takovéto vzdání se donucujícím ustanovením zákonným nebo dobrým mravům (§ 879 obč. zák.). Jest tudíž v každém jednotlivém případě posouditi, zda jest výslovné zvláštní vzdání se určité námitky proti relativní platnosti smlouvy právně účinné nebo ne.
V souzeném případě jde o smír (§ 1380 obč. zák.), tudíž o smlouvu, která předpokládá pochybné nebo sporné právo, t. j. takový stav nejistoty, při němž jest zpravidla aspoň jeden smluvce v omylu. Zákon proto v § 1385 obč. zák. — (ovšem za předpokladu, že jde o bezelstně sjednaný smír) — stanoví, že omyl může narovnání učiniti neplatným jen potud, pokud se týká podstaty osoby nebo předmětu. Z toho jest zřejmé, že zákon sám omezuje působnost omylu na platnost smíru. Jestiť účelem smíru odklizení nejistoty v právních vztazích smluvců o sporném nebo pochybném právu a tomuto účelu by odporovalo, kdyby bylo možno napadati platnost smíru pro takový omyl, který se vztahuje na to, co patřilo právě do okruhu oné nejistoty, t. j. pro omyl o pochybných nebo sporných okolnostech, o nichž měli smluvci v úmyslu zjednati si pro budoucnost jasno. Uvedený účel vyplývá i z § 1387 obč. zák., podle něhož nemůže omyl odníti platnost poctivě uzavřenému narovnání ani tehdy, když byly nově nalezeny listiny, z nichž by vycházelo najevo, že ten neb onen smluvce neměl vůbec žádného práva. Uváží-li se stanovisko občanského zákoníka o významu omylu pro platnost narovnání, jest míti za to, že nelze brániti poctivými (bezelstným) smluvcům, kteří zamýšlejí vyříditi sporné nebo pochybné právo konečně, aby za účelem dosažení úplné jistoty ujednali, že se vzdávají vůbec oprávnění napadati uzavřené narovnání z důvodu omylu a že vzdání se námitky omylu má působiti proti oběma smluvcům, tudíž i tenkráte, kdyby bylo jinak možno odporovati narovnání pro omyl z důvodů, jež jsou uvedeny v § 1365 obč. zák., nebo kdyby spočíval na omylu nesporný podklad narovnání, z něhož oba smluvci vycházeli při jeho uzavření (srov. rozh. č. 6549 Sb. n. s.). Neboť nelze v takovémto oboustranném vzdání se námitky omylu spatřovati ani využitkování jednoho smluvce druhým smluvcem, ani zajištění si výhodného postavení na újmu druhého smluvce, což by se po případě mohlo podle povahy případu příčiti požadavku slušnosti a dobrým mravům (§ 879 obč. zák.). Ježto v souzeném případě došlo právě k takovému oboustrannému vzdání se, jest je pokládati za platné a účinné proti oběma smluvcům, tudíž i proti žalovanému. Netřeba se proto obírati vývody dovolání brojícími proti důvodům napadeného rozsudku, jenž posuzoval věc s jiného právního hlediska, nezabývaje se významem vzdání se uvedené námitky.

Citace:

č. 16992. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 872-874.