Čís. 17130.

Odpovědnost za škody způsobené provozem motorových vozidel (zák. č. 81/1935 Sb. z. a n.).
Česko-Slovenský stát (vojenská správa) neodpovídá za škodu vzniklou civilní osobě provozem motorového vozidla, jehož bylo proti předpisům, které obsahovaly i pohrůžku trestem, užito vojenskou osobou k soukromým jízdám.
Dala-li vojenská osoba jiné vojenské osobě bez příslušného povolení vojenského úřadu rozkaz k soukromé jízdě, jest ji pokládati za uživatele vojenského motorového vozidla (§ 45, odst. 2, zák. č. 81/1935 Sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 6. prosince 1938, Rv I 500/38.) Alois V., praporčík leteckého pluku, nařídil dne 12. února 1936 vojínovi Aloisů B., aby ho odvezl vojenským automobilem z K. do P. (restauraci »v K.«) a pak zpět do K. do hostince »U P.«, odtud pak do restaurace »U S.« a pak nazpět do K. Při těchto jízdách jela s ním i žalobkyně, která byla civilní osobou. Na zpáteční cestě došlo k srážce uvedeného vojenského automobilu s jiným motorovým vozidlem a žalobkyně byla zraněna. Tvrdíc, že vojín B. jel neopatrně, domáhá se žalobkyně na žalovaném Česko-Slovenském státě náhrady škody. Žalobní nárok neuznaly nižší soudy důvodem po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Ustanovení § 1, odst. 4, zák. č. 162/1908 ř. z. bylo podstatně změněno předpisem § 45, odst. 2, zák. č. 81/1935 Sb. z. a n. Podle § 1 dříve platného automobilového zákona odpovídal ten, kdo s jízdním silostrojem nakládal, byl-li v době škodné události odňat bezprávným postupem volnému nakládání vlastníka nebo provozního podnikatele. To platilo podle judikatury jen tehdy, bylo-li vozidlo odňato činem příčícími se objektivnímu právu, a nestačilo porušení zvláštního smluvního ustanovení upravujícího poměr mezi smluvci. Proto odpovídá vlastník nebo provozní podnikatel také za škodu, která povstala při zřízencově jízdě na černo. Nyní podle § 45, odst. 2, stačí, užívá-li někdo motorového vozidla v době, kdy nastala událost, z níž vzešla škoda, bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, aby místo něho odpovídal. Neodpovídá, proto provozovatel, nýbrž ten, kdo užívá skutečně vozidla, je-li to především bez vědomí provozovatele, tedy nejen, bylo-li odňato bezprávně vozidlo, ale i byla-li porušena smluvní povinnost, zejména i při jízdách na černo. Rozsudkem brigádního soudu v P. ze dne 3. června 1936, č. j. Btr 107/36-40, jest zjištěno, že praporčík-letec Alois V. byl uznán vinným kázeňským přestupkem, jehož se dopustil tím, že si dne 11. února 1936 dal bez patřičného povolení přistavili vůz Aero řízený vojínem Aloisem B. k cestě z letiště do P. a zpět do K. Tímto trestním rozsudkem, jehož obsahem jest sporný soud podle § 268 c. ř. s. vázán, jest zjištěno, že užití vojenského osobního automobilu v době, kdy nastala poškozující událost, stalo se bez vědomí a proti vůli vojenské správy. Žalobkyně v odvolání dovozuje, že praporčík V. automobil neřídil a že žaloba se opírá jen o to, že automobil řídil vojín B., který nehodu zavinil. Žalobkyně se snaží z toho dovodili, že nebyl to praporčík Alois V., který automobil užíval bez vědomí vojenské správy. Žalobkyně mylně zaměňuje pojmy užívání automobilu a jeho řízení. Uživatel auta nemusí býti zároveň jeho řidičem. Po té stránce soud prvé stolice zjistil, že v rozhodující době užíval vozidla právě praporčík V., neboť on vydal rozkaz k jízdě, dal si bez patřičného povolení přistaviti automobil s řidičem Aloisem B. k cestě z letiště do P. a zpět a dal se vézti, ač věděl, že se užívání vojenských vozidel k soukromým jízdám a doprava civilních osob ve vojenských vozidlech příčí platným předpisům. Žalobkyně se konečně snaží dovoditi, že užívání vozidla bylo umožněno nedbalostí žalovaného. Ani v té příčině nelze žalobkyni přisvědčiti. Žalovaný vydáním předpisů o tom, kdy může býti automobilu použito, učinil zadost své povinnosti dbáti toho, aby vozidla nemohlo býti proti předpisům užíváno. Vojenská správa musí důvěřovati osobám, jimž je, svěřeno uschováni a užívání vojenského automobilu, a nelze mluviti o nedbalosti vojenské správy, když vojenská osoba nedbala předpisu v té věci vydaného, takže byla pro kázeňský přestupek odsouzena. Tak jako nelze pokládali za nedbalost vlastníkovu, ponechá-li klič od garáže šoférovi u něho zaměstnanému, nelze právě tak pokládati za nedbalost, jsou-li ponechány klíče od garáži vojenským osobám, jimž dohled na automobily je svěřen, neboť i tyto osoby musí míti možnost přístupu k vozidlům. Nebylo proto odvoláni vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Dovolací soud, přezkoumav spisy a napadený rozsudek s hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů podle čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., neshledal zákonného důvodu, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn nebo zrušen (§ 510, odst. 3, c. ř. s.).
K vývodům dovolání po právní stránce se připomíná toto:
Ustanovení § 45, odst. 2, zák. č. 81/1935 Sb. z. a n. stanoví jasně, že na místo vlastníka po případě provozovatele motorového vozidla odpovídá ten, kdo v době, kdy nastala událost, z níž škoda vzešla, bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, užíval motorového vozidla. Bylo-li nižšími soudy zjištěno, že praporčík V. dal vojínu B. rozkaz k jízdě vojenským automobilem bez patřičného povolení a že při jízdě došlo ke škodné události, nemůže býti pochybnosti o tom, že uživatelem motorového vozidla v době škodné události byl praporčík V. Proto jsou bezdůvodné vývody dovolání, že praporčík V. »automobil rozhodně z držení provozovatele, to jest Č.-S. státu, neodňal a že on byl toliko duševním strůjcem a že proto jeho jednání nemá pro žalobu žádného významu«. Odvolací soud správně vyložil, že žalovaný stát (vlastně státní vojenská správa) učinil zadost dbalosti, která byla provozovateli motorového vozidla uložena podle ustanovení § 45, odst. 2, uved. zák., vydal-li závazné předpisy obsahující i pohrůžku trestem o tom, kdy se smí automobilu z letiště užiti, a jaký postup jest při tom zachovati. Nemůže proto býti žalovaný stát činěn odpovědným za to, jestliže praporčík V. spácháním kázeňského přestupku, pro který byl i odsouzen, přestoupil uvedený předpis a vozidla použil proti zákazu.

Citace:

č. 17130. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1178-1180.