Čís. 16884.

Rozsudky československo-maďarského stmiešaného rozhodčieho sudu a stáleho medzinárodného súdu v Haagu — ako dôvod obnovy sporu.
(Rozh. zo 4. marca 1938, Rv III 652/37.) Základina kráľ. uh. univerzity v Budapešti předala dňa 14. septembra 1918 Františkovi B. a Šalamúnovi D. svoje nehnuteľnosti v obci Š. (na Slovensku). Predané nehnuteľnosti boly kupiteľom odovzdané do držby, ale vklad vlastníckeho práva mal byť vykonaný až po zaplatení kúpnej ceny 160 000 K, splatnej v desiatich ročných splátkach. V bode 9. kúpopredajnej smluvy bolo vymienené, že akby kupitelia nezachovali čo i len jednu splátku, stratia vykonané splátky a základina oprávnená bude požadovať, aby jej boly nehnuteľnosti vrátené. V r. 1928 podalo generálne finančné riaditeľstvo v Bratislave menom spomenutej základiny žalobu na kupiteľov o vydanie nehnuteľností do držby základiny z dôvodu, že smluvu nesplnili. V tomto základnom spore odvolací súd žalobě vyhověl a v dôvodoch svojho rozsudku z 12. marca 1929 uviedol najmä toto: Základina kráľ. uh. univerzity v Budapešti bola spravovaná pod dozorom r. kat. biskupského sboru kráľ. uh. ministrom kultu a zastupovalo ju tomuto ministrovi podriadené kráľ. základinné riaditeľstvo (viď Dr. Fodor Ármin: Magyar magánjog 1., str. 442). Správa tej časti majetku základiny, ktorá je teraz na území Čs. republiky, přešla v dôsledku štátneho prevratu na čs. vládu a zastupovať ju čo do tohoto majetku povolané je podľa nariadenia ministra plnomocníka pre správu Slovenska zo dna 20. mája 1919, č. 102/1919, generálne finančné riaditeľstvo v Bratislave. Z toho následuje, že generálne finančné riaditeľstvo v Bratislavě je v spore tak s hradiska formálneho ako aj materiálneho práva legitimované. — Žalovaní tvrdia, že smluvným zaviazanostiam učinili zadosť, lebo kúpnu cenu 106 000 K zaplatilii. Toto tvrdenie je bezzákladné. Po vyhlásení citovaného nariadenia ministra plnomocníka pre správu Slovenska mali žalovaní konať platby u generálneho finančného riaditeľstva v Bratislavě a nemôžu sa odvolávat na neznalosť tohoto nariadenia. Z potvrdeniek, ktoré předložili, je však zřejmé, že platby konali v Maďarsku, resp. splátku zo dna 5. juna 1924 len slažili do súdneho depozitu u centrálneho okresného súdu v Budapešti. Tieto platby nie sú tedy voči generálnemu finančnému riaditeľstvu účinné. Podľa toho žalovaní nezachovali smluvné podmienky, a preto sú podľa bodu 9. smluvy povinní predmet kúpy vrátiť predavateľke. — Najvyšší súd rozhodnutím zo 14. mája 1936, č. Rv III 393/35, dovolaciu žiadosť žalovaných zamietol a k dôvodom rozsudku odvolacieho súdu dodal: K otázce sporové způsobilosti a zastoupení žalující základiny se dokládá, že žalujícím podmětem ve sporu je sama základina, která podle platného práva je samostatným právním podmětem, a že nařízení ministra plnom. č. 102/1919 bylo vydáno na základě zákona č. 64/1918 Sb. z. a n., má tedy moc zákona a že tímto nařízením byl na generální fin. ředitelství v Bratislavě nejen přenesen obor působnosti, který byl nařízením bývalého uh. kr. ministra náboženství a veřejného vyučování č. 10165/1867 pro královskou správu veřejných základin ustanoven (§ 2), ale že bylo tomuto ředitelství také přímo dáno právo zastupovati všechny veřejné základiny, kterých správa podle pravidel dosaváde platných patřila státu (§ 1).
Žalovaný Šalamún D. obnovil spor žalobou o obnovu s odvolaním sa na bod 10 a 11 § 563 Osp. na tom základe, že rozsudkami čs.-maď. smiešaného rozhodčieho súdu z 3. februára 1933 a Stálého medzinárodného sudu v Haagu z 15. decembra 1933 bolo vyslovené, že Čs. stát nie je oprávněný vykonávať práva, ktoré prislúchajú vlastníkovi pozemkov spomenutej univerzitnej základiny. — Odvolací súd žalobu o obnovu odmietol. Z dôvodov: Žalujúca strana listinou zo 4. apríla 1935 dosvedčila, že kráľ. maď. univerzita Petra Pázmánya v Budapešti svoju žalobu č. 221 proti Čs. státu bezpodmienečne vzala zpät, generálny zástupca Maďarského státu u smiešaného sudu vzal odvolanie žaloby menom svojej vlády bez námietky na vedomie a k tomuto prejavu připojil sa aj generálny vládny zástupca Československej republiky u smiešaného rozhodčieho súdu v tejto svojej vlastnosti a tiež ako jej procesný zástupca. Listinou z 25. apríla 1935 je ďalej dokázané, že predseda smiešaného sudu československomaďarského v uvedenom spore č. 221 vzhľadom na to, že žalujúca strana odstúpila od sporu a že zástupcovia vlády československej a maďarskej prejavily, že nemajú proti zpät vzatiu žaloby námietok, rozbodnutím z 25. apríla 1935 určil aj náklady sporu v sumě 1 500 hol. zlatých proti žalujúcej straně. Platnost rozsudku smiešaného rozhodčieho súdu ako súdu prvej stolice a rozsudku stálého medzinárodného súdu ako súdu druhej stolice tým zanikla a nebolo ani třeba, aby bezúčinnosť týchto rozsudkov bola aj výslovné vyrieknutá. Rozsudky tedy podľa práva nejestvujú a netvoria dôkaz, ktorým by mohol žalovaný dosiahnuť vo věci výhodnejšieho rozhodnutia. — Poznamenává sa ešte, že vlastnické právo na nehnuteľnosti, o ktoré ide, bolo medzitým na základe výnosu ministerstva školstva a národnej osvěty zo dna 17. januára 1936, č. j. 166.068/ 35-VI/l, usnesením č. d. 749/1936 okresného súdu v Š. vložené v prospech »Československého univerzitného fondu«.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosť žalovaného zamietol.
Dôvody:
Obnova dovozuje svou oprávněnost odtud, že prý v základním sporu vycházel soud z toho skutkového stavu, že Čs. stát je právním nástupcem majetku král. uh. university v Budapešti, ležícího na území Čs. státu, že z toho důvodu má právo na držbu tohoto majetku a že také žaloba o toto právní nástupnictvo opřela mylně oprávnění generálního finančního ředitelství v Bratislavě zastupovat základinu jmenované university, předpokládajíc, že nařízením býv. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska z 20. května 1919, č. 102 Sb. z. a n., přešla na Úřady Čs. státu všechna práva vyhrazená vlastníku nemovitostí, která před tím vykonávala uh. král. správa veřejných základin v Budapešti, — že však tento základ rozsouzení základního sporu byl poražen rozsudky čs.-maď. smíšeného rozhodčího soudu č. 221 z 3. února 1933 a Stálého mezinárodního soudu v Haagu z 15. prosince 1933, neboť prý těmi rozsudky bylo vysloveno, že Čs. stát resp. vláda Čs. republiky není oprávněna vykonávati žádná taková práva, která příslušejí vlastníku pozemků jmenované university, zejména nemá nároku na jejích spravování, držbu anebo vyvlastňování a že je povinna vrátiti tyto nemovitosti budapeštské universitě prosté od každého takového omezení práva vlastnického, a že proto Čs. stát — když není nástupcem prodavatele nemovitosti žalovanými koupených — neměl a nemá nároku na splnění kupní smlouvy, ani práva uplatňovati sankce vázané na nesplnění smlouvy, že proto také neobstojí ani stanovisko soudu o místě splnění a nezaplacení kupní smlouvy.
Celý tento základ žaloby o obnovu je v rozporu jak se skutkovým a právními stavem rozsouzení základní rozepře, tak i s obsahem obou rozsudků haagských soudů.
Tak v základním sporu nebyl žalobcem Čs. stát jako právní nástupce uherské university, nýbrž tato universita sama a generální finanční ředitelství v Bratislavě vedlo spor se žalovanými jen jako zástupce této university, a to nikoli na základě právního nástupnictva v majetek této university ležící na čs. státním území, nýbrž na základě zmocnění, které mu bylo dáno nařízením ministra plnomocníka pro správu Slovenska č. 102/1919, vydaným na základě zákona č. 64/1918, a byl tudíž mocí zákonnou na generální finanční ředitelství nejen přenesen obor působnosti, který byl nařízením bývalého uh. král., ministra náboženství a veřejného vyučování č. 10 165/1867 ustanovený pro královskou správu veřejných základin, ale tomuto ředitelství bylo také přímo dáno právo zastupovati všechny veřejné základiny, kterých správa dle pravidel dosavád platných patřila státu.
Tím bylo řečenému ředitelství uloženo hájiti zájmy základiny proti jejím dlužníkům, zejména uplatniti její práva z kupní smlouvy se žalovaným Františkem B. a Šalamounem D. ze dne 14. září 1918.
Rozsudky čs.-maď. smíšeného rozhodčího soudu z 3. února 1933 a Stálého mezinárodního soudu z 15. prosince 1933 byla čs. vláda uznána povinnou vrátit budapešťské král. maď. universitě Petra Pázmánye všechny nemovitosti, které si universita požaduje — zejména mezi nimi také nemovitosti vl. č. 1231 obce Š., které byly prodány žalovaným kupní smlouvou ze 14. září 1918 — prosté každého vyvlastňovacího, nucené správcovského nebo zátvorového opatření jakéhokoli druhu, ale tím bylo rozhodnuto jen o právním poměru maďarské král. university proti Čs. státu a o povinnosti čs. vlády osvoboditi tento majetek k vrácení určený ode všech omezení vlastnického práva university v čase, kdy bude vracen, ale tím nebylo ještě také rozhodnuto o sporné otázce základního sporu, zda Čs. stát právem či nic uložil generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě — v době po státním převratě za poměrů dosud nevyjasněných — hájení majetku řečené university ležícího na území Čs. státu, kteréžto ředitelství pak podle povinnosti mu uložené podalo roku 1928 žalobu základního sporu.
Z uvedeného děje a zejména z obsahu žaloby za obnovu je zřejmo, že žaloba ta nedomáhá se změny skutkového stavu ze základní rozepře, jejíž důsledkem by pak byla i změna právního posouzení na novém skutkovém základě, nýbrž usiluje o změnu právního posouzení sporu základní rozepře, snažíc se dovoditi, že výše uvedenými haagskými rozsudky bylo vyvráceno právní stanovisko soudů základní rozepře o právním nástupnictví Čs. státu v majetek býv. král. uh. university v Budapešti a že proto nemůže obstáti rozsouzení základního sporu o toto stanovisko opřené, při tom však přehlíží, že o něm není vůbec zmínky v základním sporu.
Je zřejmo, že obnova, pokud se domáhá změny rozsudku základní rozepře podle bodu 11 § 563 Osp. tím základem, který přednesla, není odůvodněna, není odůvodněna ani podle bodu 10 § 563 Osp., protože rozsudky haagských soudů nejsou vyneseny mezi stranami základní rozepře, nýbrž mezi stranami jinými, a právem ji proto odvolací soud jako nepřípustnou podle § 571 Osp. odmítl.

Citace:

č. 16884. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 650-654.