Čís. 16791.

Též o tom, že se k započtení namítaná vzájemná pohledávka nehodí k započtení, jest rozhodnouti v rozsudkovém výroku (§ 404 c. ř. s.). Doplnil-li odvolací soud rozsudkový výrok prvého soudu, jenž jen nedopatřením neučinil rozhodnutí po této stránce, nejde o změnu rozsudku, nýbrž o pouhou opravu rozsudku ve smyslu § 419, odst. 3, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 10. března 1938, R I 263/38.)
V usnesení, jímž odvolací soud na odvolání žalované zrušil bez výhrady právní moci (§ 519 č. 3 c. ř. s.) rozsudek soudu prvé stolice — odsuzující žalovanou k zaplacení 891 Kč s přísl. ve výroku o vzájemné pohledávce 2500 Kč namítané žalovanou k započtení, vrátil věc k dalšímu jednání a zpětnému rozhodnutí — opravil odvolací soud napadený rozsudek ve výroku tak, že se k započtení namítaná vzájemná pohledávka nehodí k započtení. Proti tomuto zrušujícímu usnesení podaný dovolací rekurs žalobkynin odvolací soud odmítl pro nepřípustnost (§ 519 č. 3 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalobkyně.
Důvody:
Žalovaná namítla v prvé stolici proti žalobnímu nároku, jenž mezi stranami rozepře není sporný, započtením vzájemnou pohledávku 2500 Kč z důvodu náhrady škody. O tomto vzájemném nároku však prvý soud ve výroku svého rozhodnutí nerozhodl, nýbrž toliko v důvodech, že jde vlastně o nárok na vrácení věci, jenž nemůže býti započten na zažalovanou pohledávku (§ 1440 obč. zák.), což znamená, že se prý nehodí ke kompensaci. O nároku k započtení namítaném nutno vždy rozhodnouti ve výroku (§ 391, odst. 3, §§ 404, 411, 417 c. ř. s.), má-li se tak státi z důvodu věcné oprávněnosti vzájemné pohledávky, tedy když se rozhoduje o její jsoucnosti (rozh. č. 2362, 3630, 3877, 4530, 9034, 13261 Sb. n. s.). Když se ovšem zamítá žalobní nárok, takže řešení námitky započtení odpadá, když se tedy o jsoucnosti vzájemné pohledávky věcně vůbec nerozhoduje, není samozřejmě potřebí rozhodnouti o ní ve výroku rozsudečném. Pochybné by mohlo býti, zda také tehdy, když se námitka započtení zamítá pro nedostatek podmínek započítatelnosti podle §§ 1438 a 1440 obč. zák., takže se rovněž věcně nerozhoduje o vzájemné pohledávce, nutno toto rozhodnutí pojmouti do rozsudečného výroku anebo zda stačí, odůvodní-li soud své stanovisko pouze v důvodech. Ale se zřením na ustanovení § 404 c. ř. s., podle něhož nutno v rozsudku vyříditi všechny návrhy týkající se hlavní věcí, pokud nebylo o nich již dříve rozhodnuto anebo pokud nebylo vyhrazeno jejich samostatné vyřízení, jest míti za to, že i rozhodnutí soudu o tom, že započtením namítaná vzájemná pohledávka není způsobilá ke kompensaci, jest vyjádřiti v rozsudkovém výroku, což je nejen v zájmu jasnosti a zřetelnosti soudního rozhodnutí, nýbrž ulehčuje též soudu vyšší stolice jeho přezkoumání. Doplnil-li tedy odvolací soud v souzeném případě výrok prvého soudu tak, »že se k započtení namítnutá vzájemná pohledávka nehodí ke kompensaci«, nezměnil tím rozsudek prvého soudu, jak se stěžovatelka mylně domnívá, nýbrž užil pouze práva v § 419, odst. 3, c. ř. s. mu poskytnutého (rozh. č. 4530 Sb. n. s.) a upravil výrok soudu prvé stolice tak, jak prý soud sám měl podle svého právního stanoviska správně učiniti.
Odvolací soud pak zrušil zároveň ono doposud pouze v rozsudkových důvodech obsažené a druhým soudem nyní také ve výroku upravené rozhodnutí o nezapočítatelnosti vzájemné pohledávky žalované, jakož i rozhodnutí prvého soudu o nákladech řízení, uloživ mu v tomto rozsahu další jednání o věci a nové rozhodnutí, aniž svému výroku vyhradil právní moc podle § 519 č. 3 c. ř. s. Rozhodnutí prvého soudu o žalobním nároku samém zůstalo nedotčeno.
Odvolací soud přeměnil tedy konečný rozsudek prvého soudu v rozsudek dílčí (§ 391, odst. 3, c. ř. s.), týkající se zažalované pohledávky, kdežto o vzájemné pohledávce nutno dále jednati. Tento postup odvolacího soudu jest ovšem dovolen, ale jen tehdy, když vzájemná pohledávka není v právní souvislosti s pohledávkou žalobní (rozh. č. 9043 Sb. n. s.). Po té stránce však vyplývá z přednesu obou stran, že zažalovaná částka jest úplatou za dodané dámské šaty, započtením namítaná vzájemná pohledávka však nárokem na náhradu škody vzniklé prý tím, že žalobkyně žalované nevrátila vypůjčený brilantový prsten, takže o právní souvislosti obou nároků nemůže býti řeči. Stěžovala-li si žalobkyně za toho stavu věci proti usnesení odvolacího soudu, který zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek prvého soudu bez výhrady právní moci, nebyl její rekurs podle § 519 č. 3 c. ř. s. přípustný a odvolací soud jej proto právem odmítl. Nemohlo proto býti bezdůvodnému rekursu žalobkyně proti odmítacímu rozhodnutí vyhověno.

Citace:

Č. 16791. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 433-434.